// Profipravo.cz / Procesní nástupnictví 21.02.2013
K určitosti a vykonatelnosti rozsudku přisuzujícího poplatky z prodlení
Žaloba v části, v níž žalobci požadují zaplacení poplatků z prodlení v „zákonné výši“ za přesně vymezené období z konkrétních částek, není neurčitá nebo nesrozumitelná, nemá vady, které by byl soud povinen odstranit postupem podle § 43 o. s. ř. a které by bránily vydání kvalifikované výzvy podle § 114b o. s. ř.
Byly-li však poplatky z prodlení přisouzeny "v zákonné výši", byl rozsah a obsah povinnosti žalovaného vymezen neurčitě a výrok takovéhoto soudního rozhodnutí není materiálně vykonatelný.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1726/2011, ze dne 13. 12. 2012
(kategorie: rozhodnutí; zdroj: www.nsoud.cz)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a) JUDr. B. J., b) J. J., obou bytem v P., proti žalovanému Ing. A. Ch., bytem v P., zastoupenému Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Charvátova 11, o zaplacení částky 117.479,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 176/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2011, č. j. 28 Co 525/2010-80, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2011, č. j. 28 Co 525/2010-80, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. září 2010, č. j. 8 C 176/2010-52, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobci se návrhem došlým soudu 3. 2. 2010 (podaným jako vzájemný návrh v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 459/2009, v němž žalovaný /jako žalobce/ požadoval po žalobcích /v původním řízení žalovaní/ slevu z nájemného ve výši 67.893,- Kč za období od 1. 11. 2006 do 31. 7. 2009, a který byl usnesením ze dne 14. 4. 2010, č. j. 8 C 459/2009-56, vyloučen k samostatnému projednání) domáhali po žalovaném zaplacení částky 117.479,50 Kč s poplatky z prodlení představující nedoplatek z vyúčtování úhrad za služby spojené s užíváním bytu za roky 2006, 2007 a 2008.
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 21. 6. 2010, č. j. 8 C 176/2010-11, vyzval žalovaného kvalifikovanou výzvou podle § 114b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), aby se ve lhůtě třiceti dnů od doručení usnesení k žalobě písemně vyjádřil a poučil ho o následcích neuposlechnutí výzvy. Usnesení bylo žalovanému doručeno dne 30. 6. 2010, žalovaný vyjádření k žalobě, v němž uvedl, že nárok neuznává, podal u soudu až dne 12. 8. 2010. V souladu § 114b odst. 5 o. s. ř. měl proto soud za to, že nárok žalobců uznal a rozsudkem (pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř.) ze dne 1. 9. 2010, č. j. 8 C 176/2010-52, mu uložil zaplatit 117.479,50 Kč se „zákonným“ poplatkem z prodlení z částky 26.641,- Kč od 1. 8. 2007 do zaplacení, z částky 21.197,50 Kč od 1. 9. 2008 do zaplacení, z částky 31.467,- Kč od 1. 9. 2009 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 2. 2. 2011, č. j. 28 Co 525/2010-80, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, neboť žalovaný na kvalifikovanou výzvu reagoval až po uplynutí třiceti denní lhůty. Povaha věci vyžadovala využití některého z institutů přípravy jednání, záleželo na soudu prvního stupně, který z nich zvolí a bylo věcí žalovaného, aby své procesní obraně věnoval patřičnou pozornost. Za nedůvodnou považoval námitku žalovaného, že soud znal (ze své úřední činnosti) jeho námitky proti placení záloh na úhrady za plnění spojená s užíváním bytu a jejich vyúčtování. Ani v tomto řízení, ani v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 8 C 459/2009, v němž byl nárok žalobců původně uplatněn vzájemným návrhem, nebyla tato (vzájemná) žaloba přednesena a neproběhlo o ní první jednání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spojil s otázkou splnění podmínek pro vydání výzvy podle § 114b odst. 1, 3 o. s. ř. Namítal, že tuto otázku odvolací soud vyřešil nesprávně, vydání rozsudku pro uznání totiž bránil neurčitý petit žaloby v části požadující zaplacení „zákonného poplatku z prodlení“, soud měl analogicky aplikovat stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 202/2005. Výzva (usnesení podle § 114b o. s. ř.) byla navíc vydána až po prvním jednání ve věci, tedy v rozporu s § 114b odst. 3 o. s. ř. Ve věci, původně vedené pod sp. zn. 8 C 459/2009, totiž proběhla dvě jednání (3. 2. 2010 a 14. 4. 2010), a byť při nich k projednání vzájemného návrhu nedošlo, bylo řízení o vzájemném návrhu vyloučeno k samostatnému projednání teprve u jednání dne 14. 4. 2010 (a dále bylo vedeno pod sp. zn. 8 C 176/2010). Měl za to, že nebyly splněny ani další podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, neboť žalobci na zaplacení žalované částky neměli nárok, což vyplynulo i ze sdělení soudce u jednání dne 3. 2. 2010, který při seznamování účastníků se svým předběžným právním názorem na věc vedenou pod sp. zn. 8 C 459/2009 poukázal na rozsudek sp. zn. 8 C 153/2005 (téhož soudu), jímž byla zamítnuta žaloba ve skutkově i právně obdobné věci účastníků. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci).
