// Profipravo.cz / Ostatní 10.04.2013

K výkladu pojmů „němý účastník“ a „důvěrník“ ve smyslu § 67 notářského řádu

I. Ustanovení § 67 odst. 2 not. ř. se týká těch případů, kdy hluchý nebo němý nebo hluchoněmý účastník nemůže číst nebo psát. Toto ustanovení dopadá i na případ, kdy hluchý nebo němý anebo dokonce hluchoněmý nemůže číst i psát.

Podstatná je míra zachované schopnosti komunikace. „Němému“ jeho postižení zpravidla zcela znemožňuje běžnou komunikaci s okolím; nemůže tedy komunikovat jinak než specifickými výrazovými prostředky, tj. např. posunkovou řečí, pokud ji ovládá. V případě pořízení závěti takovou osobou je proto třeba jiné osoby znalé jejího projevu a zprostředkovávající její projev okolí, tj. důvěrníka (např. v podobě tlumočníka pro styk s osobami hluchoněmými).

II. V projednávané věci bylo zjištěno, že zůstavitel v době pořízení předmětné závěti trpěl expresivní afázií způsobující jeho neschopnost psát, avšak zachovávající schopnost řeči psané i mluvené rozumět. Jednalo se o ztrátu již nabyté schopnosti komunikovat projevující se navenek poruchou vlastní tvorby mluvené i psané řeči. Zůstavitel nebyl schopen souvislé řeči, nicméně byl schopen omezeného verbálního projevu, vydával zvuky, vyslovoval „jo, jo“ a „ne, ne“, „souhlasně mručel“ a mimo to ovládal i nonverbální komunikaci, zejména v podobě gestikulace rukama.

Je zřejmé, že toto postižení zůstaviteli bezpochyby zcela neznemožňovalo schopnost komunikovat, pouze ho v komunikaci omezovalo, nikoliv však natolik podstatným způsobem, aby snižovalo jeho možnost v celém rozsahu vnímat okolnosti pořízení závěti a projevit nesporně svou vůli. Zůstavitele proto není na místě hodnotit jako „němého“ a ve smyslu ustanovení § 67 odst. 2 not. ř. jako účastníka, který by – vzhledem k tomu, že nemůže číst nebo psát – musel při sepisu notářského zápisu komunikovat prostřednictvím důvěrníka.

III. K požadavku na přítomnost důvěrníka je třeba přistupovat výjimečně v případě splnění zákonem stanovených podmínek, kdy by zjištění projevu vůle zůstavitele nebylo jinak možné a kdy je nutné přizvat osobu, prostřednictvím které by účastník mohl svou vůli bez jakýchkoliv pochybností projevit (např. i osobu blízkou). Není-li totiž osoby, která by mohla být důvěrníkem, nemůže takový účastník konat písemné právní úkony, pokud nelze postupovat podle § 67 odst. 3 not. ř.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2505/2011, ze dne 25. 2. 2013

vytisknout článek

(kategorie: dědění; zdroj: www.nsoud.cz)

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 6979111, Územního pracoviště Střední Čechy v Praze 1, náměstí Republiky č. 3, proti žalovanému JUDr. P. K., o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 7 C 107/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. března 2011, č. j. 24 Co 41/2011-78, takto:

