// Profipravo.cz / Platební rozkaz 26.07.2018
Pohledávka přiznaná vykonatelným směnečným platebním rozkazem
Ten, kdo svou aktivní legitimaci k odpůrčí žalobě dovozuje z toho, že má vůči dlužníku pohledávku přiznanou vykonatelným směnečným platebním rozkazem, a kdo je osobou odlišnou od osoby, v jejíž prospěch byl směnečný platební rozkaz vydán, musí prokázat, že se stal řádným majitelem směnky, na jejímž základě byl směnečný platební rozkaz vydán.
K tomu, aby podle tohoto vykonatelného titulu (vykonatelného směnečného platebního rozkazu) bylo možné nařídit výkon rozhodnutí (exekuci), je navíc třeba, aby věřitel ve vykonávacím (exekučním) řízení převod (přechod) práva prokázal způsobem uvedeným v ustanovení § 256 odst. 1 a 2 o. s. ř. (v případě exekuce v ustanovení § 36 odst. 3 a 4 exekučního řádu).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5368/2017, ze dne 24. 4. 2018
Dotčené předpisy:
§ 42a odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 524 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 175 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013
§ 256 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013
§ 1 odst. 1 zák. č. 591/1992 Sb. ve znění do 31. 12. 2013
§ 18 odst. 1 zák. č. 591/1992 Sb. ve znění do 31. 12. 2013
čl. I § 11 zák. č. 191/1950 Sb.
čl. I § 14 odst. 1 zák. č. 191/1950 Sb.
čl. I § 16 odst. 1 zák. č. 191/1950 Sb.
§ 36 zák. č. 120/2001 Sb.
Kategorie: cenné papíry; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 4. 10. 2012 domáhal, aby bylo určeno, že „právní úkon odmítnutí dědictví učiněný dne 15. 10. 2009 panem J. S., při jednání v dědickém řízení vedeném Okresním soudem Praha-východ pod sp. zn. 25 D 593/2009, je vůči žalobci právně neúčinný“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že má za J. S. pohledávku, která „ke dni podání této žaloby činí částku ve výši 10 439 963,85 Kč“, že pravomocným a vykonatelným směnečným platebním rozkazem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 10. 6. 1996 č. j. Sm 280/96 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 1997 č. j. 5 Cmo 94/97-36 byla J. S. uložena povinnost zaplatit žalobci 5 000 000 Kč s 6% úrokem z prodlení od 30. 12. 1994 do zaplacení a náhradu nákladů řízení ve výši 214 632 Kč, že Okresní soud Praha-východ usnesením ze dne 7. 6. 2004 č. j. 19 Nc 5050/2004-12 nařídil podle uvedeného směnečného platebního rozkazu k uspokojení pohledávky žalobce ve výši 5 000 000 Kč s příslušenstvím exekuci na majetek J. S., v jejímž průběhu bylo na pohledávku žalobce ke dni podání žaloby vymoženo 15 654 Kč, že soudní exekutor žalobci opakovaně sdělil, že J. S. nedisponuje žádným postižitelným majetkem, že v dědickém řízení vedeném u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 25 D 593/2009 bylo projednáváno dědictví po zůstavitelce D. S., manželce J. S., a že jako dědicové byli povoláni J. S. a žalovaný (syn zůstavitelky). Usnesením ze dne 15. 10. 2009 č. j. 25 D 593/2009-77 Okresní soud Praha-východ rozhodl, že veškerý majetek zůstavitelky D. S. včetně nemovitostí v k. ú. J. převezme žalovaný, neboť J. S. na jednání konaném dne 15. 10. 2009 prohlásil, že dědictví po zůstavitelce D. S. odmítá a že má jediné dítě – žalovaného, který dědictví neodmítl. Žalobce je přesvědčen, že dlužník J. S. nebyl oprávněn odmítnout dědictví, resp. že tento jeho právní úkon je odporovatelným právním úkonem ve smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku, neboť byl dlužníkem, který vědomě (úmyslně) zamezil rozšíření svého postižitelného majetku, učiněn v úmyslu zkrátit uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce, jenž byl žalovanému jako osobě dlužníku blízké nepochybně znám.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 5. 2014 č. j. 16 C 151/2012-72 žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 11 200 Kč k rukám advokáta Mgr. Martina Čumpelíka. Dospěl k závěru, že žalobce není v řízení aktivně věcně legitimován, neboť vůči dlužníku J. S. neměl v době rozhodování soudu o podané žalobě vymahatelnou pohledávku. Žalobce v řízení neprokázal, že se stal věřitelem pohledávky ve výši 10 439 963,85 Kč „z titulu“ pravomocného směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Praze ze dne 10. 