// Profipravo.cz / Přistoupení, záměna účastníků 02.01.2007
K odvolání proti zamítavému usnesení o záměně účastníka řízení
I. Proti usnesení o záměně účastníka řízení (§ 92 odst. 2 o. s. ř.) je odvolání objektivně přípustné. Osobami subjektivně oprávněnými k podání odvolání, jímž soud nepřipustil záměnu žalobce, jsou pak jak původní účastníci řízení, tak ten, kdo se v důsledku záměny měl stát novým žalobcem. Procesní újma způsobená tomu, kdo měl být zaměněn za původního žalobce, zamítnutím návrhu na záměnu, spočívá (obecně) v tom, že se neprosadí jako účastník sporu (jako žalobce), ačkoliv je aktivně věcně legitimován k uplatnění nároku, jenž je předmětem řízení.
II. Účelem záměny některého z dosavadních účastníků řízení za jiného účastníka (§ 92 odst. 2 o. s. ř.) jako institutu sporného řízení (z povahy věci plyne, že v tzv. řízení nesporném se tento postup uplatnit nemůže) je odstranění nedostatku aktivní nebo pasivní věcné legitimace, který tu byl již v době zahájení řízení, nikoli řešit otázku procesního nástupnictví, k němuž dochází jen tehdy, přešla-li práva nebo povinnosti účastníka řízení na jinou osobu až po dni zahájení řízení.
Možnost soudu vyhovět návrhu na záměnu účastníka (lhostejno, zda na straně žalobce či žalovaného) je podmíněna i tím, že svým rozhodnutím nevytvoří procesní stav, který by mu bránil v řízení pokračovat.
Typicky soud nesmí připustit záměnu účastníka, jestliže ten, kdo se má stát novým účastníkem, nemá způsobilost být účastníkem řízení (§ 19 o. s. ř.), jestliže by tím ve vztahu k zaměněnému účastníku založil nedostatek své pravomoci (§ 7 o. s. ř.), věcné příslušnosti (§ 9 o. s. ř.) nebo překážku věci zahájené (§ 83 o. s. ř.) či překážku věci rozsouzené (§ 159 odst. 3 o. s. ř.). Návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení nemusí soud vyhovět ani tehdy, šlo-li by o postup zjevně procesně neekonomický (srov. mutatis mutandis R 9/2002). Soud rovněž nemůže vyhovět návrhu na záměnu účastníka, je-li tu nedostatek podmínek řízení, který nebyl odstraněn, ačkoliv k tomu soud učinil příslušná opatření nebo je-li tu neodstranitelný nedostatek podmínek řízení (srov. v právní teorii např. Bureš, J. - Drápal, L. Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání, Praha, C. H. Beck 1997, str. 209).
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 422/2001, ze dne 28.6.2006
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce U., státní podnik, proti žalovaným 1) V. T., 2) J. C., 3) M. R., a 4) M. B., o zaplacení částky 136.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 278/99, o dovolání „Ú. t. r. a i., spol. s r. o.“, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2001, č. j. 23 Co 69/2001-93, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2001, č. j. 23 Co 69/2001-93, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 30. října 2000, č. j. 10 C 278/99-85, zamítl (bod I. výroku) návrh žalobce (U., státní podnik, - dále též jen „státní podnik“) na připuštění záměny účastníků, tak, aby na jeho místo do řízení vstoupil „Ú. t. r. a i., spol. s r. o.“, a řízení zastavil (bod II. výroku), odkazuje na ustanovení § 92 odst. 2, § 103 a § 107 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a uzavíraje, že původní žalobce - státní podnik v průběhu řízení (k 27. červenci 1999) zanikl (výmazem z obchodního rejstříku bez právního nástupce).
