// Profipravo.cz / Rozsudek pro uznání 14.10.2016
ÚS: Zdravotní indispozice jako omluvitelný důvod zmeškání
Žalovaný se vyjádřil k žalobě sice opožděně z hlediska lhůty stanovené v § 114b odst. 1 o. s. ř., ale stalo se tak z omluvitelného důvodu. Jestliže obecné soudy poté rozhodovaly o relevanci tohoto důvodu i o meritu věci, měly k dispozici s dostatečným časovým předstihem procesní stanovisko žalovaného k věci samé. Za těchto okolností neměl být vydán rozsudek pro uznání na základě fikce podle ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. a stalo-li se tak, pak lze obecným soudům oprávněně vytknout porušení garancí zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V daném případě je proto třeba uzavřít, že pro vydání rozsudku pro uznání nebyly splněny předpoklady a jeho vydáním bylo zasaženo do stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3263/13, ze dne 12. 9. 2016
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Průběh řízení před obecnými soudy a obsah ústavní stížnosti
1. Ústavnímu soudu byl dne 25. 10. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba o zaplacení částky 2 500 000 Kč s příslušenstvím, podaná z titulu smlouvy o půjčce. Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl dne 2. 12. 2011 pod č. j. 4 C 393/2009-47 formou rozsudku pro uznání o uložení povinnosti žalovanému (stěžovateli) zaplatit žalobci částku ve výši 2 500 000 Kč s příslušenstvím do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Soud prvního stupně stěžovatele v řízení vyzval, aby se při nesouhlasu s uplatněným nárokem a v návaznosti na podání odporu proti platebnímu rozkazu ve lhůtě třiceti dnů vyjádřil k věci samé a uvedl skutečnosti i důkazy, na kterých staví svou obranu. Vzhledem k tomu, že vyjádření stěžovatele nebylo ve stanovené lhůtě podáno, nastala tzv. fikce uznání nároku, a soud proto postupoval v intencích § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř.").
3. Z obsahu vyžádaného soudního spisu se podává, že dne 24. 7. 2009 byl žalobcem (nyní vedlejším účastníkem řízení) podán návrh na vydání platebního rozkazu k zaplacení částky ve výši 2 500 000 Kč s úroky z prodlení (pro tvrzenou smlouvu o půjčce). Dne 4. 9. 2009 byl Obvodním soudem pro Prahu 7 pod č. j. 4 C 393/2009-6 platební rozkaz vydán. Součástí rozhodnutí byla výzva žalovanému (stěžovateli) k vyjádření k žalobě ve lhůtě 30 dnů ode dne podání odporu. Platební rozkaz byl žalovanému doručen dne 9. 9. 2009. Proti platebnímu rozkazu stěžovatel dne 14. 9. 2009 podal odpor.
4. K žalobě se stěžovatel (žalovaný) na výzvu soudu písemně vyjádřil dne 27. 10. 2009 (předáno provozovateli poštovních služeb). V tomto vyjádření popíral uzavření smlouvy o půjčce s žalobcem a namítal rozhodné skutečnosti ve vztahu k tvrzené smlouvě o dílo. Spolu s vyjádřením stěžovatel podal k soudu i žádost o prominutí zmeškání lhůty, kterou odůvodnil výraznými potížemi se zrakem, jež mu nastaly od 6. 10. 2009 a byly potvrzeny lékařem v doložené lékařské zprávě. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 4. 2010 č. j. 4 C 393/2009-26 byla zamítnuta žádost stěžovatele o prominutí zmeškání lhůty k podání vyjádření k žalobě. Obecný soud konstatoval, že návrh na prominutí zmeškání lhůty byl podán v zákonné lhůtě, avšak (podle názoru soudu) nebyl uveden omluvitelný důvod. Soud vyslovil mj. názor, že vyjádření k žalobě mohl stěžovatel nadiktovat třetí osobě. Stěžovatel podal proti usnesení o zamítnutí žádosti o prominutí zmeškání lhůty odvolání. Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 1. 2011 č. j. 22 Co 360/2010-38 procesní rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Uzavřel, že prominutí zmeškání lhůty nebylo možné s ohledem na charakter lhůty k podání vyjádření k žalobě, která není zákonnou, nýbrž soudcovskou.
5. Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl rozsudkem pro uznání ze dne 2. 12. 2011 č. j. 4 C 393/2009-47 tak, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 2 500 000 Kč s úrokem z prodlení a náhradou nákladů řízení v částce 206 920 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Soudem prvního stupně bylo konstatováno naplnění podmínek vydání rozsudku pro uznání. Lhůta k podání vyjádření k žalobě podle závěru soudu marně uplynula.
6. Rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7 bylo potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2012 č. j. 22 Cdo 321/2012-77 a stěžovateli byla uložena povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení v částce 105 408 Kč. Odvolací soud shledal za prokázané, že v době od 6. 10. 2009 do konce lhůty k podání vyjádření, tedy do 12. 10. 2009 (a potom i další tři dny do 15. 10. 2009), stěžovatel trpěl onemocněním zraku, pro které nebyl schopen se kvalifikovaně vyjádřit k žalobě. Odvolací soud ovšem konstatoval, že zdravotní stav stěžovateli nebránil v tom, aby alespoň ve stanovené lhůtě soudu oznámil, že u něho určitý vážný důvod (tj. překážka k podání vyjádření k žalobě) nastal. Soud uvedl, že stěžovateli v době nemoci pomáhal otec, který ho rovněž odvezl k lékaři, a prostřednictvím otce mohl stěžovatel rozhodující soud informovat o vzniklém onemocnění.
7. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 9. 2013 č. j. 33 Cdo 578/2013-122 pro nepřípustnost odmítl.
8. V ústavní stížnosti bylo argumentováno nesprávným právním posouzením otázky naplnění zákonných předpokladů vydání rozsudku pro uznání, a to mj. pro nedostatek právního podkladu k použití tzv. kvalifikované výzvy podle § 114b o. s. ř., neboť žalobce v obsahu žaloby řádně nepopsal a nedoložil tvrzený nárok. Stěžovatel namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí obecných soudů pro nedostatečné odůvodnění podmínek kvalifikované výzvy k vyjádření podle § 114b odst. 1 o. s. ř., fikce uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. a vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. Rozhodnutí obecných soudů jsou podle závěru stěžovatele projevem nepřípustné libovůle v rozhodování soudů a porušují principy spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
9. Obecné soudy se podle názoru stěžovatele nevypořádaly řádně ani s podanou žádostí o prominutí zmeškání lhůty pro vyjádření k žalobě z důvodu prokazatelných zdravotních potíží. Stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2895/2010 ze dne 26. 1. 2012, podle kterého má obecný soud v rámci zkoumání, zda došlo ke zmeškání lhůty z omluvitelného důvodu, posuzovat (ne)činnost žalovaného, (ne)ochotu participovat na dosažení účelu řízení a přiměřenost lhůty k podání vyjádření. Stěžovateli byla poskytnuta minimální zákonem povolená lhůta k vyjádření v délce 30 dnů. Stěžovatel se chtěl svou aktivitou podílet na dosažení účelu řízení, a proto podal odpor bez zbytečného odkladu poté, co obdržel platební rozkaz, přičemž na počátku řešil spor (co do nákladů řízení) hospodárně, tedy bez právního zástupce. Stěžovatel byl prokazatelně v závěru lhůty k podání vyjádření vážně nemocen, neboť v té době trpěl poruchou zraku.
10. Stěžovatel poukázal i na překročení žalobního petitu soudem při rozhodování o uložení povinnosti k platbě úroku z prodlení. Rozsudkem pro uznání bylo žalobci (nyní vedlejšímu účastníku řízení) přiznáno co do příslušenství pohledávky (úroku z prodlení) více, než sám požadoval. V napadeném rozsudku pro uznání je totiž úrok z prodlení z celé částky 2 500 000 Kč přisouzen již od 1. 8. 2006, zatímco z žalobního petitu plyne, že od tohoto data byla splatnou pouze částka 1 000 000 Kč. V tomto ohledu tedy rozsudek pro uznání ukládá stěžovateli povinnost v rozsahu vyšším, než by byla fikcí uznaná povinnost, i kdyby fikce uznání nároku mohla v posuzovaném případě nastat. Stěžovatel proto uvedl, že v důsledku postupu obecných soudů mu byla uložena povinnost, které se vedlejší účastník (žalobce) nikdy nedomáhal, čímž bylo zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i do práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a práva na rovnost účastníků řízení, garantovaného čl. 37 odst. 3 Listiny.
11. V obsahu ústavní stížnosti bylo stěžovatelem namítáno rovněž odepření přístupu ke spravedlnosti ze strany Nejvyššího soudu odmítnutím stěžovatelova dovolání. Dovolací soud neodstranil vady řízení nastalé před soudem prvního stupně a odvolacím soudem, pokud se k právnímu posouzení odvolacího soudu k otázce kvalifikované výzvy a vzniku fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. nijak nevyslovil a ostatní námitky z dovolání nehodnotil z důvodu, že nejde o "spor o právo".
12. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel dovozoval porušení spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel navrhl odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Návrhu na odklad vykonatelnosti ústavní stížností dotčených rozhodnutí Ústavní soud vyhověl usnesením ze dne 25. 9. 2014.
II.
Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení
14. Ústavní soud si k obsahu ústavní stížnosti vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 7 a vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení. Obvodní soud pro Prahu 7 a Městský soud v Praze po výzvě Ústavního soudu k vyjádření toliko odkázaly na odůvodnění svých, ústavní stížností napadených rozhodnutí.
15. Nejvyšší soud se ve vyjádření k ústavní stížnosti vyslovil tak, že v rozhodnutí o dovolání byly procesní výhrady stěžovatele podřazeny pod ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (ve znění do 31. 12. 2012), tj. pod dovolací důvod o vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, a dovolání proto (z tohoto pohledu) nemohlo být přípustným. Námitky stěžovatele o nesprávném posouzení podmínek vydání rozsudku pro uznání Nejvyšší soud shledal neopodstatněnými (a nezakládajícími přípustnost dovolání), neboť rozhodnutí nižších obecných soudů byla v souladu s ustálenými judikatorními závěry dovolacího soudu o tom, že vydání rozsudku pro uznání brání vážný důvod toliko tehdy, byl-li oznámen soudu před uplynutím lhůty k podání vyjádření, nebo pokud nebylo možno vážný důvod soudu do doby uplynutí lhůty sdělit. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti vyslovil názor, že rozhodnutím o dovolání stěžovatele nebylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, a proto navrhl ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítnout, nebo pro nedůvodnost zamítnout.
16. Vedlejší účastník řízení (ve sporu žalobce) se na výzvu Ústavního soudu k ústavní stížnosti stěžovatele vyjádřil tak, že se ztotožnil s právními závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích obecných soudů a nesouhlasil s námitkami stěžovatele. Ve smyslu zásady minimalizace zásahů Ústavního soudu nepokládal argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti za dosahující ústavněprávní roviny. Ústavní stížnost navrhoval pro nedůvodnost zamítnout.
III.
Předpoklady projednání ústavní stížnosti
17. Ústavní soud, dříve než přistoupí k meritornímu projednání ústavní stížnosti, zkoumá, zda tato splňuje všechny formální předpoklady podle zákona o Ústavním soudu. V dané věci je zřejmé, že ústavní stížnost byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), stěžovatel byl řádně zastoupen (§ 30 odst. 1 téhož zákona) a ústavní stížnost je přípustná (75 odst. 1 téhož zákona). Proto Ústavnímu soudu nic nebránilo v projednání věci, a to bez nařízení ústního jednání, neboť takové jednání by nevedlo k dalšímu objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Právní posouzení
18. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 321/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 90/33 SbNU 371)].
19. Tzv. kvalifikovaná výzva podle § 114b o. s. ř. je institutem přípravy jednání, jejímž hlavním účelem je dostát jedné ze základních zásad soudnictví i civilního procesu, a to zásadě rychlosti řízení jako jednoho z komponentů práva na spravedlivý proces. Pokud se předseda senátu rozhodne při splnění zákonem stanovených podmínek využít kvalifikované výzvy, usnesením žalovanému uloží, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popř. označil důkazy k prokázání svých tvrzení. Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu včas nevyjádří a ani nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává, o čemž musí být soudem poučen. Soud v takovém případě vydá rozsudek pro uznání (§ 153a o. s. ř.).
20. Souladem následků nevyjádření se žalovaného na kvalifikovanou výzvu v podobě fikce dispozičního úkonu uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání s ústavním pořádkem České republiky se již zabývalo plénum Ústavního soudu [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 13/15 ze dne 31. 5. 2016 (211/2016 Sb.)]. Ačkoliv zamítlo návrh na zrušení ustanovení § 114b odst. 5 a slov "§ 114b odst. 5" v ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř., jde o institut, se kterým je nutné zacházet velmi citlivě (k tomu viz nedávno vydaný nález sp. zn. IV. ÚS 842/16 ze dne 19. 7. 2016, stejně tak i nález sp. zn. I. ÚS 1024/15 ze dne 1. 8. 2016). Předně je nutno pečlivě zvážit, zda jsou pro učinění kvalifikované výzvy splněny zákonem stanovené podmínky. Rozhoduje-li však soud platebním rozkazem, okolnosti případu ani povahu věci nezkoumá (k tomu srov. znění ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. před novelou tohoto ustanovení provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3597/2007 ze dne 19. 8. 2008, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 382/2004 ze dne 26. 1. 2005 a další). Ústavní soud po prostudování spisu dospěl k závěru, že podmínky pro vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. byly v posuzovaném případě splněny a samotná kvalifikovaná výzva splňovala všechny zákonem stanovené náležitosti.
