// Profipravo.cz / Přistoupení, záměna účastníků 22.06.2006
K přistoupení dalšího účastníka a jeho věcné legitimaci
Soud při rozhodování o přistoupení dalšího účastníka do řízení neposuzuje otázku jeho věcné legitimace (srov. 33 Odo 903/2005). Otázka věcné legitimace účastníka řízení (jak aktivní, tak pasivní) je otázkou hmotněprávní, kterou soud řeší až v konečném rozhodnutí ve věci, přičemž důsledkem případného nedostatku věcné legitimace je pak – po projednání věci – zamítnutí žaloby.
usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Odo 673/2005-47
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese v právní věci žalobkyně E. M., proti žalované L. s. a l., o zaplacení částky 2 978,56 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 33C 65/2002, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2005, č.j. 18 Co 537/2004-36, takto:
Dovolání se zamítá.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 29. července 2004, č.j. 33C 65/2002-26, rozhodl podle § 92 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) tak, že připustil vstup společnosti J., na straně žalobkyně.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. prosince 2005 (správně ze dne 3. prosince 2004), č.j. 18 Co 537/2004-36, změnil usnesení soudu prvního soudu napadené odvoláním žalované tak, že připustil vstup do řízení dalšího účastníka na straně žalobkyně, a to J. Podle obsahu nejde ve skutečnosti o měnící, nýbrž o potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu, neboť odvolací soud změnil napadené usnesení soudu prvního stupně jen formulačně potud, aby odpovídalo dikci ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř. o připuštění vstupu dalšího účastníka do řízení na straně žalobkyně.
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně nepochybil, pokud návrhu žalobkyně na přistoupení dalšího účastníka na její straně vyhověl, neboť neshledal nedostatek procesních podmínek ani rozpor postupu soudu prvního stupně s ustanovením § 92 odst. 1 o. s. ř. V odůvodnění rozhodnutí vysvětlil, že smyslem institutu přistoupení dalšího účastníka do řízení je odstranění nedostatku aktivní nebo pasivní věcné legitimace, který tu byl již v době zahájení řízení a který by jinak vedl k zamítnutí žaloby, přičemž je hospodárné, aby věc byla projednána a rozhodnuta v rámci zahájeného řízení i vůči další osobě. Tento postup je ovšem možný pouze tehdy, netrpí-li řízení nedostatkem podmínek řízení, které nelze odstranit, přičemž z dispoziční zásady ovládající zahájení sporného řízení vyplývá, že přistoupení dalšího účastníka může navrhnout jen žalobce. Takovému návrhu ovšem může soud vyhovět jen tehdy, jestliže s tím přistupující účastník vysloví souhlas, jak se v projednávané věci stalo. V řízení jde o náhradu škody na přepravovaném zboží z přepravní smlouvy, v němž mají aktivní věcnou legitimaci jak žalobkyně, tak i přistupující společnost J. Aktivní legitimaci žalobkyně odvolací soud dovozuje z jejího smluvního vztahu uzavřeného podle Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (dále též jen „Úmluva CMR“) s dopravci (italská společnost S. a žalovaná), kteří přepravu na základě jedné přepravní smlouvy prováděli, společnosti J. jako příjemci zásilky svědčí rovněž aktivní legitimace, neboť v případě ztráty zásilky je oprávněna též vlastním jménem uplatňovat proti dopravci nároky z přepravní smlouvy.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Uvedla, že ho podává z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., neboť se domnívá, že odvolací soud věc nesprávně právně a skutkově posoudil a vydal rozhodnutí, které je nepřezkoumatelné. Podle názoru dovolatelky soud pochybil při posuzování jak aktivní legitimace žalobkyně, tak i důvodů návrhu žalobkyně na přistoupení dalšího účastníka do řízení. Odvolávajíc se na zřejmý nedostatek věcné legitimace žalobkyně v době zahájení řízení namítá, že soud nemůže takovému návrhu vyhovět, neboť by šlo o obcházení zákona. V takovém případě je na místě žalobu zamítnout nebo volit institut záměny účastníků, který nelze s institutem přistoupení účastníka do řízení zaměňovat a směšovat. Stejně jako v odvolání argumentuje rovněž tím, že škoda v žalované výši nemohla vzniknout oběma (tj. žalobkyni a společnosti J.), nýbrž pouze jedné z nich.
Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že v otázce aktivní legitimace žalobkyně a přistupující společnosti do řízení vyšel pouze z nepodložených tvrzení žalobkyně, která jsou mezi stranami sporná a kdy jednání před soudem a dokazování ještě nezačalo. Tvrdí, že závěr odvolacího soudu o existenci vztahu z přepravní smlouvy mezi účastníky není ničím podložen a v listinách založených ve spisu nemá oporu. V otázce vzájemného vztahu účastníků opětovně poukazuje na to, společnost S. jakožto zasílatel pověřila žalovanou, aby jako další zasílatel (tj. mezizasílatel) obstarala (nikoli provedla) předmětnou přepravu. Žalovaná tak není dopravcem, dopravu neprovádí, ale pouze ji obstarává a na právní vztahy ze zasílatelské smlouvy nelze ustanovení Úmluvy CMR použít. Tyto skutečnosti, které podle dovolatelky prokazuje zejména žalobkyní předložený mezinárodní nákladní list, však soud zcela nedůvodně pominul.