I. Dovolání žalobkyně se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou u Okresního soudu v Kladně dne 3.8.2010 se žalobkyně domáhala určení, že „žalovaný JUDr. P. K. není dědicem ze závěti zůstavitele J. Š., sepsané notářským zápisem dne 28. 7. 2008, sp.zn. NZ 600/2008, notářkou I. T. (dříve L.)“. Uvedla, že „závěť je neplatná pro její rozpor se zákonem, zejména s ustanovením § 65 odst. 1 a § 67 odst. 2 zák. č. 358/1992 Sb., v platném znění“; že „ze sdělení MUDr. K. Ch., psychiatra, se sídlem Kladno – Mánesova 1766, ze dne 2.5.2009, podaného k dotazu soudní komisařky, vyplývá, že při vyšetření zůstavitele v blíže neurčené době jeho pobytu v Domově důchodců Unhošť u něho zjistila duševní poruchu v souvislosti s arteriosklerosou mozkových cév projevující se expresivní afázií, tj. neschopností vyjádřit se slovem“; že „schopnost porozumět mluvenému slovu však byla zachována“; že „v dalším sdělení ze dne 21.7.2009 MUDr. Ch. doplňuje předchozí sdělení o skutečnost, že zůstavitel byl schopen číst, slyšel a viděl, rozuměl textu slyšenému, byl schopen si jej přečíst, ale nebyl schopen pro expresivní afázii číst nahlas“; že „v dalším sdělení MUDr. K. Ch. ze dne 9.9.2009 jmenovaná upravuje svá dosavadní tvrzení co do schopnosti verbální komunikace zůstavitele tak, že v době sepisu závěti již nehovořil (neboť řeč ztratila charakter dorozumívání se), domlouval se posunky a gesty, jež se dle názoru MUDr. Ch. jevily okolí zcela jednoznačné, zapadající do rámce situace“; že „v té době zůstavitel dobře slyšel, viděl a byl schopen číst bez hlasité reprodukce, nebyl schopen psát“; že „byl schopen učinit právní úkon závěti, byť neobvyklým způsobem, s plným vědomím důsledků plynoucích z tohoto rozhodnutí“; že „v protokolu sepsaném dne 16.4.2009 notářskou tajemnicí K. K., pověřenou soudní komisařkou, jsou zachyceny výpovědi svědkyň I. Č., vedoucí zdravotní sestry Domova a J. V. sociální pracovnice Domova“; že „k dotazu ohledně způsobilosti zůstavitele k právním úkonům I. Č. odpověděla, že zůstavitel nemohl mluvit, komunikoval pouze pohyby hlavy“; že „k témuž dotazu pak J. V. uvedla, že zůstavitel jasně viděl a slyšel, nečetl ani nepsal a komunikoval pohyby hlavy“. Na základě uvedených skutečností žalobkyně považuje za nesporné, že „zůstavitel nemohl mluvit“; že „v den pořízení závěti viděl a slyšel“ a že „nemohl číst a psát“. Vzhledem k výpovědím svědkyň I. Č. a J. V. má dále žalobkyně za to, že „svědkyně v rozporu s ustanovením § 65 odst. 1 věty druhé zák. č. 382/1992 Sb. nebyly přítomny při projevu zůstavitele o tom, co má být pojato do notářského zápisu a nebyly přítomny jeho sepisu“. Žalobkyně navíc odkazuje na konečný závěr MUDr. Ch., opakované výpovědi svědkyň a notářský zápis o závěti (v němž se v závěru uvádí: „…Pořizovatel vyjádřil souhlas kývnutím hlavy…“), ze kterých dovozuje, že „zůstavitel ke dni sepisu závěti již nemluvil vůbec, dorozumíval se pouze pohyby hlavy a patrně dalšími blíže nepopsanými gesty“ a že „se tedy jednalo o osobu nemluvící, ve smyslu faktickém i právním němou“. Žalobkyně je proto přesvědčena, že „zůstavitel splňoval stav uvedený v § 67 odst. 1 věta první před čárkou zák. č. 382/1992 Sb., neboť v době sepisu závěti byl němý a jeho vůli bylo nutné zjistit formou gest a jiných nehlasných úkonů“; že „k tomu nebyl schopen psát ani číst, tudíž bylo namístě stanovit vedle svědků důvěrníka ve smyslu § 67 odst. 2 citovaného zákona, a to důvěrníka nezúčastněného na úkonu ve smyslu § 66 citovaného zákona“. Žalobkyně tvrdí, že „jelikož nebyly svědkyně závěti přítomny projevu vůle zůstavitele o obsahu závěti, ačkoliv zůstavitel nemohl ani psát, ani číst, ba ani mluvit, a nebyl přibrán důvěrník, ačkoliv zůstavitel byl němým, neboť nemohl mluvit, resp. nebyl schopen srozumitelně komunikovat a vyjadřoval se pouze gesty a posunky, ač se notářce údajně jevilo, že gesta zůstavitele jsou srozumitelná, závěť zůstavitele sepsaná notářským zápisem NZ 600/2008 N 629/2008 ze dne 28.7.2008 Mgr. I. L., notářkou v Kladně, je absolutně neplatným právním úkonem pro svůj rozpor se zákonem“.

Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 20.12.2010, č. j. 7 C 107/2010-38, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že „zůstavitele nelze pokládat za osobu němou, protože byl schopen slovního projevu, byť v minimalizované míře, ale tak, jak předpokládá ustanovení § 35 odst. 3 občanského zákoníku, byl tento minimalizovaný slovní projev jednoznačně dotvořen jiným než slovním vyjádřením a v souladu s týmž ustanovením je třeba k takto projevené vůli přihlédnout“; že „současně nebyla žalobkyní zpochybněna svoboda takového projevu vůle, nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by zůstavitel byl při pořizování závěti nějak ovlivněn nebo že by byla notářka seznamována s významem gest, kterými zůstavitel svůj minimalizovaný slovní projev doprovázel, tedy nebylo nijak prokázáno, že by mohlo dojít ke zkreslení významu takto dotvořeného slovního projevu zůstavitele“; že „zůstavitele nebylo možno pokládat za němého ve smyslu výše uvedeného výkladu tohoto pojmu“; že „nelze tedy na náležitosti notářského zápisu vztáhnout § 67 zákona č. 358/1992 Sb., ale pouze požadavky zakotvené v § 65 odst. 1 téhož zákona, které jednoznačně splněny byly“ a že proto „žalobkyně neprokázala své tvrzení, že závěť takto sepsaná je absolutně neplatná a že tudíž žalovaný není dědicem ze závěti pořízené zůstavitelem J.Š.“.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24.3.2011, č. j. 24 Co 41/2011-78, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Po zopakování výslechu svědkyň Č. a V. a po doplnění řízení svědeckým výslechem notářky I. T., která závěť sepsala, dospěl ke stejným skutkovým zjištěním jako soud prvního stupně. Odvolací soud vycházel z toho, že výslechy všech uvedených svědkyň jsou ve vzájemném souladu a nejsou ani v rozporu s obsahem lékařských zpráv. Z výpovědí svědkyň shodně vyplývá, že „zůstavitel byl v době sepisu závěti v takovém zdravotním stavu, který mu neumožňoval psát, nebyl pohyblivý a nebyl schopen souvislé řeči ve větách“; že „jeho slovní projev nebyl až na výjimky zcela artikulovaný, srozumitelně však byl schopen vyslovit slova ne, ne a slova jo, jo“; že „se dorozumíval proto za pomoci těchto slov doplněných gesty a ve spolupráci s okolím, které mu podle jeho slov a gest případně kladlo otázky“; že „svému okolí plně rozuměl, byl schopen adekvátně reagovat, neměl problém porozumět mluvenému slovu“; že „za pomoci tohoto způsobu komunikace byla zjištěna jeho vůle pro účely notářského zápisu o závěti“; že „jak je zřejmé především z výpovědi notářky, byl schopen aktivně, výslovně a jednoznačně vyjádřit svůj nesouhlas, byl-li tázán na něco, co podle jeho vůle nemělo být předmětem úkonu, stejně aktivně a jednoznačně postupoval, bylo-li mu nabízeno řešení, které chtěl“; že „zůstavitel byl aktivní i při označení osoby, která měla být závětí obmyšlena, a i když nebyl schopen souvisle vyslovit jméno této osoby, byl schopen poté, co ji označil gestem a osoba byla notářkou slovem označena, výslovně uvést svůj souhlas s tím, že jde skutečně o JUDr. P. K.“. Na základě skutkového stavu věci zjištěného shodně se soudem prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že i právní hodnocení věci soudem prvního stupně je správné a že závěť v podobě notářského zápisu byla správně „formálně sepsána“ podle zákona č. 358/1992 Sb. Uzavřel, že „vzhledem k tomu, že v řízení bylo prokázáno, že zůstavitel nemohl psát (ostatně tato skutečnost není mezi účastníky ani sporná), je zřejmé, že při sepisu notářského zápisu bylo třeba přítomnosti dvou svědků podle § 65 odst. 1 věty první zákona č. 358/1992 Sb.“; že „svědci byli zcela správně přítomni jak při tom, kdy zůstavitel projevil, co má být pojato do zápisu, tak i při jeho přečtení a projevení souhlasu s jeho obsahem podle § 65 odst. 1 věty druhé zákona“ a že „závěrečnou doložku je možné (vzhledem ke zjištěným skutečnostem a následnému podpisu zápisu svědkyněmi) i přes ne zcela perfektní formulaci považovat za prohlášení svědkyň podle § 68 odst. 1 citovaného zákona“. K otázce právního výkladu pojmu „němý“ odvolací soud považoval za zbytečné provádět znalecké dokazování, neboť „podstatou dalšího posouzení není zjistit další skutečnosti o zdravotním stavu zůstavitele, resp. o jeho schopnosti hovořit, nýbrž vyložit, zda na zůstavitele lze na základě zjištěných skutečností hledět jako na němého ve smyslu ustanovení § 67 