Usnesením ze dne 28. února 2001, č. j. 23 Co 69/2001-93, pak Městský soud v Praze odmítl odvolání odvolatelky označené jako „U. spol. s r. o.“ proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně, s tím, že ve smyslu ustanovení § 201 a § 218 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. podal odvolání někdo, kdo k němu nebyl oprávněn. Konkrétně odvolací soud uzavřel, že vedle účastníka řízení a jeho zástupce je k odvolání oprávněn i právní nástupce účastníka z titulu universální nebo singulární sukcese; v takovém případě však k přechodu práv nebo povinností musí dojít po zahájení řízení. Obsah spisu ovšem dokládá, že odvolatelka vstoupila do práv žalobce dnem 1. června 1998, zatímco žaloba státního podniku byla soudu doručena 11. května 1999.
Odvolatelka podala proti usnesení odvolacího soudu včas dovolání, namítajíc, že oprávnění státního podniku uplatnit pohledávku soudně plynulo z toho, že možné postoupení pohledávky dovolatelce nebylo dlužníkům oznámeno. V době podání žaloby nebyl dovolatelce postoupen nárok vůči žalovaným (postoupena jí byla pouze „základní částka jako dluh firmy M-s.“). Úvaha, podle které „ke vzniku nároku došlo před vstupem dovolatelky do sporu, není správná“ a pohledávka dovolatelce nebyla postoupena před zánikem státního podniku, nýbrž vznikla až odvozeně „z neschopnosti platiti firmou M s. postoupený dluh“. Dovolatelka vstoupila do sporu s nárokem, který jí státní podnik do podání žaloby nepostoupil, neboť - jak výše uvedeno - šlo o odvozený nárok na náhradu škody. Podle přesvědčení dovolatelky měl soud prvního stupně ve smyslu ustanovení § 103, § 104 odst. 2, § 109 a § 111 o. s. ř. řízení přerušit až do odstranění vzniklých překážek - tedy až do doby, než dovolatelka vstoupila do sporu. To vše odvolací soud nevzal v úvahu a řídil se novelou občanského soudního řádu platnou po 1. lednu 2000 (správné má jít o rok 2001). Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalším u řízení.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, neboť odvolací soud - ve shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. - odvolání rovněž projednal a rozhodl o něm (jak se výslovně uvádí v odůvodnění jeho usnesení) podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001.
Dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení § 238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř., a je i důvodné.
Dovolací argumenty po obsahové stránce vystihují dovolací důvod dle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval tím, zda je dána vada tvrzená dovolatelkou.
Ze spisu je patrno, že žalobou došlou Okresnímu soudu v Bruntále 11. května 1999 se žalobce (státní podnik) domáhal po každém ze žalovaných zaplacení částky 34.000,- Kč, a to podle ustanovení § 87 obchodního zákoníku, z titulu ručení žalovaných za závazky společnosti M-s. s. r. o. - dále též jen „M-s.“, v níž byli žalovaní až do 6. ledna 1997 společníky. Poukazoval na to, že podle rozsudku Krajského obchodního soudu v Ostravě sp. zn. 3 Cm 1586/95 (ze dne 8. října 1998) měla společnost M s. zaplatit žalobci 159.000,- Kč s osmiprocentními úroky z prodlení od 10. srpna 1995 do zaplacení, že však k úhradě nedošlo.
Podáním došlým soudu 22. června 1999 (č. l. 12) pak obchodní společnost označená jako „U. - Ú. t. r. a i., s. r. o., ohlásila prostřednictvím svého zástupce, advokáta JUDr. O. P., „vstup právního nástupce žalobce do sporu“, uvádějíc, že „žalobce v uvedené věci byl podle smlouvy v prodeji podniku zakoupen firmou Ú. t. r. a i., a že „podle kupní smlouvy z 1. června 1998 zakoupil veškerá vlastnická práva k movitému i nemovitému majetku, jiná práva a jiné majetkové hodnoty k provozování podniku, a to dne 1. června 1998. Na základě koupě žalobce vstupuje proto tento subjekt jakožto žalobce do sporu proti žalovaným a žádá, aby soud tuto subjektivní záměnu připustil“.
