// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci 31.10.2016
Přiměřenost délky řízení v případě, že bylo přerušeno na návrh účastníka
Naplňuje-li návrh účastníka na přerušení řízení svou zjevnou motivací důvody, pro něž soud přeruší řízení dle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř., není při posuzování přiměřenosti délky řízení na místě přičítat průběh přerušeného řízení k tíži účastníka, jestliže soud v těchto poměrech řízení, byť k návrhu účastníků, přerušil, neboť soud v rámci své úvahy, zda se takové přerušení nepříčí účelu řízení, hodnotil důvody procesní ekonomie i potřebu postupovat dle § 6 o. s. ř., tedy m. j. tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná. Jinak řečeno v takovém procesním postupu není dominující projev dispoziční zásady soukromoprávního řízení, nýbrž rozhodování soudu o zajištění efektivity soudního systému.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3044/2016, ze dne 30. 8. 2016
Dotčené předpisy:
§ 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.
§ 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.
Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) výrokem I rozsudku ze dne 7. 5. 2014, č. j. 3 C 322/2013-49, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal na žalovaných České republice – Ministerstvu spravedlnosti (jako první žalované) a Ing. P. J. (jako druhém žalovaném) zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím [na první žalované z titulu odškodnění nemajetkové újmy způsobené žalobci tvrzenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 623/2008 (dále jen „posuzované řízení“), jehož byl účastníkem, na druhém žalovaném z titulu jím převzatého ručitelského závazku k úhradě tvrzené pohledávky žalobce vůči první žalované]. Výrokem II rozsudku soud prvního stupně žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Praze (dále jako „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž se žalobce v posuzovaném řízení domáhal zaplacení náhrady mzdy, náhrady za nevyčerpanou dovolenou a odstupného ve výši 64 894,40 Kč s příslušenstvím. Řízení bylo zahájeno podáním žaloby u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 7. 11. 2008 a skončilo nabytím právní moci usnesení ze dne 28. 2. 2013, kterým jmenovaný soud ke zpětvzetí žaloby na podkladě mimosoudní dohody účastníků řízení zastavil.
Takto ohraničenou celkovou dobu trvání posuzovaného řízení zhodnotil odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně jako přiměřenou, a proto nepředstavující nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“). Uvedený závěr odůvodnil odvolací soud procesní složitostí posuzovaného řízení, nadto žalobcem zapříčiněnou. Podíl žalobce na této procesní složitosti řízení (a tedy jeho celkové délce) shledal odvolací soud v „neustálé“ procesní aktivitě žalobce zahrnující mj. opětovné návrhy na záměnu účastníků a dále návrh na přerušení řízení do skončení hned dvou řízení vedených u soudu prvního stupně o skutkově a právně shodných nárocích jiných žalobců (pod sp. zn. 7 C 622/2008 a sp. zn. 7 C 50/2010), jemuž bylo soudem vyhověno. S přihlédnutím k uvedenému procesnímu postupu žalobce (jež „… rozhodně nesvědčí o jeho svrchovaném zájmu na posuzovanou věc“) pak odvolací soud dále neshledal, že by řízení mělo pro žalobce význam.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu rozhodování o nároku žalobce vůči žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti napadl žalobce (dále jen „dovolatel“), zastoupený advokátem, včas podaným dovoláním, které Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz přechodná ustanovení čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.; dále jen „o. s. ř.“) usnesením ze dne 21. 10. 2015, č. j. 30 Cdo 3653/2015-124, odmítl dílem pro jeho nepřípustnost (§ 237 o. s. ř.) a dílem pro vady (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), které nebyly dovolatelem odstraněny v zákonné lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Rozhodl tak v rozsahu dovolání týkajícího se první žalované (dále již jen „žalovaná“) poté, co soud prvního stupně usnesením ze dne 8. 7. 2015, č. j. 3 C 322/2013-118, jež nabylo právní moci dne 11. 8. 2015, zastavil řízení o dovolání v té jeho části, v níž směřovalo proti výrokům rozsudku odvolacího soudu týkajícím se druhého žalovaného z důvodu nezaplacení soudního poplatku za dovolání.
