// Profipravo.cz / Procesní nástupnictví 21.01.2016
Zastavení exekuce před rozhodnutím o právním nástupnictví
Jestliže soudní exekutor rozhodl o návrhu na zastavení exekuce, který oprávněná podala až poté, co navrhla vstup jejího procesního nástupce do řízení, ještě před tím, než bylo pravomocně rozhodnuto o dříve podaném návrhu oprávněné na procesní nástupnictví na její straně, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Soudní exekutor měl nejprve samostatně rozhodnout o návrhu oprávněné na procesní nástupnictví na straně oprávněné a až poté, jakmile by bylo najisto postaveno, kdo bude nadále v exekučním řízení vystupovat jako osoba oprávněná, rozhodnout o návrhu (případně již původní) oprávněné na zastavení exekuce.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 3705/2015, ze dne 1. 10. 2015
Dotčené předpisy:
§ 55 zák. č. 120/2001 Sb.
§ 36 zák. č. 120/2001 Sb.
§ 107a o. s. ř.
Kategorie: exekuce; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
K návrhu oprávněné (původně Komerční banka, a. s. se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 33, identifikační číslo osoby 45317054) Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 24. března 2010, č. j. 152 EXE 166/2010-13, nařídil exekuci na majetek povinného podle „vykonatelného“ - k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 121 341,16 Kč, s úrokem ve výši 23,34 % p.a. z částky 91 704,24 Kč od 4.8.2009 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 1,66 % p.a. z částky 91 704,24 Kč od 4.8.2009 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 1,66 % p.a. z částky 24 109,85 Kč od 4.8.2009 do zaplacení, nákladů předchozího řízení ve výši 34 172,04 Kč, jakož i nákladů exekučního řízení, jejichž výše bude určena v příkazu k úhradě nákladů exekuce., provedením exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Tomáše Vránu, Exekutorský úřad Přerov.
K návrhu původní oprávněné (Komerční banka, a. s.) ze dne 17. června 2014 soudní exekutor JUDr. Tomáš Vrána, Exekutorský úřad Přerov, usnesením ze dne 27. srpna 2014, č. j. 103 EX 07376/10-31, rozhodl ve smyslu ustanovení § 36 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění pozdějších předpisů (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále též „ex. řád“), ve spojení s ustanovením § 52 odst. 1 ex. řádu a ustanovením § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), o procesním nástupnictví společnosti Bohemia Faktoring, s. r. o. na místo původní oprávněné Komerční banky, a. s.
Podáním ze dne 16. října 2014, doručeným soudnímu exekutorovi JUDr. Tomáši Vránovi, Exekutorský úřad Přerov, dne 23. října 2014, oprávněná (Bohemia Faktoring, s. r. o.) ve smyslu ustanovení § 36 ex. řádu ve spojení s ustanovením § 52 odst. 1 ex. řádu a ustanovením § 107a o. s. ř. navrhla, aby soudní exekutor rozhodl o vstupu společnosti PARADISE ISLAND HOLDING LTD se sídlem Seychelské ostrovy, Victoria, Mahé, Suite 13, First Floor, Oliaji Trade Centre, Francis Rachel Street, registrační číslo osoby 008477, na místo oprávněné, protože smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne 26. května 2014 oprávněná postoupila své pohledávky, včetně pohledávky vymáhané v tomto exekučním řízení, na zmiňovanou společnost.
Ještě před tím než soudní exekutor rozhodl na základě návrhu oprávněné ze dne 16. října 2014 o procesním nástupnictví, oprávněná podáním ze dne 1. prosince 2014 navrhla zastavení exekuce podle ustanovení § 52 odst. 1 ex. řádu ve spojení s ustanovením § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. pro nemajetnost povinného.
