// Profipravo.cz / Přistoupení, záměna účastníků 22.06.2006
K přistoupení do řízení (§ 92 odst. 1 o. s. ř.)
Účelem přistoupení do řízení (§ 92 odst. 1 o. s. ř.) je odstranění nedostatku aktivní nebo pasivní věcné legitimace, který tu byl již v době zahájení řízení. Z dispoziční zásady ovládající zahájení sporného řízení dále vyplývá, že přistoupení dalšího účastníka může navrhnout jen žalobce, a má-li takto do řízení přistoupit další účastník na straně žalobce, je přípustnost takového postupu podmíněna jeho souhlasem.
Možnost soudu vyhovět návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení je podmíněna i tím, že svým rozhodnutím nevytvoří procesní stav, který by mu bránil v řízení pokračovat. Typicky soud nesmí připustit přistoupení dalšího účastníka do řízení, jestliže ten, kdo má do řízení přistoupit, nemá způsobilost být účastníkem řízení (§ 19 o. s. ř.), jestliže by tím ve vztahu k přistoupivšímu účastníku založil nedostatek své pravomoci (§ 7 o. s. ř.), věcné příslušnosti (§ 9 o. s. ř.) nebo překážku věci zahájené (§ 83 o. s. ř.) či překážku věci rozsouzené (§ 159 a odst. 5 o. s. ř.).
Soud nemůže takovému návrhu vyhovět ani tehdy, jestliže není zřejmé, čeho se žalobce vůči přistoupivšímu účastníku žalobou domáhá (jde-li o přistoupení do řízení na straně žalovaného), nebo čeho se přistoupivší účastník žalobou domáhá vůči žalovanému (jde-li o přistoupení do řízení straně žalobce), jakož i v případě, že jde o zjevně procesně neekonomický postup (k tomu srov. např. R 9/2002 a 29 Odo 119/2006).
usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 1452/2005-45
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně L.K., proti žalovanému Z. f. d. z., o zaplacení částky 71.486,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 107/2003, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2005, č.j. 51 Co 97/2005-34, takto:
Dovolání se zamítá.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 23. prosince 2004, č.j. 6 C 107/2003-26, nepřipustil, aby do řízení na straně žalobkyně jako další účastník přistoupil Ing. J. P.
V odůvodnění usnesení soud prvního stupně zejména uvedl, že předmětem řízení je požadavek žalobkyně, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit jí částku 71.486,- Kč z titulu náhrady pojištěných vkladů, které měla u I. Družstevní záložny (dále jen „záložna“). V průběhu řízení žalobkyně navrhla, aby do řízení na její stranu přistoupil výše jmenovaný, s tím, že jí poskytl finanční prostředky ve výši 81.859,- Kč, které následně uložila u záložny (viz tvrzená smlouva o termínovaném výnosovém vkladu ze dne 1. srpna 1999), přičemž Ing. J. P. se vstupem do řízení souhlasil. Odkazuje na ustanovení § 92 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud prvního stupně uzavřel, že připuštění vstupu dalšího účastníka do řízení na straně žalobkyně by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Zjišťování skutečnosti, zda jmenovaný skutečně poskytl žalobkyni finanční prostředky za účelem jejich vkladu do záložny, by totiž představovalo dokazování, které by nebylo pro rozhodnutí o žalobě mezi dosavadními účastníky potřebné a ve svých důsledcích by mohlo vést k oddalování rozhodnutí ve věci.
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 29. dubna 2005, č.j. 51 Co 97/2005-34, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že připuštění přistoupení Ing. J. P. do řízení na straně žalobkyně by vyvolalo nutnost dalšího nadbytečného dokazování (šlo by o krok procesně nehospodárný a nepodložený), jelikož „v linii žalobkyní uvedených žalobních tvrzení je zcela nepodstatné zjištění původu finančních prostředků, které žalobkyně uložila na své jméno“.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, namítajíc existenci dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [odstavec 2 písm. a)] a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 2 písm. b)].
Citujíc ustanovení § 2, § 3 a § 6 o. s. ř. dovolatelka zdůrazňuje, že „lze jen těžko vydedukovat takovou situaci, kdy přistoupení dalšího účastníka do řízení by nevyvolalo nutnost případného dalšího dokazování“. Přitom vyslovuje přesvědčení, podle něhož není možno rozhodnutím soudu o nepřipuštění dalšího účastníka do řízení automaticky vyřazovat tento institut z procesního práva, jak to učinil odvolací soud v daném řízení s odkazem na „ekonomii řízení“. Současně dovolatelka uvádí, že „není způsobilá vést sama tento spor pro svoji odbornou nezpůsobilost, kterou nemůže ani dodatečně prolomit“. Opakuje, že je schopna prokázat původ peněz uložených na její jména u záložny (tj. že šlo o finanční prostředky Ing. J. P.), přičemž akcentuje možnost posoudit její návrh na přistoupení dalšího účastníka do řízení tak, jako by „šlo o postavení nerozlučného společníka“.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř.; není však důvodné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány [dovolatelka sice poukazuje na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nicméně v dovolání žádnou vadu řízení nekonkretizuje] a ze spisu se nepodávají; Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolatelkou uplatněný dovolací důvod, tj. správností právního posouzení věci odvolacím soudem v otázce výkladu ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř. na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce.