21. Pokud žalovaný využije svého práva a podá pouze neodůvodněný odpor, musí ve stanovené lhůtě zaslat soudu vyjádření k dané věci, ve kterém vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu a k vyjádření připojit listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok který je proti němu žalobou uplatňován uznává a soud rozhodne rozsudkem pro uznání (§ 114b odst. 5 o. s. ř.). Ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. tedy de facto sankcionuje nečinnost žalovaného a jeho neochotu přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4645/2009 ze dne 31. 3. 2011).
22. V posuzovaném případě byl žalovanému 9. 9. 2009 doručen platební rozkaz. Žalovaný ihned dne 11. 9. 2009 podal proti platebnímu rozkazu odpor, který nebyl odůvodněn. Ve lhůtě k vyjádření na kvalifikovanou výzvu (lhůta k vyjádření se dle tehdy platného a účinného znění ustanovení § 114b o. s. ř. běžela ode dne podání odporu), která končila dne 12. 10. 2009, se však žalovaný nevyjádřil. Učinil tak až 27. 10. 2009, spolu s žádostí o prominutí zmeškání lhůty (dále jen "vyjádření"). Z textu vyplývalo, že nevyjádření se na kvalifikovanou výzvu bylo odůvodněno zdravotní indispozicí žalovaného (spočívající v řádně doloženém očním onemocnění), která započala dne 6. 10. 2009 (tedy ještě v době běhu lhůty pro vyjádření se) a dle lékařské zprávy skončila dne 15. 10. 2009 (tedy již po uplynutí soudem stanovené lhůty k vyjádření). Soud následně (po zamítnutí žádosti o prominutí zmeškání lhůty a potvrzení tohoto rozhodnutí odvolacím soudem) rozhodl rozsudkem pro uznání.
23. Znění ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. výslovně umožňuje nevydat rozsudek pro uznání pouze, když se žalovaný nevyjádří na výzvu soudu bez vážného důvodu a ve stanovené lhůtě soudu sdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání. Judikatura dále rozšiřuje zákonné znění i o případy, kdy šlo o tak vážný důvod, který žalovanému neumožnil soudu byť jen sdělit, že je zde dán a neumožňuje žalovanému se v dané věci vyjádřit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2433/2004 ze dne 11. 5. 2005). Při posuzování závažnosti tohoto důvodu by měl mít soud na zřeteli skutečnost, že nevyjádření se ve stanovené lhůtě fakticky finguje dispoziční úkon žalovaného, kterým je uznání nároku žalobce, ačkoliv ze skutečností známých soudu je zřejmé, že žalovaný není s nárokem uplatněným v žalobě srozuměn a aktivně v tomto směru v řízení vystupuje. Dikce ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s § 153a odst. 3 o. s. ř. sice zdánlivě neposkytuje rozhodujícímu soudci prostor pro diskreci při jejich aplikaci, avšak obecná pravidla spravedlivého procesu včetně ústavních kautel podle čl. 36 Listiny musí být i v takovém případě respektována tak, aby byla nejen zachována rovnost stran soudního sporu, ale i přístup k soudu [nález sp. zn. IV. ÚS 2503/13 ze dne 1. 4. 2014 (N 49/73 SbNU 29)]. Obecná zásada audiatur et altera pars jako výraz kontradiktorního řízení je vnímána též jako povinnost soudu vytvořit prostor zaručující účastníku řízení možnost účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí vypořádat. K fikci uznání je tedy nutno přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech skutečně nepochybných, přičemž podmínky jeho použití musí být interpretovány nikoli extenzivně, ale restriktivně (nález sp. zn. I. ÚS 1024/15 ze dne 1. 8. 2016). Soud by proto měl při posuzování vážnosti důvodu volit výklad spíše vstřícnější ve prospěch žalovaného a dát mu prostor k uplatnění jeho námitek.
