// Profipravo.cz / Řízení o dědictví 05.11.2015
Vypořádání společného jmění manželů v řízení o dědictví
Sporností "aktiv" nebo "pasiv" společného jmění zůstavitele a jeho manžela ve smyslu ustanovení § 175l odst. 1 věty druhé a § 175k odst. 3 OSŘ se v ustálené judikatuře soudů rozumí rozdílná (rozporná) tvrzení účastníků řízení [manžela zůstavitele a (ostatních) dědiců] o skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení (pro právní závěr), zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh, tvořily společné jmění zůstavitele a jeho manžela.
Jsou-li tvrzení účastníků řízení shodná nebo liší-li se jen v okolnostech, které nejsou pro právní hodnocení významné, jakož i tehdy, vyjádří-li některý z účastníků pouhý nesouhlas se zařazením majetku nebo dluhů do "aktiv" (popřípadě "pasiv") společného jmění manželů, aniž by vůbec uvedl skutečnosti rozhodné pro posouzení, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh patřily do společného jmění zůstavitele a jeho manžela, nejde o spor o "aktiva" nebo "pasiva" společného jmění manželů. V případě, že manžel zůstavitele, a nebo některý z (ostatních) dědiců mají jen rozdílný právní nebo jiný názor na otázku, zda věc nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh (závazek) tvořily společné jmění manželů, nemůže se soud omezit na "zjištění spornosti"; na základě svého právního posouzení musí rozhodnout, zda patřily do společného jmění zůstavitele a jeho manžela.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4439/2014, ze dne 2. 9. 2015
Dotčené předpisy:
§ 175l o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013
§ 175k odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: dědické řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Řízení o dědictví po P. R., zemřelém dne 1.1.2000, bylo zahájeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 24.2.2000 č.j. D 133/2000-1. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byl pověřen JUDr. Roman Hochman, notář v Praze (§ 38 občanského soudního řádu).
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 18.7.2005 č.j. D 133/2000-424 určil, že obecná cena majetku, který měl zůstavitel s M. R. ve společném jmění manželů, činí ke dni úmrtí zůstavitele, 62.310.071,98 Kč, rozhodl, které věci, práva a jiné majetkové hodnoty z tohoto majetku patří "do dědictví" a které věci, práva a jiné majetkové hodnoty patří M. R., určil obecnou cenu dědictví ve výši 31.159.675,99 Kč, výši "pasiv dědictví" ve výši 71.800,- Kč a čistou hodnotu dědictví ve výši 31.087.875,99 Kč, potvrdil nabytí dědictví podle dědických podílů (jako dědicům ze zákona v I. dědické skupině "stejným dílem") M. R., K. R. a JUDr. P. R. a rozhodl, že odměnu soudního komisaře JUDr. Romana Hochmana ve výši 20.000,- Kč, náhradu jeho hotových výdajů ve výši 620,60 Kč a náhradu za daň z přidaného hodnoty ve výši celkem 24.538,50 Kč zaplatí M. R., K. R. a JUDr. P. R. každý částkou 8.179,50 Kč a že M. R., K. R. a JUDr. P. R. zaplatí "státu - České republice, zastoupenému Obvodním soudem pro Prahu 1" na náhradě nákladů řízení každý 800,- Kč. Poté, co dovodil, že mezi účastníky "nedošlo ke shodě ve věci zařazení či nezařazení nemovitostí v katastrálním území S. a podniku do společného jmění manželů" (zatímco JUDr. P. R. tvrdil, že "tyto dvě položky jsou výlučným vlastnictvím zůstavitele, jelikož je nabyl z výlučných prostředků", ale toto své tvrzení "nedoložil", M. R. a K. R. "s tímto názorem nesouhlasily"), soud prvního stupně dospěl k závěru, že "tyto položky patří do soupisu společného jmění manželů", neboť podle ustanovení § 144 občanského zákoníku "tvoří majetek nabytý za trvání manželství společné jmění manželů, není-li prokázán opak", manželství zůstavitele s M. R. "trvalo od roku 1969" a skutečnost, že by tento majetek zůstavitel nabyl ze svých výlučných prostředků, "prokázána nebyla". Soud prvního stupně po zjištění, že zůstavitel "nezanechal závěť", že k "dědění ze zákona v první dědické skupině" byli povoláni M. R., K. R. a JUDr. P. R., kteří "dědictví neodmítli a jsou způsobilí dědit", a že mezi dědici "nedošlo k uzavření dohody o vypořádání dědictví", potvrdil nabytí dědictví "podle dědických podílů".
