// Profipravo.cz / Přikázání věci 02.04.2009

ÚS: Delegace vhodná dle § 12 odst. 2 o. s. ř.

Zásada zákonného soudce představuje jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného soudního rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která byla soudům ústavně svěřena.

Jestliže stěžovatel nesouhlasil se změnou místní příslušnosti a své důvody ve svém vyjádření vyložil, bylo povinností vrchního soudu se námitkami nejen zabývat a v odůvodnění napadeného rozhodnutí se s nimi vypořádat, ale především posoudit, zda v předmětné věci existují natolik zásadní důvody vhodnosti, které dovolují učinit výjimku z ústavně zaručeného práva účastníka na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Důvod vhodné delegace, který uvedl vrchní soud v odůvodnění napadeného usnesení, spočívající ve značné finanční náročnosti eskorty stěžovatele k jednání, není natolik mimořádné a vážné povahy, aby odůvodnil výjimku z ústavního požadavku, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 529/08, ze dne 12.03.2009

vytisknout článek

Ústavní soud rozhodl dne 12. března 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání se souhlasem účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., zastoupeného Mgr. Tomášem Cimbotou, advokátem v Olomouci, Horní náměstí 7, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2007 č. j. Ncd 675/2007-20, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2007 č. j. Ncd 675/2007-20 se ruší.

Odůvodnění

I.

Ústavní stížností, podanou řádně a včas, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým byla věc dosud vedená u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 51/2007 z důvodu vhodnosti podle § 12 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přikázána Okresnímu soudu v Jičíně. Stěžovatel má za to, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že jako žalobce podal u Obvodního soudu pro Prahu 2 žalobu o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem proti žalovanému České republice, Ministerstvu spravedlnosti ČR (vedenou pod sp. zn. 14 C 51/2007). Obvodní soud pro Prahu 2 podal podnět k přikázání předmětné věci z důvodu vhodnosti Okresnímu soudu v Jičíně. Obvodní soud pro Prahu 2 spatřoval důvod vhodnosti ve skutečnosti, že stěžovatel byl toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice a jeho případná účast na jednání u soudu bude klást značné finanční nároky na jeho převoz.

Vrchní soud v Praze rozhodl ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. o přikázání předmětné věci Okresnímu soudu v Jičíně, a to přesto, že stěžovatel "zásadně nesouhlasil se změnou místní příslušnosti".

Stěžovatel tvrdí, že pro postup soudu podle § 12 odst. 2 o. s. ř. nebyly splněny zákonné podmínky. Důvodem pro postup podle uvedeného ustanovení by měly být skutečnosti, které se vyznačují určitou mimořádností, neboť se jedná o průlom do ústavně zaručeného práva na zákonného soudce. Tyto skutečnosti však nejsou dle názoru stěžovatele v dané věci naplněny.

Na podporu svého tvrzení stěžovatel mimo jiné uvádí, že eskorty vězňů probíhají mezi jednotlivými věznicemi v České republice často a pravidelně a nevidí žádnou překážku v tom, aby byl dopraven z Valdic do Prahy eskortou spolu s ostatními převáženými vězni. Náklady spojené s eskortou stěžovatele nedosahují takové výše, aby jimi soud mohl odůvodnit odnětí stěžovatele svému zákonnému soudci.

Dalším argumentem stěžovatele je okolnost, že vrchní soud při rozhodování o vhodnosti delegace nepřihlédl k tomu, že místo výkonu trestu se může měnit. To se také v případě stěžovatele stalo, neboť stěžovatel se v době podání ústavní stížnosti nachází již delší dobu ve Věznici Mírov. Soudem uváděný důvod hospodárnosti
řízení - vzdálenost Věznice Valdice od Okresního soudu v Jičíně - tak dle vyjádření stěžovatele odpadl.

Stěžovatel odkazuje také na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, týkající se restriktivního výkladu ust. § 12 odst. 2 o. s. ř.