odst. 2 citovaného zákona“. Odvolací soud vycházel ze závěru, že zůstavitel „byl sice velmi podstatně omezen svým onemocněním ve schopnosti mluvit, byl však schopen jednoznačného slovního projevu, kterým vyjadřoval obvyklými slůvky (jo a ne) svůj nesouhlas“; že „byl sice významně hendikepován v komunikaci se svým okolím, byl jí však za pomoci těchto slov, běžných posunků a běžných gest schopen, i když byl odkázán do značné míry na ochotu okolí spolupracovat s ním v komunikaci kladením konkrétních otázek“; že „však nešlo o stav vrozený“; že „mu byla komunikace za pomoci slov a obsah vyslovovaných slov dobře známy“; že „navíc neztratil schopnost porozumět mluvenému slovu“; že „komunikace zůstavitele tak zcela jistě nebyla plnohodnotná, jeho slovní projevy byly velmi omezené, ale byl schopen se svým okolím slovně komunikovat, aniž by vznikaly pochybnosti, zda porozuměl slovům vyslovovaným jinými osobami a co svým vlastním slovním projevem mínil vyjádřit“ a že „v této situaci nelze na zůstavitele hledět jako na osobu němou“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že „jak odvolací, tak nalézací soud proti smyslu § 67 zák. č. 358/1992 Sb. ve spojení s občanským zákoníkem, zejména ustanovením § 37, právně vyložily pojem němý (a tedy i nezákonnost, resp. neplatnost závěti sepsané notářským zápisem)“; že „se dosud soudy řešením této nebo podobné otázky nezabývaly“ a že ji proto „považuje za otázku zásadního právního významu“; že „v této souvislosti se jako další otázka zásadního právního významu nabízí i výklad pojmu důvěrník a jeho postavení při sepisu závěti, zda jeho nepřítomnost v řízení (a tedy i absence údajů o důvěrníkovi v notářském zápisu dle § 63 citovaného právního předpisu), ač přítomen být měl, zakládají neplatnost právního úkonu, a zda právní názor, že takové opomenutí zakládá neplatnost závěti, resp. notářského zápisu, lze kvalifikovat jako přepjatý formalismus“. Dále namítá, že „pojem němý, resp. stav němoty pro účely zák. č. 358/1992 Sb. ve spojení s občanským zákoníkem (zejména pak § 37 odst. 1) je třeba vykládat nikoliv pouze jazykově, jak zjevně činí oba soudy, ale s použitím ostatních výkladových metod“; že „obsah jednotlivých hendikepů je třeba vykládat z pohledu účelu sledovaného citovanými právními předpisy – tj. ochrany, resp. objektivního zajištění svobody, vážnosti, určitosti a srozumitelnosti projevu vůle hendikepem postižené osoby“; že „není podstatné, zda osoba je postižena hendikepem trvale, nebo zda se jedná o přechodný stav“; že „osoba nemusí být němá z důvodu trvalé ztráty způsobilosti schopnosti se verbálně vyjadřovat (ztráty či nemožnosti řeči), ale je např. po takové operaci hlavy, ústní dutiny, obličeje apod., jejíž následky ji v okamžiku, kdy chce učinit projev vůle – právní úkon brání v mluveném projevu (čtení nebo psaní apod.)“; že „pak je třeba úkon učinit za podmínek stanovených v § 65 či § 67 (tj. za přítomnosti svědků, nebo důvěrníka, příp. všech)“; že „judikatura i odborná literatura mlčí i o pojmu důvěrník a o jeho úloze v řízení“; že „postavení (funkce) důvěrníka v řízení nelze vykládat např. pouze jako tlumočníka nestandardního vyjadřování účastníka řízení, ale jako strážce práv hendikepovaného účastníka, tj. osobu, která je znalá způsobu vyjadřování účastníka a je mimo potvrzení projevené vůle účastníkem s to zabránit případnému zneužití jeho hendikepu“; že „důvěrník nemůže být zároveň svědkem úkonu“; že „nepřítomnost důvěrníka v řízení nemůže být nahrazena tím, že svědkové úkonu jsou s to rozpoznat vůli účastníka provádějícího příslušný úkon, resp. vyjadřujícího svou vůli, jak uzavírají oba soudy“. Dovolatelka rekapituluje dosavadní průběh řízení ve věci a dospívá k závěru, že „odvolací soud stejně jako soud nalézací na základě nesprávného právního posouzení obsahu pojmu němý a obsahu pojmu důvěrník posoudil závěť zůstavitele jako platný právní úkon, ačkoliv se jedná o úkon provedený v rozporu se zákonem, tedy o absolutně neplatný“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§ 237 odst. 3 o.s.ř.]; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné vyřešení právní otázky výkladu pojmů „němý účastník“ a „důvěrník“ ve smyslu ustanovení § 67 odst. 1 a 2 zákona č. 382/1992 Sb. o notářích a jejich činnosti. Tato otázka dosud nebyla dovolacím soudem řešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není opodstatněné.

