// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci 07.10.2016
ÚS: Námitka promlčení vznesená státem v odškodňovacím řízení
Pokud písemné vyhotovení konečného rozhodnutí ve věci bylo obviněnému doručeno až po uplynutí šestiměsíční lhůty k uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným trestním stíháním (§ 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu) a bývalý obviněný v přiměřené době (nikoliv delší než šest měsíců) od takového doručení řádně svůj nárok na náhradu újmy uplatní, nelze případnou námitku státu, že nárok je již promlčen, akceptovat pro rozpor s dobrými mravy.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1532/16, ze dne 14. 9. 2016
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, neboť soudy chybně posoudily otázku promlčení jejího nároku na náhradu škody. Přitom odkázala na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka byla obžalovanou z trestného činu zkrácení daně, poplatku a obdobné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku. Její trestní stíhání započalo dne 5. 4. 2006. Městský soud v Praze rozsudkem vyhlášeným dne 19. 7. 2012 v hlavním líčení, kterému byla stěžovatelka osobně přítomna, stěžovatelku, na rozdíl od třinácti jiných spoluobžalovaných, zprostil obžaloby podle § 226 písm. c) trestního řádu, neboť neměl za prokázané, že skutek spáchala ona. Jak Ústavní soud zjistil z vyžádaného zvukového záznamu z hlavního líčení, své rozhodnutí o stěžovatelce soud v hlavním líčení nijak neodůvodnil. Státní zástupce se na místě ve vztahu ke stěžovatelce vzdal práva odvolání, což učinila i sama stěžovatelka, a to i za osoby oprávněné.
3. Písemné vyhotovení rozsudku bylo stěžovatelce doručeno až 25. 3. 2013. V něm městský soud uvedl, že provedeným dokazováním se nepodařilo prokázat, že stěžovatelka věděla, že se svými obchodními aktivitami s dalšími spoluobžalovanými podílí na daňové trestné činnosti, a proto postupoval podle zásady in dubio pro reo. Podle něj z důkazů vztahujících se ke stěžovatelce sice vyplývaly určité nepřímé indicie o jejím povědomí o možném nelegálním jednání dalších spoluobžalovaných, ale tyto nepostačovaly k jejímu vlastnímu usvědčení.
4. Stěžovatelka dne 20. 8. 2013 uplatnila u ministerstva spravedlnosti nárok na náhradu újmy za své nezákonné trestní stíhání a nadměrnou délku trestního řízení. Ministerstvo spravedlnosti žádosti nevyhovělo, načež se stěžovatelka s nárokem obrátila na soud.
5. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl, neboť nárok shledal promlčeným. Podle obvodního soudu šestiměsíční promlčecí doba podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon o odpovědnosti státu") počala běžet v den vyhlášení zprošťujícího rozsudku, kdy nabyl ve vztahu ke stěžovatelce právní moci a trestní řízení proti ní skončilo, a nikoliv v den jeho doručení. Podle soudu v momentě vyhlášení rozsudku stěžovatelka věděla, že jí byla způsobena nemajetková újma, věděla také, kdo za ni odpovídá a zřejmý byl i rozsah nemajetkové újmy. Již tehdy stěžovatelka věděla, jakým způsobem trestní stíhání zasáhlo do její osobnostní sféry.
6. Městský soud napadeným rozsudkem prvoinstanční rozhodnutí potvrdil, neboť se ztotožnil s názory obvodního soudu. Dodal, že námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, neboť si promlčení způsobila stěžovatelka sama tím, že se včas neobrátila se svým nárokem na ministerstvo spravedlnosti.
7. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky, neboť obě otázky (počátek běhu lhůty a rozpor námitky promlčení s dobrými mravy) městský soud rozhodl v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
II. Argumentace stran
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vypočítává rozsah újmy, kterou jí neoprávněné trestní stíhání přineslo. Považuje jej za příčinu ztráty pověsti a společenských kontaktů na malém městě, sebevraždu svého syna, drogovou závislost své dcery, vážné zhoršení zdraví svých rodičů, finanční likvidaci v důsledku ztráty obživy z podnikání, obecnou defamaci své osoby v médiích. Své trestní stíhání považuje za neopodstatněné a nadměrně dlouhé.