Soudní exekutor JUDr. Tomáš Vrána, Exekutorský úřad Přerov, usnesením ze dne 12. prosince 2014, č. j. 103 EX 07376/10-35, návrh oprávněné na vydání rozhodnutí, aby na její místo do řízení vstoupila společnost PARADISE ISLANDS HOLDING LTD zamítl, nařízenou exekuci k návrhu oprávněné podle ustanovení § 55 odst. 3 ex. řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 ve smyslu ustanovení § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zastavil, oprávněné uložil povinnost uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7 865 Kč nejpozději do tří dnů po právní moci tohoto usnesení a žádnému z účastníku nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Uvedl, že návrhu oprávněné o procesním nástupnictví nevyhověl, protože připuštěním vstupu nového účastníka do řízení by byla porušena zásada spravedlivého procesu a zásada úspěchu ve věci. K návrhu oprávněné došlo v okamžiku, kdy exekuce „bude nepochybně zastavena, s čímž budou spojeny výroky o povinnosti dosavadního oprávněného hradit náklady exekuce, přičemž solventnost nového oprávněného“, který je cizozemským subjektem, nebyla osvědčena. Oprávněná v podání ze dne 1. prosince 2014 navrhla zastavení exekuce pro nemajetnost povinného, tj. podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. e). Soudní exekutor však dospěl k závěru, že oprávněná ve svém návrhu na zastavení exekuce zastírá skutečný důvod zastavení exekuce, jímž je nevykonatelnost exekučního titulu, kterým v této věci je rozhodčí nález vydaný na základě neplatné rozhodčí doložky [ustanovení § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Soudní exekutor proto vyhověl návrhu oprávněné na zastavení exekuce. O nákladech exekuce však rozhodl tak, že procesní zavinění na zastavení exekuce spočívá na oprávněné, protože nezachovala potřebnou míru pečlivosti, neboť, i přesto, že byla srozuměna s bezvýsledností exekuce a nevykonatelností exekučního titulu, odkoupila vymáhanou pohledávku „za sníženou cenu za účelem zisku“, když měla a mohla předpokládat, že exekuce bude ve smyslu ustanovení § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zastavena.
K odvolání oprávněné Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. dubna 2015, sp. zn. 55 Co 81/2015, usnesení soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány, Exekutorský úřad Přerov, ze dne 12. prosince 2014, č. j. 103 EX 07376/10-35, změnil ve výroku II. o zastavení exekuce tak, že tento zní „exekuce se zastavuje“, ve zbývajících výrocích usnesení potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že v posuzované věci je podstatné, že subjekt, kterým měl na základě návrhu na procesní nástupnictví vstoupit na místo dosavadní oprávněné, sídlí mimo Českou republiku, konkrétně na S., nikoliv skutečnost, že si soudní exekutor nevyžádal doložení solventnosti této zahraniční společnosti, protože „prostor Seychelské republiky úspěšně využívají, resp. využily k únikům před tuzemskou spravedlností různé tuzemské fyzické i právnické osoby“. Vzhledem k tomu, že současně s rozhodováním o procesním nástupnictví na straně oprávněné je rozhodováno i o nákladech exekuce v souvislosti s jejím zastavením, které je v této věci povinna hradit právě oprávněná, lze přisvědčit soudnímu exekutorovi, že „jde o zneužití § 107a o. s. ř.“, když motivem pro postoupení byla snaha vyhnout se hrozící povinnosti hradit náklady zastavené exekuce. K postoupení vymáhané pohledávky navíc došlo v souhrnu s velkým množstvím dalších pohledávek, případný součet nákladů exekuce, které by oprávněná eventuálně byla povinna hradit, by nebyl zanedbatelný. K zastavení exekuce může dojít bez návrhu, souhlasí-li s tím oprávněná. V dané věci soudní exekutor o zastavení exekuce rozhodoval k návrhu oprávněné a současně též z důvodu nevykonatelnosti exekučního titulu, na základě kterého byla exekuce nařízena a vedena. Soudní exekutor neprovedl žádná zjištění ohledně nemajetnosti povinného. K zastavení exekuce tudíž došlo z důvodu nevykonatelnosti (nicotnosti) exekučního titulu, který je nutné podřadit pod ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nikoliv ustanovení § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Vzhledem k tomu, že soudní exekutor není vázán důvodem, pro který byl návrh na zastavení podán, a oprávněná se zastavením exekuce souhlasila, neboť zastavení sama, byť z jiného důvodu, navrhla, rozhodnutí o zastavení exekuce je věcně správné a není postiženo procedurální vadou. Obdobně je za správné nutné považovat i rozhodnutí o nákladech, neboť v případě zastavení exekuce pro nevykonatelnost exekučního titulu spočívá procesní zavinění na oprávněné, nikoliv na soudním exekutorovi.
Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, ve kterém odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci mimo jiné v následujících dvou otázkách:
1) Zda lze rozhodnout o zastavení exekuce dříve, než je rozhodnuto o návrhu účastníka podle ustanovení § 107a o. s. ř., resp. § 36 ex. řádu, na vstup procesního nástupce do řízení?
2) Zda soudní exekutor ex officio může rozhodnout o zastavení exekuce z jiného důvodu, než pro který účastník řízení zastavení exekuce navrhoval, resp. s kterým účastník projevil souhlas, aniž by si vyžádal souhlas tohoto účastníka (oprávněné) s novým důvodem zastavení exekuce?
K otázce ad 1) oprávněná odkazuje mimo jiné na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2010, sp. zn. 20 Cdo 5291/2008, a nález Ústavního soudu ze dne 9. února 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, které se zabývají rozhodováním o návrhu osoby oprávněné na vstup jejího procesního nástupce do řízení. Podle názoru oprávněné nelze rozhodnout o zastavení exekučního řízení, dokud není pravomocně rozhodnuto o návrhu oprávněné na vstup jejího procesního nástupce do řízení, který navíc byl podán dříve než návrh na zastavení exekuce. Nehledě na to, že soudní exekutor návrh na vstup jejího procesního nástupce do řízení zamítl, aniž by náležitě zkoumal, zda tento návrh je zneužitím procesní úpravy (tzv. šikanózním návrhem) či nikoliv, v důsledku čehož postupoval formalisticky a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V této souvislosti rovněž odkazuje na například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Obdobně odvolací soud, vycházeje ze skutečnosti, že procesní nástupce je subjektem sídlícím na S. o., dospěl k závěru, že se jedná o subjekt nedůvěryhodný, neboť „všechny subjekty ze Seychelské republiky jsou nedůvěryhodné a slouží k únikům před tuzemskou spravedlností“, aniž by svůj závěr dokázal či prokázal. Procesní nástupce oprávněné přitom v České republice vlastní „několik tisíc pohledávek a nyní zakoupila i nemovitosti, má zde účty se stabilními zůstatky okolo 5 mil. Kč – tj. má v ČR více majetku, než většina menších a středních firem v ČR“. K otázce ad 2) oprávněná namítá, že se zastavením exekuce z jiného důvodu než pro nemajetnost povinného „nikdy nesouhlasila a nesouhlasí“. Oprávněná navrhla zastavení exekuce pro nemajetnost ve smyslu ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Soudní exekutor však o zastavení exekuce rozhodl z důvodu podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. [správně písm. h) o. s. ř.], aniž by k tomu měl souhlas oprávněného ve smyslu ustanovení § 55 odst. 4 ex. řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, čímž překročil svou pravomoc, protože případně měl o zastavení exekuce požádat exekuční soud. Současně odvolací soud pochybil, pokud dovodil, že každý konkrétní souhlas oprávněné se zastavením exekuce z určitého důvodu je souhlasem generálním. Oprávněná se rovněž vyjadřuje k otázce jejího zavinění na zastavení exekučního řízení a k posouzení neplatnosti rozhodčí doložky soudním exekutorem i odvolacím soudem v konkrétním případě. Navrhuje, aby Nejvyšší soud jednak odložil vykonatelnost usnesení soudního exekutor JUDr. Tomáše Vrány, Exekutorský úřad Přerov, ze dne 12. prosince 2014, č. j. 103 EX 