// Profipravo.cz / Přistoupení, záměna účastníků 20.12.2005
K obcházení záměny účastníka návrhem na přistoupení dalšího účastníka
Lze sice souhlasit s obecným názorem, že je nepřípustné, aby institut záměny účastníka byl obcházen tím, že žalobce nejprve navrhne, aby do řízení přistoupil další žalovaný, a poté, co bude jeho návrhu vyhověno, aby vzal zpět žalobu proti původnímu žalovanému. Důvodem, proč někteří žalobci takový postup volí, je vyloučení nutnosti souhlasu žalovaného (původního žalovaného) se záměnou.
Není však na místě dle názoru dovolacího soudu obavu z obcházení procesních institutů podle jejich doktrinálního smyslu přeceňovat a stavět nad zásadní určující kriterium použitelnosti obou institutů (záměny účastníka podle § 92 odst. 2 a přistoupení dalšího účastníka podle § 92 odst. 1 o.s.ř.) – hospodárnosti konkrétního řízení.
V posuzovaném případě (vylučovací žaloba, ze spisu nejsou patrny jiné úkony přípravy jednání nežli doručení žaloby původně žalovanému, soud ve věci nejednal) by lpění na ohledu na čistotu motivace žalobkyně ve výběru žalovaného subjektu bylo nadbytečným procesním formalismem nerespektujícím účel řízení.
usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2026/2005, ze dne 24. listopadu 2005
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci žalobkyně D. H. B. a.s., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. B., o vyloučení věci z exekuce, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 6 C 14/2004, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. února 2005, č. j. 13 Co 918/2004-42, takto:
Usnesení Okresního soudu v Rokycanech ze dne 18. října 2004, č.j. 6 C 14/2004 – 34 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne17. února 2005, č.j. 13 Co 918/2004 – 41 se zrušují a věc se vrací soudu I. stupně k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Odvolací soud potvrdil usnesení soudu I. stupně, kterým byl návrh žalobkyně, aby soud připustil, že do řízení vedle žalovaného přistupuje jako další žalovaný J. F. – P. D., zamítnut. Důvodem byl závěr odvolacího soudu (zcela souladný se závěrem soudu I. stupně), podle kterého se žalobkyně zcela evidentně pokouší obcházet institut záměny účastníků zakotvený v § 92 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“), když tento postup byl již dříve pro nesouhlas žalovaného vyloučen a návrh žalobkyně, aby z řízení žalovaný vystoupil a na jeho místo vstoupil jako žalovaný J. F. - P. D., byl soudem I. stupně pravomocně zamítnut.
Žalobkyně ve včasném dovolání namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2, písm. b/ o.s.ř.), neboť odvolací soud učinil nesprávný právní závěr, dle kterého je z její strany (podaným návrhem na přistoupení dalšího účastníka na straně žalované) zřejmá snaha obcházet institut záměny účastníků, když žaloba směřuje i proti původnímu žalovanému a nebyla vůči němu vzata zpět. Namítá, že uvedený postup není žádnou kogentní normou výslovně zakázán, přičemž odvolací soud vycházel pouze z teoretických úvah.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. b/ o.s.ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno zamítavé usnesení soudu I. stupně o přistoupení dalšího účastníka řízení (§ 92 odst. 1 o.s.ř.).
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud vázán důvody (včetně jejich konkrétního vymezení), které byly dovoláním uplatněny; je-li dovolání přípustné – jako v projednávaném případě – přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Protože uvedené vady namítány nebyly a ze spisu se nepodávají, je předmětem dovolacího přezkumu posouzení závěru odvolacího soudu vedoucího k potvrzení prvostupňového zamítavého usnesení, kterým shledal uvedený postup žalobkyně jakožto obcházející institut záměny účastníků zakotveného v § 92 odst. 2 o.s.ř.
Podle ustanovení § 92 odst. 1 o.s.ř. může soud na návrh žalobce připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce.
Podle ustanovení § 92 odst. 2 o.s.ř. může soud na návrh žalobce a se souhlasem žalovaného připustit, aby žalobce nebo žalovaný z řízení vystoupil a aby na jeho místo vstoupil někdo jiný. Má-li být takto zaměněn žalobce, je třeba, aby s tím souhlasil i ten, kdo má na jeho místo vstoupit.