Stěžovatel dále namítá, že názor vrchního soudu, že delegací bude dosaženo účelu sledovaného citovaným ustanovením - hospodárnějšího a rychlejšího projednání věci, není na místě, neboť Okresní soud v Jičíně se bude s případem teprve seznamovat, a tak se projednání věci jen oddálí.

Stěžovatel zdůrazňuje svůj zásadní nesouhlas s vhodnou delegací a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvádí, že při odnětí věci z důvodu vhodnosti příslušnému soudu a jejím přikázání jinému soudu má podstatný význam též stanovisko účastníků řízení, a to zvláště za situace, kdy jeden z účastníků s tímto postupem nesouhlasí.

II.

Ústavní soud si vyžádal zapůjčení spisu, vedeného nyní Okresním soudem v Jičíně pod sp. zn. 4 C 20/2008, z něhož vyplývají následující skutečnosti.

Stěžovatel podal u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 22. 2. 2007 žalobu o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem proti žalovanému - České republice, Ministerstvu spravedlnosti. V žalobě stěžovatel napadá porušení povinnosti učinit úkon a vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě týkajícího se rozhodnutí o omezení osobní svobody a žádal uložení povinnosti zaplatit žalobci náhradu ušlého zisku ve výši 319 260,- Kč, vyplácení částky 170,- Kč denně od 22. 2. 2007 a zaplacení nákladů řízení souvisejících s tímto řízením.

Obvodní soud pro Prahu 2 dne 7. 6. 2007 vydal oznámení sp. zn. 14 C 51/2007 o tom, že věc předloží k rozhodnutí o přikázání Okresnímu soudu v Jičíně z důvodu vhodnosti. Důvodem postupu byla skutečnost, že žalobce je toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice a jeho případná účast u jednání soudu v Praze bude klást značné finanční nároky na jeho převoz a účast u jednání. Z těchto důvodů uvedený Obvodní soud pro Prahu 2 považoval za hospodářsky účelné, aby řízení v uvedené věci probíhalo u Okresního soudu v Jičíně, poblíž věznice.

Ministerstvo spravedlnosti ČR vyjádřilo souhlas s delegací z důvodu vhodnosti k Okresnímu soudu v Jičíně. Stěžovatel vyjádřil zásadní nesouhlas se změnou místní příslušnosti. Uvedl, že tvrzení Okresního soudu pro Prahu 2 nemá reálný základ, neboť eskortní autobusy jezdí každé úterý a čtvrtek jako pravidelné linky, a že náklady takto vzniklé jsou zanedbatelné. Věc vnímá jako pokus o ovlivnění sporu.

Po předložení výše označeného spisu ve smyslu ustanovení § 12 odst. 3 o. s. ř. soudu nejblíže společně nadřízenému rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 11. 2007 č. j. Ncd 675/2007-20 tak, že "věc vedená u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 51/2007 se přikazuje Okresnímu soudu v Jičíně".

V odůvodnění svého rozhodnutí Vrchní soud v Praze konstatoval, že podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. může být věc přikázána jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti. Podle jeho názoru jsou typickými důvody vhodnosti takové důvody, které umožňují přijetí závěru, že jiným než příslušným soudem bude věc projednána hospodárněji a rychleji. Postup podle § 12 odst. 2 o. s. ř. je výjimkou ze zásady, že řízení koná soud, jehož příslušnost vyplývá ze zákonných kritérií, a proto se musí skutečnosti, které jsou podkladem postupu podle citovaného ustanovení, vyznačovat určitou mimořádností.

Vrchní soud v Praze přisvědčil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 v tom směru, že vzhledem k tomu, že stěžovatel se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody ve Valdicích u Jičína, byla by jeho eskorta k jednání do Prahy značně finančně náročná, a bude tudíž hospodárnější, aby řízení bylo vedeno u Okresního soudu v Jičíně. Proto i přes nesouhlas stěžovatele rozhodl o přikázání věci k Okresnímu soudu v Jičíně, neboť dle jeho názoru bude tímto opatřením zcela zřejmě dosaženo účelu sledovaného shora citovaným ustanovením § 12 o. s. ř. - hospodárnějšího a rychlejšího projednání věci.

