// Profipravo.cz / Ostatní 16.08.2012
ÚS: Podmínky pro uznání a výkon cizích soudních rozhodnutí
Šetří-li obecné soudy podmínky pro uznání a výkon rozhodnutí cizozemského orgánu veřejné moci, je jejich povinností zabývat se důsledně všemi okolnostmi rozhodnými pro takové posouzení. Porušení této povinnosti je třeba současně pokládat za porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Ukládá-li zákon obecným soudům povinnost zjistit, zda účastníku řízení, vůči němuž má být rozhodnutí uznáno, nebyla postupem tohoto orgánu odňata možnost řádně se účastnit řízení, nelze této povinnosti z hlediska pramenů ústavního pořádku dostát pouhým odkazem na údaje obsažené v apostilační doložce, nýbrž je nutno splnění tohoto požadavku ověřit materiálně.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2455/09, ze dne 12.06.2012
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti P. J., zastoupeného JUDr. Monikou Linhartovou, advokátkou se sídlem Široká 6, 110 00 Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3, č. j. Nc 13675/2004 - 23 ze dne 28. února 2005, a usnesení Městského soudu v Praze, č. j. 19 Co 493/2005 - 43 ze dne 31. ledna 2006, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení takto:
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3, č. j. Nc 13675/2004 - 23 ze dne 28. února 2005, a usnesením Městského soudu v Praze, č. j. 19 Co 493/2005 - 43 ze dne 31. ledna 2006, bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pročež se tato rozhodnutí ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí pro porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatel stručně zrekapituloval dosavadní průběh exekučního řízení, které bylo nařízeno napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 na podkladě exekučních titulů vydaných cizozemským soudem. Stěžovatel v této souvislosti uvádí, že jeho obrana v exekučním řízení před obecnými soudy spočívala v tvrzení, že o probíhajícím nalézacím řízení před Úředním soudem v Chamu nevěděl, řízení se tak nemohl účastnit. Namítá, že exekuční titul mu nebyl nikdy doručen, neboť o jeho existenci se dozvěděl až v okamžiku doručení usnesení o nařízení exekuce, přičemž v exekučním titulu jako účastník ani nebyl dostatečně označen tak, jak vyžaduje český právní řád. Z rozhodnutí Úředního soudu v Chamu je dle něj patrné, že soudu samotnému nebylo známo místo pobytu stěžovatele, přesto mu neustanovil opatrovníka jako osobě neznámého pobytu, rozhodl rozsudkem pro zmeškání a v rozsudku vyznačil jako den doručení datum 18. prosince 1998 a ještě téhož dne vydal žalobci potvrzení o vykonatelnosti rozhodnutí. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil své přesvědčení, že takový exekuční titul neměl být vnitrostátním soudem uznán pro rozpor s veřejným pořádkem [§ 64 písm. c) zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, v rozhodném znění (dále též "ZMPS")], a odkázal v této souvislosti na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 709/06 ze dne 25. dubna 2006.
II.
3. Ústavní soud si k projednání věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 3 vedený pod značkou Nc 13675/2004, z něhož zjistil následující skutečnosti.
4. Shora označeným usnesením nařídil Obvodní soud pro Prahu 3 na návrh vedlejšího účastníka, oprávněného H. S., exekuci na základě vykonatelného rozsudku Úředního soudu v Chamu, sp. zn. 2 C 0180/96 ze dne 3. prosince 1998, a vykonatelného usnesení téhož soudu o stanovení nákladů, sp. zn. 2 C 0180/96 ze dne 13. ledna 1999 (dále též "exekuční tituly"), k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 4.916,11 EUR s úrokem ve výši 10 % z této částky od 6. dubna 1994 do zaplacení a náhrady nákladů předcházejícího řízení ve výši 1.526,59 EUR s úrokem ve výši 4 % z této částky od 14. prosince 1998 do zaplacení, jakož i k uspokojení nákladů oprávněného a nákladů exekuce, které budou určeny (výrok I). Soud současně pověřil provedením exekuce JUDr. Jana Grosama, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 6, se sídlem Čistovická 11, Praha 6 (výrok II), a stěžovateli jako povinnému uložil, že nesmí po doručení usnesení o nařízení exekuce nakládat se svým majetkem, včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, s výjimkou běžné obchodní činnosti, uspokojování základních životních potřeb, udržování a správy majetku. Soud ve výroku rovněž uvedl, že právní úkon, kterým povinný poruší tuto povinnost, je neplatný (výrok III).
5. Jak se podává z odůvodnění rozhodnutí o nařízení exekuce, obvodní soud vycházel z písemného vyhotovení rozhodnutí Úředního soudu v Chamu, která byla předložena vedlejším účastníkem a opatřena apostilou a úředním překladem rozhodnutí. Z potvrzení vyznačeného na cizozemském rozsudku pro zmeškání obvodní soud dovodil, že jeho vyhotovení bylo doručeno zástupci vedlejšího účastníka dne 4. prosince 1998 a stěžovateli dne 18. prosince 1998, přičemž téhož dne bylo vedlejšímu účastníku vydáno za účelem nuceného výkonu rozhodnutí. Ze vzpomínaného usnesení o stanovení nákladů ze dne 13. ledna 1999 soud prvého stupně zjistil, že bylo stěžovateli doručeno z úřední povinnosti dne 28. ledna 1999 a rovněž vydáno vedlejšímu účastníkovi za účelem nuceného výkonu rozhodnutí. Soud dále ve svém rozhodnutí o nařízení exekuce konstatoval, že exekuční tituly byly vydány přede dnem 1. března 2002, kdy vstoupilo v platnost nařízení Rady (ES) č. 44/2001 Sb. ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, proto jej v dané věci neaplikoval a dále ve věci postupoval podle zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, v platném znění (dále též "ZMPS"), konkrétně se zabýval splněním podmínek zakotvených v § 63. Soud přitom dospěl k závěru, že exekuční tituly byly podle potvrzení doručeny vedlejšímu účastníkovi i stěžovateli, soud neměl pochybnosti o jejich totožnosti, a protože neshledal žádné důvody bránící výkonu cizího rozhodnutí uvedené v § 64 zákona č. 97/1963 Sb., přihlédl k exekučním titulům vydaným ve Spolkové republice Německo a vyvodil z nich stejné právní důsledky, jako kdyby šlo o rozhodnutí českého justičního orgánu.