Ve vztahu k dovolatelem vymezené otázce, zda je možné délku posuzovaného řízení hodnotit jako přiměřenou již s ohledem na to, že šlo o řízení s typově zvýšeným významem pro jeho účastníka, dovolací soud dovolání přípustným neshledal, neboť odvolací soud se při řešení této otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Zbylá část dovolání (včetně namítané diametrální odlišnosti dovoláním napadeného rozhodnutí od jiných rozhodnutí odvolacího soudu v obdobných věcech) byla dovolacím soudem odmítnuta pro vady, neboť dovolatel ve vztahu k dalším dílčím otázkám nevymezil řádně přípustnost dovolání.
Nad rámec svého rozhodnutí však dovolací soud konstatoval, že otázkou podílu (jiného) žalobce představovaného návrhem na přerušení řízení ve skutkově a právně obdobné věci, se dovolací soud zabýval již v rozsudku ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 689/2015, přičemž dospěl k závěru, dle nějž dá-li účastník řízení svým návrhem na přerušení řízení zřetelně najevo, že chce v dalším postupu řízení z jemu prospěšných důvodů vyčkat, a soud prvního stupně je k tomuto návrhu vstřícný, nelze klást danou okolnost k tíži státu, ale je plně na místě přičíst uvedenou okolnost k tíži účastníka.
Uvedené pravomocné usnesení dovolacího soudu dovolatel napadl ústavní stížnosti, o které Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, jímž konstatoval, že výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu bylo postupem v rozporu s čl. 4 Ústavy porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (výrok I), a napadené rozhodnutí zrušil (výrok II).
Ústavní soud předně vytkl odvolacímu soudu, že se nijak nevypořádal s argumentem stěžovatele, že stejný soud, byť jiný senát, již v prakticky shodném případě odvolání vyhověl. Přitom tento argument stěžovatele je nutno považovat pro rozhodnutí o odvolání za zásadní, neboť mohl mít přímý vliv na jeho výsledek. Pokud by se krajský soud tímto předchozím rozhodnutím v právně i skutkově shodné věci řídil, tak by odvolání stěžovatele vyhověl. Bylo tedy povinností krajského soudu vyplývající z práva stěžovatele na spravedlivý proces a i z § 13 o. z. v odůvodnění vysvětlit, proč má na věc jiný názor než jiný senát stejného soudu v předchozím rozhodnutí. Tím, že tak krajský soud neučinil, porušil základní právo stěžovatele na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, které je součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Nejvyššímu soudu jako dovolacímu Ústavní soud vytkl, že výše uvedené pochybení odvolacího soudu nenapravil. Podle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Dovolací řízení se nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V nyní posuzovaném případě stěžovatel v dovolání na č. l. 100-101 dle Ústavního soudu jasně a srozumitelně uvedl, proč krajský soud porušil jeho právo na spravedlivý proces. Z odůvodnění dovolání je na první pohled jasné, v čem stěžovatel spatřuje pochybení krajského soudu (ignorování předchozího rozhodnutí ve skutkově a právně shodné věci, na kterou v odvolání poukázal). Podle Ústavního soudu stěžovatel splnil podmínky § 241b odst. 3 o. s. ř. Ve svém dovolání řádně a zcela dostatečně vymezil dovolací důvod (porušení práva na spravedlivý proces) a nezbytně z něj vyplývá i přípustnost dovolání, neboť porušení základního práva musí být buď v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, nebo o věci musí Nejvyšší soud rozhodnout jinak. Navíc v případě stěžovatele je zásadní, že v doplnění dovolání odkázal i na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, se kterou měl být postup krajského soudu v rozporu. Tím zcela splnil svou povinnost podle § 241a odst. 2 o. s. ř. i explicitně. To, že tak učinil až v březnu 2015, nemohlo mít žádný vliv na efektivitu řízení před Nejvyšším soudem, neboť ten o dovolání stěžovatele rozhodl až v říjnu 2015. Navíc již z původního dovolání stěžovatele je zřejmé, že v případě stěžovatele prima facie došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud tedy mohl již z původního dovolání bezpochyby naznat, že dovolání je důvodné a nemusel ani přihlédnout k jeho doplnění.