V projednávané věci vydal soud I. stupně dne 25. června 2004 usnesení, č. j. 6 C 14/2004-29, kterým zamítl návrh žalobkyně, aby soud připustil, že žalovaný z řízení vystoupí a na jeho místo vstoupí jako žalovaný J. F., podnikatel podnikající pod obchodním jménem J. F. – P. D., a to z důvodu nesouhlasu žalovaného. Následně vydal soud I. stupně dne 18. října 2004 usnesení, č. j. 6 C 14/2004-34, kterým návrh žalobkyně, aby soud připustil, že do řízení vedle žalovaného přistoupí jako další žalovaný podnikatel J. F. – P. D., zamítl. Toto usnesení bylo odvolacím soudem dovoláním napadeným rozhodnutím potvrzeno jako věcně správné, a to z důvodů výše uvedených.
V souladu s dispoziční zásadou - ovládající (až na výjimky) civilní soudní řízení - bylo na žalobkyni, aby určila, kdo bude v řízení žalovaným, případně aby i nesla za toto své určení (okruh účastníků) procesní odpovědnost; jestliže jako žalovaného povolá do řízení osobu, jíž z hlediska uplatněného nároku nesvědčí tzv. pasivní legitimace podle hmotného práva (a naopak svědčí osobě jiné), ponese důsledky procesního neúspěchu, jenž se projeví tím, že její žalobu soud zamítne. Na tom nic nemění okolnost, že - oproti situaci při zahájení řízení - se později, v jeho průběhu, již projevuje (a to právě v rámci institutů podle § 92 odst. 1, 2 o.s.ř.) specifická ingerence soudu, jejímž účelem totiž není nahrazovat vůli žalobce, nýbrž zajistit, aby řízení proběhlo - z hlediska daných procesních pravidel - korektně a hospodárně.
V tzv. řízení sporném se tedy vymezení účastníků zakládá procesním způsobem; o tom, kdo bude v řízení vystupovat jako účastník, rozhoduje žalobkyně tím, koho v žalobě za účastníka označí. Označením účastníků v žalobě však nemusí být jejich okruh konečný. Ustanovení § 92 o. s. ř. umožňuje žalobkyni, aby jej v průběhu řízení měnila tím, že navrhne, buď aby k dosavadnímu účastníku přistoupil účastník další a oba pokračovali v řízení (tzv. přistoupení účastníka podle § 92 odst. 1 o. s. ř.), anebo aby dosavadní účastník byl nahrazen účastníkem jiným s tím, že původní účastník již v řízení figurovat nebude (tzv. záměna účastníků podle § 92 odst. 2 o. s. ř.). V obou případech dochází k procesnímu účinku až rozhodnutím soudu, který o návrhu podle § 92 o. s. ř. rozhodne.
Z právní úpravy dále plyne, že institutem záměny účastníků dle ustanovení § 92 odst. 2 o.s.ř. lze sice předejít negativním důsledkům zjištění, že některý z účastníků není ve sporu věcně legitimován (účelem záměny však je odstranit takový nedostatek věcné legitimace, který zde byl od počátku řízení, nikoli zhojit ztrátu věcné legitimace, k níž u původního, věcně legitimovaného účastníka sporu, došlo v průběhu řízení singulární sukcesí), přičemž však takovouto záměnu účastníků může zmařit žalovaný tím, že odepře souhlas s jejím provedením (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. prosince 2000, sp. zn. 32 Cdo 2306/98, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 4/2001, pod poř. č. 58, stejně jako rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. srpna 1996, sp. zn. 2 Cdon 554/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 2/1997, pod poř. č. 11).
Z výše uvedeného se tedy podává, že nápravu nedostatku pasivní věcné legitimace lze řešit především pomocí procesního institutu záměny na straně žalované, tedy postupem podle § 92 odst. 2 o. s. ř.,
Institut přistoupení dalšího účastníka dle § 92 odst. l o.s.ř. má oproti tomu tradičně procesní smysl při odstraňování mezer v žalobcem původně vymezeném účastenství na straně žalované tehdy, jestliže žalobci až po podání žaloby vyšlo najevo, že dosavadní zaměření žaloby neodpovídá pluralitě subjektů – nositelů pasivní legitimace, a to pro skutečnosti nastalé před podáním žaloby. V soudní praxi nejsou ovšem řídké případy užití tohoto postupu (a jsou soudy respektovány jako regulérní řešení situace) i tam, kde žalobce v průběhu řízení, mnohdy s ohledem na obranu tvrzenou žalovaným, znejistěl v původním označení žalovaného coby důvodně žalovaného subjektu.