V posuzovaném případě bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno, že J. Š., zemřelý dne 27.10.2008 (dále též jen „zůstavitel“), pořídil ve prospěch žalovaného dne 28.7.2008 závěť ve formě notářského zápisu sepsaného notářkou I. L. (později T.) pod sp.zn. NZ 600/2008, N 629/2008. V závěti je uvedeno, že zůstavitel je „dle svého prohlášení plně způsobilý k právním úkonům“, „nemůže číst a psát“; proto byla závěť pořízena za účasti I. Č. a J. V. jako svědků úkonu. V závěti je dále uvedeno, že zůstavitel „odkazuje veškerý svůj majetek, který po něm v den jeho úmrtí zbude, dlouholetému známému, který se o něj stará, JUDr. P. K.“ (žalovanému). V závěru závěti je připojena doložka obsahující prohlášení, že „o tom byl tento notářský zápis sepsán, pořizovateli přečten, jím schválen a na znamení souhlasu podepsán s tím, že se v zápise podepsaly obě svědkyně úkonu, které byly přítomny při tom, když J. Š., který nemůže číst a psát, prohlásil, co má být do tohoto notářského zápisu pojato při jeho sepisování, jakož i při tom, když projevil s tímto notářským zápisem svůj bezvýhradný souhlas“ a že „pořizovatel vyjádřil souhlas kývnutím hlavy“.