9. Podle stěžovatelky nemůže jít k její tíži, že městský soud v rozporu s trestním řádem rozsudek vyhotovil až s odstupem osmi měsíců od jeho vyhlášení. Písemné vyhotovení rozsudku je i v rámci předběžného projednání nároku na přiměřené zadostiučinění relevantní. Vznesení námitky promlčení považuje i za rozporné s dobrými mravy.
10. Obvodní a městský soud ve svých vyjádřeních odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí.
11. Nejvyšší soud navrhl stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Podle něj důvodem pozdního uplatnění nároku u soudu nebylo pozdní doručení písemného vyhotovení rozsudku, ale neznalost práva. Stěžovatelka počítala běh šestiměsíční promlčecí doby nikoliv od právní moci zprošťujícího rozsudku, ale od doručení jeho písemného vyhotovení. Jestliže by si stěžovatelka byla vědoma toho, že šestiměsíční promlčecí doba podle § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu počíná běžet právní mocí zprošťujícího rozsudku, která v souladu s § 139 odst. 1 trestního řádu nastala již dnem jeho vyhlášení, pak by nepochybně během této šestiměsíční lhůty svůj nárok u ministerstva spravedlnosti uplatnila a po případném marném uplynutí šestiměsíční lhůty na předběžné projednání by svůj nárok uplatnila u soudu. Přičemž by ji nic nebránilo v tom, aby si vyhradila eventuální doplnění žaloby v závislosti na obsahu odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku.
12. Ve své replice stěžovatelka setrvala na své ústavní stížnosti. Dodává, že je pochopitelné, že pokud je proti bezúhonné osobě vedeno trestní stíhání po dobu šesti let, tak kritickým momentem je písemné vyhotovení zprošťujícího rozsudku s doložkou právní moci. Teprve tento dokument může využít k předložení jiným osobám a očištění svého jména.
III. Hodnocení Ústavního soudu
13. Judikatura Ústavního soudu i obecných soudů již v minulosti dovodila, že náhrada újmy způsobené zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, je specifickým případem náhrady újmy za nezákonné rozhodnutí, i když usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo nikdy formálně zrušeno (viz ustálená judikatura Nejvyššího soudu - např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2011 sp. zn. 30 Cdo 2371/2009 a odkazy tam uvedené). Přitom každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného [nález sp. zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005 (N 67/36 SbNU 707)]. Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění "liché", což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem. Samotné trestní stíhání je způsobilé vyvolat i vznik nemateriální újmy [nález sp. zn. IV. ÚS 428/05 ze dne 11. 10. 2006 (N 185/43 SbNU 115); nález sp. zn. IV. ÚS 642/05 ze dne 28. 8. 2007 (N 133/46 SbNU 249), bod 20; z novějších nálezů viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2394/15 ze dne 26. 4. 2016, body 12-13]. Toto právo na odškodnění za trestní stíhání skončené pravomocným rozsudkem však není absolutní a záleží na konkrétních okolnostech daného stíhání, přičemž náhrada újmy náleží zejména za stíhání svévolné (nález sp. zn. III. ÚS 1391/15 ze dne 19. 1. 2016).
14. V projednávaném případě se tedy jedná o nárok stěžovatelky na náhradu újmy způsobené jí nezákonným rozhodnutím státního orgánu, konkrétně nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání. Tento nárok spadá pod substantivní základní právo každého na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny. Toto ustanovení Listiny Ústavní soud aplikuje i v případech náhrady imateriální újmy [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2394/15 ze dne 26. 4. 2016; či nález sp. zn. I. ÚS 4227/12 ze dne 12. 5. 2014 (N 86/73 SbNU 459), bod 13]
15. Ústavní soud se ve své judikaturní praxi opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o nárocích podle zákona o odpovědnosti státu. Přičemž pravidelně konstatuje, že plně respektuje pravomoc obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3377/12 ze dne 16. 5. 2013, bod 25; či nález sp. zn. I. ÚS 215/12 ze dne 26. 9. 2013, bod 22). Zároveň však zdůrazňuje, že při posuzování nároků uplatňovaných podle zákona o odpovědnosti státu obecné soudy nikdy nesmí zapomínat na jejich ústavní původ a zakotvení. Je proto nezbytné v každém případě dbát na to, aby fakticky nedošlo k vyprázdnění dotčeného základního práva při použití jeho zákonného provedení. Jinak řečeno, aplikací zákona o odpovědnosti státu v případech odpovědnosti státu za škodu a nemajetkovou újmu nesmí dojít, přímo ani nepřímo, k omezení rozsahu základního práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny [nález sp. zn. II. ÚS 1430/13 ze dne 24. 7. 2014 (N 143/74 SbNU 215); či nález sp. zn. I. ÚS 1744/12 ze dne 24. 7. 2014 (N 142/74 SbNU 205), bod 13]. Podle zákona o odpovědnosti státu je tedy nutno kompenzovat veškerou újmu, kterou by bylo možno namítat pod čl. 36 odst. 3 Listiny, nikoliv naopak (nález sp. zn. I. ÚS 4227/12 ze dne 12. 5. 2014, bod 15).
