// Profipravo.cz / Přikázání věci 22.05.2008

ÚS: Přikázání věci jinému soudu podle § 12 odst. 2 OSŘ

Analytická právní věta

Přikázání věci jinému soudu podle § 12 odst. 2 občanského soudního řádu představuje výjimku ze základní zásady obecné místní příslušnosti soudu, který má věc projednat. Obecné soudy jsou povinny posoudit, zda v posuzované věci existují natolik zásadní důvody vhodnosti, které dovolují učinit výjimku z ústavně zaručeného práva účastníka na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Neutěšený stav v rychlosti vyřizování věcí před obecným soudem nemůže jít k tíži právnických nebo fyzických osob, které od soudů důvodně očekávají ochranu svých práv v přiměřené době.


PRÁVNÍ VĚTY

Podle článku 38 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Princip zákonného soudce představuje v demokratickém právním státě jednu z garancí nezávislého a nestranného soudního rozhodování. Dodržení obecných zákonných podmínek určení příslušnosti soudu je zárukou toho, že nedojde k libovolnému určování příslušnosti soudu, jehož cílem by mohlo být ovlivnění výsledku soudního rozhodování. Tento ústavní imperativ jednak dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, současně však pro každého účastníka řízení představuje ústavní záruku, že k rozhodování v jeho věci jsou povolány soudy a soudci podle předem stanovených pravidel tak, aby byla zachována zásada přidělování soudní agendy podle pevného rozvrhu práce, čímž je vyloučen výběr soudců a soudů "ad hoc". Rozhodování každé věci příslušným (tedy zákonným) soudem a soudcem je tedy neopomenutelnou podmínkou spravedlivého procesu.

Jak již zdůraznil Ústavní soud ve svých rozhodnutích, týkajících se postupu podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř., předpokladem přikázání věci z důvodu vhodnosti je, aby pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky uvedené v tomto ustanovení (nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 1996 sp. zn. IV. ÚS 222/96). Ústavní soud zdůrazňuje, že obecná místní příslušnost soudu, který má věc projednat, je zásadou základní, a případná delegace věci jinému příslušnému soudu je pouze výjimkou z této zásady, kterou je vždy třeba vykládat restriktivně (shodně viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2001 sp. zn. I. ÚS 144/2000).

Jestliže stěžovatel v řízení o rozvodu manželství nesouhlasil s návrhem vedlejší účastnice na přikázání věci jinému soudu a své důvody ve svém vyjádření vyložil, bylo povinností vrchního soudu se těmito nejen zabývat a v odůvodnění předmětného usnesení vypořádat, ale především posoudit, zda v předmětné věci existují natolik zásadní důvody vhodnosti, které dovolují učinit výjimku z ústavně zaručeného práva účastníka na zákonného soudce ve smyslu článku 38 odst. 1 a na rovnost účastníků v řízení ve smyslu článku 37 odst. 3 Listiny. Důvody delegace vhodné tak, jak byly vyloženy v napadeném usnesení vrchního soudu, vedou spíše k závěru, že pro vyhovění návrhu vedlejší účastnice řízení byl určující neutěšený stav v rychlosti vyřizování věcí napadlých k Okresnímu soudu v Ch., tedy z pohledu obecných soudů stav sice objektivní, který však nemůže jít k tíži právnických nebo fyzických osob, které od soudů důvodně očekávají ochranu svých práv v přiměřené době. Organizace soudnictví a vyřešení např. personálních problémů v obsazení soudů je záležitostí státu, na němž je, aby své soudnictví organizoval tak, aby principy soudnictví zakotvené v Listině a Úmluvě, byly respektovány.

Vrchní soud porušil základní právo účastníka na zákonného soudce ve smyslu článku 38 odst. 1 a na rovnost účastníků v řízení ve smyslu článku 37 odst. 3 Listiny tím, že podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. přikázal věc Okresnímu soudu v K.V., i když pro takový postup nebyly splněny podmínky uvedené v citovaném ustanovení.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2853/07, ze dne 30.04.2008