07376/10-35, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2015, sp. zn. 55 Co 83/2015, a dále aby usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2015, sp. zn. 55 Co 83/2015, jakož i usnesení soudního exekutor JUDr. Tomáše Vrány, Exekutorský úřad Přerov, ze dne 12. prosince 2014, č. j. 103 EX 07376/10-35, zrušil a věc vrátil soudnímu exekutorovi k dalšímu řízení, případně změnil rozhodnutí soudního exekutora tak, že návrhu oprávněné na vstup jejího procesního nástupce do exekučního řízení se vyhovuje, nařízená exekuce se k návrhu oprávněné podle ustanovení § 55 odst. 3 ex. řádu ve spojení s ustanovením § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zcela zastavuje, soudní exekutor je povinen oprávněné uhradit náklady právního zastoupení a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. září 2015, sp. zn. 26 Cdo 3381/2015), přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Postup soudního exekutora v této věci je i v současné době nutné posuzovat podle exekučního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (k tomu srov. Čl. IV bod 1 zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Z ustanovení § 36 odst. 1 ex. řádu vyplývá, že účastníky exekučního řízení jsou oprávněný a povinný.
Podle ustanovení § 36 odst. 5 ex. řádu prokáže-li se, že po zahájení exekučního řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva oprávněného, o něž v exekučním řízení jde, do řízení namísto dosavadního oprávněného vstupuje jeho právní nástupce. Ten, kdo nastupuje do řízení na místo dosavadního oprávněného, musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení.
Ustanovení § 36 odst. 5 ex. řádu však neobsahuje komplexní úpravu procesního nástupnictví. Podle ustanovení § 52 odst. 1 ex. řádu nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Dojde-li proto v exekučním řízení k právní skutečnosti, s níž právní předpisy spojují přechod nebo převod práva nebo povinnosti účastníka, o něž v řízení jde, rozhoduje o procesním nástupnictví soudní exekutor přiměřeně podle ustanovení § 107a o. s. ř., které se uplatní jen v rozsahu, v němž otázku procesního nástupnictví neřeší exekuční řád. Navrhne-li oprávněný, aby do řízení vstoupil na jeho místo nabyvatel práv, musí soud, resp. soudní exekutor, o takovém návrhu rozhodnout, jestliže tak neučiní, odnímá sukcesorovi možnost jednat před soudem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 29 Odo 343/2001).
V posuzované věci oprávněná ve smyslu ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř. podáním ze dne 16. října 2014, doručeným soudnímu exekutorovi dne 23. října 2014, navrhla vstup jejího procesního nástupce do exekučního řízení. Procesní nástupce oprávněné v tomtéž podání vyslovil podle ustanovení § 107a odst. 2 o. s. ř. souhlas se svým vstupem do řízení na místo dosavadní oprávněné. Ještě před tím, než o tomto návrhu soudní exekutor rozhodl, oprávněná podáním ze dne 1. prosince 2014 navrhla zastavení exekuce pro nemajetnost povinného podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., na základě kterého soudní exekutor usnesením ze dne 12. prosince 2014, č. j. 103 EX 07376/10-35, návrh oprávněné na vstup jejího procesního nástupce do exekučního řízení zamítl a současně s tím mimo jiné zastavil nařízenou exekuci.
