// Profipravo.cz / Věcná příslušnost 29.02.2012
VS: K věcné příslušnosti podle § 9 odst. 3, písm. r) OSŘ
Pro posouzení věcné příslušnosti soudu podle ustanovení § 9 odst. 3, písm. r), bod 6. o.s.ř. je rozhodující výše částky požadované žalobcem, a to i tehdy, je-li předmětem žaloby více nároků z obchodních vztahů mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, neuvedených v písm. a) - p) uvedeného ustanovení, včetně sporů o náhradu škody a o vydání bezdůvodného obohacení.
podle usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. Ncp 962/2011, ze dne 30. 8. 2011
Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Eustasie Matyášové a soudců JUDr. Pavla Koláře a JUDr. Vladimíry Strakové v právní věci žalobce OSKAR PLAST, s.r.o., se sídlem v Praze 5, Stodůlkách, V Borovičkách 990/17, IČ 26697211, zastoupeného Mgr. Petrem Kuchařem, advokátem se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Na Pankráci 30a/404, PSČ 140 00, proti žalovanému OBALSERVIS s.r.o., se sídlem v Brně, Židenicích, Škroupova 3882/3, PSČ 636 00, IČ, 28331567, o zaplacení částky 177.960,- Kč s příslušenstvím, o určení věcné příslušnosti soudu ve věci vedné Krajským soudem v Brně pod sp.zn. 6 Cm 73/2011,
t a k t o :
K projednání a rozhodnutí věci j s o u věcně p ř í s l u š n é krajské soudy.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně dne 13. prosince 2010 požadoval žalobce po žalovaném zaplacení částky 701.106,- Kč s úroky z prodlení v zákonné výši ode dne splatnosti jednotlivých částek, z nichž sestává částka, jejíž zaplacení je předmětem řízení. Podle skutkových tvrzení žaloby žalobce v šesti případech dodal žalovanému jím objednané zboží, jehož zboží vyúčtoval šesti fakturami, žalovaný však zčásti zaplatil pouze jednu z nich a dluží tak žalobci částku požadovanou žalobou.
Vzhledem k tomu, že podle žaloby šlo o šest jednotlivých obchodních případů, kdy ve třech z nich výše kupní ceny nedosáhla částky 100.000,- Kč (§ 9 odst. 3, písm. r/, bod 6. o.s.ř.), Krajský soud v Brně vyloučil usnesením ze dne 1. června 2011, č.j. 6 Cm 170/2010-65, k samostatnému řízení návrh žalobce o zaplacení částky 177.960,- Kč (sestávající z částek 25.644,- Kč, 75.168,- Kč a 77.148,- Kč) a po právní moci tohoto usnesení věc ohledně vyloučené části žaloby vedené nadále pod sp.zn. 6 cm 73/2011, předložil v souladu s ustanovením § 104a odst. 2 o.s.ř. k rozhodnutí o věcné příslušnosti svému nadřízenému vrchnímu soudu. Předtím vyzval účastníky řízení k vyjádření k tomuto postupu a jím uváděným důvodům. Žalobce s avizovaným postupem nesouhlasil s tím, že jde o spor z jediného průběžného obchodního závazkového vztahu k jehož naplnění došlo několika objednávkami, a postup, kdy by musel každou svou dílčí pohledávku žalovat zvlášť, považuje za nehospodárný a jdoucí proti smyslu ustanovení § 9 odst. 3, písm. r) o.s.ř.
