// Profipravo.cz / Rozsudek pro zmeškání 03.02.2006
K určitosti žalobních tvrzení potřebných pro vydání rozsudku pro zmeškání
I. Základem pro vydání rozsudku pro zmeškání mohou být jen taková žalobní tvrzení, která vedou k závěru, že podle nich lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá. Neúplná tvrzení, z nichž takový závěr odvodit nelze, nebo tvrzení, která jsou s žalobním návrhem (tzv. petitem) v rozporu, neumožňují vyhovět návrhu na vydání rozsudku pro zmeškání (srov. R 45/1996).
II. Rozsudkem pro zmeškání nelze rozhodnout jen o části požadovaného plnění (např. jen o požadované jistině pohledávky nebo jen o části požadovaného úroku z prodlení).
III. V posuzované věci byla smluvní pokuta splatná dle smluvních ujednání do tří dnů od výzvy oprávněné. Při určení, kdy takový okamžik nastal, však nemohl soud vycházet pouze ze skutečnosti, kdy byla výzva povinné odeslána; podstatná pro právní posouzení otázky, ke kterému dni se stala pohledávka splatnou, byla skutečnost, kdy byla výzva povinné doručena. Je tomu tak proto, že výzva oprávněné k zaplacení smluvní pokuty má povahu jednostranného adresovaného právního úkonu, jenž ke svému vzniku vyžaduje, aby byl učiněn vůči určité osobě, jejíhož právního postavení se má dotknout.
Pokud tedy oprávněná v žalobě uvedla, že „dopisem ze dne 21. 3. 2003, odeslaným dne 27. 3. 2003, vyzvala povinnou k úhradě smluvní pokuty a do prodlení se zaplacením smluvní pokuty se tak podle ní dostala dne 1. 4. 2003, přičemž od uvedeného dne požaduje oprávněná i úrok z prodlení“, nicméně k okamžiku doručení žádné tvrzení v žalobě nenabídla, byla její žalobní tvrzení ve smyslu předpokladů vydání rozsudku pro zmeškání nedostatečná a tento neměl být vydán.
rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 1325/2004, ze dne 15. prosince 2005
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně T-R., s.r.o., proti žalované M. K., o zaplacení 50.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 16 C 181/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 30. září 2003, č. j. 16 C 181/2003-18, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. června 2004, č. j. 8 Co 1/2004-63, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 30. září 2003, č. j. 16 C 181/2003-18, se zastavuje.
II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. června 2004, č.j. 8 Co 1/2004-63, a rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 30. září 2003, č.j. 16 C 181/2003-18, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Novém Jičíně k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení 50.000,- Kč s příslušenstvím. Uváděla, že tato částka představuje smluvní pokutu za porušení smlouvy o zprostředkování prodeje nemovitosti spočívající v tom, že žalovaná přes zákaz uzavřela z vlastní iniciativy se třetí osobou kupní smlouvu na nemovitost, jíž se zprostředkování prodeje týkalo. Smluvní pokuta je splatná do tří dnů od výzvy, kterou žalobkyně odeslala žalované dne 27. 3. 2003.
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem pro zmeškání ze dne 30. 9. 2003, č.j. 16 C 181/2003-18, uložil žalované povinnost ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit žalobkyni 50.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % z uvedené částky od 1. 4. 2003 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Rozhodoval za situace, kdy se žalovaná bez omluvy nedostavila k prvnímu jednání soudu konanému dne 30. 9. 2003, přestože žaloba i předvolání k tomuto jednání (včetně poučení o následcích nedostavení se) jí byly do vlastních rukou doručeny 12. 9. 2003, a žalobkyně navrhla, aby soud ve věci rozhodl rozsudkem pro zmeškání. Uzavřel, že ve věci byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání uvedené v ustanovení § 153b odst. 1 o. s. ř. Tvrzení žalobkyně o skutkových okolnostech obsažená v žalobě považoval za nesporná. Vycházel tedy ze zjištění, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o zprostředkování na dobu určitou do 31. 10. 2002, v níž se žalovaná zavázala zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši provize (tj. 50.000,- Kč) v případě, že po dobu trvání smlouvy uzavře s třetí osobou kupní smlouvu týkající se předmětu zprostředkování. Žalovaná uzavřela dne 24. 10. 2002 kupní smlouvu ohledně předmětu zprostředkování s třetí osobou, kterou si sama vyhledala. Tím porušila svou smluvní povinnost a žalobkyně je oprávněna požadovat zaplacení smluvní pokuty. Splatnost smluvní pokuty byla sjednána do tří dnů od výzvy; výzva byla žalované odeslána dne 27. 3. 2003. Důvodný je proto jak uplatněný nárok na zaplacení smluvní pokuty, tak i nárok na zaplacení úroků z prodlení, přičemž počátek prodlení byl ze strany žalobkyně stanoven správně.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 6. 2004, č.j. 8 Co 1/2004-63, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že ve věci byly splněny všechny kvalifikované předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání ve smyslu ustanovení § 153b o. s. ř. Žalované byla do vlastních rukou doručena žaloba i předvolání k prvnímu jednání, které se ve věci konalo, přičemž toto předvolání obsahovalo poučení o následcích nedostavení se k jednání a bylo žalované doručeno nejméně deset dní před stanoveným dnem jednání. Žaloba v posuzované věci obsahuje všechny náležitosti a z tvrzení o skutkových okolnostech, jež jsou v ní obsažena, vyplývá oprávněnost nároku po stránce hmotněprávní. Žalovaná se k prvnímu nařízenému jednání bez včasné omluvy nedostavila a ani neprokázala, že by toto jednání zmeškala z omluvitelných důvodů. Uváděla-li v odvolání, že se k jednání nedostavila ze zdravotních důvodů, k prokázání tohoto tvrzení neoznačila žádné důkazy a odvolací soud je tudíž nemohl při rozhodování zohlednit.