Další nedostatek spatřuje dovolatelka v tom, že žalobkyně s přistoupením dalšího účastníka na její straně nijak neupravila petit žaloby, z čehož má za nesrozumitelné, zda nyní každá z obou žalobkyň po ní žádá celou náhradu škody či jakou její část.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
Dovolání je v dané věci přípustné podle § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o přistoupení dalšího účastníka do řízení (§ 92 odst. 1 o. s. ř.); není však důvodné.
Jelikož vady uvedené v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním (s výjimkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, kterou však dovolatelka blíže nekonkretizovala) namítány a ze spisu se nepodávají, dovolací soud - v hranicích právních otázek formulovaných v dovolání - přezkoumal správnost právního závěru odvolacího soudu o splnění podmínek vyžadovaných ustanovením § 92 odst. 1 o. s. ř. pro připuštění přistoupení dalšího účastníka do řízení.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 92 o. s. ř. na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce (odstavec 1). Na návrh žalobce může soud se souhlasem žalovaného připustit, aby žalobce nebo žalovaný z řízení vystoupil a aby na jeho místo vstoupil někdo jiný. Má-li být takto zaměněn žalobce, je třeba, aby s tím souhlasil i ten, kdo má na jeho místo vstoupit (odstavec 2).
Účelem přistoupení do řízení (§ 92 odst. 1 o. s. ř.) nebo záměny některého z dosavadních účastníků řízení za jiného účastníka (§ 92 odst. 2 o. s. ř.) jako institutů sporného řízení (z povahy věci plyne, že v tzv. řízení nesporném se tento postup uplatnit nemůže) je odstranění nedostatku aktivní nebo pasivní věcné legitimace, který tu byl již v době zahájení řízení. Nedostatek věcné legitimace znamená, že někdo, kdo o sobě tvrdí, že je nositelem hmotného oprávnění, nebo o kom žalobce tvrdí, že je nositelem hmotněprávní povinnosti, není nositelem hmotného oprávnění (hmotněprávní povinnosti), o které v řízení jde. Otázku věcné legitimace posuzuje soud na základě provedeného dokazování a právního posouzení věci. V případě nedostatku věcné legitimace soud není oprávněn zasahovat do vymezení okruhu účastníků, nemůže řízení pro nedostatek jeho podmínky zastavit, nýbrž žalobu zamítne. Označením účastníků v žalobě však nemusí být jejich okruh konečný. Ustanovení § 92 o. s. ř. umožňuje žalobci, aby jej v průběhu řízení měnil tím, že navrhne, buď aby k dosavadnímu účastníku přistoupil účastník další a oba pokračovali v řízení (tzv. přistoupení účastníka podle § 92 odst. 1 o. s. ř.), anebo aby dosavadní účastník byl nahrazen účastníkem jiným s tím, že původní účastník již v řízení figurovat nebude (tzv. záměna účastníků podle § 92 odst. 2 o. s. ř.).
Z dispoziční zásady ovládající zahájení sporného řízení (jejíž podstatou je, že o tom, kdo bude v řízení vystupovat jako účastník, rozhoduje žalobce tím, koho v žalobě za účastníka označí) tak vyplývá, že přistoupení dalšího účastníka může navrhnout jen žalobce (ne žalovaný) a má-li takto do řízení přistoupit další účastník na straně žalobce, je přípustnost takového postupu podmíněna jeho souhlasem. Možnost soudu vyhovět návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení je podmíněna i tím, že svým rozhodnutím nevytvoří procesní stav, který by mu bránil v řízení pokračovat. Typicky soud nesmí připustit přistoupení dalšího účastníka do řízení, jestliže ten, kdo má do řízení přistoupit, nemá způsobilost být účastníkem řízení (§ 19 o. s. ř.), jestliže by tím ve vztahu k přistoupivšímu účastníku založil nedostatek své pravomoci (§ 7 o. s. ř.), věcné příslušnosti (§ 9 o. s. ř.) nebo překážku věci zahájené (§ 83 o. s. ř.) či překážku věci rozsouzené (§ 159a odst. 5 o. s. ř.). Soud nemůže takovému návrhu vyhovět ani tehdy, jestliže by po připuštění přistoupení do řízení nebylo zřejmé, čeho se žalobce vůči přistoupivšímu účastníku žalobou domáhá (jde-li o přistoupení do řízení na straně žalovaného), nebo čeho se přistoupivší účastník žalobou domáhá vůči žalovanému (jde-li o přistoupení do řízení na straně žalobce), jakož i v případě, že jde o zjevně procesně neekonomický postup (srov. například důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 9/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je přitom nepřípustné, aby institut záměny účastníka ve smyslu § 92 odst. 2 o. s. ř. byl obcházen tím, že žalobce navrhne, aby do řízení přistoupil další účastník (další žalovaný nebo další žalobce). Je-li při rozhodování o navrženém přistoupení do řízení zřejmé (nepochybné), že dosavadní žalobce (či žalovaný) již v době zahájení řízení nebyl ve sporu aktivně (pasivně) věcně legitimován, nejsou splněny podmínky k tomu, aby soud připustil přistoupení dalšího účastníka na jeho stranu; nápravu v tomto případě lze zjednat jen prostřednictvím záměny účastníka ve smyslu ustanovení § 92 odst. 2 o. s. ř. (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 1421/2005, dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006).
