// Profipravo.cz / Místní příslušnost 04.04.2014
ÚS: Rozhodování obecných soudů o místní příslušnosti
K omezení dispozičního práva žalobců představující porušení základního práva na zákonného soudce chráněného článkem 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod dojde postupem obecných soudů, které na sebe atrahují právo rozhodovat o místní příslušnosti, a to bez náležitých tvrzení strany žalující, která by je k tomu opravňovala.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3026/10, ze dne 18. 3. 2014
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
1. Stěžovatelé společnou ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 22.10.2010 napadli usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně (dále jen „krajský soud“), ze dne 30.8.2010, č.j. 60 Co 297/2010-119, a usnesení Okresního soudu ve Zlíně (dále jen „okresní soud“) ze dne 24.6.2010, č.j. 40 C 166/2010-107; ústavní stížnost byla vedena pod sp.zn. I. ÚS 3026/10. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21.12.2010, obsahově velmi podobnou předchozí, napadli stěžovatelé usnesení krajského soudu ze dne 29.9.2010, č.j. 59 Co 369/2010-135, a usnesení okresního soudu ze dne 30.6.2010, č.j. 39 C 171/2008-120; ústavní stížnost byla vedena pod sp.zn. II.ÚS 3633/10. Na základě návrhu stěžovatelů rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 13.4.2011, sp.zn. I. ÚS 3026/10, II.ÚS 3633/10, o spojení řízení o obou ústavních stížnostech a o tom, že budou nadále vedeny pod sp.zn. I.ÚS 3026/10.
2. Z popisu skutkového vývoje obou případů vyplývá, že stěžovatelé se žalobami u okresního soudu domáhají vůči žalovanému vydání bezdůvodného obohacení za užívání jejich pozemků bez právního důvodu, kdy žalovaného označili ČR – Ředitelství silnic a dálnic ČR. Ve chronologicky dřívější věci (vedené u okresního soudu pod sp.zn. 39 C 171/2008 na základě žaloby podané 5.12.2008) vyzval okresní soud Ředitelství silnic a dálnic k vyjádření k žalobě, které nijak nezpochybnilo místní příslušnost okresního soudu, ani svoje oprávnění jednat za Českou republiku. Poté okresní soud vyslovil napadeným usnesením svoji místní nepříslušnost, protože dospěl k závěru, že za Českou republiku by mělo v soudním řízení jednat Ministerstvo dopravy (aniž by dal stěžovatelům prostor pro to, aby tomuto závěru mohli před vydáním usnesení oponovat). Prvostupňové usnesení napadli stěžovatelé odvoláním, krajský soud usnesení soudu I. stupně potvrdil. V pozdější věci (vedené u okresního soudu pod sp.zn. 40 C 166/2010 na základě žaloby podané 1.6.2010) bylo stěžovatelům sděleno, že jejich žaloba je neurčitá, na výzvu reagovali, okresní soud poté vydal usnesení, kterým vyslovil místní nepříslušnost na základě závěru, že za Českou republiku by mělo v soudním řízení jednat Ministerstvo dopravy.
3. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jejich práva garantovaná Ústavou České republiky (dále jen „Ústava“), Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“), Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Mezinárodním paktem o občanských a politických právech (dále jen „Pakt“). Konkrétně mělo dojít k porušení jejich práva na řádný zákonný proces garantovaného článkem 90 věta první Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), práva na spravedlivé soudní řízení garantované článkem 36 Listiny, článkem 38 Listiny, článkem 6 odst. 1 Úmluvy a článkem 14 odst. 1 Paktu, a dále právo zákonného soudce garantované článkem 38 odst. 1 Listiny. Stěžovatelé též zastávají názor, že obecné soudy porušily i princip tzv. legitimního očekávání, které na jejich straně existovalo. V závěru této partie argumentují přípustností ústavní stížnosti proti usnesením procesní povahy (s odkazem na závěry Ústavního soudu formulované v nálezu sp.zn. II. ÚS 2193/10).