III.

Ústavní soud požádal o vyjádření k projednávané ústavní stížnosti účastníka i vedlejšího účastníka řízení.

Vrchní soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření ze dne 18. června 2008 odkázal v plném rozsahu na své usnesení ve věci.

Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil.

Ústavní soud se souhlasem účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení a s konkludentním souhlasem stěžovatele od ústního jednání upustil, neboť od jednání nelze očekávat další objasnění věci [§ 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

IV.

Po zvážení námitek stěžovatele i obsahu ústavní stížností napadaného usnesení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Podle čl. 38 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Ústavní soud se ve svých rozhodnutích, týkajících se výkladu práva na zákonného soudce, již vícekrát zabýval otázkou dodržení zákonných podmínek určení příslušnosti soudu [viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 232/95, IV. ÚS 222/96, III. ÚS 230/96, III. ÚS 200/98, II. ÚS 544/02, III. ÚS 561/02, II. ÚS 132/04, I. ÚS 144/2000 či III. ÚS 2853/07 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Zásada zákonného soudce představuje jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného soudního rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která byla soudům ústavně svěřena. Dodržení obecných zákonných podmínek určení příslušnosti soudu je zárukou toho, že nedojde k libovolnému určování příslušnosti soudu, jehož cílem by mohlo být ovlivnění výsledku soudního rozhodování.

Předpokladem přikázání věci z důvodu vhodnosti podle § 12 odst. 2 o. s. ř. je, aby pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky uvedené v tomto ustanovení. Jak již Ústavní soud uvedl ve svých rozhodnutích, lze souhlasit s tím, že předpokladem uvedeného postupu je (typicky) existence okolností, jež umožňují hospodárnější a rychlejší projednání věci či po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným, než podle zákona příslušným soudem (nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 1996 sp. zn. IV. ÚS 222/96). Na straně druhé Ústavní soud zdůrazňuje, že přitom je však třeba mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, který má věc projednat, je zásadou základní a případná delegace příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je třeba vykládat restriktivně (nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2001 sp. zn. I. ÚS 144/2000).

Jak Ústavní soud z předmětného spisu zjistil, vyjádřil stěžovatel k delegaci negativní stanovisko, které náležitě odůvodnil. Jestliže stěžovatel nesouhlasil se změnou místní příslušnosti a své důvody ve svém vyjádření vyložil, bylo povinností Vrchního soudu v Praze se námitkami nejen zabývat a v odůvodnění napadeného rozhodnutí se s nimi vypořádat, ale především posoudit, zda v předmětné věci existují natolik zásadní důvody vhodnosti, které dovolují učinit výjimku z ústavně zaručeného práva účastníka na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny.

Důvod vhodné delegace, který uvedl vrchní soud v odůvodnění napadeného usnesení, spočívající ve značné finanční náročnosti eskorty stěžovatele k jednání do Prahy, není natolik mimořádné a vážné povahy, aby odůvodnil výjimku z ústavního požadavku, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Za důvodnou lze považovat i námitku stěžovatele, že místo výkonu trestu se může měnit, což se také v jeho případě stalo. Stěžovatel se v době podání ústavní stížnosti nacházel již ve Věznici Mírov, v okrese Šumperk. Přikázání věci Okresnímu soudu v Jičíně z důvodu hospodárnosti a rychlosti ztratilo tedy opodstatnění.

Z těchto důvodů je zřejmé, že předpoklady přikázání věci z důvodu vhodnosti podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř., tedy existence okolností, které umožňují hospodárnější a rychlejší projednání věci jiným, než podle zákona příslušným soudem, nebyly v dané věci dány.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva a svobody stěžovatele vyplývající z čl. 38 odst. 1 Listiny, který stanoví zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.

Vrchní soud v Praze porušil výše uvedené ústavně zaručené právo tím, že podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. přikázal věc Okresnímu soudu v Jičíně, i když pro takový postup nebyly splněny podmínky uvedené v citovaném ustanovení. Za této situace Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené usnesení podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Autor: ÚS