Lze sice souhlasit s obecným názorem, že je nepřípustné, aby institut záměny účastníka byl obcházen tím, že žalobce nejprve navrhne, aby do řízení přistoupil další žalovaný, a poté, co bude jeho návrhu vyhověno, aby vzal zpět žalobu proti původnímu žalovanému. Takový výklad byl publikován v publikaci Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, I. díl, str. 304 a násl. a dle něj „důvodem, proč někteří žalobci takový postup volí, je vyloučení nutnosti souhlasu žalovaného (původního žalovaného) se záměnou. Je-li zřejmé, že původní účastník v době zahájení řízení nebyl věcně legitimován, lze nápravu zjednat jen pomocí jeho záměny. Navrhuje-li tedy žalobce, aby na stranu účastníka, který není a v době zahájení nebyl věcně legitimován, přistoupil další účastník, nemůže soud tomuto návrhu vyhovět, i kdyby jinak byly formální předpoklady uvedené v § 92 odst. 1 splněny.“ Takovému názoru však lze oponovat tím, že žalobce obvykle s návrhem na přistoupení dalšího účastníka zpětvzetí žaloby vůči původně žalovanému nepojí a ani jej nenaznačuje.
V souzené věci by na takový úmysl žalobkyně bylo možno usuzovat – svůj změněný náhled na pasivní legitimaci jím zažalovaného již projevila neúspěšným návrhem na záměnu žalovaných. Přesto není na místě dle názoru dovolacího soudu obavu z obcházení procesních institutů podle jejich doktrinálního smyslu přeceňovat a stavět nad zásadní určující kriterium použitelnosti obou institutů – hospodárnosti konkrétního řízení. V daném případě je v této souvislosti nepřehlédnutelné, že jde o vylučovací žalobu, tedy o řízení, v němž samém časové okolnosti uplatňování nároku hrají jen podružnou roli a jde spíše – z hlediska existence překážky takového řízení pro výkon rozhodnutí – o jeho efektivní ukončení v zájmu právních jistot probíhajícího výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Nad to hodnoceno individuálně v tomto řízení neprojednával soud I.stupně dosud věc samu, ze spisu nejsou patrny jiné úkony přípravy jednání nežli doručení žaloby původně žalovanému, soud ve věci nejednal a v řízení jsou jen řešeny pokusy žalobkyně uvést žalobní zaměření do souladu se skutkovým stavem vyplývajícím ze souběžně probíhající exekuce. Lpění na ohledu na čistotu motivace žalobkyně ve výběru žalovaného subjektu přináší účinek odporující úloze soudního procesu při projednávání soukromoprávního sporu a poměru práva procesního k soukromému, když představuje ústupek od úlohy procesu zabezpečit právní řešení sporné věci rychle a účinně (viz § 6 o.s.ř.). V rovině individuálních a konkrétních důsledků pak dovolací soud zohledňuje důraz na procesní ekonomii v této věci i poukazem na to, že dosavadní úkony žalobkyně vůči dalšímu žalovanému – ač marně činěny - nemohou být před jeho přistoupením, tj. procesně regulérním aktem soudu, relevantně provedeny a z pohledu zájmů účastníků nemohou ti přitom utrpět přistoupením dalšího žalovaného žádnou procesní a konec konců ani reálnou újmu, když omyl v pasivní legitimaci se promítá do nákladových zásad (§ 142 odst. 1, popř. § 146 odst. 2 věta první o.s.ř.) a žalobní aktivitě v jejím účastnickém zaměření by nemohl další žalovaný – byť případně v jiném řízení – čelit.
Právnímu posouzení věci odvolacím soudem při řešení nastolené otázky přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalovaného lze tudíž - s ohledem na okolnosti případu - vytknout nadbytečný procesní formalismus nerespektující účel řízení. Odvolací soud sice použil správný právní předpis a i poukázal na jeho relevantní výklad, ten však nesprávně aplikoval na danou procesní situaci.
Protože není rozhodnutí odvolacího soudu správné, postupoval dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř. a k dovolání žalobkyně napadené usnesení odvolacího soudu zrušil; protože se důvody pro zrušení vztahují i k prvostupňovému rozhodnutí, vrací se věc dle § 243b odst. 3 o.s.ř. takovému soudu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-