16. Ústavní soud se již ve své nálezové judikatuře vyjádřil i k institutu promlčení nároku na náhradu újmy podle zákona o odpovědnosti státu. Podle ní, pokud je závěr obecných soudů o promlčení nesprávný a neopodstatněný, je tím stěžovateli fakticky znemožněno naplnit v dané věci ústavní právo na odškodnění vůči státu a jde o porušení základního práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny [nález sp. zn. I. ÚS 1744/12 ze dne 24. 7. 2014 (N 142/74 SbNU 205), bod 16; obdobně nález sp. zn. II. ÚS 3496/13 ze dne 23. 7. 2015, byť zde Ústavní soud konstatoval porušení čl. 36 odst. 1 Listiny]. K institutu promlčení nároku na náhradu újmy vzniklé při výkonu veřejné moci je třeba z hlediska ústavněprávního přistupovat tak, že v sobě obsahuje napětí mezi ochranou práv oprávněného na straně jedné a ochranou právní jistoty povinného (státu) na straně druhé. Na jedné straně je zde ústavní požadavek, aby se jednotlivci dostalo ochrany jeho práv poškozených jednáním státu tím, že utrpěl újmu v souvislosti s nezákonným postupem státu, na druhé straně by ani stát neměl být v nejistotě v tom ohledu, po jak dlouhou dobu je nárok založený nezákonným postupem vymahatelný a vynutitelný soudně. Je tedy nutné nalézt spravedlivou rovnováhu mezi ochranou práv poškozeného a ochranou právní jistoty [viz, mutatis mutandis, nález sp. zn. IV. ÚS 642/05 ze dne 28. 8. 2007 (N 133/46 SbNU 249), bod 25, kde šlo sice o náhradu materiální újmy a ve hře tedy bylo právo na ochranu vlastnictví, ale tento princip konfliktu dvou legitimních zájmů lze použít i na nyní projednávaný případ náhrady imateriální újmy].
17. V nyní posuzované věci stěžovatelka vznáší dvě námitky proti napadeným rozhodnutím. Za prvé, podle stěžovatelky počátek běhu šestiměsíční subjektivní lhůty podle § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu začíná až doručením písemného vyhotovení pravomocného zprošťujícího rozsudku, a nikoliv již dnem vyhlášení rozsudku. Za druhé, námitka promlčení uplatněná státem je v jejím případě v rozporu s dobrými mravy.
18. Co se týče první námitky, tak Ústavní soud konstatuje, že podle § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu se nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčí za šest měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Podle napadených rozhodnutí tento moment (kdy se poškozený dozvěděl o nemajetkové újmě) nastává již dnem právní moci zprošťujícího rozsudku, což v daném případě bylo jeho vyhlášením. Ústavní soud tuto otázku výkladu § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu považuje za otázku výkladu podústavního práva, která mu zásadně nepřísluší. Zároveň nelze říci, že tento výklad podústavního předpisu obecně fakticky znemožňuje naplnit ústavní právo na odškodnění vůči státu, což by teprve zakládalo porušení základního práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny.