6. 1996 č. j. Sm 280/96 (ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 1997 č. j. 5 Cmo 94/97-36), kterým byla J. S. uložena povinnost zaplatit Investiční a Poštovní bance, a. s., 5 000 000 Kč s 6% úrokem od 30. 12. 1994 do zaplacení a 214 632 Kč na náhradě nákladů řízení, neboť uvedená pohledávka byla Československou obchodní bankou, a. s., jako právní nástupkyní Investiční a Poštovní banky, a. s., platně postoupena společnosti CZ REAL a. s. na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 5. 12. 2002, o čemž bylo mezi žalobcem a společností CZ Finance a. s. (dříve CZ REAL a. s.) učiněno dne 22. 3. 2004 společné prohlášení, a v řízení nebylo prokázáno, že by společnost CZ Finance a. s. (dříve CZ REAL a. s.) tuto pohledávku dále postoupila žalobci, neboť jedinou smlouvou o postoupení pohledávek, kterou žalobce v řízení k prokázání své aktivní věcné legitimace předložil, je smlouva o postoupení pohledávek ze dne 15. 5. 2000 (ve znění dodatku ze dne 24. 5. 2000 a dodatku ze dne 29. 6. 2001), kterou však předmětná pohledávka nemohla být žalobci postoupena, jelikož její podpis předchází podpisu smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 5. 12. 2002 (mezi Československou obchodní bankou, a. s., a CZ REAL a. s.). Na této skutečnosti nemůže podle názoru soudu prvního stupně nic změnit ani to, že Okresní soud Praha-východ vydal dne 7. 6. 2004 usnesení č. j. 19 Nc 5050/2004-12, kterým byla na základě uvedeného směnečného platebního rozkazu ve prospěch žalobce nařízena exekuce na majetek povinného J. S., neboť nelze vyloučit, že žalobce v rámci exekučního řízení předložil soudu jiné listiny, než v tomto řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 12. 2014 č. j. 72 Co 407/2014-94 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Vycházel ze zjištění, že Československá obchodní banka, a. s., jako postupitel uzavřela dne 5. 12. 2002 se společností CZ REAL a. s. jako postupníkem smlouvu o postoupení pohledávky vyplývající ze směnečného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 10. 6. 1996 č. j. Sm 280/96 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 1997 č. j. 5 Cmo 94/97-36, tj. pohledávky za J. S. ve výši 5 000 000 Kč s příslušenstvím a nákladů řízení 214 632 Kč. Vytknul soudu prvního stupně, že nepřihlédl k tomu, že z předmětné smlouvy také vyplývá, že směnka, která byla podkladem pro vydání uvedeného směnečného platebního rozkazu a jejímž výstavcem byl J. S., zajišťovala pohledávku za dlužníkem EX PACTO, spol. s r. o., vyplývající z úvěrové smlouvy č. 2749252C. Uvedl, že Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 26. 9. 2006 sp. zn. 32 Odo 473/2005 dovodil, že postoupením přechází pohledávka na nového věřitele v té podobě, v jaké v okamžiku postupu existovala, včetně tzv. vedlejších práv, z nichž na prvním místě vystupují výhody práv zajišťovacích, i když nejsou ve smlouvě o postoupení pohledávky výslovně konkretizována, že přitom není rozhodné, zda právo spojené s postoupenou pohledávkou je či není samostatně uplatnitelné, a že zajištění pohledávky trvá i nadále a svědčí postupníkovi. Odvolací soud dospěl k závěru, že „k platnému postoupení pohledávky za J. S. na žalobce došlo již smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou mezi CZ REAL a. s. a žalobcem dne 15. 5. 2000“, neboť touto smlouvou byla na žalobce postoupena pohledávka za dlužníkem EX PACTO, spol. s r. o., vyplývající z úvěrové smlouvy č. 2749252C, která byla v době svého postoupení zajištěna směnkou vystavenou J. S., na jejímž podkladě byl poté vydán pravomocný směnečný platební rozkaz, a že závěr o nedostatku aktivní legitimace žalobce k podání odpůrčí žaloby podle § 42a odst. 1 občanského zákoníku je z tohoto důvodu nesprávný. Protože se soud prvního stupně s ohledem na právní názor, který ve věci zaujal, dosud nezabýval důvodností odpůrčí žaloby jako takové a protože v tomto ohledu dosud neprovedl žádné dokazování, odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 15. 