vytisknout článek

Ústavní soud rozhodl dne 30. dubna 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti P. V., zastoupeného JUDr. Ing. Václavem Školoutem, advokátem se sídlem Praha 1, Lazarská 1719/5, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. září 2007 č. j. Ncd 523/2007-20, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a V. V., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. září 2007 č. j. Ncd 523/2007-20 se zrušuje pro rozpor s článkem 37 odst. 3 a článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatel usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2007 č. j. Ncd 523/2007-20, kterým byla věc dosud vedená u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 24 C 89/2007 z důvodu vhodnosti přikázána Okresnímu soudu v Karlových Varech. Důvodem nesouhlasu s napadeným rozhodnutím je přesvědčení stěžovatele, že jím bylo porušeno jeho základní právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že vedlejší účastnice podala k Okresnímu soudu v Chomutově žalobu o rozvod manželství se stěžovatelem (vedenou pod sp. zn. 24 C 89/2007), jakož i návrh na úpravu poměrů nezletilého syna stěžovatele a vedlejší účastnice - A. V. pro dobu před a po rozvodu manželství (vedený pod sp. zn. 14 Nc 45/2007). Vedlejší účastnice však navrhla, aby oba návrhy (v projednávané věci se jedná o řízení vedené pod sp. zn. 24 C 89/2007) byly delegovány k Okresnímu soudu v Karlových Varech z toho důvodu, že u tohoto soudu jsou termíny jednotlivých jednání nařizovány v přiměřených lhůtách.

Vrchní soud v Praze, jako soud nejblíže nadřízený, přikázal ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") předmětnou věc k projednání a rozhodování Okresnímu soudu v Karlových Varech, a to přes to, že stěžovatel s delegací vhodnou nesouhlasil.

Stěžovatel tvrdí, že místní příslušnost soudu v předmětné věci je stanovena podle ustanovení § 88 písm. a) o. s. ř., neboť k řízení byl příslušný soud, v jehož obvodu měli manželé poslední společné bydliště a bydlí-li v obvodu tohoto soudu alespoň jeden z manželů. Tato podmínka byla v předmětném řízení splněna, neboť vedlejší účastnice v obvodu Okresního soudu v Chomutově i nadále bydlí. Stěžovatel zdůrazňuje, že nesouhlasí s delegací věci k Okresnímu soudu v Karlových Varech především proto, že se v obvodu tohoto soudu "nevyskytuje", přičemž nikoli nepodstatný je i nárůst nákladů účastníků řízení, jejich právních zástupců a případných svědků spojených s cestou k označenému soudu, k němuž byla předmětná věc delegována. Odůvodnění, které Vrchní soud v Praze použil ve svém rozhodnutí, je podle názoru stěžovatele irelevantní, neboť není podstatné, zda ten který věcně příslušný soud rozhoduje "lépe či rychleji". Stěžovatel navíc zdůrazňuje, že ve věcech rozvodu manželství je mnohdy potřeba provádět místní šetření či zjišťovat stanoviska místně příslušných orgánů státní správy.

Spolu s návrhem na zrušení v záhlaví usnesení označeného rozhodnutí stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

II.

Ústavní soud si vyžádal zapůjčení spisu vedeného nyní Okresním soudem v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C 336/2007, z něhož zjistil následující skutečnosti.

V roce 2007 podala vedlejší účastnice řízení - V. V. (v dřívějším řízení v procesním postavení žalobkyně) proti stěžovateli návrh na zahájení řízení o rozvod manželství s tím, že pokud se jedná o místně příslušný soud ve smyslu ustanovení § 88 písm. a) o. s. ř., je podle jejího názoru tímto soudem Okresní soud v Chomutově, neboť oba účastníci společně žili v obvodu tohoto okresního soudu a vedlejší účastnice zde má dosud evidováno trvalé bydliště. Současně s tímto návrhem vedlejší účastnice podala návrh na úpravu práv a povinností k jejich nezletilému synovi, a to pro dobu před a po rozvodu manželství.

Později se vedlejší účastnice obrátila na Okresní soud v Chomutově s návrhem "na delegaci předmětné věci k Okresnímu soudu v Karlových Varech z důvodu vhodnosti", neboť podle jejího názoru není předpoklad, že by u stávajícího okresního soudu bylo ve věci sp. zn. 24 C 89/2007 v "dohledné době nařízeno jednání". Oproti tomu Okresní soud v Karlových Varech není prý příliš vzdálen "od místa trvalého bydliště a termíny jednání tohoto soudu jsou nařizovány v přiměřených lhůtách" (č. l. 10).