K odvolání JUDr. P. R. Městský soud v Praze usnesením ze dne 15.5.2006 č.j. 24 Co 359/2005-474 usnesení soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o obecné ceně majetku, který měl zůstavitel ve společném jmění s M. R., a změnil ve výroku o určení, které věci, práva a jiné majetkové hodnoty z tohoto majetku patří "do dědictví" a které věci, práva a jiné majetkové hodnoty patří M. R. (tak, že "do dědictví" připadá namísto 1/2 podniku s názvem "P. R." tento podnik "jako celek", že do pasiv dědictví náleží dluh vůči manželce zůstavitele "na vyrovnání jejího podílu z vypořádání SJM ve výši 13.044.214,50 Kč, že manželce zůstavitele připadá "namísto 1/2 podniku" s názvem "P. R." pohledávka "vůči dědictví na vyrovnání jejího podílu z vypořádání SJM" ve výši 13.044.214,50 Kč a že obecná cena činí 44.203.890,50 Kč, výše dluhů 13.116.014,50 Kč a čistá hodnota 31.087,876,- Kč; ve výrocích o potvrzení nabytí dědictví a o náhradě nákladů řízení (o odměně, náhradě hotových výdajů a náhradě za daň z přidané hodnoty notáře JUDr. Romana Hochmana a o náhradě nákladů státu) usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejprve dovodil, že v řízení o dědictví "je třeba vycházet z právní úpravy platné ke dni smrti zůstavitele" ("hmotněprávně" podle "občanského zákoníku z roku 1964 ve znění po novele provedené článkem II. zákona č. 91/1998 Sb." a "procesněprávně" podle ustanovení § 175a až 175zd občanského soudního řádu ve znění čl. VIII. bod 2. zákona č. 91/1998 Sb.) a že ke dni 1.1.2000 je třeba "vypořádat podle zásad uvedených v ustanovení § 149 odst. 2 občanského zákoníku ve znění ke dni úmrtí zůstavitele", i když zůstavitel nabyl předmětný majetek (podnik s názvem "P. R.") v roce 1991 "na základě provedené dražby vycházející z privatizačního procesu"; námitku dědice JUDr. P. R., podle kterého "podnik sloužil k výkonu povolání pouze zůstavitele" a šlo o jeho "výlučný majetek", označil za "zcela nerozhodnou", neboť podle právní úpravy platné ke dni úmrtí zůstavitele se již v rámci vypořádání společného jmění manželů "nezkoumalo, zda jde o věc, která sloužila k výkonu povolání jen jednoho manžela". Vzhledem k tomu, že pro posouzení věci není důležitý ani záznam do katastru nemovitostí, ani skutečnost, že byl v nabývací listině zůstavitel uveden sám, odvolací soud uzavřel, že zůstavitel "vlastnil k rozhodnému okamžiku své smrti movité věci a nemovitosti, které tvořily majetkovou podstatu předmětného podniku", že "podnik patřil do zaniklého společného jmění zůstavitele a jeho manželky", neboť byl za trvání manželství "získán ze společných finančních prostředků, resp. na základě finančních prostředků získaných z úvěrů, které si zůstavitel vzal za trvání manželství a splácel je za trvání manželství", a že do společného jmění manželů patřily také "výnosy zůstavitele z jeho podnikání". Odvolací soud přihlédl k "charakteru" majetku a "nepovažoval za vhodné", aby byl podnik v důsledku vypořádání společného jmění manželů rozdělen "na dva díly"; podnik proto přikázal "do dědictví jako celek" a "v důsledku změny rozsahu majetku v dědictví" změnil také výrok o určení obecné ceny majetku, výše dluhů a čisté hodnoty dědictví. Ve výroku o potvrzení nabytí dědictví odvolací soud zrušil usnesení soudu prvního stupně pro "nepřezkoumatelnost", když ve výčtu majetku, který dědici měli nabýt podle výsledků dědického řízení, "chyběly" nemovitosti v katastrálním území L., ačkoliv jejich hodnotu soud prvního stupně "uvažoval" při určení obecné ceny majetku, výši dluhů a čisté hodnoty dědictví.