9. 2016 č. j. 21 Cdo 5332/2015-120 zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze smlouvy o úvěru, zajištěné zajišťovací směnkou, nepřecházejí z postupitele na postupníka bez dalšího ani práva a povinnosti ze směnky (z hmotněprávního vztahu), ani práva a povinnosti z pravomocného směnečného platebního rozkazu, jenž byl na základě této zajišťovací směnky vydán, neboť závazek vyplývající ze zajišťovací směnky není akcesorickým závazkem k závazku jinému (jedná se o zcela samostatný závazek oddělený od případného závazku, který byl důvodem jeho vzniku), není tedy závislý na existenci závazku, k jehož zajištění byla směnka vydána, a nesdílí (bez dalšího) osud tohoto závazku, nedošlo (nemohlo dojít) na základě smluv o postoupení pohledávek ze dne 28. 12. 1999 a ze dne 15. 5. 2000 k přechodu práv ze směnky vystavené J. S. a ze směnečného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 10. 6. 1996 sp. zn. Sm 280/96 ani z Investiční a Poštovní banky, a. s., na společnost CZ REAL a. s., ani ze společnosti CZ REAL a. s. na žalobce. Závěr odvolacího soudu, že k postoupení směnečné pohledávky za J. S. přiznané Investiční a Poštovní bance, a. s., uvedeným směnečným platebním rozkazem žalobci došlo smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou mezi společností CZ REAL a. s. a žalobcem dne 15. 5. 2000 a že závěr soudu prvního stupně o nedostatku aktivní legitimace žalobce k podání odpůrčí žaloby je z tohoto důvodu nesprávný, proto podle názoru dovolacího soudu není v souladu se zákonem.
Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 5. 5. 2017 č. j. 72 Co 407/2014-143 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit „žalobci“ (správně žalovanému) na náhradě nákladů odvolacího i dovolacího řízení 22 750 Kč k rukám advokáta Mgr. Martina Čumpelíka. „V zásadě“ se ztotožnil s odůvodněním napadeného rozsudku soudu prvního stupně a pro stručnost na něj odkázal. Uvedl, že společnost CZ FINANCE a. s. (dříve CZ REAL a. s.) a žalobce ve společném prohlášení ze dne 22. 3. 2004 deklarovali jen to, že „pohledávka vyplývající ze směnečného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 10. 6. 1996, sp. zn. Sm 280/96“ byla převedena z Československé obchodní banky, a. s., na CZ REAL a. s. na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 5. 12. 2002, a dovodil, že vzhledem k tomu, že smlouva o postoupení pohledávky podle § 524 odst. 1 občanského zákoníku vyžaduje vždy písemnou formu, přičemž její nedodržení je spojeno s absolutní neplatností smlouvy, lze uzavřít, že žádná písemná smlouva o postoupení „předmětné pohledávky“ za J. S. na žalobce neexistuje a že společné prohlášení ze dne 22. 3. 2004 „svým obsahem takovou smlouvu rozhodně nenahrazuje“. Odvolací soud uzavřel, že závěr soudu prvního stupně o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce, který neprokázal, že má vůči dlužníkovi v době rozhodování soudu o odpůrčí žalobě vymahatelnou pohledávku, je „z toho důvodu“ přiléhavý.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Je přesvědčen, že důvody pro formulování závěru o nedostatku jeho aktivní věcné legitimace jsou u obou soudů odlišné, a že proto není možné, aby odvolací soud tento závěr přebíral z rozsudku soudu prvního stupně, pokud má pro něj odlišný důvod. Namítá, že závěry formulované soudem prvního stupně týkající se nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce, které odvolací soud převzal, jsou v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu o této otázce (např. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2005 sp. zn. 20 Cdo 461/2004), podle níž se přechod práva ze směnečného platebního rozkazu prokazuje nikoli indosamentem, ale listinou vydanou anebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, avšak že dovolací soud neuvádí, že takovou listinou by měla být pouze smlouva o postoupení pohledávky podle „tehdy platného“ § 524 občanského zákoníku. Podle názoru dovolatele odvolací soud za takovou listinu zcela správně považuje smlouvu o postoupení „pohledávky vyplývající ze směnečného platebního rozkazu“ uzavřenou dne 5. 