// Profipravo.cz / Rozsudek pro uznání 24.08.2010
K fikci uznání dle § 114b odst. 5 OSŘ při objektivní kumulaci žalobních nároků
Uplatnil-li žalobce v žalobě více práv (nároků) se samostatným skutkovým základem (jak je tomu též v případě, domáhá-li se vedle zaplacení ceny díla též úhrady smluvní pokuty) a soud je projednává ve společném řízení (jde tedy o případ tzv. objektivní kumulace), nastává (může nastat) fikce uznání ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. vůči každému z těchto práv (nároků) samostatně a také samostatně vůči nim soud posuzuje i předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř.
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 5280/2009, ze dne 22. 6. 2010
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně LEWIS + HICKEY PRAHA, spol. s r. o., se sídlem v Praze 1, Senovážné nám 992/8, IČ 25053035, PSČ 110 00, zastoupené Mgr. Markem Czivišem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Přemyslovská 13, proti žalované BJA Czech, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Nové Město, Hybernská 1009/24, IČ 27228517, PSČ 110 00, zastoupené JUDr. Petrem Šťovíčkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Vinohradská 37, o zaplacení částky 194.504,- Kč a smluvní pokuty, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 83/2007, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2009, č. j. 1 Cmo 21/2009-114, takto:
I. Dovolání proti té části usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2009, č. j. 1 Cmo 21/2009-114, jímž byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. července 2008, č. j. 46 Cm 83/2007-100, v části výroku o věci samé pod bodem I, jíž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,01 % denně z dlužné částky od 7. 10. 2006 do zaplacení, se zamítá.
II. Ve zbývající části se usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2009, č. j. 1 Cmo 21/2009-114, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze rozsudkem pro uznání ze dne 31. července 2008, č. j. 46 Cm 83/2007-100, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 194.504,- Kč a smluvní pokutu ve výši 0,01 % denně z dlužné částky od 7. 10. 2006 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně konstatoval, že žalovanou usnesením ze dne 12. 7. 2007, č. j. 46 Cm 83/2007-31, vyzval podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., aby se ve lhůtě třiceti dnů od doručení usnesení vyjádřila, zda uplatněný nárok uznává, a pokud jej neuznává, aby vylíčila všechny rozhodující skutečnosti o věci samé, na nichž staví svou obranu, a označila důkazy k prokázání svých tvrzení. Současně ji poučil podle ustanovení § 114b odst. 5 ve spojení s § 153a odst. 3 o. s. ř., že když se bez vážného důvodu na výzvu soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání, bude se mít za to, že nárok, který je proti ní uplatňován, uznává a soud rozhodne rozsudkem pro uznání. Usnesení bylo zástupci žalované doručeno dne 24. 7. 2007, posledním dnem lhůty k vyjádření byl tedy den 23. 8. 2007. Žalovaná se v této lhůtě nevyjádřila, soud prvního stupně tedy dovodil, že mu nezbylo než rozsudkem pro uznání žalobě v plném rozsahu vyhovět.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. září 2009, č. j. 1 Cmo 21/2009-114, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud poukázal na to, že soud prvního stupně přikročil k vydání rozsudku pro uznání za procesní situace, kdy již v řízení proběhla dvě jednání a účastníci byli vyzváni k pokusu o uzavření mimosoudní dohody, ke které však nedošlo. Za tohoto stavu podle jeho názoru neobstojí závěr soudu prvního stupně, že vyjádření žalované učiněné jeden den po uplynutí stanovené lhůty je důvodem pro vydání rozsudku pro uznání, obzvlášť když žalovaná ve vyjádření ze dne 24. 8. 2007 uplatnila též vzájemný návrh, o němž rozhodl soud prvního stupně až po vyhlášení rozsudku pro uznání tak, že jej vyloučil k samostatnému projednání. Na základě těchto úvah odvolací soud usoudil, že nebyly naplněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání.