Podáním došlým soudu 21. září 2000 (č. l. 77) pak JUDr. P., jako zástupce státního podniku navrhl, aby „s ohledem na postoupení pohledávky proti žalovaným z 1. června 1998, ve spise založené“ soud připustil, aby na místo žalobce (státního podniku) do řízení vstoupil „Ú. t. r. a i., s. r. o.
Podle ustanovení § 92 odst. 2 o. s. ř. za souhlasu účastníků může soud připustit, aby navrhovatel nebo odpůrce z řízení vystoupil a aby na jeho místo vstoupil někdo jiný. Má li být takto zaměněn navrhovatel, je třeba, aby s tím souhlasil i ten, kdo má na jeho místo vstoupit.
Ustanovení § 107 odst. 1 o. s. ř. pak určuje, že ztratí-li účastník způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda má řízení zastavit nebo přerušit, anebo zda v něm může pokračovat.
Dovolatelka brojí proti úvaze odvolacího soudu, že její oprávnění (legitimace) k podání odvolání neplyne z procesního nástupnictví po původním žalobci (státním podniku); potud jsou ovšem závěry odvolacího soudu správné.
V soudní praxi není sporu o tom, že k procesnímu nástupnictví dochází tehdy, jestliže práva nebo povinnosti účastníka řízení přešla po zahájení soudního řízení na jiného v důsledku některého z případů universální sukcese (srov. výše cit. § 107 odst. 1 o. s. ř.); uvedené platí bez ohledu na to, zda k universální sukcesi došlo v souvislosti se zánikem účastníka (ztratil-li účastník způsobilost být účastníkem řízení) nebo zda universální sukcese nastala, aniž účastník přestal být způsobilý mít práva a povinnosti (např. při vyslovení trestu propadnutí majetku podle § 51 a § 52 tr. zák.). Závěr o tom, že universální sukcesor nastupuje do řízení jako jeho účastník na místo jeho předchůdce, vyplývá z toho, že sukcesor spolu s předmětem sukcese nabyl všechna (tedy i procesní) práva svého právního předchůdce. Sukcesor totiž nabyl práva v tom stavu, v jakém byla, a s vlastnostmi, které měla, v době sukcese; k těmto vlastnostem patří i to, že byla předmětem probíhajícího řízení (předmětem sporu). Universální sukcese práva proto má nejen hmotněprávní důsledky; v oblasti procesního práva má za následek procesní nástupnictví a soud je povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti, aniž byla některým z účastníků uplatněna.
Také v případě, že v průběhu občanského soudního řízení došlo k tzv. singulární sukcesi, přecházela na sukcesora (bez zřetele k tomu, že tento institut nebyl v občanském soudním řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 upraven výslovně) i práva a povinnosti dosavadního subjektu (dosavadního účastníka řízení) s uplatňováním nebo bráněním postoupených práv spojená, včetně práv a povinností procesních. Šlo o přímé procesní nástupnictví, takže ke změně v osobě účastníka řízení docházelo, aniž by o ní soud rozhodoval. Jedinou podmínkou tu bylo, aby singulární sukcese byla u soudu uplatněna. Od universální sukcese se singulární sukcese lišila jen tím, že při ní na nabyvatele přecházela jen jednotlivá práva a povinnosti vymezené předmětem sukcese. Z hlediska přechodu práv a povinností universální sukcese vyjadřuje (ve srovnání se sukcesí singulární) jen rozsah přechodu, nikoliv jeho kvalitu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 1996, sp. zn. 2 Cdon 554/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1997, pod číslem 11, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1495/96, uveřejněný v témže časopise, č. 10, ročník 1997, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. I. ÚS 531/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 16, části I., pod číslem 171). Institut singulární sukcese přitom nelze směšovat s institutem záměny účastníků ve smyslu § 92 odst. 2 