K dovolání M. R. Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 20.3.2008 č.j. 21 Cdo 3078/2006-495 zrušil usnesení odvolacího soudu "ve výroku o vypořádání společného jmění zůstavitele a pozůstalé manželky" a "ve výroku o určení obecné ceny majetku zůstavitele, výše dluhů a čisté hodnoty dědictví", v nichž bylo usnesení soudu prvního stupně změněno, jakož i usnesení soudu prvního stupně "ve výrocích, které byly usnesením městského soudu změněny", a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Poté, co dovodil, že podnik "mohl být" předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů upraveného občanským zákoníkem ve znění účinném do 31.7.1998 jen za předpokladu, že šlo o podnik náležející oběma manželům jako podnikatelům, že do "odděleného vlastnictví podnikajícího manžela" náležel tehdy, byl-li podnikatelem jen jeden z manželů a šlo-li o věc sloužící výkonu jen jeho povolání, a že podnik náležející v době do 31.7.1998 do odděleného vlastnictví podnikajícího manžela se ke dni, kdy nabyl účinnosti zákon č. 91/1998 Sb., "nestal předmětem společného jmění manželů", dovolací soud nepokládal za správný závěr odvolacího soudu, podle kterého podnik zůstavitele náležel ke dni jeho smrti do společného jmění zůstavitele a jeho manželky M. R., neboť "pro závěr o zařazení tohoto podniku do zůstavitelova výlučného vlastnictví či do bezpodílového spoluvlastnictví manželů (později společného jmění manželů) bylo rozhodující, zda sloužil k výkonu povolání obou manželů nebo jen jednoho z nich".
Obvodní soud pro Prahu 1 poté usnesením ze dne 9.3.2011 č.j. 37 D 108/2008-731 (správně 37 D 108/2008-733) ve smyslu ustanovení § 164 občanského soudního řádu opravil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18.7.2005 č.j. D 133/2000-424 ve výroku o určení obecné ceny majetku, který měl zůstavitel s M. R. ve společném jmění manželů ke dni smrti zůstavitele, tak, že správně činí 36.387.889,98 Kč. Podle soudu prvního stupně bylo třeba usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18.7.2005 č.j. D 133/2000-424 ve výroku o určení obecné ceny majetku, který měl zůstavitel s M. R. ve společném jmění manželů, jež nabylo právní moci dnem 21.6.2006, "opravit" s přihlédnutím k tomu, že ze sdělení účastníků, obsahu spisu a rozhodnutí soudů všech stupňů "plyne", že obecná cena majetku ve společném jmění manželů (zůstavitele a M. R.) nedosahuje výše 62.310.071,98 Kč, ale jen 36.387.889,98 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 1 poté usnesením ze dne 23.8.2011 č.j. 37 D 108/2008-745 určil, které věci, práva a jiné majetkové hodnoty z majetku, který měl zůstavitel s M. R. ve společném jmění manželů, patří "do dědictví" a které věci, práva a jiné majetkové hodnoty z tohoto majetku patří M. R. O vypořádání společného jmění manželů rozhodl - jak uvedl v odůvodnění usnesení - "podle zásad uvedených v ustanovení § 149 občanského zákoníku" a vycházel ze "zásady rovnosti podílů", když - oproti názoru dědice JUDr. P. R. - neshledal důvod k "různé velikosti podílů". Soud prvního stupně současně "nezohlednil" a pouze se "omezil na spornost" u tvrzené pohledávky manželky zůstavitele uplatněné z "titulu investic" z majetku ve společném jmění manželů na výlučný majetek zůstavitele spočívající ve splácení dvou úvěrů u České spořitelny, a.s., když "nepovažoval za prokázané", zda byl úvěry financován výlučný majetek zůstavitele a zda se jednalo o investici ze společného majetku na majetek výlučný.