Jestliže soudní exekutor rozhodl o návrhu na zastavení exekuce, který oprávněná podala až poté (v tomto případě o více než jeden měsíc později), co navrhla vstup jejího procesního nástupce do řízení, ještě před tím, než bylo pravomocně rozhodnuto o dříve podaném návrhu oprávněné na procesní nástupnictví na její straně, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2010, sp. zn. 20 Cdo 5291/2008). Soudní exekutor měl nejprve samostatně rozhodnout o návrhu oprávněné na procesní nástupnictví na straně oprávněné a až poté, jakmile by bylo najisto postaveno, kdo bude nadále v exekučním řízení vystupovat jako osoba oprávněná, rozhodnout o návrhu (případně již původní) oprávněné na zastavení exekuce. Procesní nástupce oprávněné musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení (srov. § 107a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 107 odst. 4 o. s. ř.). Návrhem na zastavení exekuce původní oprávněné tak sice je vázán, může s ním však volně disponovat, tj. i jej vzít zpět. Ze shora uvedeného proto k dovolatelkou předestřené otázce vyplývá, že nelze rozhodnout o zastavení exekuce dříve, než je pravomocně rozhodnuto o návrhu účastníka podle ustanovení § 107a o. s. ř., resp. ustanovení § 36 ex. řádu, na vstup jeho procesního nástupce do řízení. K tomuto dovolací soudu pro úplnost uvádí, že k zamítnutí návrhu na procesní nástupnictví na straně oprávněné by mělo docházet zásadně ve výjimečných případech (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010), pokud (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení § 2 o. s. ř. v řízení vyšlo najevo, resp. lze s jistotou prohlásit, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí dle ustanovení § 107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy např. za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému navrhovateli nedobytnou. Prostá obava, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, k takovému kroku nepostačuje (nejistota o poctivosti pohnutek, jež účastníka vedly k postoupení soudně vymáhané pohledávky, k tak zásadnímu odepření procesní ochrany vést nemůže) – k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. února 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11.
Podle ustanovení § 55 odst. 2 (nyní odst. 3) ex. řádu podá-li účastník návrh na zastavení exekuce, exekutor do 15 dnů od doručení návrhu vyzve další účastníky exekuce, aby se vyjádřili, zda s návrhem souhlasí, a aby se v případě, kdy nesouhlasí s tvrzeními obsaženými v návrhu na zastavení, vyjádřili k návrhu a předložili listiny k prokázání svých tvrzení. Jestliže všichni účastníci se zastavením exekuce souhlasí, exekutor vyhoví návrhu na zastavení exekuce do 30 dnů od marného uplynutí lhůty k vyjádření nebo od doručení souhlasného vyjádření, nastalo-li dříve. Nevyhoví-li exekutor návrhu na zastavení exekuce, postoupí jej společně s exekučním spisem v uvedené lhůtě k rozhodnutí exekučnímu soudu.
Podle ustanovení § 55 odst. 3 (nyní odst. 4) ex. řádu o zastavení exekuce rozhodne exekutor i bez návrhu, souhlasí-li se zastavením oprávněný. Nesouhlasí-li oprávněný, požádá exekutor o zastavení exekuční soud, který při rozhodování postupuje podle odstavce 4 (nyní odstavce 5).