19. Podle § 129 odst. 3 trestního řádu je soud povinen písemné vyhotovení rozsudku vyhotovit a předat k doručení ve lhůtě podle okolností pěti až maximálně dvaceti pracovních dnů. Za normálního běhu okolností tedy i po doručení rozsudku bude mít poškozený zhruba pět měsíců k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy. Takovou lhůtu nelze považovat za natolik krátkou, že by uplatnění nároku bylo znemožněno. Lze také odkázat na sérii usnesení, ve kterých Ústavní soud aproboval ústavnost šestiměsíční lhůty podle § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu (sp. zn. I. ÚS 2781/12 ze dne 20. 3. 2013, usnesení sp. zn. III. ÚS 2312/11 ze dne 29. 9. 2011; či usnesení sp. zn. IV. ÚS 4116/12 ze dne 8. 11. 2012). Jde sice ve srovnání s jinými promlčecími lhůtami o lhůtu neobyčejně krátkou, nikoliv však protiústavní. Obecně tedy nelze říci, že počítání šestiměsíční lhůty od vyhlášení rozhodnutí oproti doručení písemného odůvodnění je v rozporu s čl. 36 odst. 3 Listiny, či jinými základními právy poškozených osob (shodně viz usnesení sp. zn. I. ÚS 796/15 ze dne 11. 8. 2015, bod 12). To však nevylučuje, že tomu tak může být v konkrétním případě. Tyto konkrétní skutkové okolnosti týkající se případu stěžovatelky Ústavní soud považuje za vhodné posoudit v rámci druhé námitky stěžovatelky, tedy zda námitka promlčení ze strany státu nebyla v rozporu s dobrými mravy.
20. Podle ustálení judikatury Ústavního soudu námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, ale mohou nastat situace, že uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 718/11 ze dne 26. 6. 2012 (N 124/65 SbNU 607); či nález sp. zn. II. ÚS 3403/11 ze dne 8. 8. 2013 (N 142/70 SbNU 333), bod 16; a odkazy v nich uvedené]. Vždy je nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení. Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti [nález sp. zn. II. ÚS 3403/11 ze dne 8. 8. 2013 (N 142/70 SbNU 333), bod 17].
21. Skutkové okolnosti nyní posuzovaného případu jsou netypické v tom, že stěžovatelce bylo písemné vyhotovení rozsudku doručeno až osm měsíců po jeho vyhlášení, teda až po uplynutí šestiměsíční lhůty pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy. Podle názoru obecných soudů vyjádřeného v napadených rozhodnutích však není z hlediska vzniku nároku na náhradu újmy písemné odůvodnění zprošťujícího rozsudku podstatné, neboť stěžovatelka již v momentě vyhlášení rozsudku měla vědět, že jí byla způsobena nemajetková újma, kdo za ni odpovídá a i rozsah nemajetkové újmy. Tento výklad však podle Ústavního soudu nepřípustně bagatelizuje význam odůvodnění rozhodnutí soudu.
22. Právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí je jedním za základních atributů spravedlivého procesu, které musí být dodržovány v každém soudním řízení. Jedním z principů spravedlivého procesu, jakož i vůbec právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy České republiky), vylučujícím libovůli při rozhodování je povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit. V případě nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace totiž dochází k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale též se zásadami spravedlivého procesu. Dodržování povinnosti odůvodnit rozhodnutí má zaručit transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a vyloučit libovůli. Pakliže v rozhodnutí řádné odůvodnění chybí, je tím dána nejen jeho nepřezkoumatelnost, ale zpravidla také protiústavnost; nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování [nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.) a citace tam uvedené; či z poslední doby nález sp. zn. I. ÚS 1587/15 ze dne 15. 12. 2015, bod 21]. Řádné odůvodnění rozhodnutí je legitimizačním prvkem rozhodovací činnosti soudu. Ideálem je, aby rozhodnutí bylo natolik přesvědčivým, že jej budou všichni účastníci řízení respektovat.