Usnesením ze dne 3.3.2010, č.j. 31 D 880/2008-114, Okresní soud v Kladně uložil České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, aby do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení podala proti závětnímu dědici JUDr. P. K. žalobu o určení, že „celé dědictví po zůstaviteli připadlo státu jako odúmrť ve smyslu § 462 občanského zákoníku“. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně vznesla námitku, že závěť zůstavitele „je neplatná pro rozpor s ustanovením § 65 odst. 1 a § 67 odst. 2 notářského řádu“ spočívající v okolnostech, že „svědci úkonu nebyli přítomni projevu zůstavitele o tom, co má být pojato do notářského zápisu“ a že „k sepsání notářského zápisu o závěti zůstavitele měl být přibrán důvěrník, neboť zůstavitel v den sepsání tohoto notářského zápisu byl němý a nemohl číst a psát“.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze usnesením ze dne 17.6.2010, č.j. 24 Co 157/2010-137, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových ukládá, aby podala proti JUDr. P. K. žalobu o určení, že „JUDr. P. K. není dědicem ze závěti zůstavitele J. Š.o, sepsané notářským zápisem dne 28. července 2008, sp.zn. NZ 600/2008, N 629/2008, notářkou I. T.“.

Podle ustanovení § 476d odst. 1 obč. zák. zůstavitel může projevit svoji poslední vůli formou notářského zápisu; zvláštní zákon stanoví, kdy úkon musí být učiněn před svědky a kdy musí mít formu notářského zápisu.

Notářským zápisem se rozumí listina sepsaná notářem, která splňuje náležitosti stanovené pro sepisování notářských zápisů zákonem č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti [notářský řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „not.ř.“)], a která tak má (srov. § 6 not.ř.) povahu veřejné listiny (srov. § 134 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 63 not.ř. notářský zápis musí obsahovat: a) místo, den, měsíc a rok úkonu, b) jméno a příjmení notáře a jeho sídlo, c) jméno, příjmení, bydliště a rodné číslo, není-li, datum narození účastníků a jejich zástupců, svědků, důvěrníků a tlumočníků, c) jméno, příjmení, bydliště a datum narození účastníků a jejich zástupců, svědků, důvěrníků a tlumočníků, d) prohlášení účastníků, že jsou způsobilí k právním úkonům, e) údaj, jak byla ověřena totožnost účastníků, svědků, důvěrníků a tlumočníků, f) obsah úkonu, g) údaj o tom, že byl zápis po přečtení účastníky schválen, h) podpisy účastníků nebo jejich zástupců, svědků, důvěrníků a tlumočníků, i) otisk úředního razítka notáře a jeho podpis.

Podle ustanovení § 65 odst. 1 not.ř. je-li účastníkem někdo, kdo nemůže číst nebo psát, může notář sepsat notářský zápis pouze za účasti dvou svědků úkonu. Tito svědci musí být přítomni při projevu vůle účastníka o tom, co má být pojato do notářského zápisu a při předčítání notářského zápisu a jeho schválení tím účastníkem, v jehož zájmu byli přítomni.

Podle ustanovení § 67 odst. 1 not.ř. je-li účastník hluchý nebo němý, může-li však číst a psát, musí si notářský zápis přečíst a v něm vlastní rukou připsat, že jej četl a že jej schvaluje.

Podle ustanovení § 67 odst. 2 not.ř. nemůže-li účastník číst nebo psát, musí být kromě svědků úkonu přibrán jeho důvěrník, který se s ním umí dorozumět. Jeho prostřednictvím notář zjistí, zda účastník zápis schvaluje.

Odstavec 2 citovaného ustanovení not.ř. se týká těch případů, kdy hluchý nebo němý nebo hluchoněmý účastník nemůže číst nebo psát. Toto ustanovení dopadá i na případ, kdy hluchý nebo němý anebo dokonce hluchoněmý nemůže číst i psát.

Jsou-li přibíráni svědci úkonu, popřípadě důvěrník, notář uvede do notářského zápisu důvod jejich účasti, tedy, že účastník nemůže číst nebo psát (srov. § 68 odst. 4 not.ř.). Svědkové úkonu nemusí být účastni celému jednání o obsahu notářského zápisu. Vždy však musí být přítomni při projevu účastníka o tom, co má být pojato do notářského zápisu, při jeho projevu, jímž schvaluje notářský zápis, a v době, kdy se tento účastník seznamuje s obsahem notářského zápisu, tedy v době, kdy mu je notářský zápis předčítán nebo si ho čte, může-li číst (§ 68 odst. 1 not.ř.). Obdobně musí notářský zápis obsahovat v závěru prohlášení důvěrníka o tom, že sdělil němému nebo hluchému účastníku, který nemůže číst nebo psát, celý obsah notářského zápisu, a že jej účastník schválil (§ 68 odst. 2 not.ř.).

Žalobkyně v dovolání namítá, že odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) vycházel z nesprávného právního posouzení „obsahu pojmu němý ve smyslu ust. § 67 not.ř.“.

