// Profipravo.cz / Rozsudek pro zmeškání 07.06.2006
K rozsudku pro zmeškání u promlčeného či zaniklého nároku
I. Nedovolal-li se žalovaný před vydáním rozsudku pro zmeškání promlčení, pak přiznání promlčeného nároku rozsudkem pro zmeškání neznamená, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. 20 Cdo 2048/98).
II. Případný zánik práva, přiznaného rozsudkem pro zmeškání, v době před vydáním tohoto rozhodnutí, je důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.
usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 215/2006, ze dne 23. března 2006
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Zdeňka Krčmáře ve věci žalobkyně E., a. s. v likvidaci, proti žalovanému J. M., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 4,786.860,52 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 Cm 23/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 2005, č.j. 9 Cmo 547/2004-78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek pro zmeškání ze dne 7. listopadu 2003, č.j. 19 Cm 23/2000-33, ve znění opravného usnesení ze dne 20. února 2004, č.j. 19 Cm 23/2000-41, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 4,600.000,- Kč s 24% úrokem od 1. dubna 1999 do zaplacení, dlužné úroky ve výši 186.860,52 Kč a náhradu nákladů řízení.
Odvolací soud - odkazuje na ustanovení § 153b odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) - přitakal soudu prvního stupně v jeho závěru, že v daném případě byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, neboť žalovaný zmeškal bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které se ve věci konalo.
Přitom nepovažoval za důvodnou námitku podjatosti soudce rozhodujícího věc v řízení v prvním stupni s tím, že samotná skutečnost, že u soudu prvního stupně působí jako soudce manžel členky představenstva žalobkyně, který však věc sám nerozhodoval, nezakládá podjatost rozhodujícího soudce, nejsou-li tvrzeny žádné další skutečnosti. Neakceptoval ani výhradu žalovaného, že skutková tvrzení žalobkyně obsažená v žalobě nemohla být podkladem pro vydání rozsudku pro zmeškání, když číslo smlouvy o úvěru, z níž je žalováno, bylo uvedeno nesprávně. Smlouva o úvěru byla v žalobě dostatečně charakterizována datem jejího uzavření, uvedením dodatků ke smlouvě a data jejich uzavření, uznáním závazku žalovaným a vyčíslením dlužné částky na jistině a úrocích.
Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce žalovaného, že nebyl k prvnímu jednání ve věci řádně předvolán, nebylo-li na zásilce uvedeno datum narození adresáta. S odkazem na ustanovení § 46 odst. 3 (správně odst. 4) o. s. ř. se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že doručení předvolání k jednání bylo provedeno tzv. náhradním doručením, neboť zásilka byla adresována žalovanému s uvedením jeho jména, příjmení a adresy, přičemž podle záznamu na zásilce byl žalovaný výzvou ze dne 8. září 2003 o uložení zásilky na poště informován a vyzván k jejímu vyzvednutí v úložní lhůtě; nevyzvedl-li si zásilku v této lhůtě, nastala fikce doručení. Žalovaný nezpochybnil, že se v místě bydliště zdržoval a že mu výzva k vyzvednutí zásilky byla doručena.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, namítaje, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam a že mu nesprávným postupem soudu byla odňata možnost jednat před soudem. Dovolatel výslovně nepřiřazuje dovolací argumenty žádnému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., z obsahu dovolání však plyne, že uplatňuje dovolací důvody nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem a vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.]; současně tvrdí existenci zmatečnostních vad podle § 229 odst. l písm. e) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že chybné označení smlouvy o úvěru v žalobě, které žalobkyně vysvětlila v řízení před soudem prvního stupně, nemohlo mít vliv na výsledek sporu. Odvolacímu soudu vytýká i nesprávnost závěru, podle něhož byl vyrozuměn o uložené zásilce, byť neobsahovala datum narození adresáta, maje za to, že bez tohoto údaje nemohl být identifikován. Dovolatel sice připustil, že se v místě bydliště zdržoval, nicméně odjížděl v časných ranních hodinách ke svému druhému synovi do obce Stradonice, odkud se vracel v pozdních hodinách.
Pochybení odvolacího soudu dovolatel spatřuje i ve skutečnosti, že se nezabýval vznesenou námitkou promlčení a okolností, že v době projednání odvolání byla dlužná částka již uhrazena z výnosu nedobrovolné dražby. Poukázal rovněž na „podjatost rozhodujícího soudce“.
Proto dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132 a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06).
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zjevné, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem nejde.
Ke zmatečnostním vadám řízení pak Nejvyšší soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); tyto vady ale samy způsobilým dovolacím důvodem nejsou. Proto také nelze jejich prostřednictvím založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005).
Výhrady, jejichž prostřednictvím dovolatel namítá, že řízení před soudy nižších stupňů je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a zmatečnostmi podle § 229 odst. 1 písm. e) a odst. 3 o. s. ř. (viz dovolatelem tvrzené odnětí možnosti jednat před soudem a „podjatost rozhodujícího soudce“), tak jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání nevýznamné.
Po právní stránce zásadně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani výtky dovolatele, podle kterých se odvolací soud nezabýval vznesenou námitkou promlčení a tvrzením o úhradě dlužné částky z výnosu dražby a nevyvodil důsledky z chybného označení smlouvy o věru v rámci žalobních tvrzení.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. února 2000, sp. zn. 20 Cdo 2048/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2000, pod číslem 80, formuloval a odůvodnil závěr, od něhož nemá důvod se odchýlit ani v projednávané věci a na nějž v podrobnostech odkazuje, podle kterého, nedovolal-li se žalovaný před vydáním rozsudku pro zmeškání promlčení, pak přiznání promlčeného nároku rozsudkem pro zmeškání neznamená, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V usnesení ze dne 30. března 2001, sp. zn. 20 Cdo 1547/99, uveřejněném v témže časopise č. 9, ročník 2001, pod číslem 111, dále Nejvyšší soud uzavřel, že odvolání proti rozsudku pro zmeškání založené na zpochybnění skutkového stavu plynoucího ze žalobních tvrzení (§ 153b odst. 1 o. s. ř.) nemůže být úspěšné.
Potud Nejvyšší soud doplňuje, že případný zánik práva, přiznaného rozsudkem pro zmeškání, v době před vydáním tohoto rozhodnutí, je důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu pak nelze usuzovat ani co do dovolatelem vytýkané absence data narození v označení adresáta na poštovní zásilce obsahující předvolání k jednání podle ustanovení § 153b odst. 1 o. s. ř. Taková námitka totiž sama o sobě není způsobilá vyvrátit fikci doručení (§ 46 odst. 4 o. s. ř. ve znění účinném ke dni 8. září 2003, kdy byla zásilka doručována), nehledě k tomu, že v poměrech projednávané věci (tj. v situaci, kdy dovolatel o probíhajícím soudním řízení věděl, v místě doručování se zdržoval a o uložení zásilky byl vyrozuměn) dovolateli nic nebránilo, aby si uloženou zásilku vyzvedl. Možnost, aby předvolání k prvnímu jednání, při kterém může být vydán rozsudek pro zmeškání, jako písemnost určená do vlastních rukou adresáta, bylo doručeno uložením, pak Nejvyšší soud připustil v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 42/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Jelikož dovolání žalovaného není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-