Ústavní soud tak dospěl k závěru, že Nejvyšší soud v rámci rozhodování o dovolání má bezpochyby pravomoc a dokonce i povinnost napravit porušení ústavně chráněných základních práv v předchozím řízení. Oprávněná dovolací námitka, že odvolací soud porušil základní právo dovolatele, zpravidla tedy musí vést buď ke kasaci odvolacího rozhodnutí, nebo k napravení porušení základního práva, pokud tak lze učinit v řízení před Nejvyšším soudem (například doplnit nedostatečné odůvodnění odvolacího soudu).
Ve vztahu k otázce podílu účastníka řízení představovaného návrhem na přerušení řízení na délce řízení se Ústavní soud neztotožnil se závěrem Nejvyššího soudu, že v takovém případě nelze klást prodloužení řízení k tíži státu. Ztotožnil se s judikaturou, dle níž skutečnost, že k přerušení řízení došlo na návrh stěžovatele, nelze klást pouze k tíži stěžovatele, neboť přerušení řízení je na úvaze soudu (viz § 109 odst. 2 o. s. ř. ) a jsou to soudy, které mají povinnost zajistit řízení bez průtahů. Judikatura ESLP stanoví, že do doby řízení je v zásadě třeba započítávat i dobu, po níž bylo řízení přerušeno z důvodu probíhajícího jiného řízení. V takovém případě je nutno zkoumat, zdali délka druhého řízení byla přiměřená (např. rozsudek ESLP ve věci Králíček proti České republice ze dne 29. 6. 2004 č. 50248/99, § 25; či Visintin proti Itálii ze dne 1. 3. 2001 č. 43199/98, § 21). Shodný názor zaujal i Nejvyšší soud ve stanovisku sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011, část III. K obdobné situaci jako v nyní posuzovaném případě se ESLP vyjádřil v rozsudku ve věci Herbst proti Německu ze dne 11. 1. 2007 č. 20027/02, kde také stěžovatel sám požádal o přerušení řízení do skončení jiného řízení, jehož výsledek považoval za podstatný pro rozhodnutí v dané věci. Podle ESLP však přerušení nelze klást k tíži pouze stěžovateli, neboť soud s přerušením souhlasil. Dále ESLP uvedl, že v některých případech může být rozumné, aby vnitrostátní soudy vyčkaly na výsledek souběžně probíhajících řízení jako opatření procesní efektivity. Nicméně takové rozhodnutí musí být přiměřené s ohledem na zvláštní okolnosti daného případu a je nutno zkoumat, zdali nedošlo k průtahům v řízení, kvůli kterému bylo řízení stěžovatele přerušeno (§ 78).
Nejvyšší soud vzal v úvahu, že Ústavní soud ve výše uvedeném nálezu ohledně řešení otázky vlivu přerušení řízení na posouzení jeho délky dospěl k opačnému závěru než Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 689/2015, přičemž tento právní názor je ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy pro Nejvyšší soud závazný.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř.
Dovolací soud při vědomí závaznosti výše citovaného nálezu se při posuzování naplnění podmínek dle § 241a odst. 2 o. s. ř. musel řídit závěry v nálezu vydaným v této věci.
Činí tak při vědomí, že Ústavní soud např. v usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že „[k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.).“
V tomto případě však Ústavní soud i při absenci vymezení přípustnosti dovolání tuto dovodil z vymezení dovolacího důvodu.
Nejvyšší soud na tomto místě poznamenává, že aplikací tohoto závěru by totiž pro podání „bezvadného“ (z hlediska podmínky § 241a odst. 2 o. s. ř.) dovolání postačilo, aby dovolatel u jakéhokoliv tvrzeného pochybení odvolacího soudu uvedl, že jím bylo zasaženo do základních práv dovolatele. Dovolatel (resp. jeho advokát) by se tak vůbec nemusel zabývat judikaturou Nejvyššího soudu a zkoumat, zda bylo tvrzené pochybení odvolacího soudu uvedenou judikaturou již řešeno. Nebyl by tak splněn účel ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., kterým je mimo jiné regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali.