12. 2002 mezi Československou obchodní bankou, a. s., a CZ REAL a. s., avšak naprosto nesprávně za takovou listinu nepovažuje společné prohlášení CZ Finance a. s. a žalobce ze dne 22. 3. 2004. Dovolatel „uznává, že forma, kterou strany zvolily, není zcela ideální, avšak podle jeho přesvědčení je vůle stran z obsahu listiny naprosto zřejmá a zcela nepochybně se jedná o listinu ověřenou notářem splňující formální znaky podle § 36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné, neboť v dovolání nebyly řádně uvedeny podmínky přípustnosti dovolání, popřípadě aby je zamítl jako nedůvodné. Má za to, že soudy obou stupňů „založily svá rozhodnutí na správném právním posouzení věci, když rozhodly o tom, že žalobce není ve sporu aktivně legitimován“. Žalovaný uvedl, že listina, ze které žalobce dovozuje svou aktivní legitimaci, nesplňuje zákonné požadavky ustanovení § 524 občanského zákoníku, že je neurčitá a nesrozumitelná a že vůlí stran tohoto prohlášení není způsobit účinky postoupení pohledávky. Poukázal též na to, že i kdyby dané prohlášení splňovalo náležitosti smlouvy o postoupení pohledávky a společnost CZ Finance a. s. pohledávkou disponovala (což se však nikdy nestalo), je k prokázání aktivní legitimace též nutno předložit směnku samotnou, neboť ani směnečný platební rozkaz, který nabyl právní moci a je vykonatelný, nemění nic na skutečnosti, že se jedná o soudní rozhodnutí deklaratorní povahy, nikoliv povahy konstitutivní, a oprávněný je povinen prokázat, že je i nadále majitelem směnky; pokud směnkou její majitel nedisponuje, jeho směnečný nárok zcela zanikl, a to i tehdy, byl-li mu pravomocně přiznán soudem.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že směnečným platebním rozkazem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 10. 6. 1996 sp. zn. Sm 280/96, který ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 1997 č. j. 5 Cmo 94/97-36 nabyl právní moci, byla J. S. (otci žalovaného) uložena povinnost zaplatit Investiční a Poštovní bance, a. s., 5 000 000 Kč se 6% úrokem ročně od 30. 12. 1994 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 214 632 Kč, že dne 5. 12. 2002 Československá obchodní banka, a. s., (právní nástupce Investiční a Poštovní banky, a. s.) jako postupitel uzavřela se společností CZ REAL a. s. jako postupníkem smlouvu o postoupení pohledávky za J. S. ve výši 5 000 000 Kč s příslušenstvím a náklady řízení ve výši 214 632 Kč, „vyplývající“ ze směnečného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 10. 6. 1996 sp. zn. Sm 280/96 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 1997 č. j. 5 Cmo 94/97-36, a že dne 22. 3. 2004 společnost CZ Finance a. s. (právní nástupce společnosti CZ REAL a. s.) a žalobce společně sepsali prohlášení, ve kterém deklarovali, že práva a povinnosti z uvedeného směnečného platebního rozkazu byla na základě smlouvy ze dne 5. 12. 2002 převedena z Československé obchodní banky, a. s., na společnost CZ REAL a. s., a v němž uvedli, že za účelem „jednoznačného prokázání aktivní legitimace žalobce ve všech případech souvisejících s uplatňováním práv vyplývajících z uvedeného směnečného platebního rozkazu v souladu s požadavky ustanovení § 256 občanského soudního řádu a jiných obdobných právních předpisů“ CZ Finance a. s. a žalobce společně prohlašují, že práva vyplývající z uvedeného směnečného platebního rozkazu přešla v plném rozsahu na žalobce. Usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 7. 6. 2004 č. j. 19 Nc 5050/2004-12 byla podle uvedeného směnečného platebního rozkazu ve věci oprávněného žalobce vůči povinnému J. S. nařízena exekuce na majetek J. S. Na základě usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 15. 10. 2009 č. j. 25 D 593/2009-77, kterým bylo vypořádáno dědictví po D. S. (matce žalovaného), žalovaný nabyl do svého vlastnictví veškerý majetek zůstavitelky, neboť její manžel J. S. na jednání Okresního soudu Praha-východ (vedeném soudním komisařem) konaném dne 15. 10. 2009 prohlásil, že dědictví odmítá, a žalovaný při tomto jednání prohlásil, že dědictví po zůstavitelce neodmítá.
Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na tom, zda žalobce má aktivní věcnou legitimaci k podání odpůrčí žaloby, a v této souvislosti na vyřešení právní otázky, za jakých podmínek je k podání odpůrčí žaloby aktivně věcně legitimován ten, kdo tvrdí, že má vůči dlužníku pohledávku přiznanou vykonatelným směnečným platebním rozkazem, je-li osobou odlišnou od osoby, v jejíž prospěch byl směnečný platební rozkaz vydán. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení, že je vůči němu právně neúčinný právní úkon odmítnutí dědictví učiněný dlužníkem dne 15. 10. 2009 – podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č. 229/2001 Sb., č. 317/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., č. 135/2002 Sb., č. 136/2002 Sb. a č. 320/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 476/2002 Sb., zákonů č. 88/2003 Sb., č. 37/2004 Sb., č. 47/2004 Sb., č. 480/2004 Sb. a č. 554/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. a zákonů č.359/2005 Sb., č. 56/2006 Sb., č. 57/2006 Sb., č. 107/2006 Sb., č. 115/2006 Sb., č. 160/2006 Sb., č. 264/2006 Sb., č. 315/2006 Sb., č. 443/2006 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 230/2008 Sb., č. 384/2008 Sb. a č. 215/2009 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 10. 2009 (dále jen „obč. zák.“).
Podle ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (§ 42a odst. 1 obč. zák.) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 1996 sp. zn. 15 Co 714/95, uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci); k tomu, aby žalující věřitel byl věcně legitimován, postačuje, aby jeho pohledávka za dlužníkem byla vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu o jím podané odpůrčí žalobě (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999 sp. zn. 31 Cdo 1704/98, který byl uveřejněn pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
Vymahatelnou pohledávkou za dlužníkem, která může založit aktivní věcnou legitimaci věřitele k odpůrčí žalobě, je též pohledávka ze směnky přiznaná věřiteli směnečným platebním rozkazem (§ 175 občanského soudního řádu).
Z ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon o cenných papírech“), který se podle ustanovení § 1 odst. 1 tohoto zákona vztahuje mimo jiné i na směnky, vyplývá, že k převodu listinného cenného papíru na řad se kromě uzavření smlouvy o jeho převodu vyžaduje i rubopis. Rubopisem přecházejí veškerá práva spojená s cenným papírem na řad, pokud ze zvláštního zákona nevyplývá něco jiného. Z ustanovení § 18 zákona o cenných papírech a z poměru tohoto zákona k občanskému zákoníku tedy - za situace, kdy zákon č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon směnečný a šekový“), neupravuje možnost převodu směnky na řad cesí - vyplývá, že směnku na řad nelze převést smlouvou o postoupení pohledávky (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005 sp. zn. 29 Odo 1114/2004, který byl uveřejněn pod č. 10 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006) [s účinností od 1. 1. 2014 srov. ustanovení § 1103 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), podle něhož se vlastnické právo k cennému papíru na řad převádí rubopisem a smlouvou k okamžiku jeho předání; o náležitostech rubopisu a jeho přijetí, jakož i o tom, kdo je z rubopisu oprávněn a jak toto oprávnění prokazuje, platí ustanovení právního předpisu upravujícího směnky; převodce cenného papíru však ručí za uspokojení práv z cenného papíru, jen je-li k tomu zvlášť zavázán.].