K odvolání M. R. Městský soud v Praze usnesením ze dne 30.3.2012 č.j. 24 Co 290/2011-771 zrušil usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Na základě zjištění, že manželství zůstavitele a M. R. bylo uzavřeno v roce 1969 a zaniklo až smrtí zůstavitele dne 1.1.2000 a že v řízení o dědictví po zůstaviteli M. R. uplatnila pohledávku, kterou odvozuje z toho, že za trvání manželství byly spláceny úvěry, které zůstaviteli poskytla Česká státní spořitelna (podle úvěrové smluv ze dne 20.8.1991 ve výši 19.904.600,- Kč a podle úvěrové smlouvy ze dne 3.7.1991 ve výši 8.861.000,- Kč) na "zaplacení dvou vydražených provozních jednotek čerpacích stanic PHL", a po přihlédnutí k tomu, že podle závěrů dovolacího soudu byl podnik zůstavitele jeho "výlučným vlastnictvím", že závazky z uvedených úvěrových smluv "nelze považovat za závazek společný oběma manželům", ale za závazek týkající se úhrady za majetek (provozní jednotky čerpacích stanic) nabývaný zůstavitelem do jeho "výlučného vlastnictví", a že do společného jmění manželů "náleží" příjmy obou manželů za trvání manželství a výnosy a příjmy z majetku ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů (tedy také příjmy zůstavitele z provozu jednotek čerpacích stanic), jde-li o výnosy a příjmy v době trvání manželství, odvolací soud dospěl k závěru, že, byl-li za trvání manželství z příjmu kteréhokoli z manželů hrazen zůstavitelův samostatný závazek, pak "platí", že tento závazek "byl hrazen ze společných prostředků obou manželů", a že tedy takto vynaložené prostředky ze společného majetku na výlučný majetek zůstavitele je "zůstavitel při vypořádání společného jmění manželů povinen nahradit". Podle odvolacího soudu provedl soud prvního stupně vypořádání společného jmění zůstavitele a M. R. "předčasně", neboť do aktiv společného jmění manželů "měla být zařazena" také pohledávka vůči zůstaviteli na náhradu toho, co bylo (splácením úvěru za trvání manželství ze společných prostředků) vynaloženo na výlučný majetek zůstavitele, o kterou je také "nutno zvýšit" obecnou cenu majetku ve společném jmění manželů; odvolací soud rovněž uložil soudu prvního stupně, aby se "pokusil zjistit", kolik bylo za života zůstavitele splaceno na úhradu dluhů z předmětných úvěrů.
Obvodní soud pro Prahu 1 poté usnesením ze dne 10.6.2013 č.j. 37 D 108/2008-852 ve smyslu ustanovení § 175l odst.2 občanského soudního řádu "doplnil" usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18.7.2005 č.j. D 133/2000-424 ve výroku o určení obecné ceny majetku, který měl zůstavitel s M. R. ve společném jmění manželů, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9.3.2011 č.j. 37 D 108/2008-731 tak, že "obecná cena majetku, který měl zůstavitel s pozůstalou manželkou M. R. ve společném jmění manželů, se určuje částkou 77.953.773,24 Kč". Při zjišťování toho, kolik bylo za života zůstavitele splaceno na úhradu jeho úvěrů, soud prvního stupně provedl důkaz znaleckým posudkem doc. Ing. Josefa Luňáka, z něhož zjistil, že "celkový úrok z obou úvěrů byl 12.800.283,26 Kč", a dovodil, že oba úvěry byly spláceny v době trvání zůstavitelova manželství s M. R. a že v souladu s ustanovením § 144 občanského zákoníku "se má zato - není-li prokázán opak - že majetek nabytý za trvání manželství tvoří společné jmění manželů". Protože nebylo "prokázáno, že prostředky vynaložené na úhradu výlučných závazků zůstavitele byly prostředky náležející výlučně zůstaviteli", soud prvního stupně uzavřel, že šlo o "společné prostředky zůstavitele a M. R." a že proto M. R. náleží pohledávka vůči zůstaviteli na náhradu toho, co bylo vynaloženo na výlučný majetek zůstavitele, ve výši "součtu jistin obou úvěrů a částek zaplacených úroků stanovených znalcem", kterou bylo třeba "zařadit" do aktiv společného jmění manželů a v důsledku toho "doplnit" rozhodnutí o obecné ceně majetku ve společném jmění manželů.