Odvolací soud dále dovodil, že smluvní pokuta není příslušenstvím pohledávky, nemůže tedy automaticky sdílet osud jistiny. Jde o nárok relativně samostatný, byť má akcesorickou povahu, a je-li předmětem řízení, je s ním třeba zacházet jako s každým jiným peněžitým nárokem, který nemá povahu příslušenství. V žalobě i v navazujícím rozhodnutí proto musí být takový nárok přesně vyčíslen. Smluvní pokuta je sice běžně relevantně sjednávána procentním či jiným podílem ze stanoveného základu a za každý den prodlení, jak je tomu i v projednávané věci; v takovém případě nabývá věřitel nárok na zaplacení této denní sankce vždy počátkem toho kterého dne prodlení. I z těchto zásad je podle názoru odvolacího soudu zřejmé, že nárok na zaplacení smluvní pokuty nemůže být uplatněn tak, jako by se jednalo o příslušenství, a je-li takovým způsobem uplatněn, nelze o něm rozhodnout bez náležité změny žaloby, resp. bez odstranění vady žaloby postupem podle ustanovení § 43 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Na základě toho pak odvolací soud uzavřel, že ta část výroku rozsudku soudu prvního stupně, která se týká smluvní pokuty, trpí významnou vadou řízení, jež by sama o osobě vedla ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. K otázce přípustnosti dovolání se nevyjádřila, neoznačila ani použitý dovolací důvod; podle obsahu dovolání (podle podstaty dovolacích námitek) uplatnila dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobkyně je přesvědčena, že soud prvního stupně postupoval správně, jestliže vydal rozsudek pro uznání. Namítla, že v řízení neproběhla dvě jednání, nýbrž šlo o úkony před jednáním, ve kterých se soud prvního stupně pokusil o smírné řešení věci a provedl přípravu jednání. Argumentovala, že je irelevantní, zda se strana zpozdila s procesním úkonem o jeden den či dva měsíce; byly-li naplněny zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání, byl soud prvního stupně oprávněn tento procesní krok učinit.
Argumentaci odvolacího soudu týkající se smluvní pokuty označila žalobkyně za formalistickou a nesprávnou. Poukázala na to, že na výzvu soudu prvního stupně „tuto částku“ adekvátním způsobem specifikovala a soud prvního stupně ji promítl do platebního rozkazu. Zdůraznila, že nepožadovala v žalobě úrok od počátku prodlení, tedy od 7. 10. 2006, ale až od podání žaloby, a že ve svém vyjádření ze dne 24. 4. 2007 uvedla, že požaduje smluvní pokutu od 29. 3. 2007, k čemuž má jako žalobce disponující sporem právo.
Žalobkyně navrhla, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou (účastníkem řízení) řádně zastoupeným advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou obsaženy v ustanovení § 237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. je mimo jiné založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku (usnesení ve věci samé) odvolacího soudu s rozsudkem (usnesením ve věci samé) soudu prvního stupně. O nesouhlasný rozsudek (usnesení) jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozsudků (usnesení) odlišná. Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 219 o. s. ř. nebo zda postupoval podle ustanovení § 219a a § 221 o. s. ř., popřípadě podle ustanovení § 220 o. s. ř., a jak z tohoto pohledu formuloval výrok svého rozsudku (usnesení), není sama o sobě významná; podstatné je, jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil konkrétní právní vztah účastníků, popřípadě zda na základě odlišného posouzení rozhodných okolností stanovil práva a povinnosti účastníků (včetně práv a povinností vyplývajících z procesního předpisu) odlišně či nikoli (srov. rozsudek ze dne 25. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 877/96, uveřejněný pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, v němž Nejvyšší soud podal výklad této otázky ve vztahu k rozsudku pro zmeškání).
Odvolací soud v napadeném kasačním usnesení posoudil rozdílně od soudu prvního stupně splnění předpokladů stanovených v § 153a odst. 3 o. s. ř., za nichž lze o žalobě rozhodnout rozsudkem pro uznání, když - oproti soudu prvního stupně - dospěl k závěru, že nenastala fikce uznání nároku ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. Tím, že dovodil, že v posuzované věci nebylo možné rozhodnout rozsudkem pro uznání, odlišně od soudu prvního stupně (diformně) vymezil práva a povinnosti účastníků v jejich právních vztazích; rozhodnutí odvolacího soudu se tu dotýká práva žalobce, které mu přiznává ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř., tj. práva, aby soud, při splnění předpokladů stanovených v § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř., ve věci samé rozhodl v jeho prospěch rozsudkem pro uznání. Z hlediska přípustnosti dovolání proto usnesení odvolacího soudu představuje rozhodnutí, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn. Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, namísto toho, aby (formálně správně) tento rozsudek změnil tak, že rozsudek pro uznání se nevydává, a že rozhodl formou usnesení, ač měl rozhodnout rozsudkem. Rozhodující pro posouzení přípustnosti dovolání tu je - jak bylo již vyloženo - skutečnost, že rozdílně od soudu prvního stupně vymezil práva a povinnosti mezi účastníky. Dovolání proto je (oproti očekávání odvolacího soudu, jež se odrazilo v chybném poučení o opravných prostředcích) v projednávané věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, ze dne 21. září 2006, sp. zn. 33 Odo 566/2005, a ze dne 22. července 2009, sp. zn. 25 Cdo 2462/2009, která jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz, a mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 877/96, uveřejněný pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, týkající se rozsudku pro zmeškání).