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, do této doby zůstává i nadále aplikovatelným právním předpisem pro posouzení přípustnosti dovolání, jež byla podána v době jeho účinnosti – srovnej nález Ústavního soudu ze dne 6. 3.2012, sp. zn. IV.ÚS 1572/11) je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení).
Dovolatel zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu, že byly splněny předpoklady pro vydání usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. a rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. Nesouhlasil s jeho závěrem, že žaloba je v části požadující zaplacení „zákonného poplatku z prodlení“ určitá, že rozsudek, který takovýto petit převzal, je vykonatelný a že prvním jednáním ve smyslu § 114b odst. 3 o. s. ř. není jednání, u něhož byla /vzájemná/ žaloba vyloučena k samostatnému projednání.
Argumentace, kterou dovolatel brojí proti výkladu procesního práva, na němž založil soud své rozhodnutí (a podává vlastní výklad zkoumaných procesních norem), je argumentací uplatněnou v režimu dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (srovnej např. dílo Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. § 237. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009 str. 1886). Výkladem § 114b odst. 1, 3, 5 a § 153a odst. 1, 3 o. s. ř. ve vztahu k vzájemné žalobě vyloučené k samostatnému řízení a určitostí žaloby a vykonatelností rozsudku, v jehož výroku není výše poplatků uvedena, se judikatura Nejvyššího soudu dosud výslovně nezabývala, napadené rozhodnutí má proto zásadní právní význam, a dovolání se tím stává – pro řešení zmíněné otázky – přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle ustanovení § 153a odst. 1 o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Podle § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 114b o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.), věcí uvedených v § 120 odst. 2 o. s. ř. a věcí, v nichž nebylo provedeno přípravné jednání podle § 114c o. s. ř., žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než třicet dnů od doručení usnesení (odst. 2). Usnesení nelze vydat nebo doručit po přípravném jednání podle § 114c nebo po prvním jednání ve věci (odst. 3). Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen (odst. 5).
Právo na zaplacení částky 117.479,50 Kč s příslušenstvím (představující nedoplatek z vyúčtování úhrad za služby spojené s užíváním bytu za rok 2006, 2007 a 2008) uplatnili žalobci vzájemným návrhem došlým soudu dne 3. 2. 2010 v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 459/2009, v němž žalovaný (jako žalobce) požadoval po žalobcích (jako žalovaných) slevu z nájemného ve výši 67.893,- Kč za období od 1. 11. 2006 do 31. 7. 2009 (dále též jen „řízení o slevu z nájemného“, popř. „původní řízení“). Řízení o slevu z nájemného bylo zahájeno podáním došlým soudu dne 19. 8. 2009, jednání nařízené (po přípravě) na den 3. 2. 2010 soud odročil poté, co se pokusil o smírné vyřešení věci a žalobce a/ (zde jako 1. žalovaný) oznámil, že podal (téhož dne) vzájemnou žalobu. Po sdělení účastníků, že se dohodli na smírném řešení ve věci slevy z nájemného, soud, aniž by učinil jakékoliv úkony směřující k projednání a rozhodnutí o vzájemné žalobě, nařídil jednání na den 14. 4. 2010, u něhož řízení o vzájemné žalobě vyloučil k samostatnému projednání a poté schválil smír účastníků ve věci slevy z nájemného.