K odvolání JUDr. P. R. Městský soud v Praze usnesením ze dne 20.1.2014 č.j. 24 Co 174/2013-886 změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18.7.2005 č.j. D 133/2000-424 ve výroku o určení obecné ceny majetku, který měl zůstavitel s M. R. ve společném jmění manželů, ve znění "opravného" usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9.3.2011 č.j. 37 D 108/2008-731 "nedoplňuje", a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že sice zjistil, že k pohledávce, kterou M. R. požadovala zařadit do "aktiv SJM", dědici zaujali "odlišný názor" (oproti názoru M. R. a K. R. dědic JUDr. P. R. uváděl, že úvěry zůstavitel hradil ve splátkách "výlučně z provozních prostředků podniku", o kterých měl za to, že "nebyly ve společném jmění manželů"), že však náležitě nepřihlédl k tomu, že pohledávka byla mezi dědici sporná "skutkově, neboť jsou zde odchylné skutkové verze účastníků o majetku, přičemž verze M. R. a K. R. hovoří o zařazení pohledávky do aktiv SJM a verze JUDr. P. R. pro nezařazení pohledávky do aktiv SJM"; z ustanovení § 144 občanského zákoníku nelze vycházet, neboť soud v dědickém řízení "není oprávněn posuzovat, zda účastníci prokázali svá tvrzení". Odvolací soud dospěl k závěru, že ke sporné pohledávce nelze v řízení o dědictví ve smyslu ustanovení § 175l odst.1 věty poslední a § 175k odst.3 občanského soudního řádu přihlížet.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala M. R. dovolání. Poukazuje na to, že dědic JUDr. P. R. "nerozporuje", že by zůstavitel "zcela splatil jistinu úvěrů a úroky", ale že tvrdí, že bylo "placeno z provozních prostředků podniku"; neuvádí-li, že by úvěry byly "placeny např. z finančních prostředků, které získal do svého výlučného vlastnictví darem, "nejde" v projednávané dědické věci o skutkový spor mezi účastníky, ale pouze o "odlišný právní názor na skutkový stav", který "nezbavuje" soud povinnosti rozhodnout. Při právním posouzení "výnosů z odděleného majetku" dovolatelka odkazuje na stanovisko občanskoprávního kolegia býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3.2.1972 sp. zn. Cpj 86/71 uveřejněné pod č. 42 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972, na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.2.2005 sp. zn. 22 Cdo 2545/2003 nebo na "rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 4926/2008". Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Dědic JUDr. P. R. navrhl, aby dovolací soud dovolání M. R. zamítl. Namítá, že dovolatelka "zaměňuje" příjem podnikatele z podnikání za zisk z podnikání, a uvádí, že úvěry použité na úhradu investice podnikatele do podnikání představují závazek podnikatele k vrácení finančních prostředků věřiteli; splácení jistiny úvěrů představuje "nedaňový" výdaj podnikatele, zatímco úhrada příslušenství úvěrů představuje "daňový" výdaj podnikatele představující náklad podnikatele do podnikání. Podle dědice JUDr. P. R. dospěl odvolací soud ke správnému právnímu názoru, že výdaj zůstavitele na úhradu příslušenství úvěrů není aktivem dědictví.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále též jen "o.s.ř."), neboť napadené usnesení odvolacího soudu bylo vydáno v občanském soudním řízení zahájeném v době přede dnem 1.1.2014 (srov. Čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu významné (mimo jiné) vyřešení právní otázky, kdy (za jakých předpokladů) se v řízení o dědictví nepřihlíží ke skutečnosti, na níž závisí rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů, protože se ve smyslu ustanovení § 175l odst.1 věty druhé a § 175k odst.3 občanského soudního řádu pokládá za spornou. Protože uvedená otázka procesního práva dosud nebyla dovolacím soudem ve všech souvislostech vyřešena a protože vyřešení této otázky bylo pro rozhodnutí ve věci určující (významné), dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání M. R. je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že zůstavitel P. R. zemřel dne 1.1.2000, je třeba v řízení o dědictví i v současné době postupovat - jak vyplývá z ustanovení Čl. II bodu 3 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Čl. II bodu 7 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a Části dvanácté, Hlavy I, bodu 12 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 7.1.2000 (dále jen "OSŘ").