Účelem přistoupení do řízení (§ 92 odst. 1 o. s. ř.) je odstranění nedostatku aktivní nebo pasivní věcné legitimace, který tu byl již v době zahájení řízení. Z dispoziční zásady ovládající zahájení sporného řízení dále vyplývá, že přistoupení dalšího účastníka může navrhnout jen žalobce, a má-li takto do řízení přistoupit další účastník na straně žalobce, je přípustnost takového postupu podmíněna jeho souhlasem. Možnost soudu vyhovět návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení je podmíněna i tím, že svým rozhodnutím nevytvoří procesní stav, který by mu bránil v řízení pokračovat. Typicky soud nesmí připustit přistoupení dalšího účastníka do řízení, jestliže ten, kdo má do řízení přistoupit, nemá způsobilost být účastníkem řízení (§ 19 o. s. ř.), jestliže by tím ve vztahu k přistoupivšímu účastníku založil nedostatek své pravomoci (§ 7 o. s. ř.), věcné příslušnosti (§ 9 o. s. ř.) nebo překážku věci zahájené (§ 83 o. s. ř.) či překážku věci rozsouzené (§ 159 a odst. 5 o. s. ř.). Soud nemůže takovému návrhu vyhovět ani tehdy, jestliže není zřejmé, čeho se žalobce vůči přistoupivšímu účastníku žalobou domáhá (jde-li o přistoupení do řízení na straně žalovaného), nebo čeho se přistoupivší účastník žalobou domáhá vůči žalovanému (jde-li o přistoupení do řízení straně žalobce), jakož i v případě, že jde o zjevně procesně neekonomický postup (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 9/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006).
Jelikož od výše uvedených závěrů nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, shledává právně nevýznamnou argumentaci dovolatelky, podle níž přistoupení dalšího účastníka do řízení vždy vyvolá nutnost případného dalšího dokazování.
Současně Nejvyšší soud plně sdílí závěr odvolacího soudu, že připuštění přistoupení dalšího účastníka do řízení by bylo procesně neekonomické z důvodu potřeby provádění dalšího dokazování, když z obsahu spisu (zejména ze žalobních tvrzení o skutkových okolnostech týkajících se sporu a z tvrzení, jimiž žalobkyně odůvodnila návrh na přistoupení Ing. J. P. do řízení) je evidentní, že ve vztahu k posledně jmenovanému by okruh právně významných skutečností byl (oproti vztahu mezi žalobkyní a žalovaným) podstatně odlišný, když by nebyl založen na existenci závazkového vztahu založeného smlouvou o vkladovém účtu (§ 716 a násl. obchodního zákoníku), nýbrž na „vlastnictví“ peněžních prostředků vložených na vkladový účet žalobkyně.
Zjevně bezdůvodnou Nejvyšší soud shledává rovněž výhradu dovolatelky, podle níž jde ve vztahu mezi ní a Ing. J. P. o tzv. nerozlučné společenství; je totiž zcela nepochybné, že v řízení o společná práva ve smyslu ustanovení § 92 odst. 2 věty první o. s. ř. nejde.
Konečně odůvodňovala-li dovolatelka návrh na přistoupení dalšího účastníka do řízení tím, že není odborně způsobilá vést spor sama, a dovozovala-li současně právní zájem Ing. Jana Prokopa na výsledku řízení, jde o argumenty, které jsou pro posouzení důvodnosti takového návrhu právně irelevantní. Občanský soudní řád totiž umožňuje, aby se účastník dal v řízení zastupovat zástupcem, jejž si zvolí (§ 24 odst. 1 věta první o. s. ř.), přičemž si vždy může zástupcem zvolit advokáta (§ 25 odst. 1 věta první o. s. ř.), jak to dovolatelka ostatně i učinila pro potřeby dovolacího řízení v této věci. Ing. Jan Prokop (jako osoba, jejíž vstup žalobkyně do řízení navrhla) pak má možnost, má-li zájem na výsledku řízení, vstoupit do řízení jako vedlejší účastník (§ 93 o. s. ř.); tím, aby hájil zájmy dovolatelky, však jeho přistoupení do řízení coby dalšího žalobce úspěšně odůvodnit nelze..
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 234b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-