o. s. ř., jenž se může uplatnit jen pro případy odstranění nedostatku věcné legitimace účastníka řízení, který tu byl již v době zahájení řízení (k sukcesi došlo před zahájením řízení), a jehož užití v odvolacím řízení ostatně výslovně zapovídá ustanovení § 216 odst. 1 o. s. ř. - shodně srov. opět v předchozí větě cit. rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Ze spisového materiálu plyne, že dovolatelka poprvé vstoupila do řízení podáním došlým soudu 22. června 1999. Jak v tomto, tak v dalších podáních, pak své tvrzení, že osobou aktivně věcně legitimovanou k uplatnění nároku je ona a nikoli původní žalobce - státní podnik, opírala o „smlouvu o prodeji privatizovaného majetku“ ze dne 1. června 1998, jejíž kopii soudu sama předložila, a jež je součástí spisu (srov. č. l. 14-16 a znovu č. l. 22-27). Tato smlouva přitom podle svého článku XII. nabyla účinnosti již 1. června 1998. Tvrdí-li se nyní v dovolání, že dovolatelce nebyl nárok do dne podání žaloby postoupen, a že se v rozsahu žalobou uplatněných práv nestala právní nástupkyní státního podniku na základě výše označené smlouvy, pak je nutno se ptát, z jaké právní skutečnosti nastalé po zahájení řízení vlastně dovolatelka odvozuje své procesní nástupnictví. Na tuto otázku však nedává odpověď žádné z podání, jež dovolatelka v řízení dosud učinila (ani v dovolání se v tomto ohledu ničeho netvrdí). Naopak, z obsahu dovolání je zjevné, že dovolatelka mylně interpretuje důsledky smlouvy z 1. června 1998. Uvádí-li totiž v dovolání, že touto smlouvou na ni přešla pouze pohledávka společnosti M-s., pak tím ve skutečnosti potvrzuje, že v rozsahu žalobou uplatněných nároků se stala právní nástupkyní státního podniku již 1. června 1998, tj. před zahájením řízení. Žalobou byl uplatněn nárok z titulu ručení společníků za závazky společnosti s ručením omezeným v rozsahu nesplacených vkladů (a nikoli - jak nyní tvrdí dovolatelka - nárok na náhradu škody), přičemž aktivní věcná legitimace k uplatnění takového nároku svědčí tomu, kdo má pohledávku vůči společnosti s ručením omezeným (v tomto případě tomu, kdo je věřitelem pohledávky společnosti M-s.). Jelikož pohledávku vůči společnosti M-s. nabyla dovolatelka již k 1. červnu 1998, byla od uvedeného data též jediným subjektem aktivně věcně legitimovaným k uplatnění případného akcesorického ručitelského závazku vůči bývalým společníkům společnosti M-s., i když předpoklady pro vlastní uplatnění takového nároku nastaly později. Odtud plyne, že závěr odvolacího soudu, že dovolatelka se v průběhu řízení nestala procesní nástupkyní původního žalobce - státního podniku z titulu singulární sukcese, je správný.
Odvolací soud ovšem přehlédl - a potud zatížil odvolací řízení jinou (než dovolatelkou tvrzenou) vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a ke které Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - že legitimace dovolatelky k podání odvolání se odvíjí ze skutečnosti, že šlo o osobu, o jejichž právech a povinnostech bylo usnesením soudu prvního stupně rozhodováno (soud zamítl její návrh na záměnu účastníka řízení).
Proti usnesení o záměně účastníka řízení (§ 92 odst. 2 o. s. ř.) je odvolání objektivně přípustné. Osobami subjektivně oprávněnými k podání odvolání, jímž soud nepřipustil záměnu žalobce (a o takové rozhodnutí jde), jsou pak jak původní účastníci řízení tak ten, kdo se v důsledku záměny měl stát novým žalobcem. Procesní újma způsobená tomu, kdo měl být zaměněn za původního žalobce, zamítnutím návrhu na záměnu, spočívá (obecně) v tom, že se neprosadí jako účastník sporu (jako žalobce), ačkoliv je aktivně věcně legitimován k uplatnění nároku, jenž je předmětem řízení.