Měl-li zůstavitel s pozůstalým manželem majetek v bezpodílovém spoluvlastnictví (v době od 1.8.1998 ve společném jmění manželů), soud rozhodne o obecné ceně tohoto majetku v době smrti zůstavitele a podle zásad uvedených v občanském zákoníku určí, co z tohoto majetku patří do dědictví a co patří pozůstalému manželovi (srov. § 175l odst. 1 větu první OSŘ). Závisí-li rozhodnutí na skutečnosti, která zůstala mezi pozůstalým manželem a některým z dědiců sporná, postupuje soud podle § 175k odst. 3 OSŘ (srov. § 175l odst.1 větu druhou OSŘ); podle ustanovení § 175k odst.3 OSŘ "jsou-li aktiva a pasiva mezi účastníky sporná, omezí se soud jen na zjištění jejich spornosti; při výpočtu čistého majetku k nim nepřihlíží". Nezařazení majetku nebo dluhů do aktiv nebo pasiv dědictví v důsledku postupu podle ustanovení § 175k odst.3 OSŘ nebrání účastníkům řízení, aby se domáhali svého práva žalobou mimo dědické řízení (srov. § 175y odst.1 OSŘ).
Z výše uvedeného (mimo jiné) vyplývá, že soud za řízení o dědictví při vypořádání společného jmění manželů, které zaniklo smrtí zůstavitele, v usnesení jednak určí obecnou cenu tohoto majetku v době smrti zůstavitele, jednak (podle "zásad" uvedených v občanském zákoníku) určí, co ze společného jmění manželů patří do dědictví a co patří pozůstalému manželu. Závisí-li rozhodnutí o tom, co patřilo do společného jmění zůstavitele a jeho manžela (jako jeho "aktivum"), popřípadě co tvořilo závazky patřící do tohoto společného jmění (jako jeho "pasivum"), a jsou-li rozhodné skutečnosti mezi manželem zůstavitele a (ostatními) dědici "sporné", omezí se soud - jak vyplývá z ustanovení § 175l odst.1 věty druhé a § 175k odst.3 OSŘ - jen na zjištění spornosti a při vypořádání společného jmění ke sporným "aktivům" či "pasivům" společného jmění manželů (zůstavitele a jeho manžela) nepřihlíží; uvedený postup samozřejmě nebrání účastníkům řízení [manželu zůstavitele a (ostatním) dědicům], aby se domáhali svých práv ke "sporným" aktivům nebo pasivům společného jmění manželů (zůstavitele a jeho manžela) žalobou mimo řízení o dědictví (v tzv. sporném řízení).
Při zjišťování, jaký majetek, popřípadě též dluhy, patřily do společného jmění zůstavitele a jeho manžela, soud vychází nejen z tvrzení a výpovědí účastníků řízení nebo z důkazů jimi navržených; protože se o vypořádání společného jmění zůstavitele a jeho manžela rozhoduje (ve smyslu ustanovení § 175l OSŘ) v řízení o dědictví, které může být zahájeno i bez návrhu, je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění rozhodných skutečností (srov. § 120 odst. 2 o.s.ř.). Získaná skutková zjištění soud posoudí podle právních předpisů a do společného jmění zůstavitele a jeho manžela zařadí jen takový majetek (popřípadě dluhy), o němž bylo zjištěno (jak po stránce skutkové, tak i po stránce právní), že patřil do společného jmění zůstavitele a jeho manžela. Při tomto svém postupu soud současně musí přihlížet k tomu, že u majetku ("aktiv" společného jmění manželů) nebo závazků ("pasiv" společného jmění manželů), které jsou mezi účastníky [manželem zůstavitele a (ostatními) dědici] sporná, se smí omezit jen na zjištění spornosti. Uvedené ve svých důsledcích znamená, že soud je sice povinen zjistit majetek a závazky, které tvořily společné jmění zůstavitele a jeho manžela (a to i pomocí důkazů, které účastníci nenavrhli), avšak s výjimkou toho majetku ("aktiv" společného jmění manželů) nebo závazků ("pasiv" společného jmění manželů), které jsou mezi účastníky [manželem zůstavitele a (ostatními) dědici] sporné. Protože se soud u sporných "aktiv" a "pasiv" společného jmění zůstavitele a jeho manžela v řízení o dědictví omezuje jen na zjištění jejich spornosti, nesmí provádět další (jiné) dokazování, kterým by tato spornost mohla být odstraněna (a to i kdyby bylo účastníky navrhováno) a které by tak mohlo sloužit jako skutkový základ pro právní posouzení, zda sporné majetkové hodnoty nebo dluhy skutečně tvořily společné jmění zůstavitele a jeho manžela. Ustanovení § 175l odst.1 věty druhé a § 175k odst. 3 OSŘ tímto způsobem omezuje (limituje) v dědickém řízení (včetně vypořádání společného jmění manželů) užití obecného ustanovení § 120 OSŘ.