23. V nyní posuzovaném kontextu nelze vyloučit, že teprve z odůvodnění zprošťujícího rozsudku obžalovaný pochopí důvody svého trestního stíhání či zjistí okolnosti přímo se týkající možné svévole v postupu orgánů činných v trestním řízení, což je z pohledu nároku podstatnou okolností (viz bod 13 výše). V jiných případech také odůvodnění soudu může mít přímý vliv na výši způsobené nemajetkové újmy. Důvod zproštění obžaloby podle § 226 písm. c) trestního řádu, což jediné se stěžovatelka dozvěděla od soudu v hlavním líčení, může v sobě skrývat podstatně různé okolnosti. Soud může například v odůvodnění uvést, že se provedeným dokazováním nepodařilo spolehlivě usvědčit daného obžalovaného, třebaže přetrvává podezření, že je pachatelem stíhaného trestného činu; nebo že provedené důkazy svědčí o tom, že trestný čin spáchala jiná osoba (viz ŠÁMAL, P. a?kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2815). Tyto dvě situace se mohou zcela odlišně promítnout do způsobené nemajetkové újmy. Také není vyloučeno, aby odůvodnění zprošťujícího rozsudku obžalovaný považoval s ohledem na jeho formulaci za určitou míru satisfakce, která alespoň sníží nemajetkovou újmu způsobenou chybným trestním stíháním. Rovněž je nutno přisvědčit stěžovatelce, že teprve z odůvodnění se může dozvědět, že podle soudu si trestní stíhání způsobila sama (například svou nepravdivou výpovědí, zatajením skutečností důležitých pro řádné objasnění skutkového stavu věci, apod.), což je podle ustálené judikatury zábranou přiznání náhrady újmy. Ve světle těchto úvah je pak odůvodnění zprošťujícího rozsudku zcela zásadní okolností, která má vliv na rozsah způsobené újmy, ale i vůbec vznik nároku na náhradu újmy. Stěžovatelka se však v hlavním líčení žádné tyto okolnosti nedozvěděla, neboť soud její zproštění ústně nijak neodůvodnil.
24. Tyto úvahy vedou Ústavní soud k závěru, že teprve po obdržení písemného vyhotovení pravomocného zprošťujícího rozsudku je v řadě případů bývalý obžalovaný schopen naznat, zda mu vznikl nárok na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné stíhání a jaká je jeho výše. Teprve tehdy má všechny informace, aby se mohl kvalifikovaně rozhodnout, zda bude po státu žádat náhradu nemajetkové újmy a jak vysokou.
25. Taková situace nastala právě v nyní posuzovaném případu. Při vyhlášení rozsudku nebylo zproštění stěžovatelky nijak blíže odůvodněno. Stěžovatelka obdržela písemné vyhotovení rozsudku s odůvodněním až o osm měsíců později. S odůvodněním rozhodnutí se tedy mohla seznámit teprve až po uplynutí šestiměsíční promlčecí lhůty. Napadená rozhodnutí stěžovatelku staví fakticky do pozice, ve které byla nucena vůči státu jakoby preventivně uplatnit nárok na náhradu neurčité výše škody, jen aby ji poté upřesnila, případně uplatněný nárok dokonce stáhla. Takové řešení však nelze přijmout, a to nejen z pohledu poškozeného, ale ani z pohledu požadavku na racionální a efektivní fungování státní správy a soudnictví. Příslušné úřady a soudy by totiž byly vystaveny předběžným a neúplným žádostem a žalobám, které by byly následně měněny, či stahovány, což by státní orgány a soudy nadměrně a zejména zbytečně zatěžovalo.
26. Stěžovatelce také nelze vyčítat, že se spolehla na úpravu v trestním řádu, podle které jí písemné vyhotovení rozsudku mělo být odesláno ve lhůtě dvaceti pracovních dnů od jeho vyhlášení. Je přirozené, že poškozené osoby, respektive jejich právní zástupci, počkají na doručení písemného vyhotovení rozsudku, než začnou uvažovat o případném uplatnění nároku na náhradu újmy. Za normálního chodu věcí jim totiž stále zbývá lhůta kolem pěti měsíců. Podle Ústavního soudu tedy důvody, pro které stěžovatelka své právo neuplatnila včas, byly pochopitelné a legitimní.
27. Podle Ústavního soudu je také promlčení nároku stěžovatelky pro ni zvlášť citelným postihem. Stěžovatelka byla trestně stíhána přes šest let se všemi závažnými negativními dopady do jejího života a života osob jí blízkých. Rozhodnutí obecných soudů má za následek, že utrpěná újma způsobená takto dlouhým trestním stíháním jí nemůže být nijak nahrazena.
28. Ústavní soud dospívá i k závěru, že stěžovatelka si marné uplynutí promlčecí doby nezavinila. Jak bylo již řečeno, stěžovatelka před uplynutím promlčecí lhůty neměla k dispozici žádné odůvodnění svého zproštění obžaloby, a proto nemohla svůj nárok na náhradu újmy náležitě uplatnit. Zároveň skutečnost, že potřebné informace k uplatnění nároku (odůvodnění zprošťujícího rozhodnutí) stěžovatelka získala až po uplynutí šestiměsíční lhůty, bylo zapříčiněno výlučně státem samotným. Městský soud vypracoval a odeslal písemné vyhotovení rozsudku až osm měsíců po jeho vyhlášení. Ústavní soud nijak nyní nehodnotí, zda tímto městský soud nějakým způsobem pochybil (je si vědom rozsáhlosti trestní věci), nicméně to nemá vliv na skutečnost, že k marnému uplynutí lhůty došlo zejména v důsledku jednání státu, na které stěžovatelka neměla vůbec žádný vliv.