Vzájemnou žalobou podle § 97 o. s. ř. uplatňuje žalovaný (jenž neuznává pohledávku uplatněnou žalobcem) svá práva vůči žalobci v probíhajícím řízení zahájeném žalobcem o jiné věci; její projednání a rozhodnutí je spojeno s řízením o žalobě, nejsou-li důvody pro její vyloučení k samostatnému řízení (odst. 2). Protože i vzájemná žaloba je žalobou, platí pro ni vše, co občanský soudní řád spojuje s tímto procesním úkonem (srovnej dílo Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 97. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009 str. 636-637). Vzájemnou žalobu je proto mj. nutné doručit účastníkům (§ 79 odst. 3 o. s . ř.), jednání o ní připravit (§ 114a odst. 1 o. s. ř.) a řízení o ní má svůj vlastní osud.
V řízení o slevu z nájemného byl u jednání vyloučen k samostatnému řízení nárok na zaplacení nedoplatku z vyúčtování úhrad za služby spojené s užíváním bytu za roky 2006, 2007 a 2008, s příslušenstvím, uplatněný vzájemnou žalobou, aniž by tato (vzájemná) žaloba byla protistraně doručena nebo byly učiněny jakékoliv úkony směřující k jejímu projednání a rozhodnutí.
Protože usnesení podle § 114b je jedním z institutů přípravy prvního jednání ve věci (u něhož by řízení mělo být zpravidla skončeno), lze ho vydat nebo doručit jen před tímto prvním jednáním. Za jednání bránící jeho vydání ve smyslu § 114b odst. 3 o. s. ř. je třeba považovat jednání konané ve věci nařízené k projednání nároku uplatněného žalobou. Jednání nařízené jen k projednání jiného nároku, byť konané až po doručení žaloby, jíž v tomtéž řízení uplatnil svůj vlastní nárok žalovaný další (vzájemnou) žalobou, aniž by se zároveň jednalo i o této žalobě, není jednáním bránícím (§ 114b odst. 3 o. s. ř.) vydání usnesení podle § 114b o. s. ř.
Z obsahu spisu, i z obsahu spisu sp. zn. 8 C 459/2009, je zřejmé, že před vydáním kvalifikované výzvy podle § 114b o. s. ř. žádné jednání nebylo ve věci zaplacení částky 117.479,50 Kč s poplatky z prodlení nařízeno, ani nebyla učiněna jiná příprava jednání, a proto její použití jako institutu přípravy jednání nebylo v rozporu s § 114b odst. 3 o. s. ř.
Důvodná není ani námitka, že vydání rozsudku pro uznání bránila skutečnost, že žalobci se vzájemnou žalobou domáhali zaplacení částky, na kterou neměli nárok.
Okolnost, že v minulosti nebyli žalobci úspěšní s žalobou, jíž se domáhali (za jiné období) zaplacení záloh na služby spojené s užíváním bytu nebo nedoplatků z jejich vyúčtování, nelze považovat za takové okolnosti případu či povahu věci bránící vydání kvalifikované výzvy podle § 114b o. s. ř. a vydání rozsudku pro uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.). Měl-li žalovaný za to, že žalobcům nárok na zaplacení vyúčtování za služby spojené s nájmem bytu za předmětné období nevznikl, případně, že je v rozporu s dobrými mravy, měl tyto skutečnosti vylíčit ve vyjádření (§ 114b odst. 1 o. s. ř.).
Vydání výzvy podle § 114b o. s. ř. také nebránil petit žaloby, v němž nebyla výše požadovaných „zákonných“ poplatků z prodlení číselně vyjádřena.