4. Dále jsou stěžovatelé přesvědčeni, že oba soudy nesprávně interpretovaly a aplikovaly obč. soudní řád (zejména ustanovení o vystupování za stát před soudem a o místní příslušnosti ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení za užívání cizí nemovitosti), čímž zasáhly do ústavně zaručení práv stěžovatelů. Obecným soudům stěžovatelé vytýkají (konkrétně okresnímu soudu), že nemohli účinně oponovat zaujatému názoru na to, kdo má jednat za Českou republiku, protože se ho dozvěděli až z usnesení, kterými byla v obou sporech vyslovena místní nepříslušnost, proto svoji argumentaci zařadili až do odvolání proti nim, avšak krajský soud se s ní nijak nevypořádal. Přístup krajského soudu se částečně odlišil, v prvním případě stručně odkázal na odůvodnění usnesení okresního soudu a připomenul, že posuzování místní příslušnosti před zahájením řízení je jedna z prvotních procesních povinností (k tomu stěžovatelé upozorňují, že okresní soud vyslovil svojí místní nepříslušnost až za rok a půl po podání žaloby a poté, co již nepochybně začal ve věci jednat, když vyzval Ředitelství silnic a dálnic ČR k vyjádření k žalobě), ve druhém sporu krajský soud uvedl, že s odvolacími námitkami se v podstatě vyrovnal soud I. stupně v odůvodnění napadeného usnesení a odkázal na ně (k čemuž stěžovatelé namítají, že se s jejich námitkami nemohl okresní soud vypořádat, když byly zařazeny až do odvolání).
5. Podle stěžovatelů měl jejich spory projednat místně příslušný Okresní soud ve Zlíně a za Českou republiku mělo vystupovat Ředitelství silnic a dálnic ČR. Ke svému názoru snášejí argumenty vyplývající z vlastnictví stavby dálnice a silnice I. třídy (dle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích), z předmětu činnosti státní příspěvkové organizace Ředitelství silnic a dálnic ČR (výkon vlastnických práv státu k nemovitostem tvořícím dálnice a silnice I. střídy – hospodaření s nimi včetně souvisejících práv a závazků), z údajů obsažených v katastru nemovitostí (u konkrétních nemovitostí je zapsáno vlastnické právo České republiky s právem hospodaření pro Ředitelství silnic a dálnic ČR, nikoliv pro Ministerstvo dopravy), z faktu, že ve sporu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemkům zastavěným dálnicí D5 ve všech třech instancích vystupovalo za ČR Ředitelství silnic a dálnic ČR, podobně jako v předchozích jejich sporech, že již Ředitelství silnic a dálnic ČR již částečně plnilo. Připomínají i zásadu rychlosti a hospodárnosti řízení (např. v návaznosti na sídlo Správy Zlín Ředitelství silnic a dálnic ČR, na umístění předmětných pozemků) a polemizují se závěry Nejvyššího soudu vyjádřenými v usnesení sp.zn. 33 Odo 1207/2005 ohledně neuplatnění výlučné zvláštní místní příslušnosti ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním nemovitosti bez právního důvodu. Řadou odkazů na nálezy Ústavního soudu stěžovatelé dokládají odnětí jejich zákonnému soudci, kterým je v tomto případě na prvním stupni Okresní soud ve Zlíně.
6. Z uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby napadená usnesení obecných soudů Ústavní soud zrušil.
7. Relevantní znění příslušného článku Listiny upravujícího základní práva, jehož porušení, kromě jiných, stěžovatelé namítají, je následující:
Čl. 38 odst. 1 Listiny:
Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
8. Podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka. Tato vyjádření žádal Ústavní soud v době před spojením obou ústavních stížností, proto účastníci obdrželi pouze návrh ve věci vedené před spojením pod sp.zn. I. ÚS 3026/11. Po spojení řízení o obou ústavních stížnostech nepovažoval Ústavní soud za nutné vyzývat shodné účastníky k dalšímu vyjádření, neboť obě stížnosti jsou obsahově shodné. V pozici vedlejšího účastníka oslovil Ústavní soud Ministerstvo dopravy, neboť s touto organizační složkou jednaly obecné soudy v době, kdy byla vydána napadená rozhodnutí.
9. Krajský soud lapidárně sdělil, že setrvává na stanovisku vyjádřeném v odůvodnění svého rozhodnutí.
10. Okresní soud odvětil, že se ke stížnosti nemůže vyjádřit, neboť spis byl postoupen Obvodnímu soudu pro Prahu 1.
11. Vedlejší účastník se zaměřil na otázku příslušnosti v dané věci jednat a vystupovat za Českou republiku a tím na svoji případnou žalobní legitimaci. Obsáhle citoval z judikatorních závěrů Ústavního soudu (nález sp.zn. I. ÚS 1877/10) a Nejvyššího soudu (rozsudek sp.zn. 28 Cdo 3035/2008, rozsudek sp.zn. 22 Cdo 2913/2005). Ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení je třeba žalovat vlastníka komunikace, v tomto případě stát, tj. Ministerstvo dopravy. I přes uvedené skutečnosti ponechává na soudu, jak otázku posoudí.