Dovolatelka spatřuje zásadní právní pochybení při aplikaci ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř. zejména v tom, že soudy vyhověly návrhu žalobkyně na připuštění přistoupení společnosti JP, a.s. jako dalšího účastníka řízení na straně žalobkyně, aniž se zabývaly otázkou, zda je tento další účastník, stejně jako žalobkyně, aktivně legitimován. Tato námitka dovolatelky však důvodná není.
Rozhodnutí soudu vydané podle § 92 odst. 1 o. s. ř. je procesním rozhodnutím, které vymezuje okruh účastníků řízení, aniž by však jakkoli řešilo či předjímalo otázku věcné legitimace účastníků, tedy zda a kterému účastníku svědčí hmotné právo či který účastník je nositelem hmotněprávní povinnosti, o něž v řízení jde. Otázku věcné legitimace posuzuje soud až v rozhodnutí o věci samé na základě provedeného dokazování a právního posouzení věci.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 16. srpna 2005, sp. zn. 33 Odo 903/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2006, pod číslem 18, formuloval právní závěr, podle něhož soud při rozhodování o přistoupení dalšího účastníka do řízení neposuzuje otázku jeho věcné legitimace. Shodné stanovisko k téže otázce, od něhož nevidí důvodu odchýlit se ani v projednávané věci, zaujal dovolací soud i ve svých dřívějších rozhodnutích (srov. například usnesení ze dne 21. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 1767/2001, dále též například usnesení ze dne 29. března 2005, sp. zn. 29 Odo 903/2004), na které lze v podrobnostech odkázat, jelikož v nichž řešil obdobné případy a vyslovil názor, že při rozhodování o přistoupení dalšího účastníka do řízení soud otázku jeho věcné legitimace neřeší. Dále bylo vysvětleno, že otázka věcné legitimace účastníka řízení (jak aktivní, tak pasivní) je otázkou hmotněprávní, kterou soud řeší až v konečném rozhodnutí ve věci, přičemž důsledkem případného nedostatku věcné legitimace je pak – po projednání věci – zamítnutí žaloby.
Lze proto uzavřít, že názor dovolatelky o tom, že předpokladem pro připuštění přistoupení dalšího účastníka - společnosti JP, a.s. - do řízení je správné posouzení věcné legitimace účastníků – nemůže obstát, neboť tuto otázku řeší soud až na základě provedeného dokazování v rozhodnutí o věci samé.
Dovolací soud nemohl přisvědčit ani tvrzení dovolatelky o tom, že v souzené věci nebyly splněny podmínky pro připuštění přistoupení dalšího účastníka do řízení z důvodu zřejmé absence věcné legitimace žalobkyně již v době zahájení řízení, v důsledku čehož návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalobkyně došlo k obcházení institutu záměny účastníků podle § 92 odst. 2 o. s. ř. Takový závěr nebylo možné v tomto stádiu řízení učinit, jelikož podle obsahu spisu nebylo při rozhodování o navrženém přistoupení do řízení zřejmé (nepochybné), že by žalobkyně v době zahájení řízení nebyla aktivně věcně legitimována. Tvrzení obou účastníků řízení jsou totiž zcela odlišná. Žalobkyně odvozuje nárok z přepravní smlouvy, o níž tvrdí, že ji uzavřela s italským dopravcem S., přičemž přepravu prováděli na základě jedné přepravní smlouvy italský dopravce a žalovaná, kterou italský dopravce zajistil a která se stala smluvní stranou převzetím zásilky a nákladního listu. Podle žalované došlo mezi žalobkyní a italským dopravcem k uzavření zasílatelské smlouvy, přičemž společnost S. jakožto zasílatel pověřila žalovanou, aby jako další zasílatel obstarala (nikoli provedla) předmětnou přepravu; žalovaná tak není dopravcem, dopravu neprovádí, nýbrž ji pouze zajišťuje a obstarává.
Důvodným neshledal dovolací soud ani tvrzení o pochybení, kterého se podle dovolatelky dopustila žalobkyně tím, že s přistoupením dalšího účastníka na její straně nijak neupravila petit žaloby, jelikož úprava (změna) žalobního petitu s ohledem na skutečnost, že na jedné straně vystupuje více účastníků, je možná postupem podle § 42, případně podle § 43 o. s. ř.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-