K přípravě jednání (tedy i k vydání usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř.) soud přistoupí jen, jsou-li splněny podmínky řízení a žaloba nemá vady bránící pokračování v řízení. Z žaloby musí být mj. také patrno, čeho se žalobce domáhá, musí v ní přesně, určitě a srozumitelně označit povinnost, která má být žalovanému rozhodnutím soudu uložena; to však neznamená, že je povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku (§ 79 odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
V dané věci se žalobci domáhali po žalovaném zaplacení dlužné částky ve výši 117.479,50 Kč za plnění spojená s užíváním bytu se „zákonným poplatkem z prodlení“, a to „z částky 26.641,- Kč od 1. 8. 2007 do zaplacení, z částky 21.197,50 Kč od 1. 9. 2008 do zaplacení, z částky 31.467,- Kč od 1. 9. 2009 do zaplacení“.
S prodlením nájemce se zaplacením nájemného nebo úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu, spojuje občanský zákoník (§ 697) výslovně sankci v podobě poplatků z prodlení, jež jsou příslušenstvím pohledávky (§ 121 odst. 3). Výše poplatků z prodlení činí podle § 2 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení vlády č. 142/1994 Sb.), za každý den prodlení 2,5 promile dlužné částky, nejméně však 25,- Kč za každý i započatý měsíc prodlení.
Nejvyšší soud se náležitostmi určitého a srozumitelného žalobního návrhu v části týkající se příslušenství peněžité pohledávky představující úroky z prodlení zabýval ve stanovisku ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. Cpjn 202/2005, uveřejněném pod č. 39/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 39/2006“) a jeho závěry se uplatní i ve vztahu k poplatkům z prodlení, které jsou rovněž příslušenstvím peněžité pohledávky.
Nejvyšší soud v R 39/2006 dospěl k závěru, že není neúplná, neurčitá nebo nesrozumitelná žaloba v části týkající se úroků z prodlení, pokud je z ní patrno, že se žalobce domáhá práva na úroky z prodlení, za jaké období mu mají být úroky z prodlení přisouzeny a zda mu mají být úroky z prodlení požadované podle prováděcího předpisu přisouzeny v plné výši nebo jen zčásti. Závěry platící pro náležitosti žaloby v části týkající se úroků z prodlení, jejichž výše je závislá na diskontní sazbě, jsou aplikovatelné i pro náležitosti žaloby v části požadující zaplacení poplatků z prodlení, a to tím více, že jejich výše není na této sazbě závislá.
Z žaloby bylo zřejmé, že žalobci se domáhali poplatků z prodlení v plné „zákonné“ výši, z jakých částek a za jaké období. Lze tak uzavřít, že žaloba v části, v níž žalobci požadovali zaplacení poplatků z prodlení v „zákonné výši“ za přesně vymezené období z konkrétních částek, nebyla neurčitá nebo nesrozumitelná, neměla vady, které by byl soud povinen odstranit postupem podle § 43 o. s. ř. a které by bránily vydání kvalifikované výzvy podle § 114b o. s. ř.
Nejvyšší soud v R 39/2006 však zároveň zdůraznil, že jiné požadavky jsou kladeny na vymezení práv a povinností účastníků ve výroku soudního rozhodnutí. Je to soud, který na základě zákona a jiných právních předpisů vymezuje ve svém rozhodnutí, jaká mají účastníci práva a povinnosti, není přípustné, aby účastník řízení (jeho právní nástupce) na základě odkazu učiněného ve výroku rozhodnutí musel sám posuzovat (a tedy vykládat zákon nebo jiný právní předpis), jaké má vlastně podle rozhodnutí soudu práva a povinnosti.
Povinnost platit poplatky z prodlení je založena zákonem, výši těchto poplatků však zákon sám neupravuje. V ustanovení § 517 odst. 2, části věty za středníkem obč. zák. je obsaženo pouze zmocnění, podle kterého výši poplatků z prodlení stanoví "prováděcí předpis". Tímto prováděcím předpisem je nařízení vlády č. 142/1994 Sb., výše poplatků z prodlení se po celou dobu trvání prodlení nemění.
Byly-li poplatky z prodlení přisouzeny "v zákonné výši", byl rozsah a obsah povinnosti žalovaného vymezen neurčitě a výrok takovéhoto soudního rozhodnutí není materiálně vykonatelný.
Řízení před soudy je tak postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud je proto zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-