Dovolání, které podala žalovaná, směřuje výslovně jak proti rozsudku odvolacího soudu, tak i proti rozsudku soudu prvního stupně. Uvádí, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení věci a řízení jsou postižena vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Konkrétně namítá, že v dané věci nebyly splněny zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání, neboť z žaloby se nepodávají skutkové okolnosti podstatné pro rozhodnutí o oprávněnosti uplatněného nároku na zaplacení smluvní pokuty a úroku z prodlení. Splatnost smluvní pokuty (resp. vznik nároku na její zaplacení) a vznik nároku na úrok z prodlení se totiž podle smlouvy odvíjí od okamžiku, kdy byla žalované doručena výzva žalobkyně k zaplacení smluvní pokuty. Z žalobních tvrzení se však nepodává, kdy k této skutkové okolnosti došlo. Soud prvního stupně tudíž neměl dostatečný skutkový podklad pro vydání svého rozhodnutí a pochybil, vzal-li za rozhodující den, jenž byl v žalobě označen jako den, kdy byla žalované výzva k zaplacení smluvní pokuty odeslána (nikoli však doručena).
Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo proto v řízení o dovolání proti němu postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) není funkčně příslušný k projednání dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 30. září 2003, č. j. 16 C 181/2003-18.
Nejvyšší soud České republiky rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku – dovolání – proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.). Shora specifikovaný rozsudek okresního soudu není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z toho důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen. Občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovému rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; dovolacímu soudu proto nezbylo, než řízení o dovolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 30. září 2003, č. j. 16 C 181/2003-18, zastavit (§ 104 odst. 1, § 243c o. s. ř.).
Dále se dovolací soud zabýval dovoláním žalované proti rozsudku odvolacího soudu. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněným subjektem (žalovanou) řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být věc posouzena z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je upravena v § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Protože odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, nemůže být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a zbývá tak posoudit, zda je přípustnost dovolání založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle něho je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak je tomu tehdy, zahrnuje-li rozhodnutí odvolacího soudu posouzení právní otázky, která má relevanci nejen pro rozhodnutí v této konkrétní věci, nýbrž i pro obecnou rozhodovací činnost soudů vůbec. Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v § 237 odst. 3 o. s. ř., podle něhož je tomu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ze skutečnosti, že přípustnost dovolání je podmíněna závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum je otevřen pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož je dovolací soud ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (až na výjimky v tomto ustanovení uvedené), mohou se právní otázky stát předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, zpochybnil-li dovolatel řešení, které ve vztahu k nim odvolací soud zaujal.
Ačkoli dovolatelka dovozuje ze svých dovolacích tvrzení důvodnost dovolání podle § 241a odst. 2 písm. a/ i b/ o. s. ř., po obsahové stránce (ve vazbě na argumenty, jimiž zpochybňuje závěr o splnění podmínek podle § 153b odst. 1 o. s. ř.) však jimi vystihuje výhradně dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalované je přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu - a potažmo i rozsudek soudu prvního stupně - spočívají na nesprávném právním posouzení věci, dovozuje-li se v nich, že v posuzované věci byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání plynoucí z ustanovení § 153b o. s. ř.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Právní normou se přitom míní nejen normy práva hmotného, ale také normy práva procesního (tam, kde se věci - předmětu řízení - týkají i procesní předpisy).
Podle § 153b odst. 1 a 3 o. s. ř. zmešká-li žalovaný, kterému byly řádně doručeny do jeho vlastních rukou žaloba a předvolání k jednání nejméně deset dnů a ve věcech uvedených v § 118b nejméně třicet dnů přede dnem, kdy se jednání má konat, a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které se ve věci konalo, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkajících se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání. Rozsudek pro zmeškání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.), nebo došlo-li by takovým rozsudkem ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky.
Podle § 205b o. s. ř. u odvolání proti rozsudku pro zmeškání jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání (§ 153b o. s. ř.).
Podle § 205 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. odvolání proti rozsudku nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, lze odůvodnit jen tím, že nebyly splněny podmínky řízení, rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně, rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce (přísedící) nebo soud prvního stupně byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.