Nelze se nedotknout ani závěru, že uvedené pochybení spočívající v absenci vymezení přípustnosti dovolání bylo dovolatelem řádně odstraněno v doplnění dovolání, v němž odkázal i na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, se kterou měl být postup krajského soudu v rozporu, byť tak učinil až v březnu 2015, neboť toto prodlení nemohlo mít podle Ústavního soudu žádný vliv na efektivitu řízení před Nejvyšším soudem, když ten o dovolání stěžovatele rozhodl až v říjnu 2015. Takový názor pomíjí, že i přes okolnost, že na straně žalované vystupuje Česká republika, je dané řízení řízením sporným, v němž se zásadně vychází z rovného postavení stran sporu. Občanský soudní řád v ustanovení § 241b odst. 3 ve spojení s § 240 odst. 1 upravuje zákonnou lhůtu, v níž lze náležitosti dovolání doplnit, přičemž zmeškání této lhůty nelze prominout (§ 240 o. s. ř.). Pokud by dovolací soud v rozporu s citovanými ustanoveními přihlédl k doplnění dovolání učiněnému po uplynutí zákonné lhůty, zasáhl by tak do procesních práv druhého účastníka řízení.
Navzdory výše uvedenému shledal dovolací soud pro tentokráte dovolání přípustné v té části, v níž je napaden závěr odvolacího soudu odpovídající dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu (viz rozsudek ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 689/2015), dle níž prodloužení délky řízení způsobené vyhověním návrhu účastníka na přerušení řízení odůvodněný poukazem na průběh jiného (pilotního) případu nelze přičítat k tíži státu, když Ústavní soud ve výše citovaném nálezu zastává opačný právní názor a poukazuje na judikaturu ESLP a i stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011, což vzhledem k závaznosti tohoto právního názoru ve svém současném důsledku zakládá přípustnost dovolání spočívající v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Ústavní soud v řešené právní otázce nepřijal výkladový názor dříve vyslovený Nejvyšším soudem (viz výše). Nejvyšší soud je názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 3324/15, ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy vázán.
Nejvyšší soud proto i s ohledem na svou sjednocující roli v oblasti rozhodovací činnosti obecných soudů (§ 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb.) dospívá v tomto rozhodnutí k závěru, že při posuzování přiměřenosti délky řízení nelze klást účastníku k tíži prodloužení řízení v důsledku vyhovění jeho návrhu na přerušení řízení, který je motivován důvody, pro které by měl soud přerušit řízení dle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř., tedy jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu.
Již ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, v bodě 3., nazvaném Přerušení řízení, Nejvyšší soud vyjádřil, že do doby řízení je v zásadě třeba započítávat i dobu, po níž bylo řízení přerušeno a že se započítá i doba, po níž bylo řízení přerušeno v důsledku shodného návrhu účastníků (§ 110 o. s. ř.). Stanovisko připomnělo rozsudek ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009, v němž Nejvyšší soud dovodil, že pro účely posouzení, zda v řízení, které bylo přerušeno nebo ve kterém nebylo možno z jiného důvodu pokračovat, došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona, je třeba zkoumat, zda ve vedlejším řízení, které si nečinnost v původním řízení vynutilo, byla věc projednána v přiměřené lhůtě. Pokud tomu tak je, nelze učinit závěr o tom, že by z důvodu jeho nepokračování byla délka původního řízení nepřiměřená. Jestliže však délka vedlejšího řízení přiměřená není, a to z důvodů přičitatelných státu, tj. došlo-li ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona k porušení práva účastníků vedlejšího řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě, promítá se tato skutečnost i do závěru o nepřiměřené délce původního řízení. Na jiném místě pak stanovisko zdůrazňuje, že veškerá v něm příkladmo uvedená kritéria pro hodnocení přiměřenosti délky řízení musí být brána v potaz jednak každé zvláště a jednak ve svém souhrnu jakožto soubor okolností daného případu, když jednotlivá kritéria se zpravidla nevyskytují sama o sobě, bez závislosti na kritériích jiných, neboť každé řízení je více či méně interakcí mezi příslušným orgánem veřejné moci a účastníky řízení. Obecná a závěrečná úvaha o přiměřenosti délky řízení musí vycházet z okolností případu, jejichž jsou daná kritéria součástí, přičemž tyto okolnosti musí být hodnoceny ve své celistvosti (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 6. 4. 2000, ve věci Comingersoll S. A. proti Portugalsku, stížnost č. 35382/97, odst. 23).
