// Profipravo.cz / Věcná příslušnost 21.06.2007
K obchodní věci: nárok na náhradu za pojištěné vklady u družstevní záložny
Vztah mezi oprávněným a Zajišťovacím fondem družstevních záložen, jehož předmětem je nárok oprávněného na náhradu za pojištěné vklady ve smyslu § 17 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, v rozhodném znění, má povahu obchodního závazkového vztahu a řídí se obchodním zákoníkem; z hlediska procesního tedy jde o obchodní věc.
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1429/2005, ze dne 18. 4. 2007
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně L. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému Zajišťovacímu fondu d. z. zastoupenému advokátem, za vedlejšího účastenství Ing. J. P., na straně žalobkyně, o zaplacení částky 22.844,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 14 C 69/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2005, č. j. 16 Co 274/2004-69, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků dovolacího řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. února 2005, č. j. 16 Co 274/2004-69, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. května 2004, č. j. 14 C 69/2003-42, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 22.844,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 3,5 % ročně od 26. 1. 2003 do zaplacení a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně na základě smluv o výnosovém termínovaném vkladu uzavřených dne 9. 2. 1998 a 1. 8. 1999 podle § 716 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., ve znění v tu dobu platném (dále jen „obch. zák.“) vložila do I. Družstevní záložny částky 81.859,- Kč a 25.000,- Kč za současného sjednání smluvního úroku z vložených částek. Jelikož na majetek družstevní záložny byl prohlášen konkurz, vznikl žalobkyni nárok na náhradu za pojištěné vklady ve smyslu § 17 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, v tehdy platném znění (dále jen „zákon č. 87/1995 Sb.“ či „zákon“). Ačkoliv byl datum zahájení výplat stanoven na 1. 7. 2000, žalovaný vyplatil žalobkyni příslušnou náhradu ve výši 92.464,- Kč dne 20. 12. 2002. Oba soudy dovodily, že požadavek žalobkyně na zaplacení částky 22. 844,- Kč představující kapitalizované úroky z prodlení za dobu od 1. 7. 2000 do 20. 12. 2002, není důvodný, neboť žalovaný se nemohl dostat do prodlení s plněním svého závazku. Ze zákonné dikce § 17 zákona č. 87/1995 Sb. vyplývá, že den zahájení plateb nelze ztotožňovat se splatností závazku žalovaného vůči těm, kteří požádali o náhradu vkladů. Uvedené datum má význam především pro určení výše náhrady ve smyslu § 18 odst. 1 a 2 zákona. Ani výklad § 20 zákona, podle něhož se nárok v případě nedostatku finančních prostředků žalovaného vyplácí oprávněným osobám poměrně a v případě opožděné výplaty se neúročí, nenasvědčuje právnímu názoru žalobkyně, že by jí vznikl „opožděnou“ platnou žalovaného nárok na úrok z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. shledává v řešení otázky, zda den zahájení výplaty náhrady pojistných vkladů, který je podle jejího přesvědčení rozhodný pro určení počátku prodlení se splněním peněžitého závazku ve smyslu § 369 odst. 1 obch. zák., je dnem, který stanoví žalovaný ve smyslu § 17 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1995 Sb., nebo je tímto dnem den, kdy byla vystavena šeková poukázka nebo jiný platební doklad. V dovolání dále podrobně rozvádí důvody, pro které nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu, a vytýká vady, jichž se soudy v řízení dopustily. Závěrem navrhla rozsudky soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem - účastnicí řízení, při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). Dovolání je dále přípustné proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř. však není podle § 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží, a dále není přípustné ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení (§ 237 odst. 2 písm b/ o. s. ř.).
Jelikož dovoláním dotčeným výrokem odvolací soud rozhodl o peněžitém plnění nepřesahujícím částku 50.000,- Kč, bylo nutno v prvé řadě vyřešit otázku, zda v posuzovaném případě jde z hlediska procesního o obchodní věc. Nejvyšší soud České republiky již ve svém usnesení ze dne 15. 12. 1998, sp. zn. 33 Cdo 2272/98, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 1/2000, vyjádřil názor, že za věci obchodní pro účely občanského soudního řádu je nutno považovat nejen všechny věci vyjmenované v § 9 odst. 3 a 4 o. s. ř., ale i obchodní závazkové vztahy, jejichž definice je obsažena v § 261 a § 262 obch. zák.
Podle § 261 odst. 3 písm. d/ obch. zák. se částí třetí tohoto zákona řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy mimo jiné ze smlouvy o vkladovém účtu (§ 716 obch. zák.).V ustanovení § 9 odst. 3 písm. r/ o. s. ř., jež zakotvuje výjimky z věcné příslušnosti krajských soudů jako soudů prvního stupně ve věcech obchodních, jsou v jeho bodu 1. uvedeny spory z obchodních závazkových vztahů - ze smluv o vkladovém účtu (§ 716 a násl. obch. zák.) a jejich zajištění.
Z uvedeného je zřejmé, že smlouva o vkladovém účtu je tzv. absolutní obchodní smlouvou, která se řídí obchodním zákoníkem, i když majitel účtu (vkladatel) není podnikatelem (§ 261 odst. 3 obch. zák.). Protože vklady od svých členů může přijímat i družstevní záložna (§ 3 zákona č. 87/1995 Sb.), lze uzavřít, že vztah mezi žalobkyní a Družstevní záložnou se řídí obchodním zákoníkem. Je-li součástí systému družstevních záložen pojištění vkladů jako forma jejich ochrany (§ 14 až 23 zákona č. 87/1995 Sb.), pak vztah mezi žalobkyní a žalovaným, jehož práva a povinnosti jsou předmětem posuzovaného případu, má povahu obchodního závazkového vztahu a řídí se též obchodním zákoníkem; z hlediska procesního tedy jde o obchodní věc.
Jelikož odvolací soud napadeným výrokem v dané obchodní věci rozhodl o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti takovému výroku vyloučena (§ 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Protože dovolání není přípustné ani proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003), dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalovanému nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by měl právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Autor: -pkr-