Vrchní soud v Olomouci, jemuž byla věc k rozhodnutí o věcné příslušnosti předložena, dospěl k těmto závěrům:
Občanské soudní řízení spočívá na několika základních zásadách, promítajících se do jednotlivých ustanovení občanského soudního řádu. Nejvýznamnější ze zásad uplatňujících se ve sporném řízení je zásada dispoziční. Spočívá v možnosti procesních stran (především žalobce) disponovat řízením a tím procesní iniciativu svěřuje jim a nikoli soudu. Žalobce tedy podáním žaloby rozhodne o tom, že je řízení zahájeno, v průběhu řízení disponuje předmětem řízení, který může měnit, ať již ve směru rozšíření nároků změnou žaloby, nebo v opačném směru částečným zpětvzetím žaloby, a jejím úplným zpětvzetím způsobí zastavení řízení. Na žalovaném zase záleží, zda se rozhodne v průběhu řízení uplatnit svá případná práva vůči žalobci vzájemnou žalobou, a pokud tak učiní, jak bude s uplatněnými nároky dále nakládat. Dispoziční oprávnění účastníci realizují prostřednictvím tzv. dispozičních procesních úkonů, tedy takových úkonů, jež mohou významně ovlivnit proces, o nichž rozhoduje soud (srov. např. Dušan Hendrych a kolektiv, Právnický slovník, 3.vydání, 2009).
V souladu s touto zásadou je to žalobce, kdo ve sporném řízení jako jeho pán (dominus litis) prostřednictvím procesních úkonů určuje, co bude jeho předmětem. Toto právo uplatňuje již samotným podáním žaloby, v němž svými skutkovými tvrzeními a formulací žalobního petitu předmět řízení vymezí. Občanský soudní řád nestanoví, že by snad předmětem řízení musel být jediný nárok (§ 80 písm. b/ o.s.ř.) a není sporu, že žalobce je oprávněn do jedné žaloby zahrnout i více nároků (v tom případě se jedná o tzv. objektivní kumulaci). Povinností soudu pak je rozhodnout o celém předmětu řízení (s výjimkami uvedenými v ustanovení § 153 odst. 2 o.s.ř.). Příslušnost soudu k projednání věci se určuje podle okolností, které zde jsou v době zahájení řízení a trvá až do jeho skončení (zásada perpetuatio fori, § 11 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 9 odst. 3, písm. r) bod 6. o.s.ř. krajské soudy rozhodují jako soudy v prvním stupni ve sporech z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, s výjimkou sporů o peněžité plnění, jestliže částka požadovaná žalobcem nepřevyšuje 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Podstatné přitom je, že z uvedeného ustanovení vyplývá jako jedno z rozhodujících kritérií celková výše částky, jež je předmětem řízení, nikoliv tedy, zda v případě, že je žalobou uplatněno více nároků, dosahuje uvedené částky výše každého z nich.
Důsledky shora popsané právní úpravy lze shrnout tak, že je to žalobce, kdo podáním žaloby vymezí předmět řízení. S ohledem na skutková tvrzení žaloby a na znění žalobního petitu pak soud, u něhož byla žaloba uplatněna, posuzuje svou místní i věcnou příslušnost. Rozhodne-li se žalobce v jedné žalobě uplatnit vůči žalovanému více žalobních nároků vyplývajících „z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti“, jejichž celková výše převyšuje částku 100.000,- Kč, je tím dána věcná příslušnost k projednání a rozhodnutí věci krajského soudu jako soudu v prvním stupni. S ohledem na zásadu perpetuatio fori takto určená věcná příslušnost v době zahájení řízení pak trvá až do jeho skončení, a to i za situace, kdy žalobce s výší svých nároků disponuje. Stejná zásada brání změně věcné příslušnosti pro případ rozhodnutí soudu o vyloučení ze společného řízení. Výjimkou je případ, kdy k vyloučení došlo z důvodu, že vyloučený nárok není nárokem ze závazkových vztahů vzniklých mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Naopak však s ohledem na shora uvedené důvodem vyloučení nemůže být skutečnost, že výše vyloučeného nároku nedosahuje částky 100.000,- Kč.