Sporností "aktiv" nebo "pasiv" společného jmění zůstavitele a jeho manžela ve smyslu ustanovení § 175l odst.1 věty druhé a § 175k odst. 3 OSŘ se v ustálené judikatuře soudů (srov. například právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.3.1999 sp. zn. 21 Cdo 1982/98, které bylo uveřejněno pod č. 57 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3.10.2007 sp. zn. 21 Cdo 2138/2006, který byl uveřejněn pod č. 70 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.12.2012 sp. zn. 21 Cdo 1221/2011, které bylo uveřejněno pod č. 144 v časopise Soudní judikatura, roč. 2013) rozumí rozdílná (rozporná) tvrzení účastníků řízení [manžela zůstavitele a (ostatních) dědiců] o skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení (pro právní závěr), zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh, tvořily společné jmění zůstavitele a jeho manžela. Jsou-li tvrzení účastníků řízení shodná nebo liší-li se jen v okolnostech, které nejsou pro právní hodnocení významné, jakož i tehdy, vyjádří-li některý z účastníků pouhý nesouhlas se zařazením majetku nebo dluhů do "aktiv" (popřípadě "pasiv") společného jmění manželů, aniž by vůbec uvedl skutečnosti rozhodné pro posouzení, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh patřily do společného jmění zůstavitele a jeho manžela, nejde o spor o "aktiva" nebo "pasiva" společného jmění manželů. V případě, že manžel zůstavitele, a nebo některý z (ostatních) dědiců mají jen rozdílný právní nebo jiný názor na otázku, zda věc nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh (závazek) tvořily společné jmění manželů, nemůže se soud omezit na "zjištění spornosti"; na základě svého právního posouzení musí rozhodnout, zda patřily do společného jmění zůstavitele a jeho manžela.
V projednávané věci se názory manželky zůstavitele M. R. (a dědičky K. R.) na straně jedné a dědice JUDr. P. R. na straně druhé lišily v tom, zda byly vynaloženy na "výlučný" majetek zůstavitele peněžní prostředky ze společného majetku a v jaké výši, tedy zda (a v jaké výši) má zůstavitelka z tohoto důvodu při vypořádání společného jmění pohledávku proti dědicům zůstavitele. O finančních prostředcích, jimiž byly (měly být) splaceny úvěry, které poskytla býv. Česká státní spořitelna na základě úvěrových smluv ze dne 3.7.1991 a ze dne 20.8.1991 zůstaviteli na jeho "výlučný" majetek, manželka zůstavitele M. R. za řízení opakovaně uváděla pouze to, že úvěry poskytnuté zůstaviteli byly spláceny "za trvání manželství ze společných prostředků" a že "nebylo prokázáno, že by šlo o výlučné prostředky zůstavitele", aniž by se konkrétně vyjádřila o původu prostředků, jež byly použity na splacení předmětných úvěrů včetně příslušenství (úroků). Dědic JUDr. P. R. oproti tomu uváděl, že úvěry zůstavitel jako "výlučný dlužník" splácel "výlučně z provozních prostředků podniku", tedy z "finančních prostředků, které se nacházely na účtu podniku a které zůstavitel jako výlučný vlastník podniku získal ze své obchodní činnosti při provozování podniku.
Uvedená tvrzení (zejména pro nekonkrétnost údajů manželky zůstavitele M. R.) nemohla představovat náležitý podklad pro závěr o tom, že mezi účastníky [manželkou zůstavitele M. R. a alespoň jedním z (ostatních) dědiců] bylo sporné po stránce skutkové, jaké finanční prostředky byly použity ke splácení zůstavitelových úvěr (a jejich příslušenství) [z jakých zdrojů pocházely, popřípadě jaký měly jiný původ], nebo zda se liší jen v právním závěru o tom, zda finanční prostředky použité ke splácení úvěrů a jejich příslušenství tvořily společné jmění zůstavitele a M. R., nebo zda patřily do "výlučného vlastnictví" zůstavitele. Závěr odvolacího soudu, podle kterého je na místě postup podle ustanovení § 175l odst. 1 věty druhé a § 175k odst. 3 OSŘ, je předčasný a tedy i nesprávný.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 1) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-