Jak je uvedeno výše, účelem záměny některého z dosavadních účastníků řízení za jiného účastníka (§ 92 odst. 2 o. s. ř.) jako institutu sporného řízení (z povahy věci plyne, že v tzv. řízení nesporném se tento postup uplatnit nemůže) je odstranění nedostatku aktivní nebo pasivní věcné legitimace, který tu byl již v době zahájení řízení, nikoli řešit otázku procesního nástupnictví, k němuž dochází jen tehdy, přešla-li práva nebo povinnosti účastníka řízení na jinou osobu až po dni zahájení řízení. Z dispoziční zásady ovládající zahájení sporného řízení dále vyplývá, že záměnu účastníka může navrhnout jen (stávající) žalobce a má-li takto dojít k záměně žalobce, je přípustnost takového postupu podmíněna i souhlasem toho, kdo má do řízení vstoupit na jeho místo (srov. § 92 odst. 2 větu druhou o. s. ř.). Možnost soudu vyhovět návrhu na záměnu účastníka (lhostejno, zda na straně žalobce či žalovaného) je podmíněna i tím, že svým rozhodnutím nevytvoří procesní stav, který by mu bránil v řízení pokračovat. Typicky soud nesmí připustit záměnu účastníka, jestliže ten, kdo se má stát novým účastníkem, nemá způsobilost být účastníkem řízení (§ 19 o. s. ř.), jestliže by tím ve vztahu k zaměněnému účastníku založil nedostatek své pravomoci (§ 7 o. s. ř.), věcné příslušnosti (§ 9 o. s. ř.) nebo překážku věci zahájené (§ 83 o. s. ř.) či překážku věci rozsouzené (§ 159 odst. 3 o. s. ř.). Návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení nemusí soud vyhovět ani tehdy, šlo-li by o postup zjevně procesně neekonomický (srov. mutatis mutandis např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 9/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Soud rovněž nemůže vyhovět návrhu na záměnu účastníka, je-li tu nedostatek podmínek řízení, který nebyl odstraněn, ačkoliv k tomu soud učinil příslušná opatření nebo je-li tu neodstranitelný nedostatek podmínek řízení (srov. v právní teorii např. Bureš, J. - Drápal, L. Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání, Praha, C. H. Beck 1997, str. 209).
Lze připustit, že k procesnímu pochybení odvolacího soudu přispěla sama dovolatelka, tím, že se v podáních adresovaných soudu označovala způsobem, který neodpovídal jejímu obchodnímu jménu (od 1. ledna 2001 obchodní firmě). Podle údajů z obchodního rejstříku (které tvoří rovněž součást spisu) obchodní jméno (od 1. ledna 2001 obchodní firma) dovolatelky od 26. září 1995 zní: „Ú. t. r. a i., spol. s r. o.“. Ve svém prvním podání z 22. června 1999 (č. l. 12) se ovšem dovolatelka označila jako „U. - Ú. t. r. a i., s. r. o.“. Správného obchodního jména užila až ve vyjádření došlém soudu 8. října 1999 (č. l. 45), zmatky ohledně své identifikace však dovršila tím, že se v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně označila jako „U., spol. s r. o.“ a téhož (z hlediska rejstříkových údajů zjevně nesprávného) označení užívá i v dovolání (č. l. 95) a v procesní plné moci vystavené pro dovolací řízení (č. l. 100). Nejvyšší soud však nemá (a ani odvolací soud neměl mít) žádných pochyb o tom, že jde o podání činěná subjektem, jehož správnou obchodní firmou je a bylo označení „Ú. t. r. a i., spol. s r. o.“, a o jehož záměně rozhodoval soud prvního stupně výrokem svého usnesení.
Odvolací soud, který dovolatelku neměl za osobu oprávněnou k podání odvolání proti usnesení, jímž soud prvního stupně zamítl návrh na záměnu dovolatelky za původního žalobce, tedy pochybil a jeho rozhodnutí proto obstát nemůže.
Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.) napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soud k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.).
Při meritorním posouzení správnosti usnesení soudu prvního stupně odvolací soud nepřehlédne, že návrh na záměnu žalobců byl státním podnikem podán v době, kdy ten již měl být vymazán z obchodního rejstříku.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-