// Profipravo.cz / Přistoupení, záměna účastníků 26.04.2007
K rozhodování o přistoupení dalšího žalovaného do řízení a jeho věcné legitimaci
Při rozhodování o přistoupení dalšího účastníka do řízení se soud otázkou jeho věcné legitimace nezabývá. Otázka věcné legitimace účastníka řízení (jak aktivní, tak pasivní) je otázkou hmotněprávní, kterou soud řeší až v konečném rozhodnutí ve věci, a důsledkem případného nedostatku věcné legitimace je pak – po projednání věci – zamítnutí žaloby. Námitka, že žalovaná, jejíž přistoupení žalobce navrhuje, není v tomto sporu pasivně legitimována, tedy nemůže být důvodem k tomu, aby její přistoupení do řízení nebylo připuštěno.
Pokud pak jde o druhý okruh dovolacích námitek (že se žalobce snaží přistoupením dalšího účastníka do řízení obejít ustanovení § 92 odst. 2 OSŘ), je zde nutno přisvědčit odvolacímu soudu, že v řízení zatím nevyšlo najevo nic, z čeho by vyplývala snaha žalobce obejít institut záměny účastníků.
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 115/2006, ze dne 22. 3. 2007
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce O. P., podnikatele, zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) I. s., s.r.o., a 2) P. F. – spol. s r.o., zastoupeným advokátem, o zaplacení částky 66.225,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 20 C 62/2003, o dovolání žalované 1) proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. září 2005, č. j. 25 Co 344/2005-199, takto:
Dovolání se zamítá.
O d ů v o d n ě n í :
U Okresního soudu v Sokolově (dále jen „soud prvního stupně“) probíhá řízení, v němž se žalobce – původně jen proti žalované 1) – domáhá zaplacení částky 66.225,50 Kč s příslušenstvím. Uplatňuje tak nárok z titulu ústní dohody o provedení jeřábnických prací a dopravy materiálu, které si žalovaná 1) u žalobce objednala a které pro ni žalobce provedl a následně vyfakturoval, přičemž žalovaná 1) fakturovanou částku dosud neuhradila. Žalobce v průběhu řízení navrhl, aby do řízení jako další účastník přistoupila společnost P. F. – spol. s r. o., jelikož vzhledem k výsledkům dokazování doposud není zcela vyloučeno, že dlužníkem může být i tato společnost.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 29. července 2005, č. j. 20 C 62/2003-193, nepřipustil, aby na straně žalované přistoupila jako další účastník do řízení společnost P. F. – spol. s r. o. [dále jen žalovaná 2)]. Vyšel z vyjádření samotného žalobce, který ve svém návrhu na přistoupení žalované 2) do řízení zdůraznil své přesvědčení, že dlužníkem je žalovaná 1), a dovodil, že již tato skutečnost brání tomu, aby bylo zmíněnému návrhu vyhověno. Soud prvního stupně dále uvedl, že kladného rozhodnutí o návrhu žalobce by mohlo být využito k obejití institutu záměny účastníků (§ 92 odst. 2 občanského soudního řádu – dále jen „OSŘ“), neboť by tím byla vyloučena nutnost získat souhlas žalované 1) s touto záměnou.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 19. září 2005, č. j. 25 Co 344/2005-199, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že připustil vstup žalované 2) do řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce je oprávněn určovat okruh účastníků řízení a svým návrhem se jen snaží odstranit nejistotu v otázce pasivní věcné legitimace. Pro závěr, že je jeho úmyslem obejít institut záměny účastníků řízení, neshledal odvolací soud dostatek argumentů.
Proti tomuto usnesení podala žalovaná 1) dovolání, v němž namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Znovu zdůraznila, že žalobce se snaží přistoupením dalšího účastníka do řízení obejít ustanovení § 92 odst. 2 OSŘ a že lze předpokládat, že následně vezme žalobu proti ní zpět a bude požadovat plnění pouze po žalované 2). Kromě toho poukázala na to, že připuštění přistoupení dalšího účastníka do řízení by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti. V dosavadním průběhu řízení totiž nebylo prokázáno, že by mezi žalobcem a žalovanou 2) existoval závazkový právní vztah, a proto by za účelem prokazování oprávněnosti nároku žalobce vůči žalované 2) bylo nutno provádět další dokazování, které – podle názoru dovolatelky – již není v tomto stádiu řízení potřebné. Žalovaná 1) navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. b) OSŘ, že se opírá o způsobilý dovolací důvod a že jsou splněny i podmínky uvedené v § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 1 OSŘ, přezkoumal napadené usnesení podle § 242 odst. 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle § 92 odst. 1 OSŘ na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Dovolatelka spatřuje nesprávné právní posouzení věci právě v nesprávné aplikaci tohoto ustanovení, když vytýká odvolacímu soudu především to, že vyhověl návrhu na připuštění přistoupení žalované 2) jako dalšího účastníka řízení, ač dosud nic nenasvědčuje tomu, že je tato žalovaná skutečně pasivně legitimována. Tuto její výhradu je ale třeba odmítnout. Už v usnesení ze dne 21. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 1767/2001, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 847, na které lze v podrobnostech odkázat, totiž dovolací soud vyslovil názor, že při rozhodování o přistoupení dalšího účastníka do řízení se soud otázkou jeho věcné legitimace nezabývá. Otázka věcné legitimace účastníka řízení (jak aktivní, tak pasivní) je otázkou hmotněprávní, kterou soud řeší až v konečném rozhodnutí ve věci, a důsledkem případného nedostatku věcné legitimace je pak – po projednání věci – zamítnutí žaloby. Námitka, že žalovaná 2) není v tomto sporu pasivně legitimována, tedy nemůže být důvodem k tomu, aby její přistoupení do řízení nebylo připuštěno. Pokud pak jde o druhý okruh dovolacích námitek, je nutno přisvědčit odvolacímu soudu, že v řízení zatím nevyšlo najevo nic, z čeho by vyplývala snaha žalobce obejít institut záměny účastníků, a žalovaná 1) ani v dovolání žádné konkrétní poznatky v tomto směru neuvádí.
Odvolací soud tedy vyložil ustanovení § 92 odst. 1 OSŘ přiléhavým způsobem a žalované 1) se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo správnost napadeného usnesení zpochybnit. Jiné námitky z hlediska právního posouzení věci žalovaná 1) nevznesla a jelikož vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž musí dovolací soud přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny, nebyly tvrzeny ani zjištěny, bylo její dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem OSŘ zamítnuto.
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud ČR nerozhodoval, neboť tímto jeho usnesením řízení nekončí (§ 243b odst. 5 věta prvá, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Autor: -pkr-