V posuzované věci odvolací soud (i soud prvního stupně) vycházel ze závěru, že závěť v podobě notářského zápisu byla správně „formálně sepsána“, že na zůstavitele nelze hledět jako na „osobu němou“ a že sepisu úkonu nemusel být přítomen také „důvěrník“ zůstavitele schopný se s ním dorozumět ve smyslu ustanovení § 67 odst. 2 not.ř. Tento závěr je správný.

S dovolatelkou sice lze souhlasit pouze v tom, že „není podstatné, zda je osoba postižena hendikepem trvale, nebo zda se jedná o přechodný stav“. Podstatná je míra zachované schopnosti komunikace. „Němému“ jeho postižení zpravidla zcela znemožňuje běžnou komunikaci s okolím; nemůže tedy komunikovat jinak než specifickými výrazovými prostředky, tj. např. posunkovou řečí, pokud ji ovládá. V případě pořízení závěti takovou osobou je proto třeba jiné osoby znalé jejího projevu a zprostředkovávající její projev okolí, tj. důvěrníka (např. v podobě tlumočníka pro styk s osobami hluchoněmými).

V projednávané věci bylo zjištěno, že zůstavitel v době pořízení předmětné závěti trpěl expresivní afázií způsobující jeho neschopnost psát, avšak zachovávající schopnost řeči psané i mluvené rozumět. Jednalo se o ztrátu již nabyté schopnosti komunikovat projevující se navenek poruchou vlastní tvorby mluvené i psané řeči. Zůstavitel nebyl schopen souvislé řeči, nicméně byl schopen omezeného verbálního projevu, vydával zvuky, vyslovoval „jo, jo“ a „ne, ne“, „souhlasně mručel“ a mimo to ovládal i nonverbální komunikaci, zejména v podobě gestikulace rukama.

Z výše uvedeného je zřejmé, že toto postižení zůstaviteli bezpochyby zcela neznemožňovalo schopnost komunikovat, pouze ho v komunikaci omezovalo, nikoliv však natolik podstatným způsobem, aby snižovalo jeho možnost v celém rozsahu vnímat okolnosti pořízení závěti a projevit nesporně svou vůli. Zůstavitele proto není na místě hodnotit jako „němého“ a ve smyslu ustanovení § 67 odst. 2 not.ř. jako účastníka, který by – vzhledem k tomu, že nemůže číst nebo psát – musel při sepisu notářského zápisu komunikovat prostřednictvím důvěrníka.

V neposlední řadě je třeba zohlednit, že k požadavku na přítomnost důvěrníka je třeba přistupovat výjimečně v případě splnění zákonem stanovených podmínek (je-li účastník hluchý nebo němý či dokonce hluchoněmý a nemůže-li číst nebo psát, příp. obojí), kdy by zjištění projevu vůle zůstavitele nebylo jinak možné a kdy je nutné přizvat osobu, prostřednictvím které by účastník mohl svou vůli bez jakýchkoliv pochybností projevit (např. i osobu blízkou). Není-li totiž osoby, která by mohla být důvěrníkem, nemůže takový účastník konat písemné právní úkony, pokud nelze postupovat podle § 67 odst. 3 not.ř. Požadavek na přítomnost důvěrníka za situace, kdy se projevu vůle zůstavitele, který sice nemohl psát, avšak nebyl němý, jak je dovozeno výše, a neměl žádné osoby blízké, zúčastnily jako svědkyně pracovnice domova důchodců, kde před svou smrtí pobýval, a které z tohoto důvodu komunikační prostředky zůstavitele dobře znaly, obdobně jako projevu vůle rovněž přítomný „dlouholetý známý“ zůstavitele JUDr. P. K. (žalovaný), proto není zjevně opodstatněný.

Vzhledem k tomu, že postup při sepisu závěti formou notářského zápisu (§ 476d odst. 1 obč. zák.) vymezený ustanovením § 65 odst. 1 not.ř. byl dodržen, nebylo v projednávané věci třeba postupovat podle ustanovení § 67 odst. 2 not.ř.

Z uvedeného vyplývá, že z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je rozsudek odvolacího soudu správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Autor: -mha-