V rozsudku ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 689/2015, Nejvyšší soud totiž řešil jiný skutkový stav, v němž účastník svým návrhem na přerušení řízení dal zřetelně najevo, že chce v dalším postupu řízení z jemu prospěšných důvodů vyčkat, a soud prvního stupně byl k tomuto jeho návrhu vstřícný, že v takovém případě nelze klást danou okolnost k tíži státu, ale je plně na místě – jak to učinil odvolací soud v tam napadeném rozhodnutí – přičíst uvedenou okolnost k tíži účastníka, jehož návrh na přerušení řízení nebyl z pohledu § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. důvodný.
Procesní situace vzniklá závazností nálezu Ústavního soudu v nyní projednávané věci tak umožňuje Nejvyššímu soudu formulovat (ve shora uvedeném stanovisku již naznačený) závěr, dle nějž naplňuje-li návrh účastníka na přerušení řízení (§ 110 o. s. ř.) svou zjevnou motivací důvody, pro něž soud přeruší řízení dle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř., není na místě přičítat průběh přerušeného řízení k tíži účastníka, jestliže soud v těchto poměrech řízení, byť k návrhu účastníků, přerušil, neboť soud v rámci své úvahy, zda se takové přerušení nepříčí účelu řízení (viz § 110 o. s. ř.), hodnotil důvody procesní ekonomie i potřebu postupovat dle § 6 o. s. ř., tedy m. j. tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná. Jinak řečeno v takovém procesním postupu není dominující projev dispoziční zásady soukromoprávního řízení, nýbrž rozhodování soudu o zajištění efektivity soudního systému.
V tom se Nejvyšší soud nejenže přizpůsobuje závaznému nálezu Ústavního soudu v této věci - a ovšem i shoduje s odkazy na judikaturu uvedenou v odst. 34 a 35 odůvodnění jeho nálezu – ale i doplňuje svoji sjednocující rozhodovací praxi, aniž by (mimo procesní formát a rámec tohoto případu) bylo možné jeho dosavadní judikaturu pokládat za rozpornou či že by měnil svoji dosavadní rozhodovací praxi. Důvody pro předložení věci velkému senátu (§ 19 a 20 zákona č. 6/2002 Sb.) proto nejsou dány.
Vzhledem k výše uvedenému a vzhledem k tomu, že již v citovaném nálezu bylo konstatováno porušení práva dovolatele na spravedlivý proces, dovolací soud již shledal nadbytečným zabývat se námitkou dovolatele vztahující se k absenci odůvodnění, proč daná otázka byla odvolacím soudem v tomto případě vyřešena jinak než v jiných skutkově obdobných případech. Soudy nižších stupňů, pokud by se jejich rozhodování mělo odlišovat od již pravomocných rozhodnutí v obdobných věcech, však nemohou napříště právo a povinnost vyplývající z § 13 o. z. přehlížet (k tomu viz citovaný nález Ústavního soudu v této věci).
Jelikož odvolací soud postavil závěr o přiměřenosti délky posuzovaného řízení na tom, že dovolatel musel mít povědomost o tom, že vyhověním jeho žádosti o přerušení řízení se délka řízení prodlouží, považoval dovolací soud z výše uvedených důvodů rozsudek odvolacího soudu v této části za nesprávný, a proto jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. také tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-