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Nejvyšší soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, jsa přitom v zásadě vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila.
Podle ustanovení § 153a odst. 1 o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Podle § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 114b o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a věcí uvedených v § 118b a § 120 odst. 2 o. s. ř., místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než třicet dnů od doručení usnesení (odstavec 1). Usnesení nelze vydat nebo doručit po prvním jednání ve věci (odstavec 3). Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3 o. s. ř.) musí být poučen (odstavec 5).
Žalobkyni lze přisvědčit, že – oproti tomu, jaký názor v této otázce zaujal odvolací soud – je právně nevýznamné, jak brzy (a zda vůbec) po marném uplynutí lhůty stanovené podle § 114b odst. 1, věty druhé, o. s. ř., se žalovaný k žalobě vyjádří. Nejvyšší soud vyložil již v rozsudku ze dne 8. března 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněném pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutích a stanovisek, ročník 2006, že má-li se za řízení ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. za to, že žalovaný nárok uplatněný proti němu žalobou uznal, soud rozhodne podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání, i když se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce zcela neuznává, a i když ve svém opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu. Jestliže žalovaný podal vyjádření ve věci až po uplynutí lhůty určené v usnesení o výzvě k vyjádření vydaném podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., nenastane fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě jen tehdy, jestliže žalovaný prokáže, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, a současně, jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal (§ 114b odst. 5 o. s. ř.).
Citovaný výklad implikuje zápornou odpověď též na otázku, zda mohou být na překážku vydání rozsudku pro uznání skutečnosti, k nimž došlo v řízení až poté, co nastala fikce uznání nároku. Splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání tedy nemohlo být dodatečně negováno tím, že soud prvního stupně jednání nařízené na den 28. 4. 2008 na žádost účastníků odročil za účelem pokusu o smírné vyřešení sporu, ačkoliv mohl a měl rozhodnout rozsudkem pro uznání již při tomto jednání; pro závěr o takových důsledcích nelze nalézt oporu v zákoně. Z týchž důvodů nebrání vydání rozsudku pro uznání ani vzájemný návrh žalované, uplatněný v opožděně podaném vyjádření. To platí též v tom případě, že by bylo lze posoudit vzájemný návrh do výše žalobou uplatněné pohledávky jako obranu proti návrhu, tom jest jako započtecí úkon (srov. § 98 o. s. ř.). Nejvyšší soud vyložil již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004, že v případě, že se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. ve stanovené lhůtě nevyjádřil ani v této lhůtě nesdělil soudu, jaký vážný důvod mu ve vyjádření brání, nemohl se soud při vydání rozsudku pro uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.) zabývat později vznesenou námitkou započtení (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2005, sp. zn. 29 Odo 282/2003, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 3, pod č. C 3528).
V tomto ohledu je tedy dovoláním napadené právní posouzení odvolacího soudu nesprávné. Druhá z dovoláním uplatněných námitek však důvodná není.
Fikce uznání nároku jako důsledek zmeškání lhůty stanovené pro vyjádření k žalobě podle ustanovení § 114b o. s. ř. může nastat pouze tehdy, byla-li sama tato výzva učiněna důvodně, tj. byly-li splněny předpoklady, za nichž může soud usnesení podle ustanovení § 114b o. s. ř. vydat.