Stěžovatel po výzvě Okresnímu soudu v Chomutově sdělil, že s přikázáním předmětné věci jinému soudu nesouhlasí, neboť oba účastníci řízení měli poslední společné bydliště v obvodu Okresního soudu v Chomutově, přičemž vedlejší účastnice v obvodu tohoto soudu i nadále bydlí a stěžovatel, i když bydlí v současné době v Litvínově, své aktivity i návštěvy syna realizuje rovněž v obvodu Okresního soudu v Chomutově. Stěžovatel dále poukázal na náklady, které v souvislosti s dojížděním do Karlových Varů pro oba účastníky a případné svědky neúměrně vzrostou a konstatoval, že za této situace není přikázání věci jinému soudu jen z důvodu jeho menší "zahlcenosti" a tedy i rychlosti při vyřizování napadlých věcí dostatečným důvodem pro vyhovění návrhu vedlejší účastnice řízení. Podle jeho názoru nelze zásadu rychlosti a hospodárnosti řízení uplatňovat ve vztahu k poměrům jednotlivých soudů, ale k poměrům účastníků řízení (č. l. 15-16).

Po předložení výše označeného spisu ve smyslu ustanovení § 12 odst. 3 o. s. ř. soudu nejblíže společně nadřízenému rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. 9. 2007 č. j. Ncd 523/2007-20 tak, že "věc vedená u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 24 C 89/2007 se přikazuje Okresnímu soudu v Karlových Varech".

V odůvodnění svého rozhodnutí Vrchní soud v Praze konstatoval, že podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. může být věc přikázána jinému soudu téhož stupně také z důvodu vhodnosti, přičemž tento důvod může být různý, a to v závislosti jak na předmětu řízení, tak i na postavení účastníků, jakož i jiných okolnostech. Podle jeho názoru jde v takovém případě především o takové okolnosti, z nichž je možné dovodit, že jiným než místně příslušným soudem bude věc projednána rychleji a hospodárněji.

Vrchní soud v Praze dále zdůraznil, že prolomení základního práva, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny), znamená, že uplatňování této výjimky musí vycházet z natolik podstatných a závažných důvodů, které nepochybně odůvodňují odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu.

V tomto směru vyslovil Vrchní soud v Praze své přesvědčení, že v předmětné věci je návrh vedlejší účastnice řízení důvodný, neboť existují důvody vhodnosti ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. spočívající v tom, že příslušný soud nemůže předmětnou věc z objektivních důvodů projednat bez delších období nečinnosti. Oproti tomu Okresní soud v Karlových Varech má podle šetření Ministerstva spravedlnosti předpoklady předmětnou věc projednat a rozhodnout v kratší době, než jiné okresní soudy v obvodu Krajského soudu v Ústí nad Labem, aniž by při projednání věci docházelo ke zbytečným průtahům.

Jestliže tedy vedle sebe existuje právo účastníka řízení, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů (článek 38 odst. 2 Listiny) a právo na zákonného soudce (článek 38 odst. 1 Listiny), pak má Vrchní soud v Praze za to, že i přes nesouhlas jednoho z účastníků řízení v předmětné věci je třeba dát přednost právu na projednání věci bez zbytečných průtahů, jak to umožňuje ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř.

III.

Ústavní soud požádal o vyjádření k projednávané ústavní stížnosti účastníka i vedlejší účastnici řízení.

Vrchní soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření ze dne 3. 4. 2008 odkázal zcela na odůvodnění předmětného usnesení.

Vedlejší účastnice řízení ač vyzvána, se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřila.

Ústavní soud se souhlasem účastníka řízení a vedlejší účastnice řízení a s konkludentním souhlasem stěžovatele od ústního jednání upustil, neboť od jednání nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

IV.

Po zvážení námitek stěžovatele i obsahu ústavní stížností napadeného usnesení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud již v celé řadě svých rozhodnutí dal najevo, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad jinak nezávislou rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, byla porušena základní práva nebo svobody chráněné ústavním pořádkem.

Podle článku 38 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Ústavní soud při výkladu základního práva na zákonného soudce do jeho rámce zahrnul i dodržení zákonných podmínek určení příslušnosti soudu [např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 232/95, IV. ÚS 222/96, III. ÚS 230/96, III. ÚS 200/98, III. ÚS 29/01, II. ÚS 544/02, III. ÚS 561/02, II. ÚS 132/04, I. ÚS 144/2000 a IV. ÚS 222/96 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Princip zákonného soudce představuje v demokratickém právním státě jednu z garancí nezávislého a nestranného soudního rozhodování. Dodržení obecných zákonných podmínek určení příslušnosti soudu je zárukou toho, že nedojde k libovolnému určování příslušnosti soudu, jehož cílem by mohlo být ovlivnění výsledku soudního rozhodování. Tento ústavní imperativ jednak dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, současně však pro každého účastníka řízení představuje ústavní záruku, že k rozhodování v jeho věci jsou povolány soudy a soudci podle předem stanovených pravidel tak, aby byla zachována zásada přidělování soudní agendy podle pevného rozvrhu práce, čímž je vyloučen výběr soudců a soudů "ad hoc". Rozhodování každé věci příslušným (tedy zákonným) soudem a soudcem je tedy neopomenutelnou podmínkou spravedlivého procesu

Podle článku 37 odst. 3 Listiny jsou si všichni účastníci v řízení rovni.