V posuzované věci oprávněná navrhla zastavení exekuce pro nemajetnost povinného [§ 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř.], tj. vyslovila souhlas pouze a jen se zastavením exekuce z důvodu nemajetnosti povinného. Návrh oprávněné na zastavení exekuce nebyl doručen povinnému. Soudní exekutor rozhodl o zastavení exekuce. Z odůvodnění usnesení soudního exekutora vyplývá, že o zastavení exekuce bylo rozhodováno na základě návrhu oprávněné, tzn. podle ustanovení § 55 odst. 2 (nyní odst. 3) ex. řádu, nikoliv podle ustanovení § 55 odst. 3 (nyní odst. 4) ex. řádu. Pokud však došlo k zastavení exekuce na základě návrhu oprávněné, soudní exekutor nebyl oprávněn rozhodnout, bez toho aniž by návrh na zastavení vůbec nedoručil k vyjádření (ne-)souhlasu povinnému. Soudní exekutor, jak správně dovozuje odvolací soud, tudíž o zastavení exekuce rozhodl podle ustanovení § 55 odst. 3 (nyní odst. 4) ex. řádu, přičemž ani v tomto případě nepostupoval v souladu se zákonem, neboť zmíněné ustanovení mu neumožňuje zastavit exekuci z jiného důvodu, než který uplatnil navrhovatel či s nímž souhlasila osoba oprávněná. Takovou možnost má jen exekuční soud [srov. § 55 odst. 4 (nyní odst. 5) ex. řádu], který může o zastavení exekuce rozhodnout i bez návrhu z jiného než účastníkem navrhovaného, event. oprávněným odsouhlaseného, důvodu. Soudní exekutor k takovému postupu není oprávněn. V této věci přitom soudní exekutor zastavil exekuční řízení z důvodu, který nebyl oprávněnou navrhován, ani odsouhlasen, což bylo soudním exekutorem zdůvodněno tím, že oprávněná „v návrhu na zastavení exekuce zastírá skutečný důvod zastavení exekuce“, kterým podle soudního exekutora není oprávněnou navrhovaná nemajetnost povinného, nýbrž nevykonatelnost exekučního titulu, na základě kterého byla exekuce nařízena a vedena. Takové hodnocení založené na prosté obavě však soudnímu exekutorovi nepřísluší. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že kumulace důvodu pro zastavení exekuce není vyloučena, není ale přípustné, aby soudní exekutor svévolně zaměňoval důvody, pro které oprávněná osoba navrhuje zastavení, event. s nimiž souhlasí. Skutečnost, že oprávněná souhlasila se zastavením exekuce z jednoho důvodu (nemajetnost povinného), neznamená, že rovněž souhlasí se zastavením exekuce pro „nevykonatelnost“ exekučního titulu. Jinak řečeno, soudní exekutor ex officio nemůže rozhodnout o zastavení exekuce z jiného důvodu, než pro který účastník řízení zastavení exekuce navrhoval, resp. s kterým účastník projevil souhlas, aniž by si vyžádal souhlas tohoto účastníka (oprávněné) s novým důvodem zastavení exekuce. Vzhledem k tomu, že postup soudního exekutora resp. závěry odvolacího soudu ohledně postupu soudního exekutora jsou v rozporu se zákonem a tudíž nesprávné, nezabýval se dovolací soud otázkou vykonatelnosti exekučního titulu, protože její vyřešení je v této fázi irelevantní.
K návrhu oprávněné na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí dovolací soud uvádí, že užití tohoto institutu je v exekučním řízení z povahy věci vyloučeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2011, sp. zn. 20 Cdo 2395/2011). O tom, že podanému návrhu nelze vyhovět, dovolací soud nevydává zvláštní rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5/2006 pod poř. č. 73).
Z výše uvedeného vyplývá, že závěry odvolacího soudu ohledně otázek, zda lze rozhodnout o zastavení exekuce dříve, než je rozhodnuto o návrhu účastníka podle ustanovení § 107a o. s. ř., resp. § 36 ex. řádu, na vstup procesního nástupce do řízení, a zda soudní exekutor ex officio může rozhodnout o zastavení exekuce z jiného důvodu, než pro který účastník řízení zastavení exekuce navrhoval, resp. s kterým účastník projevil souhlas, aniž by si vyžádal souhlas tohoto účastníka (oprávněné) s novým důvodem zastavení exekuce, nejsou správné; Nejvyšší soud České republiky proto dovoláním napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2015, sp. zn. 55 Co 81/2015, zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). S ohledem na to, že důvody pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i pro usnesení soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány, Exekutorský úřad Přerov, ze dne 12. prosince 2014, č. j. 103 EX 07376/10-35, zrušil Nejvyšší soud i toto usnesení a věc vrátil soudnímu exekutorovi JUDr. Tomáši Vránovi, Exekutorský úřad Přerov, k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první a druhá o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soudní exekutor nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (srov. § 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-