V rámci přípravy jednání, jejíž je výzva k vyjádření podle ustanovení § 114b o. s. ř. prostředkem, soud prvního stupně v prvé řadě zkoumá, zda jsou splněny podmínky řízení a zda byly odstraněny případné vady v žalobě (srov. § 114 odst. 1 o. s. ř.). Z ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že z žaloby musí být (mimo jiné) patrno, čeho se žalobce domáhá, žaloba tedy musí obsahovat tzv. žalobní petit. Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi zdůrazňuje, že žalobní petit musí být přesný, určitý a srozumitelný. Soud musí za řízení zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť podle ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. nesmí, s výjimkou případů tam uvedených, účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než je navrhováno. Vymezení obsahu práv a jim odpovídajících povinností, jejichž splnění se žalobce domáhá, musí být provedeno tak přesně a jednoznačně, aby po jeho převzetí do výroku soudního rozhodnutí mohl být nařízen a proveden výkon rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2002, sp. zn. 29 Odo 421/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, pod č. 210, a shodně též nález Ústavního soudu ze dne 26. března 2002, sp. zn. I. ÚS 352/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 38/2002).
Uplatňuje-li žalobce nárok na peněžité plnění, musí podle ustálené judikatury (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. června 1970, sp. zn. 3 Cz 2/70, uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí IV, SEVT 1986, na str. 702-703, a dále shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2003, pod č. 153, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2004, sp. zn. 33 Odo 534/2002, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 29, pod č. C 2668, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2003, sp. zn. 21 Cdo 1392/2003, a ze dne 20. května 2004, sp. zn. 25 Cdo 2569/2003, obě k dispozici na www.nsoud.cz) v žalobě jasně a přesně uvést peněžitou částku, jejíhož zaplacení se domáhá, jíž je soud v řízení i při rozhodování vázán a od níž se jen výjimečně může odchýlit v případech uvedených v ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. Jestliže žaloba těmto požadavkům nevyhovuje, trpí vadou, která brání dalšímu pokračování v řízení, a je pak povinností soudu, aby se postupem podle ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř. pokusil o její odstranění; v případě neúspěchu soudu nezbude než žalobu podle ustanovení § 43 odst. 2, věty první, o. s. ř. odmítnout. V souladu s tím Nejvyšší soud ve shora citovaném rozsudku sp. zn. 21 Cdo 968/2003 vyložil, že soud může vydat v souladu se zákonem usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. a rozhodnout rozsudkem pro uznání vydaným podle ustanovení § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř., jen jestliže nenastal takový nedostatek podmínky řízení, pro který by řízení muselo být zastaveno (§ 104 odst. 1 o. s. ř.), a jestliže žaloba není postižena takovými vadami, které by bránily pokračování v řízení (srov. shodně též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2005, sp. zn. 21 Cdo 2165/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 3, pod č. C 3358).
Judikatura Nejvyššího soudu se ustálila v názoru, jehož se přidržel též odvolací soud v projednávané věci, že ujednání, které výši smluvní pokuty činí závislou též na době, po kterou trvá porušení smluvní povinnosti, např. procentní částkou za každý měsíc prodlení, není neplatné (srov. např. rozsudek ze dne 26. ledna 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, uveřejněný pod č. 6 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000). To však neznamená, jak správně dovodil odvolací soud, že tímto způsobem může být uplatněný nárok na zaplacení smluvní pokuty vymezen též v žalobě a pojat do výroku rozhodnutí soudu.
Smluvní pokuta, jako peněžitá částka, kterou se dlužník zavazuje zaplatit věřiteli pro případ, že poruší svou smluvní povinnost (srov. § 544 odst. 1 obč. zák.), je jedním z prostředků zajištění pohledávek, jež jsou upraveny v části osmé, hlavě první, oddílu šestém, občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Z podstaty závazku k zaplacení smluvní pokuty jako závazku zajišťovacího pak plyne jeho akcesorická, odvozená povaha; závazek k zaplacení smluvní pokuty nemůže vzniknout, aniž by byl porušen (a tedy především aniž by vznikl a v rozhodné době dosud existoval) závazek hlavní, smluvní pokutou zajištěný. Příslušenstvím zajištěné pohledávky však smluvní pokuta není (srov. taxativní výčet příslušenství pohledávky v § 121 odst. 3 obč. zák.); právo na zaplacení smluvní pokuty je samostatným majetkovým nárokem s vlastním, samostatným skutkovým základem (srov. shodně např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. ledna 1997, sp. zn. 1 Cmo 744/1996, uveřejněné pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998). Nelze tedy na smluvní pokutu vztáhnout závěry ustálené v rozhodovací praxi soudů, podle nichž příslušenství pohledávky, uplatněné po dobu do zaplacení pohledávky, nemusí být v návrhu na zahájení řízení přesně vyčísleno, a postačí, je-li v návrhu uveden druh příslušenství (§ 121 odst. 3 obč. zák.), způsob, jímž lze určit jeho výši (sazbu) a den, od kterého má být toto příslušenství soudem přiznáno (srov. zejména usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. února 1997, sp. zn. 1 Cmo 758/95, uveřejněné pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998). Uplatňuje-li proto žalobce nárok na zaplacení smluvní pokuty, musí jej (tak jako při uplatnění každého peněžitého nároku, jenž nemá povahu příslušenství pohledávky) v intencích shora označené konstantní judikatury vyčíslit uvedením peněžité částky, jejíhož zaplacení se domáhá.