Soudu rozhodujícímu o věcné příslušnosti jsou známé závěry usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2010, sp.zn. Ncp 2505/2010. Vrchní soud v Praze v odůvodnění tohoto usnesení uvádí, že „celková výše v žalobě požadovaného peněžitého plnění sama o sobě není a ani být nemůže hlediskem určujícím pro vymezení věcné příslušnosti okresních a krajských soudů, jmenovitě ve smyslu ustanovení § 9 odst. 3, písm. r) bodu 6 o.s.ř. Jestliže žalobce v dané věci uplatnil několik nároků na zaplacení peněžité částky se samostatným skutkovým základem, pak je nezbytné zkoumat podmínku věcné příslušnosti u každého takto uplatněného nároku zvlášť. Jak při spojení věcí rozhodnutím soudu podle § 112 odst. 1 o.s.ř., tak při spojení věcí procesním úkonem účastníka, tedy v žalobě, musí být splněny procesní podmínky umožňující společné projednání všech jednotlivých věcí (nároků). Jednou z těchto podmínek je, aby ohledně každého z těchto nároků se samostatným skutkovým základem byla dána věcná příslušnost okresního anebo krajského soudu. Kdyby např. nebyla dána věcná příslušnost okresního soudu ohledně jednoho nebo více nároků (věcí) uplatněných v jediné žalobě, tak je tento soud povinen uvedenou věc (věci) nejprve vyloučit postupem podle § 112 odst. 2 o.s.ř. a poté ji předložit příslušnému vrchnímu soudu podle § 104a odst. 2 o.s.ř.“ Podle tohoto rozhodnutí zejména „nemůže být rozdílu mezi tím, že žalobce uplatní několik nároků na zaplacení peněžité částky samostatnými žalobami, z nichž každý z takto jednotlivě uplatněných nároků náleží z hlediska výše žalobou uplatněné částky do věcné příslušnosti okresních soudů, a situací, kdy několik takových nároků žalobce uplatní jedinou žalobou. Výsledek posouzení věcné příslušnosti soudu musí být v obou případech stejný. Tím má být též řečeno, že kumulace nároků v žalobě nemůže sloužit k obcházení pravidel věcné příslušnosti soudu např. potud, že žalobce by spojením jednotlivých nároků se samostatným skutkovým základem do jedné žaloby dosáhl projednání a rozhodnutí věci krajským soudem, ačkoliv žádná z těchto jednotlivých věcí by do věcné příslušnosti krajského soudu nenáležela“. Rozhodnutí resumuje, že „je-li v jedné žalobě uplatněno několik nároků na zaplacení peněžitého plnění se samostatným skutkovým základem, pak soud zkoumá podmínku věcné příslušnosti u každého takového nároku zvlášť; celková výše součtu jednotlivých žalobou požadovaných peněžitých plnění nemá z hlediska aplikace ustanovení § 9 odst. 3, písm. r) bodu 6 o.s.ř. významu.“
Právní názor Vrchního soudu v Praze Vrchní soud v Olomouci nesdílí.
Důvodem je právě znění dotyčného ustanovení. Zákon nepoužívá výrazu „výše žalovaného nároku“, který by výklad použitý Vrchním soudem v Praze umožnil, ale výrazu „výše částky požadované žalobcem“. Rozdíl mezi těmito výrazy je evidentní a nelze je tak v žádném případě směšovat nebo zaměňovat. Lze v tomto směru poukázat i na komentářovou literaturu, kdy v komentáři k občanskému soudnímu řádu vydanému nakladatelstvím C.H. Beck v roce 2009 je na str. 45 uvedeno, že „k základním hlediskům určování věcné příslušnosti náleží rozčlenění podle povahy věci (ratione causae) a podle hodnoty sporu (ratione valoris)”, přičemž “hodnota sporu (ratione valoris) se coby kritérium předznamenávající určení věcné příslušnosti soudu k projednání a rozhodnutí sporu v prvním stupni prosazuje (obecně řečeno) u těch sporů, u nichž není důvod zohledňovat jejich zvláštní povahu. Z hlediska možné významnosti sporu je v takovém případě určující jen jeho hodnota (seznatelná bez obtíží zásadně ve sporech o peněžitá plnění)”. Výklad zaujatý v odůvodnění shora citovaného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze však text zákona nerespektuje, takže přes svou formální dokonalost nevycházeje ze správných východisek dospívá k nesprávnému závěru. Soud, který rozhodoval o věcné příslušnosti, je přesvědčen, že současná dikce ustanovení § 9 odst. 3, písm. r) bodu 6. o.s.ř. výklad přijatý shora zmíněným usnesením Vrchního soudu v Praze neumožňuje.