12. Ze souboru listin předložených stěžovateli zjistil Ústavní soud následující relevantní skutečnosti.
13. Stěžovatelé se žalobami u okresního soudu domáhají vydání bezdůvodného obohacení (vždy za určité období), které vzniká vedlejší účastnici užíváním pozemků v kat. úz. Kvítkovice u Otrokovic v důsledku jejich zastavění silnicí I. třídy. Předmětné pozemky byly stěžovatelům původně vyvlastněny rozhodnutím Městského úřadu Otrokovice, stavebního úřadu, toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím Krajského úřadu Zlínského kraje, později bylo Krajským soudem v Brně rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje zrušeno pro vady řízení a v roce 2008 bylo vyvlastňovací řízení zastaveno. V obou žalobách označili za žalovaného Českou republiku – Ředitelství silnic a dálnic ČR. Okresní soud v obou sporech vycházel z toho, že žalovanou stranou je Česká republika a s ohledem na § 21a obč. soudního řádu, podle kterého za stát před soudem vystupuje, kromě jiného, organizační složka státu, tj. Ministerstvo dopravy, a její sídlo, vyslovil místní nepříslušnost. V odůvodnění obou usnesení okresní soud konstatoval, že není možné při určení místní příslušnosti postupovat podle § 88 písm. i) obč. soudního řádu, podle kterého je namísto obecného soudu k řízení příslušný soud, v jehož obvodu je nemovitost, týká-li se řízení práva k ní, k čemuž dodal (v jednom případě s obecným odkazem na judikaturu), že předmětem řízení musí být samotná existence práva k nemovitosti, nikoliv pouze práva a povinnosti vyplývající z jejího vlastnictví. Na základě odvolání stěžovatelů krajský soud napadená usnesení soudu I. stupně potvrdil, když se ztotožnil s jeho závěry.
14. Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelů je opodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba – v obecné rovině – rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
15. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovateli namítaných porušení jejich základních práv a z tohoto zorného úhlu Ústavní soud konstatuje, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno základní právo stěžovatelů na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny.
16. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé koncentrují svoje námitky do dvou oblastí:
a) oprávnění jednat za Českou republiku,
b) určení místně příslušného okresního soudu.
Je tedy evidentní, že námitky stěžovatelů vůči rozhodnutím obecných soudů jsou zaměřeny na interpretaci podústavního práva obecnými soudy, v tomto případě, navíc, procesního předpisu. Ač Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, přesto tak může učinit, avšak jen tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud opakovaně judikuje, základní práva a svobody působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva; současně tyto ideje determinují výklad právních norem. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody" (např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 17., č. 33, Vydání 1. Praha: C. H. Beck 2000, str. 235; nález sp. zn. III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Vydání 1. Praha: C. H. Beck 1995, str. 257).
17. Především je nutné konstatovat, že za procesního stavu, kdy došlo ze strany stěžovatelů (žalobců v civilním sporu) k uplatnění peněžního nároku z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého neoprávněným užíváním nemovitosti, odpadla pro obecné soudy alternativa rozhodování o výlučné místní příslušnosti podle § 88 písm. i) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Interpretace tohoto ustanovení, podle něhož je k řízení výlučně příslušný soud, v jehož obvodu je nemovitost, týká-li se řízení práva k ní, je v konstantní judikatuře obecných soudů dlouhodobě ustálená. Soud polohy nemovitosti (forum rei sitae) je výlučně příslušný [s výjimkou rozhodování rozvodového soudu podle § 88 písm. b) o. s. ř.] jen tehdy, jde-li v řízení o samotnou existenci práva k nemovitosti, jeho trvání a zánik, nikoliv pouze o práva a povinnosti z toho plynoucí (podrobněji např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 574). Z řečeného vyplývá, že označení soudu, u něhož má být věc projednávána, zůstalo – ať již v rámci označení obecného soudu nebo soudu na výběr daného – pouze v dispozici žalobců.
18. V žalobě o zaplacení bezdůvodného obohacení je podle dostupných údajů žalovaný označen jako Česká republika-Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem Na Pankráci 56, Praha 4, korespondenční adresa ŘSD ČR, Správa Zlín, Fügnerovo nábřeží 5476 (zkráceně).
19. Zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, obsahuje v ustanovení § 3 odst. 1 vymezení organizačních složek státu, jimiž jsou ministerstva a jiné správní úřady, jakož i další instituce vypočtené tamtéž; Ředitelství silnic a dálnic ČR mezi nimi není uvedeno. Podle § 3 odst. 2 téhož předpisu není organizační složka státu právnickou osobou, čímž není dotčena její působnost nebo výkon předmětu činnosti podle zvláštních právních předpisů a její jednání v těchto případech je jednáním státu.
20. Zákon č. 219/2000 Sb. dále v ustanovení § 54 odst. 1 uvádí, že státní příspěvkové organizace zřízené, popřípadě řízené podle dosavadních předpisů mj. ústředními orgány, které (sc. organizace) ve vztahu k majetku státu dosud vykonávaly právo hospodaření, jsou právnickými osobami a nadále hospodaří se státním majetkem. Ředitelství silnic a dálnic ČR je státní příspěvkovou organizací a právnickou osobou, založenou Ministerstvem dopravy České republiky. Není tedy organizační složkou státu ve smyslu výše citovaných ustanovení § 3 zmiňovaného zákona.
21. Označila-li tedy strana žalující v civilním sporu o bezdůvodné obohacení jako žalovaného současně Českou republiku i samostatnou právnickou osobu, bylo nezbytné považovat takové označení za neurčité a soud prvního stupně měl ve věci postupovat v intencích § 43 odst. 1, 2 o. s. ř. Podle toho, jak by po výzvě soudu upřesnili označení účastníka žalobci, by přicházely v úvahu dvě varianty.
22. Jestliže by žalobci trvali na tom, že žalují Českou republiku, pak by reálně přicházelo v úvahu označení Ministerstva dopravy ČR jako organizační složky státu. V takovém případě by věc projednával a rozhodoval obecný soud státu podle § 85 odst. 5 o. s. ř., tedy vzhledem k sídlu ministerstva Obvodní soud pro Prahu 1.
23. Žalobci se mohli rozhodnout též pro druhou variantu, jíž by bylo označení (pouze) Ředitelství silnic a dálnic ČR jako právního subjektu, který žalují. Zde by vzhledem k sídlu tohoto právního subjektu (Na Pankráci 56, Praha 4), nastoupil jako soud příslušný obecný soud podle sídla právnické osoby (§ 85 odst. 3 o. s. ř.), tedy Obvodní soud pro Prahu 4. Jinou (zbylou) možností by bylo označení Správy Zlín ŘSD ČR jako organizační složky právnické osoby, která je žalovanou, týká-li se spor této složky [§ 87 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Tomuto záměru žalobců nasvědčuje obsah ústavní stížnosti, podle něhož (str. 11) bylo soudní řízení zahájeno u Okresního soudu ve Zlíně, v jehož obvodu bydlí stěžovatelé, má v něm sídlo příslušná správa a nachází se tam pozemky ve vlastnictví stěžovatelů, které vedlejší účastník užívá bez právního důvodu.
24. Namísto takto popsaného postupu na sebe obecné soudy (zejména soud prvního stupně a přisvědčil tomu soud odvolací) „atrahovaly“ právo rozhodovat o místní příslušnosti, a to bez náležitých tvrzení strany žalující, která by je k tomu opravňovala. Tímto postupem omezily flagrantním způsobem dispoziční právo žalobců (stěžovatelů) a v důsledcích též právo na zákonného soudce, resp. zákonný soud podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
25. Ústavní soud již výše deklaroval svou zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, a jde navíc o procesní stav nastalý během řízení (nikoli o napadené meritorní rozhodnutí). Odnětí možnosti jednat s účastníkem řízení, jehož procesní status je odvislý od vůle žalobce, vedoucí v důsledku k nepodložené změně místně příslušného soudu a soudce, je však v kontextu konkrétních okolností případu zásahem do základního práva účastníků vykazujícím intenzitu dosahující ústavněprávní roviny [srov. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235)]. V tomto ohledu přisvědčuje Ústavní soud také tvrzení stěžovatelů, že se jim vzhledem k překvapivosti rozhodnutí soudu prvního stupně, jenž dovodil svou místní nepříslušnost, nedostalo náležitého prostoru, aby se mohli k otázce odůvodnění místní příslušnosti soudu, který zvolili, náležitě vyjádřit; tento prostor jim bude po zrušení obou usnesení obecných soudů poskytnut.
26. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, a usnesení Okresního soudu ve Zlíně podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: US