Z obecné teorie cenných papírů vyplývá, že práva inkorporovaná do cenného papíru nelze uplatnit a převést na jiného bez cenného papíru (viz např. Randa, A. O cenných papírech, obzvláště o skripturních obligacích. Právník 1889, s. 1, Dědič, J. Pauly, J. Cenné papíry. Praha: Prospektrum, 1994, s. 19). Právo spojené s cenným papírem lze od cenného papíru oddělit a převádět samostatně jen tehdy, připouští-li takový postup zákon výslovně. Tak je tomu např. v ustanovení § 156a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 [s účinností od 1. 1. 2014 srov. ustanovení § 281 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)]. Z uvedeného pak plyne, že ani práva spojená se směnkou nelze převést na jiného cesí, neboť ani zákon směnečný a šekový ani zákon o cenných papírech a ani žádný jiný zákon neumožňují oddělit práva spojená se směnkou a převádět je samostatně (srov. například již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005 sp. zn. 29 Odo 1114/2004).
Každou směnku, i když nebyla vystavena na řad, lze převést indosamentem (rubopisem); pojal-li výstavce do směnky slova „nikoli na řad“ nebo jinou doložku stejného významu, lze převést směnku jen ve formě a s účinky obyčejného postupu (cesse) [srov. čl. I § 11 odst. 1 a 2 zákona směnečného a šekového].
Indosamentem se převádějí všechna práva ze směnky (čl. I § 14 odst. 1 zákona směnečného a šekového). O tom, kdo má směnku v rukou, platí, že je řádným majitelem, prokáže-li své právo nepřetržitou řadou indosamentů (srov. ustanovení čl. I § 16 odst. 1 zákona směnečného a šekového).
K tomu, aby ten, kdo je osobou odlišnou od osoby, v jejíž prospěch byl vydán směnečný platební rozkaz, prokázal, že má vůči dlužníku vykonatelnou pohledávku ze směnky na řad (pohledávku ze směnky na řad přiznanou směnečným platebním rozkazem), je tedy třeba, aby prokázal, že je řádným majitelem směnky, tedy že na něj tato směnka byla převedena rubopisem (indosamentem), popřípadě smlouvou o prodeji podniku, jehož součástí je tato směnka (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002 sp. zn. 29 Odo 314/2001, který byl uveřejněn pod č. 62 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003) nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, neboť práva a povinnosti ze směnky na řad (ani v případě, že byla přiznána vykonatelným směnečným platebním rozkazem) nelze převést na jiného smlouvou o postoupení pohledávky (cesí). Zákon o cenných papírech ani žádný jiný zákon neumožňuje oddělit od směnky „práva a povinnosti ze směnečného platebního rozkazu“ a převádět je samostatně bez současného převodu směnky, na jejímž základě byl směnečný platební rozkaz vydán.
K tomu, aby ten, kdo je osobou odlišnou od osoby, v jejíž prospěch byl vydán směnečný platební rozkaz, prokázal, že má vůči dlužníku vykonatelnou pohledávku ze směnky na jméno (rektasměnky), tedy pohledávku ze směnky, do které výstavce pojal slova „nikoli na řad“ nebo jinou doložku stejného významu, přiznanou směnečným platebním rozkazem, je rovněž třeba, aby prokázal, že je řádným majitelem této směnky, tedy že na něj tato směnka byla převedena [ve formě a s účinky obyčejného postupu (cesse), tj. smlouvou o postoupení pohledávky podle ustanovení § 524 a násl. obč. zák. (s účinností od 1. 1. 2014 podle ustanovení § 1879 a násl. o. z.), popřípadě smlouvou o prodeji podniku, jehož součástí je tato směnka, nebo jiným zákonem stanoveným způsobem].
Podle ustanovení § 256 odst. 1 o. s. ř. proti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný, nebo ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný, lze nařídit a provést výkon rozhodnutí, jen jestliže je prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo právo z rozhodnutí.
Podle ustanovení § 256 odst. 2 o. s. ř. přechod povinnosti nebo práva lze prokázat jen listinou vydanou anebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, pokud nevyplývá přímo z právního předpisu.