Dospěje-li soud prvního stupně k závěru, že byly splněny ostatní předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, jeho právní posouzení věci se omezuje v zásadě již jen na to, zda by vydáním rozsudku nedošlo ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky (zjednodušeně řečeno, zda by nešlo o rozsudek konstitutivní povahy) a na závěr, že nejde o věci, v nichž nelze uzavřít nebo schválit smír (srov. § 153b odst. 3 a § 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Další „právní posouzení” věci tkví v úvaze, zda podle žalobních tvrzení, která se pro zmeškání žalovaného stala nespornými, lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá, tedy zda z nich vyplývá odůvodněnost uplatněného nároku po hmotně právní stránce (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2000, sp. zn. 20 Cdo 2048/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2000, pod číslem 80).
Výklad podávaný soudní praxí je jednotný potud, že základem pro vydání rozsudku pro zmeškání mohou být jen taková žalobní tvrzení, která vedou k závěru, že podle nich lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá. Neúplná tvrzení, z nichž takový závěr odvodit nelze, nebo tvrzení, která jsou s žalobním návrhem (tzv. petitem) v rozporu, neumožňují vyhovět návrhu na vydání rozsudku pro zmeškání (shodně srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 45/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 45/1996”).
V posuzované věci je žaloba založena na tvrzení, že žalovaná porušila smluvní povinnost, jejíž splnění bylo ve smlouvě zajištěno smluvní pokutou. Vycházeje ze znění žaloby – neboť jen z jejího textu a nikoli ze znění smlouvy, je třeba v důsledku fikce nespornosti v ní tvrzených skutkových okolností vycházet – bylo mezi účastníky ujednáno, že „smluvní pokuta je splatná do tří dnů od výzvy žalobkyně“. Ohledně navození splatnosti smluvní pokuty žalobkyně v žalobě uvádí, že „dopisem ze dne 21. 3. 2003, odeslaným dne 27. 3. 2003, vyzvala žalovanou k úhradě smluvní pokuty“, přičemž dále uvádí, že „žalovaná však na výzvu žádným způsobem nereagovala a dlužnou částku neuhradila.“ Do prodlení se zaplacením smluvní pokuty se tak podle ní dostala dne 1. 4. 2003, přičemž od uvedeného dne požaduje žalobkyně i úrok z prodlení.
Lze přisvědčit dovolatelce, že popsaná žalobní tvrzení neposkytovala spolehlivý podklad pro meritorní rozhodnutí soudu prvního stupně, a to konkrétně pro přiznání úroku z prodlení ode dne 1. 4. 2003. Počátek prodlení je totiž podmíněn skutečností, že pohledávka se stala splatnou, neboť dlužník se může ocitnout v prodlení jen s plněním splatné pohledávky. V posuzované věci byla smluvní pokuta splatná do tří dnů od výzvy žalobkyně. Při určení, kdy takový okamžik nastal, však nemohl soud vycházet pouze se skutečnosti, kdy byla výzva žalované odeslána; podstatná pro právní posouzení otázky, ke kterému dni se stala pohledávka splatnou, byla skutečnost, kdy byla výzva žalované doručena. Je tomu tak proto, že výzva žalobkyně k zaplacení smluvní pokuty má povahu jednostranného adresovaného právního úkonu, jenž ke svému vzniku vyžaduje, aby byl učiněn vůči určité osobě, jejíhož právního postavení se má dotknout. Tím je chráněna právní jistota takové osoby, které je tak zaručena možnost seznámit se s obsahem daného právního úkonu. Nedošel-li projev vůle jednající osoby do sféry adresáta, právní úkon není perfektní (teorie dojití). Projev vůle dojde adresátovi, jakmile se dostane do sféry jeho dispozice, tzn. v okamžiku, kdy adresát nabude objektivní možnost seznámit se s obsahem projevu vůle. Dojití projevu vůle do sféry adresáta završuje proces vzniku jednostranného adresovaného právního úkonu.
Protože žaloba neobsahuje žádná tvrzení, na jejichž základě by bylo lze usuzovat na počátek prodlení právě ke dni 1. 4. 2003, neměl být rozsudek pro zmeškání ve znění žalobního petitu vydán, neboť žalobní tvrzení nevedou k závěru o splatnosti smluvní pokuty a počátku prodlení odůvodňujícím požadavek na přiznání úroků z prodlení od uvedeného dne. Jelikož nelze rozsudkem pro zmeškání rozhodnout jen o části požadovaného plnění (např. jen o požadované jistině pohledávky nebo jen o části požadovaného úroku z prodlení), nelze v posuzované věci přihlédnout ani ke skutečnosti, že žalovaná částka se stala splatnou nejpozději okamžikem doručení žaloby žalované (srov. ustanovení § 153b o. s. ř. arg. a contrario). Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl proto uplatněn právem a dovolací soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil; se zřetelem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil je rovněž a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§ 243d odst. 1, věta první, o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-