Žalobní petit v projednávané věci, jímž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 194.504,- Kč „včetně smluvní pokuty ve výši 0,01% denně z dlužné částky od 7. 10. 2006 až do zaplacení“, tyto požadavky v části týkající se smluvní pokuty zcela zřejmě nesplňoval (pochybnosti ostatně vyvolává též vazba smluvní pokuty vyjádřené v procentech na blíže nespecifikovanou „dlužnou částku“, neboť je otázka, zda touto „dlužnou částkou“ musela být právě jen žalovaná částka 194.504,- Kč), bylo tedy povinností soudu prvního stupně postupovat (ve vztahu k této části předmětu řízení) podle ustanovení § 43 odst. 1, odst. 2, věty druhé, o. s. ř. Soud prvního stupně namísto toho toliko vyzval žalobkyni k vyčíslení smluvní pokuty k datu zahájení řízení za účelem zpoplatnění. Navazující sdělení žalobkyně (v podání z 24. 4. 2007 na č. l. 17 spisu), že „doplňuje“ žalobu a vyčísluje smluvní pokutu k datu zahájení řízení částkou 3.403,- Kč, nelze považovat na upřesnění petitu vyčíslením uplatněné peněžité částky, neboť je zřejmé, že žalobkyně nevyčíslila částku, jejího přisouzení se domáhá, nýbrž toliko její část připadající na smluvní pokutu, na niž jí vzniklo právo (či se vzniklé právo stalo splatným) ke dni podání žaloby.
Odvolací soud tedy zcela správně dovodil, že žaloba byla postižena vadou, které bránila pokračovat v řízení, nebyly tu tedy předpoklady pro vydání usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. a tudíž ani předpoklady pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání podle ustanovení § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně neprávem vyčítá odvolacímu soudu přílišný formalismus; rozhodnutí, které by převzalo do výroku neurčitý žalobní petit, by vzhledem k ustanovení § 261a odst. 1 o. s. ř. nebylo po materiální stránce vykonatelné, právní důsledky, které žalobkyně zahájením řízení sledovala, by tedy nenastaly a řízení by bylo vedeno zcela bezúčelně.
Lze dodat, že neurčitost žalobního petitu nebyla v posuzované věci jedinou překážkou postupu podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. a rozhodnutí věci rozsudkem pro uznání. V případě fikce uznání žalobou uplatněného nároku podle ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. činí soud závěr o skutkovém stavu věci pro potřeby jejího právního posouzení a rozhodnutí (srov. § 153 odst. 1 o. s. ř.) toliko na základě fiktivně uznaných žalobních tvrzení. Fikce uznání zde vlastně nahrazuje nespornost skutkových tvrzení ve smyslu § 120 odst. 4 o. s. ř. Z právních důsledků fikce uznání pak vyplývá, že žalobě může být vyhověno rozsudkem pro uznání pouze za předpokladu, že v žalobě obsažená skutková tvrzení umožňují závěr o existenci uplatněného nároku (srov. shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 791 s.). Nejvyšší soud proto vychází ve své rozhodovací činnosti z názoru, že tam, kde se na základě skutkových tvrzení obsažených v žalobě jeví žalobní žádání jako zřejmě nedůvodné, nejsou splněny předpoklady stanovené v § 114b odst. 1, větě první, o. s. ř. k tomu, aby byl žalovaný usnesením podle ustanovení § 114b o. s. ř. vyzván k vyjádření; nebyl-li postup soudu při vydání tohoto usnesení v souladu se zákonem, nemohla nastat fikce uznání nároku uplatněného v žalobě podle ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. a nebyly tak podmínky pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. (srov. např. rozsudek ze dne 25. září 2003, sp. zn. 25 Cdo 2040/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 27, pod č. C 2231, rozsudek ze dne 21. října 2003, sp. zn. 29 Odo 296/2003, uveřejněný tamtéž, svazek 28, pod č. C 2474, či rozsudek ze dne 17. září 2009, sp. zn. 23 Cdo 2632/2009, www.nsoud.cz).
