// Profipravo.cz / Přistoupení, záměna účastníků 10.04.2006
K odmítnutí návrhu na přistoupení dalšího účastníka
Soud návrhu na přistoupení dalšího účastníka podle § 92 odst. 1 o.s.ř. (vedle dalších procesních situací) nemůže vyhovět také tehdy, pokud by šlo o postup zjevně procesně neekonomický (srov. např. 29 Odo 232/2001). K tomuto závěru se hlásí i právní teorie (srov. např. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha C.H.Beck, 2003, str. 304), když dovozuje, že soud nepřipustí přistoupení dalšího účastníka do řízení dle § 92 odst. 1 o.s.ř. mimo jiné v případě, že jde o zjevně procesně neekonomický postup, např. ukazuje-li se, že by přistoupení dalšího účastníka do řízení vyvolalo další dokazování, které by jinak nebylo potřebné, a že by to ve svých důsledcích vedlo k oddálení rozhodnutí věci mezi dosavadními účastníky.
usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1887/2005, ze dne 14. března 2006
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci žalobkyně Náboženské společnosti S. J., zastoupené advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody 87.270,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 9 C 21/2004, o dovolání žalobkyně a 1/ H. A., 2/ M. B., 3/ R. B., 4/ V. B., 5/ M. B., 6/ Z. B., 7/ B. Č., 8/ I. Č., 9/ J. Č., 10/ J. D., 11/ D. D., 12/ H. D., 13/ J. H., 14/ V. H., 15/ M. J., 16/ J. J., 17/ J. K., 18/ S. K., 19/ E. K., 20/ J. K., 21/ J. K., 22/ V. K., 23/ J. K., 24/ V. K., 25/ E. K., 26/ L. K., 27/ V. K., 28/ A. L., 29/ G. M., 30/ M. M., 31/ L. M., 32/ A. M., 33/ R. M., 34/ K. N., 35/ Z. N., 36/ J. O., 37/ P. P., 38/ J. P., 39/ E. P., 40/ E. R., 41/ J. S., 42/ M. S., 43/ H. S., 44/ P. S., 45/ J. S., 46/ Z. S., 47/ M. S., 48/ J. S., 49/ O. Š., 50/ K. Š., 51/ E. T., 52/ J. V., 53/ M. Z., 54/ P. Z., 55/ P. Ž. a 56/ Sdružení W. T. B. a. T. S., biblická a traktátní společnost, československá větev, všichni zastoupeni JUDr. Lubomírem Műllerem, advokátem se sídlem v Praze 9, Bryksova, 939/37 proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2004, č. j. 51 Co 310/2004-140, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Dovolatelé 1/ – 56/ a žalovaná nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Odvolací soud k odvolání žalobkyně a dalších v záhlaví uvedených osob potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nepřipustil, aby do řízení přistoupilo na stranu žalobkyně ve výroku jeho usnesení označených účastníků, neboť je toho názoru, že připuštění vstupu dalších účastníků do řízení na straně žalobkyně brání zásada hospodárnosti řízení. Odvolací soud byl toho názoru, že přistoupení dalších účastníků do řízení za současného stavu žalobních tvrzení by vyvolalo potřebu dalšího dokazování, které by jinak nebylo potřebné, což může ve svém důsledku vést k oddalovaní meritorního rozhodnutí věci mezi dosavadními účastníky.
Žalobkyně a další shora uvedené osoby ve včasném dovolání namítly, že pokud soud dospěl k závěru, podle kterého nemohla být žalobkyně vlastníkem zabaveného papíru, dle jehož hodnoty se odvíjí výše žalované částky, pak nezbytně musely být jeho vlastníkem osoby, jejichž vstup do řízení byl navržen. Dovolatelé jsou proto toho názoru, že dalšího dokazování nebude potřeba, neboť v otázce množství balíků jimi při nákupu financovaných a vlastněných není mezi těmito osobami sporu.
Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Pro danou věc to znamená, že dovolání Nejvyšší soud projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. dubna 2005.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“), neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno zamítavé usnesení soudu prvního stupně o přistoupení dalšího účastníka řízení (§ 92 odst. 1 o.s.ř.).
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud vázán důvody (včetně jejich konkrétního vymezení), které byly dovoláním uplatněny; je-li dovolání přípustné – jako v projednávaném případě – přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Protože uvedené vady namítány nebyly a ze spisu se nepodávají, je předmětem dovolacího přezkumu posouzení závěru odvolacího soudu vedoucího k potvrzení prvostupňového zamítavého usnesení, dle kterého připuštění vstupu dalších účastníků do řízení na straně žalobkyně brání zásada hospodárnosti řízení.
Jednal-li odvolací soud a výrokově rozhodl i ve vztahu k osobám, jejichž přistoupení do řízení bylo navrhováno, jako s osobami oprávněnými podat odvolání, vychází dovolací soud z toho, že jsou osobami oprávněnými podat proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání.
Co do důvodnosti dovolání sdílejí tyto osoby procesní osud dovolání žalobkyně.