Podle ustanovení § 36 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční řád“) proti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný, nebo ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný, lze vést exekuci, jen jestliže je prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo přešlo či bylo převedeno právo z exekučního titulu.
Podle ustanovení § 36 odst. 4 exekučního řádu přechod povinnosti nebo přechod čipřevod práva lze prokázat jen listinou vydanou anebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, pokud nevyplývá přímo z právního předpisu.
Z uvedeného vyplývá, že ten, kdo svou aktivní legitimaci k odpůrčí žalobě dovozuje z toho, že má vůči dlužníku pohledávku přiznanou vykonatelným směnečným platebním rozkazem, a kdo je osobou odlišnou od osoby, v jejíž prospěch byl směnečný platební rozkaz vydán, musí prokázat, že se stal řádným majitelem směnky, na jejímž základě byl směnečný platební rozkaz vydán. K tomu, aby podle tohoto vykonatelného titulu (vykonatelného směnečného platebního rozkazu) bylo možné nařídit výkon rozhodnutí (exekuci), je navíc třeba, aby věřitel ve vykonávacím (exekučním) řízení převod (přechod) práva prokázal způsobem uvedeným v ustanovení § 256 odst. 1 a 2 o. s. ř. (v případě exekuce v ustanovení § 36 odst. 3 a 4 exekučního řádu).
V projednávané věci soudy vycházely z právního názoru, že „pohledávku vyplývající ze směnečného platebního rozkazu“ lze (samostatně a nezávisle na osudu směnky, na jejímž základě byl směnečný platební rozkaz vydán) převést na jiného smlouvou o postoupení pohledávky podle ustanovení § 524 a násl. obč. zák. Soud prvního stupně uzavřel, že „pohledávka vyplývající ze směnečného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 10. 6. 1996, č. j. Sm 280/96“ za J. S. „byla právním nástupcem Investiční a Poštovní banky, a. s., tj. společností Československá obchodní banka, a. s. platně postoupena společnosti CZ REAL a. s. na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 5. 12. 2002“ a že nebylo prokázáno, že by společnosti CZ Finance a. s. (dříve CZ REAL a. s.) tuto pohledávku dále postoupila žalobci. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že „žalobce tvrdil a prokázal, že pohledávka za J. S. vyplývající ze směnečného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 10. 6. 1996, sp. zn. Sm 280/96, byla postoupena Československou obchodní bankou, a. s. na společnost CZ REAL a. s. (nyní CZ Finance a. s.) smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 5. 12. 2002“, že „vzhledem k tomu, že smlouva o postoupení pohledávky podle § 524 odst. 1 obč. zák. vyžaduje vždy písemnou formu, přičemž její nedodržení je spojeno s absolutní neplatností smlouvy, lze uzavřít, že žádná písemná smlouva o postoupení předmětné pohledávky za J. S. na žalobce neexistuje“, že „společné prohlášení ze dne 22. 3. 2004 svým obsahem takovou smlouvu rozhodně nenahrazuje“ a že „z toho důvodu závěr soudu I. stupně o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce, který neprokázal, že má vůči dlužníkovi v době rozhodování soudu o odpůrčí žalobě vymahatelnou pohledávku, je přiléhavý“.
Protože odvolací soud se při posuzování otázky, zda je žalobce aktivně věcně legitimován k podání odpůrčí žaloby – veden nesprávným právním názorem, že k tomu, aby ten, kdo tvrdí, že má vůči dlužníku pohledávku přiznanou vykonatelným směnečným platebním rozkazem, a kdo je osobou odlišnou od osoby, v jejíž prospěch byl směnečný platební rozkaz vydán, prokázal, že má vůči dlužníku vykonatelnou pohledávku ze směnky (pohledávku ze směnky přiznanou směnečným platebním rozkazem), stačí, prokáže-li, že na něj byla smlouvou o postoupení pohledávky podle ustanovení § 524 odst. 1 obč. zák. postoupena „pohledávka vyplývající ze směnečného platebního rozkazu“ – nezabýval tím, zda je žalobce řádným majitelem směnky, na jejímž základě byl směnečný platební rozkaz vydán, nemůže být jeho závěr o nedostatku aktivní věcné legitimace k podání odpůrčí žaloby (pro svou předčasnost) správný.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 1) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-