O takovou procesní situaci se jedná též v posuzované věci. Z již vyložené povahy úroků z prodlení jako příslušenství peněžité pohledávky (z jejich obsahového sepjetí s jistinou jako hlavní pohledávkou) plyne, že lze přisoudit úroky z prodlení (jejich část) rovněž v případě, kdy jejich splatnost nastane až v budoucnu po vyhlášení (vydání) soudního rozhodnutí, a že v budoucnu splatné úroky z prodlení, popřípadě v budoucnu splatná část těchto úroků představuje opětující se dávky ve smyslu ustanovení § 154 odst. 2 o. s. ř. (srov. stanovisko Nejvyššího soudu z 19. dubna 2006, Cpjn 202/2005, uveřejněné pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006). Na právo na zaplacení smluvní pokuty, jež příslušenstvím zajištěné pohledávky není, se však tyto závěry nevztahují. Pro ně platí obecné předpoklady pro úspěšné uplatnění práva u soudu. Žaloba na zaplacení smluvní pokuty tedy může uspět pouze potud, pokud – ke dni rozhodnutí soudu (srov. § 154 odst. 1 o. s. ř.) – právo na zaplacení smluvní pokuty již vzniklo a stalo se splatným. V projednávané věci je pak z žaloby zřejmé, že žalobkyně se domáhá nejen smluvní pokuty, na niž jí již (podle jejího tvrzení) právo vzniklo, nýbrž též smluvní pokuty, na niž by jí právo mělo vzniknout teprve v budoucnu; uplatňuje tedy právo, které jí dosud nesvědčí. K té smluvní pokutě, na kterou jí již mělo právo vzniknout, pak chybí žalobní tvrzení, z nichž by – v případě fikce jejich uznání – vyplýval právní závěr o splatnosti (actio nata). Žalobní tvrzení tedy postup podle ustanovení § 114b ve spojení s § 153a odst. 3 o. s. ř. neumožňovala.
Je však přitom třeba zdůraznit skutečnost, na niž odvolací soud v rámci svých úvah zřetel nevzal, alespoň ne s náležitou důsledností, a v tomto ohledu je jeho právní posouzení nepřesné, že uplatnil-li žalobce v žalobě více práv (nároků) se samostatným skutkovým základem (jak je tomu též v případě, domáhá-li se vedle zaplacení ceny díla též úhrady smluvní pokuty - srov. závěry vyložené v již citovaném R 5/1998) a soud je projednává ve společném řízení (jde tedy o případ tzv. objektivní kumulace), nastává (může nastat) fikce uznání ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. vůči každému z těchto práv (nároků) samostatně a také samostatně vůči nim soud posuzuje i předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2005, sp. zn. 21 Cdo 2165/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 3, pod č. C 3358, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2008, sp. zn. 25 Cdo 2812/2005, uveřejněný tamtéž, svazek 28, pod č. C 2474, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2009, sp. zn. 23 Cdo 2632/2009, www.nsoud.cz). Shora vyložené závěry o absenci předpokladů k vydání rozsudku pro uznání pojící se k uplatněnému nároku na zaplacení smluvní pokuty se tedy druhého z uplatněných nároků, nároku na zaplacení ceny díla, netýkají.
Lze tedy uzavřít, že ve vztahu k nároku na zaplacení smluvní pokuty je právní posouzení, na němž spočívá napadené usnesení odvolacího soudu, z pohledu uplatněných dovolacích důvodů správné, a v této části tedy nelze přiznat dovolání důvodnost, ve vztahu k nároku na zaplacení ceny díla ve výši 194.504,- Kč je však dovolání opodstatněno, neboť ve vztahu k němu je rozsudek pro uznání vydaný soudem prvního stupně správný a v této části tedy rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí.
Dovoláním neuplatněné vady řízení, k nimž u přípustného dovolání dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), se ze spisu nepodávají
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání žalované proti té části napadeného usnesení odvolacího soudu, jíž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně v části výroku o věci samé pod bodem I, jíž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu, podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl. Ve zbývající části, v níž není správné, toto usnesení podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem, odst. 3, věty první, o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1, část věty před středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
K nákladům dovolacího řízení bude přihlédnuto při rozhodování o nákladech řízení v souvislosti s rozhodnutím ve věci samé.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-