Podle ustanovení § 92 odst. 1 o.s.ř. může soud na návrh účastníka (žalobce) připustit, aby do řízení přistoupil další účastník; souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně navrhovatele (žalobce). Účelem přistoupení do řízení dle uvedeného ustanovení je odstranění nedostatku aktivní nebo pasivní věcné legitimace, který tu byl již v době zahájení řízení. Z dispoziční zásady ovládající zahájení sporného řízení dále vyplývá, že přistoupení dalšího účastníka může navrhnout jen žalobce a má-li takto do řízení přistoupit další účastník na straně žalobce, je přípustnost takového postupu podmíněna jeho souhlasem; splnění této podmínky je však soud povinen vždy náležitě procesně reflektovat, neboť se jedná o zákonné conditio sine qua non daného procesního postupu.
Soudní judikatura konstantně dovozuje, že soud tomuto návrhu (vedle dalších procesních situací) nemůže vyhovět také tehdy, pokud by šlo o postup zjevně procesně neekonomický (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. května 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 2/2002, pod. poř. č. 9). K tomuto závěru se hlásí i právní teorie (srov. např. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha C.H.Beck, 2003, str. 304), když dovozuje, že soud nepřipustí přistoupení dalšího účastníka do řízení dle § 92 odst. 1 o.s.ř. mimo jiné v případě, že jde o zjevně procesně neekonomický postup, např. ukazuje-li se, že by přistoupení dalšího účastníka do řízení vyvolalo další dokazování, které by jinak nebylo potřebné, a že by to ve svých důsledcích vedlo k oddálení rozhodnutí věci mezi dosavadními účastníky. Z těchto závěrů odvolací soud zcela zjevně vycházel.
Z obsahu dovolání současně plyne, že ostatně dovolatelé s uvedenými právními závěry ani nikterak nepolemizují, nýbrž toliko setrvávají na stanovisku, že přistoupení dalších 56 subjektů na stranu žalobkyně by rozsah dokazování nezvýšil, neboť „zjišťování, kolik balíků jednotliví přispěvatelé vlastnili, není potřebné, protože mezi přispěvateli v tomto ohledu není žádný spor“. Tento závěr však nelze akceptovat již z toho důvodu, že navrhnout doplnění dokazování je oprávněna také strana žalovaná a za splnění podmínek zakotvených v ustanovení § 120 odst. 3 o.s.ř. může provést jiné než účastníky navržené důkazy také soud samotný. V předmětném sporu byla žaloba podána v červnu roku 2000 s tím, že v mezidobí již byla meritorně rozhodnuta soudy obou stupňů. Vzhledem k tomu, že obě tato rozhodnutí byla následně rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2004, č. j. 25 Cdo 356/2003-68 zrušena, a to z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně, pokouší se žalující strana tento nedostatek zhojit prostřednictvím návrhu na přistoupení 55 fyzických osob a jedné právnické osoby, kterým – dle jejího názoru – již aktivní legitimace v daném sporu svědčí.
V souladu s dispoziční zásadou je pouze a jen na žalobkyni, aby určila, kdo bude v řízení žalovaným, případně aby i nesla za toto určení (okruh účastníků) procesní (a případně i nákladovou) odpovědnost; jestliže jí jakožto žalobkyni již z hlediska uplatněného nároku nesvědčí tzv. aktivní legitimace podle hmotného práva, ponese důsledky procesního neúspěchu, jenž se projeví tím, že soud její žalobu zamítne. Tomuto důsledku se žalobkyně zjevně pokouší předejít, přičemž tak činí způsobem v dané procesní situaci nepřípustným. Otázku, zda v daném případě je přistoupení dalších účastníků v rozporu se zásadou hospodárnosti, přísluší posoudit soudu, jenž zváží, do jaké míry výsledky dosavadního řízení umožňují věc rozhodnout ve vztahu mezi dosavadními účastníky, jaké důkazy by bylo v případě přistoupení účastníka do řízení nutno opakovat a zda by to vedlo k neúnosnému oddálení rozhodnutí ve věci. Navrhla-li žalobkyně (s cílem napravit nedostatek své věcné aktivní legitimace) připuštění přistoupení dalších 56 účastníků na straně žalující a naznačuje-li přitom, že tak činí proto, že pochybuje o své vlastní aktivní věcné legitimaci v proběhlém sporu, nelze jejímu návrhu vyhovět již z tohoto důvodu. Odvolací soud proto nepochybil, pokud se souhlasně postavil na názor soudu prvního stupně, aby řízení proběhlo (z hlediska daných procesních pravidel) korektně a hospodárně, neboť rozsah dokazování – v případě připuštění do řízení dalších 56 účastníků na straně žalobkyně – by zcela zjevně překročil časový horizont možnosti rozhodnutí mezi původními účastníky, a ve svém důsledku tak odkládal meritorní rozhodnutí sporu mezi stávajícími účastníky.
S právním posouzením věci odvolacím soudem při řešení otázky přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalobkyně lze tudíž souhlasit. Protože rozhodnutí odvolacího soudu je v mezích otevřených dovolacímu přezkumu správné, dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Dovolatelé 1/ až 56/ s dovoláním úspěšní nebyli; žalované, která by jinak měla ve vztahu vůči nim právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ust. § 142 odst. 1, 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že uvedení účastníci nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolací soud nerozhoduje o nákladech (dovolacího) řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6/2003, pod poř. č. 48), tak je tomu ve vztahu žalobkyně a žalované.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-