Lze pak rovněž dodat, že ke stejnému závěru, jako v tomto rozhodnutí, dospěl Vrchní soud v Olomouci již v usnesení ze dne 21. září 2010, sp.zn. Ncp 945/2010, podle něhož při rozhodnutí o věcné příslušnosti soudů je třeba i při kumulaci předmětů řízení zohlednit pouze celkovou hodnotu sporu požadovanou žalobcem, jde-li o věci spolu skutkově souvisící, posuzované na stejném právním podkladě, a pokud nejde o věci, jejichž předměty lze podřadit pod různá hlediska vymezená v ustanovení § 9 a § 9a o.s.ř.; v takovém případě se nezohlední výše dílčích uplatněných nároků.
Podle názoru soudu, který o věcné příslušnosti rozhodoval, jím zaujatý výklad a závěr (na rozdíl od závěrů shora uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze) respektuje i další ze základních zásad občanského soudního řízení, jíž je zásada procesní ekonomie. Právem poukazoval žalobce ve svém vyjádření, že při respektování této zásady nemůže soud bránit žalobci, který se rozhodne za podmínek ustanovení § 9 odst. 3, písm. r) bodu 6. o.s.ř. projednat všechny své nároky vůči žalovanému v jediném řízení a nikoliv iniciovat o každém nároku řízení samostatné, aby tak učinil, o to více, že v naprosté většině případů - tak jako například právě v této věci - jde o nároky z obchodního styku, který se vyvinul jako důsledek obchodní praxe účastníků do standardizované podoby (obvykle na základě zásady objednávka – dodávka) za standardizovaných podmínek a neustále se opakujících shodných skutkových okolností a jediným rozdílem mezi tímto způsobem vzniku obchodních závazků, kde by měla být dána věcná příslušnost okresního soudu jako soudu rozhodujícího v řízení v prvním stupni o každém z takových nároků, jehož výše nepřesáhne 100.000,- Kč, a jejich vznikem na základě rámcové kupní smlouvy, kdy by měly být všechny sporné nároky projednávány současně krajským soudem jako soudem rozhodujícím v řízení v prvním stupni, převýší-li jejich celková výše 100.000,- Kč, je právě jen chybějící rámcová (obvykle kupní) smlouva. Tento postup je ekonomický a efektivní pro účastníky řízení již proto, že výše soudního poplatku v případě kumulativního uplatnění nároků je zpravidla nižší, než v případě jejich samostatného uplatňování, a právě tak je výrazně nižší i odměna jimi případně najatého advokáta. K tomu je nutno připočíst časové ztráty i finanční náklady vzniklé účastníkům nutností dostavovat se k většímu počtu jednání a skutečnost, že zejména v případě, že každý z uplatněných nároků je projednáván jiným senátem, může dojít k výrazným časovým disproporcím při rozhodování (a dokonce i k disproporcím věcným). Věcně nepříslušný krajský soud, u něhož žaloba napadla, by totiž měl v takovém případě k samostatnému řízení vyloučit zvlášť každý z více uplatněných nároků, a nelze ani náhodou zaručit jejich opětovné spojení věcně příslušným okresním soudem. Ekonomické a efektivní je kumulativní uplatnění více nároků jedinou žalobou oproti uplatňování každého z nároků zvlášť i pro soud, který v takovém případě provádí dokazování v jediném řízení.
Soud, jemuž byla věc předložena k rozhodnutí o věcné příslušnosti, proto dospěl k závěru, že k projednání této věci v prvním stupni jsou věcně příslušné krajské soudy.
Autor: -mha-