// Profipravo.cz / Rozsudek pro zmeškání 14.04.2008
K nepřípustnosti dovolání ve věci návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání
Není přípustné dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání.
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1393/2007, ze dne 10. 1. 2008
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně M. D., proti žalovanému J. S., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 190/2006, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2006, č. j. 25 Co 463/2006-45, takto:
Dovolání se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem pro zmeškání ze dne 12. července 2006, č. j. 7 C 190/2006-22, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat do patnácti dnů od zajištění přístřeší „byt v I. nadzemním podlaží, sestávající se z 3+1 s příslušenstvím, včetně sklepa, který se nachází v suterénu domu naproti dveřím vedoucím do sklepa, a balkonu, v domě č. p. 2161, k. ú. S., postaveném na parcele č. 1576 o výměře 219 m² – zastavěná plocha, v ulici K V. 15, P. 5“; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
V podání ze dne 24. července 2006 (doplněném podáním ze dne 1. srpna 2006) žalovaný mimo jiné navrhl zrušení rozsudku pro zmeškání s odůvodněním, že „jednání zmeškal proto, že … měl strach, že se při něm rozruší tak, že by jeho účast při něm mohla být s ohledem na jeho věk a zdravotní stav pro něj životu nebezpečná“.
Proti citovanému rozsudku pro zmeškání podal žalovaný rovněž odvolání.
Následně soud prvního stupně usnesením ze dne 7. srpna 2006, č. j. 7 C 190/2006-34, návrh žalovaného na zrušení rozsudku pro zmeškání zamítl.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 23. října 2006, č. j. 25 Co 463/2006-45, usnesení soudu prvního stupně (ze dne 7. srpna 2006, č. j. 7 C 190/2006-34) potvrdil. Odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – dospěl k závěru, že žalovaný neuplatnil relevantní důvody pro zrušení rozsudku pro zmeškání ve smyslu § 153b odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání (doplněné podáními ze dne 27. srpna 2007, ze dne 5. září 2007 a ze dne 17. listopadu 2007), jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. V dovolání – z důvodů tam obsáhle specifikovaných – uvedl, že nebyly naplněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání ve smyslu § 153b odst. 1 o.s.ř. Navrhl, aby dovolací soud zrušil nejen napadené usnesení odvolacího soudu, nýbrž i usnesení soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení), proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání podle § 237 o.s.ř. není dána, neboť napadeným usnesením odvolacího soudu nebylo změněno (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) či potvrzeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.) rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Pro úplnost dovolací soud připomíná, že v řízení, v němž má být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, je za věc samu (v teorii se uvádí také věc hlavní) pokládán nárok uplatněný žalobou, o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto – § 79 odst. 1 o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné pod č. 61 v sešitě č. 10 z roku 1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popřípadě usnesení téhož soudu ze dne 28. srpna 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné pod č. 88 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení § 238 odst. 1, § 238a odst. 1, § 239 o.s.ř., upravující přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, neboť nejde o žádný z případů v citovaných ustanovení uvedených.
Lze proto – stejně jako v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2003, sp. zn. 26 Cdo 1502/2003 – uzavřít, že není přípustné dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání. Zbývá dodat, že přípustnost dovolání nemůže být založena ani nesprávným poučením, jehož se účastníkům dostalo v napadeném usnesení, tj. poučením, že proti rozhodnutí odvolacího soudu „není dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozsudku k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 5 dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání proti napadenému usnesení ze žádného v úvahu přicházejícího ustanovení občanského soudního řádu. Za tohoto stavu bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.) dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48 v sešitě č. 6 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citované usnesení bylo uveřejněno rovněž pod č. 149 v sešitě č. 8 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura/). Uvedený závěr se uplatní i v posuzovaném případě, neboť dosud nebylo rozhodnuto o odvolání žalovaného proti rozsudku pro zmeškání ze dne 12. července 2006, č. j. 7 C 190/2006-22.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Autor: -pkr-