// Profipravo.cz / Přikázání věci 08.04.2010
ÚS: Odůvodnění soudního rozhodnutí při delegaci věci
Z toho důvodu, aby bylo vyloučeno libovolné určování příslušnosti soudu, jež vede k porušení práva na zákonného soudce, je naprosto nezbytné, aby každé rozhodnutí soudu, měnící zákonem stanovenou při zahájení řízení založenou místní příslušnost soudu (§ 11 odst. 1 o. s. ř.), bylo přezkoumatelným způsobem zdůvodněno. Pokud tedy vrchní soud v posuzované věci své rozhodnutí nezdůvodnil vůbec (aniž byly dány podmínky ustanovení § 169 odst. 2 o. s. ř.), uvedené povinnosti nedostál a porušil tak nejen ustanovení § 169 o. s. ř., ale také principy spravedlivého procesu, což ve svých důsledcích mohlo vést k porušení práva na zákonného soudce.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2488/09, ze dne 02.03.2010
Ústavní soud rozhodl dne 2. března 2010, se souhlasem účastníků s upuštěním od ústního jednání, v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti M. B., zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Charvátova 11, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. Ncd 257/2009 ze dne 10. 7. 2009, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. Ncd 257/2009 ze dne 10. 7. 2009 se zrušuje.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým byla její věc, vedená u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 620/2008, z důvodu vhodnosti podle § 12 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přikázána Okresnímu soudu v Litoměřicich. Stěžovatelka má za to, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno právo na zákonného soudce a spravedlivý proces. Porušení těchto svých ústavně zaručených práv, dovolávaje se judikatury Ústavního soudu (rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 169/09, I. ÚS 2568/07, III. ÚS 183/03, III. ÚS 529/08, II. ÚS 2853/07 a dalších) spatřuje stěžovatelka v podstatě v tom, že napadené usnesení postrádá jakékoliv zdůvodnění rozhodnutí o přikázání její věci jinému soudu z důvodu vhodnosti. V odůvodnění ústavní stížnosti zároveň uvádí důvody, které podle ní svědčí tomu, že návrhu na delegaci v posuzované věci nelze vyhovět.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti jako účastník řízení před Ústavním soudem uvedl, že v plném rozsahu odkazuje na své usnesení ze dne 10. 7. 2009.
V řízení před obecnými soudy žalovaný JUDr. Jiří Kadeřábek, správce konkursní podstaty úpadce ZKL Klášterec nad Ohří, a. s., se, ač Ústavním soudem vyzván, k obsahu ústavní stížnosti nevyjádřil a společnost Finar, s. r. o. se sídlem v Praze 5 (další žalovaný) sice písemné vyjádření k obsahu ústavní stížnosti, v němž v podstatě dává najevo, že napadené rozhodnutí porušuje principy spravedlivého procesu, předložila, učinila tak však sama, aniž doložila právní zastoupení, které je v řízení před Ústavním soudem povinné (§ 29, § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a Ústavní soud tak s těmito subjekty jako s vedlejšími účastníky řízení nejednal.
Poté, co se seznámil s obsahem připojeného spisu, dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost je důvodná.
Ze spisu Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 14 C 139/2009, který si Ústavní soud připojil, je patrno, že v daném řízení, v němž stěžovatelka má postavení žalobkyně, tato svou žalobu směřující proti žalovaným 1. společnosti Finar, s. r.o. se sídlem v Praze 5, Vrázova 7, a 2. JUDr. Jiřímu Kadeřábkovi, správci konkurzní podstaty úpadce ZKL Klášterec nad Ohří, adresovala, jako soudu místně příslušnému - Obvodnímu soudu pro Prahu 5 - který byl obecným soudem 1. žalovaného (§ 85 odst. 3 o. s. ř.). 2. žalovaný posléze podal jmenovanému procesnímu soudu návrh na delegaci věci z důvodů vhodnosti (§ 12 odst. 2 o. s. ř.) jinému soudu, s kterýmžto návrhem však stěžovatelka projevila nesouhlas. Vrchní soud pak ústavní stížností napadeným usnesením uvedenému návrhu na delegaci vyhověl a věc přikázal Okresnímu soudu v Litoměřicích, aniž však jakkoliv své rozhodnutí odůvodnil.
Podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Ústavní soud se ve svých rozhodnutích, týkajících se výkladu práva na zákonného soudce, již vícekrát zabýval otázkou dodržení zákonných podmínek určení příslušnosti soudu [viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 232/95, IV. ÚS 222/96, III. ÚS 230/96, II. ÚS 200/98, II. ÚS 544/02, III. ÚS 561/02, I. ÚS 144/2000, III. ÚS 2853/07, III. ÚS 529/08). Vyjádřil tak, že zásada zákonného soudce představuje jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného soudního rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která byla soudům ústavně svěřena. Dodržení obecných zákonných podmínek určení příslušnosti soudu je zárukou toho, že nedojde k libovolnému určování příslušnosti soudu, jehož cílem by mohlo být ovlivnění výsledku soudního rozhodování. Právě z toho důvodu, aby bylo vyloučeno libovolné určování příslušnosti soudu, jež vede k porušení práva na zákonného soudce, je naprosto nezbytné, aby každé rozhodnutí soudu, měnící zákonem stanovenou při zahájení řízení založenou místní příslušnost soudu (§ 11 odst. 1 o. s. ř.), bylo přezkoumatelným způsobem zdůvodněno. Pokud tedy vrchní soud v posuzované věci své rozhodnutí nezdůvodnil vůbec (aniž byly dány podmínky ustanovení § 169 odst. 2 o. s. ř.), uvedené povinnosti nedostál a porušil tak nejen ustanovení § 169 o. s. ř., ale také principy spravedlivého procesu, což ve svých důsledcích mohlo vést k porušení práva na zákonného soudce.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené usnesení podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
Autor: ÚS