29. Případ stěžovatelky tedy zcela splňuje všechny podmínky pro odmítnutí námitky promlčení pro rozpor s dobrými mravy. Důvody, proč nárok ve lhůtě neuplatnila, jsou pochopitelné a legitimní, uplatnění promlčení má závažné negativní dopady pro práva stěžovatelky a marné uplynutí promlčecí doby způsobil sám stát tím, že stěžovatelce neposkytl včas všechny informace nutné k náležitému uplatnění nároku, ač tak učinit měl. Stát se tedy nemůže nyní promlčení sám dovolávat.
30. Je však nutno dodat, že situace v jaké se ocitla stěžovatelka, že písemné vyhotovení konečného rozhodnutí jí bylo doručeno až po uplynutí šestiměsíční lhůty, nemá za následek, že poté již vždy bude námitka promlčení ze strany státu v rozporu s dobrými mravy, i když by třeba poškozený nárok uplatnil až o několik let později. Samozřejmě poškozený musí svůj nárok stále uplatnit v nějaké přiměřené lhůtě od doručení písemného vyhotovení konečného rozhodnutí ve věci, aby nebylo naopak nepřípustně zasaženo do právní jistoty žalovaného. Vzhledem k šestiměsíční lhůtě stanovené zákonem pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy, tato přiměřená lhůta nemůže být delší než právě šest měsíců. V případě lhůty delší by takový poškozený byl také nepřípustně zvýhodněn oproti ostatním poškozeným.
31. V nyní posuzovaném případě stěžovatelka svůj nárok uplatnila u ministerstva necelých pět měsíců od doručení písemného vyhotovení rozsudku a u soudu poté o necelých šest měsíců později, neboť jejímu nároku nebylo ministerstvem vyhověno. Stěžovatelka tedy dodržela šestiměsíční lhůtu při aplikaci jejího stavení podle § 35 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu. V případě stěžovatelky tedy nelze dospět k závěru, že by svůj nárok uplatnila v nepřiměřené lhůtě od obdržení písemného vyhotovení rozsudku.
32. Ve světle výše uvedeného lze shrnout, že použití korektivu dobrých mravů bylo ve specifickém případě stěžovatelky zcela na místě. Obecné soudy tak měly skrze aplikaci § 2 odst. 3 občanského zákoníku posoudit státem vznesenou námitku promlčení jako nemravnou a v souladu s čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky poskytnout ochranu základním právům stěžovatelky, konkrétně právu na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím (čl. 36 odst. 3 Listiny). Totiž pokud písemné vyhotovení konečného rozhodnutí ve věci bylo obviněnému doručeno až po uplynutí šestiměsíční lhůty k uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným trestním stíháním (§ 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu) a bývalý obviněný v přiměřené době (nikoliv delší než šest měsíců) od takového doručení řádně svůj nárok na náhradu újmy uplatní, nelze případnou námitku státu, že nárok je již promlčen, akceptovat pro rozpor s dobrými mravy.
33. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že v nyní posuzovaném případě se nijak nevyjadřuje k situaci, kdy písemné vyhotovení rozhodnutí dojde poškozenému také později, než předvídají procesní předpisy, nicméně ještě před uplynutím šestiměsíční promlčecí lhůty. Stanovení konkrétní hranice, jaký čas musí ze šestiměsíční lhůty poškozenému zůstat, aby nedošlo k faktickému znemožnění náležitě uplatnit své základní právo na náhradu škody ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, je primárně úkolem obecných soudů a navíc bude záležet na konkrétních okolnostech jednotlivých případů, které mohou nastat (např. důvody uplatňované újmy nebo rozsah odůvodnění při ústním vyhlášení rozhodnutí).
34. Ústavní soud tedy z výše uvedených důvodů uzavírá, že napadenými rozhodnutími obecné soudy porušily právo stěžovatelky na náhradu škody způsobené jí nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy, zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny. Proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) stejného zákona zrušil napadená rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: US