24. Z chování žalovaného v konkrétním případě je zřejmé, že cílem jeho chování nebylo způsobit procesní obstrukce a průtahy v řízení. Tomu napovídá i fakt, že žalovaný podal odpor ve velmi krátké lhůtě po doručení platebního rozkazu, přičemž lhůta v tehdy platném a účinném znění občanského soudního řádu se počítala právě už ode dne podání odporu a nikoli až ode dne uplynutí lhůty k podání odporu, jako je tomu nyní. K tíži žalovaného nelze přičítat to, že vyjádření nesepsal ihned po podání odporu, čímž by se vyhnul vzniklým problémům, ani to, že vyjádření podal až několik dní po odpadnutí překážky [srov. i nález sp. zn. I. ÚS 396/01 ze dne 5. 12. 2001 (N 194/24 SbNU 457)]. Je pochopitelné, že v nastalé situaci potřeboval dostatek času k vypořádání se s uplynutím lhůty a formulací vyjádření. Soud přitom po žalovaném nemohl ani spravedlivě žádat, aby soudu sdělil důvod, který mu brání ve vyjádření se na kvalifikovanou výzvu (je pochopitelné, že žalovaný v té době řešil především své zdravotní komplikace) a samozřejmě ani to, aby za něho vyjádření napsala či vážný důvod soudu sdělila třetí osoba, neboť jde o čistě osobní věc žalovaného. Dále je nutné přihlédnout i k tomu, že doba, která uběhla ode dne podání odporu do počátku zdravotních problémů a dále doba od skončení zdravotních komplikací do opožděného vyjádření činila jen něco málo přes třicet dnů. Celková délka řízení od podání odporu do opožděného vyjádření se byla téměř totožná s délkou řízení, pokud by žalovaný podal odpor až poslední den lhůty a na kvalifikovanou výzvu se řádně a včas vyjádřil. Je tedy zřejmé, že žalovaný nechtěl nijak taktizovat a jeho jednáním nedošlo k žádným zásadním průtahům. Naproti tomu rozhodování o případném prominutí zmeškání lhůty žalovanému trvalo soudu dva roky a meritorně bylo rozhodnuto dva roky a dva měsíce poté, co bylo učiněno vyjádření žalovaného k věci. Soudy po celou tuto dobu měly k dispozici procesní úkon žalovaného s jeho stanoviskem k věci samé.
V.
Závěr
25. Žalovaný se vyjádřil k žalobě sice opožděně z hlediska lhůty stanovené v § 114b odst. 1 o. s. ř., ale stalo se tak z omluvitelného důvodu. Jestliže obecné soudy poté rozhodovaly o relevanci tohoto důvodu i o meritu věci, měly k dispozici s dostatečným časovým předstihem procesní stanovisko žalovaného k věci samé. Za těchto okolností neměl být vydán rozsudek pro uznání na základě fikce podle ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. a stalo-li se tak, pak lze obecným soudům oprávněně vytknout porušení garancí zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny.
26. V daném případě je proto třeba uzavřít, že pro vydání rozsudku pro uznání nebyly splněny předpoklady a jeho vydáním bylo zasaženo do stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Opožděným vyjádřením k žalobě nehodlal stěžovatel vyvolat průtahy v řízení a nečinný byl z omluvitelného důvodu. Z vyjádření žalovaného doručeného před rozhodnutím soudu vyplývá, že stěžovatel neuznal nárok uplatněný v žalobě, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává a označil důkazy k prokázání svých tvrzení. Explicitním vyjádřením nesouhlasu stěžovatele s napadeným rozhodnutím přitom byl již podaný odpor proti platebnímu rozkazu. Soud tedy vydal rozsudek pro uznání i přesto, že žalovaný se jasně vyjádřil, že s nárokem uplatněným v žalobě nesouhlasí a soudu řádně zdůvodnil, jaký důvod mu bránil se na výzvu soudu včas vyjádřit. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl [§ 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
27. S ohledem na výše prezentovaný závěr Ústavního soudu a důsledek v podobě zrušení rozhodnutí obecných soudů pak Ústavní soud ponechává stranou skutečnost, že Obvodní soud pro Prahu 7 v rozporu s ustanovením § 153 odst. 2 o. s. ř. překročil návrh žalobce a přisoudil žalobci více, než čeho se v žalobě domáhal.
28. Ústavní soud poznamenává, že posuzovaná věc byla přerušena a v mezidobí podal I. senát Ústavního soudu v intencích § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu plénu návrh na zrušení ve věci aplikovaných ustanovení o. s. ř. v příslušném znění. Plénum Ústavního soudu však svým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 13/15 ze dne 31. 5. 2016 tento návrh zamítlo. O věci bylo tedy nyní rozhodnuto až po vykonatelnosti plenárního nálezu s určitým časovým odstupem.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: US