Jak již zdůraznil Ústavní soud ve svých rozhodnutích, týkajících se postupu podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř., předpokladem přikázání věci z důvodu vhodnosti je, aby pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky uvedené v tomto ustanovení (nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 1996 sp. zn. IV. ÚS 222/96 dostupný na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud zdůrazňuje, že obecná místní příslušnost soudu, který má věc projednat, je zásadou základní, a případná delegace věci jinému příslušnému soudu je pouze výjimkou z této zásady, kterou je vždy třeba vykládat restriktivně (shodně viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2001 sp. zn. I. ÚS 144/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 24, ročník 2001 - IV. díl, C. H. BECK, pod č. 172, str. 281 a násl., dostupný též na http://nalus.usoud.cz).

Z obsahu připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel proti návrhu na delegaci vhodnou v projednávané věci argumentoval s poukazem na skutečnost, že vyhověním návrhu vedlejší účastnice řízení dojde k nárůstu nákladů obou účastníků řízení a případných svědků, přičemž hledisko rychlosti řízení u jiného příslušného soudu spočívající jen v jeho menším počtu nedodělků a tedy v reálné možnosti, že v předmětné věci nenastanou při jejím vyřizování neodůvodněné průtahy, nemůže být pro prolomení zásady obecné místní příslušnosti soudu podstatné, resp. určující.

Jestliže tedy stěžovatel nesouhlasil s návrhem vedlejší účastnice a své důvody ve svém vyjádření vyložil, bylo povinností Vrchního soudu v Praze se námitkami nejen zabývat a v odůvodnění předmětného usnesení vypořádat, ale především posoudit, zda v předmětné věci existují natolik zásadní důvody vhodnosti, které dovolují učinit výjimku z ústavně zaručeného práva účastníka na zákonného soudce ve smyslu článku 38 odst. 1 a na rovnost účastníků v řízení ve smyslu článku 37 odst. 3 Listiny.

Důvody delegace vhodné tak, jak byly vyloženy v napadeném usnesení Vrchního soudu v Praze, vedou spíše k závěru, že pro vyhovění návrhu vedlejší účastnice řízení byl určující neutěšený stav v rychlosti vyřizování věcí napadlých k Okresnímu soudu v Chomutově, tedy z pohledu obecných soudů stav sice objektivní, který však nemůže jít k tíži právnických nebo fyzických osob, které od soudů důvodně očekávají ochranu svých práv v přiměřené době. Organizace soudnictví a vyřešení např. personálních problémů v obsazení soudů je záležitostí státu, na němž je, aby své soudnictví organizoval tak, aby principy soudnictví zakotvené v Listině a Úmluvě, byly respektovány (in: Vojtěch Šimíček: Ústavní stížnost, 3. aktualizované a přepracované vydání, Linde Praha a. s., str. 147).

Ze všech výše vyložených důvodů proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva a svobody stěžovatele vyplývající z článku 37 odst. 3 (na rovnost účastníků v řízení) a z článku 38 odst. 1 Listiny (zakotvující zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci).

Vrchní soud v Praze porušil výše uvedená základní práva tím, že podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. přikázal věc Okresnímu soudu v Karlových Varech, i když pro takový postup nebyly splněny podmínky uvedené v citovaném ustanovení. Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, vyhověl a napadené usnesení podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Ústavní soud vzal v úvahu, že v analogické záležitosti téhož stěžovatele, vedené pod sp. zn. IV. ÚS 3295/07, nebylo shledáno v odnětí věci příslušnému soudu a v jejím přikázání jinému soudu z důvodu vhodnosti podle ust. § 12 odst. 2 o. s. ř. porušení ústavních práv stěžovatele, a proto jeho tehdejší ústavní stížnost byla odmítnuta. Vzhledem ke konkrétním okolnostem této druhé věci lze takový postup považovat za akceptovatelný. V nyní projednávané věci však takové specifické okolnosti neexistovaly.

Protože se Ústavní soud podanou ústavní stížností zabýval v co nejkratší možné lhůtě, neshledal důvod zabývat se návrhem stěžovatele na odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozhodnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

Autor: ÚS