6. Rozhodnutí soudu prvého stupně napadl stěžovatel odvoláním, v němž zpochybnil vykonatelnost exekučních titulů a namítal, že mu o řízení, které předcházelo vydání exekučních titulů Úředním soudem v Chamu, nebylo nic známo, soud s ním v této věci nejednal a ani exekuční tituly mu nikdy tento soud nedoručil. Tvrdil, že označení žalovaného bylo v exekučních titulech nedostatečné a exekuční soud takový nedostatek nemohl zhojit výzvou vedlejšímu účastníkovi, aby povinnou osobu z exekučního titulu blíže identifikoval.
7. Usnesením ze dne 31. ledna 2006, č. j. 19 Co 493/2005 - 43, Městský soud v Praze usnesení soudu prvého stupně jako věcně správné potvrdil, když námitky stěžovatele neshledal opodstatněnými. Odvolací soud dospěl k závěru, že totožnost žalovaného a povinného z exekučních titulů je dána, neboť se jedná o jméno stejné, odlišuje se jen tím, že je psáno česky nebo německy. Uvedl, že není podmínkou, aby povinný z exekučního titulu byl označen adresou, na níž je hlášen k trvalému pobytu, a není vyloučeno, aby adresa byla v nalézacím a exekučním řízení odlišná. Odvolací soud považoval za vyvrácenou také námitku, že stěžovatel o nalézacím řízení nevěděl a exekuční tituly mu nebyly doručeny, neboť ta byla dle odvolacího soudu vyvrácena samotnými exekučními tituly opatřenými postilou, na nichž Úřední soud v Chamu vyznačil data doručení i vykonatelnosti, s tím, že z těchto údajů soud při nařízení exekuce vychází. Ohledně námitky pravomoci a příslušnosti nalézacího soudu vyjádřil bez dalšího úvahu, že pokud německý soud rozhodoval o pohledávce německé firmy vůči české fyzické osobě, nelze z toho automaticky nedostatek pravomoci dovozovat. K tomu dodal, že ve věcech s cizím prvkem se pravomoc soudu obvykle odvozuje od jeho příslušnosti, která může být v majetkových sporech účastníky dohodnuta.
8. Stěžovatel proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání, jež obsahově korespondovalo s projednávanou ústavní stížností včetně poukazu na judikaturu Ústavního soudu. Usnesením ze dne 29. června 2009 č. j. 20 Cdo 2468/2007-60 bylo dovolání stěžovatele Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné. Dovolací soud konstatoval, že stěžovatel sice přednesl argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, avšak hodnocením námitek k takovému závěru podle něj nebylo možné dospět. Uvedl, že nebylo žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe, zejména pokud jde o závěr stran vad v označení účastníků řízení ve vykonávaném rozhodnutí. K námitce vykonatelnosti exekučního titulu v souvislosti se samotným jeho doručením stěžovateli dospěl dovolací soud k závěru, že stěžovatel založil uvedené tvrzení na vlastní skutkové verzi, odlišné od zjištění, ke kterému dospěl odvolací soud. Pokud stěžovatel odvolacímu soudu vytkl pochybení při šetření okolností doručení exekučního titulu, pak jde podle dovolacího soudu o námitku vady řízení, která nemůže být způsobilým dovolacím důvodem v dané věci. Tvrzení stěžovatele, že mu postupem Úředního soudu v Chamu byla odňata možnost řádně se účastnit řízení, dovolací soud podřadil pod námitku zmatečnosti řízení a podotkl, že ta může být v dovolacím řízení úspěšně uplatněna pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Dovolací soud dodal, že případné vady nalézacího řízení (byť by skutečně existovaly) se do řízení exekučního řízení nepřenášejí, jak ve své rozhodovací praxi již vysvětlil.
III.
9. Ústavní soud vyzval podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky a vedlejší účastníky řízení, aby se vyjádřili k projednávané ústavní stížnosti.
10. Nejvyšší soud ve svém vyjádření předně zdůraznil, že rozhodnutí dovolacího soudu nebylo napadeno, odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a zdůraznil, že dovolání bylo odmítnuto s odkazem na publikovanou judikaturu, a to především usnesení ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2002, pod poř. č. 25 a usnesení ze dne 5. května 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2000, pod poř. č. 123. S odkazem na výše uvedené proto Nejvyšší soud uvedl, že jsou zde důvody, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
11. Podle Městského soudu v Praze stěžovatel přednesl v ústavní stížnosti totožnou argumentaci jako v odvolacím řízení. Odvolací soud proto odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, kde se s námitkami stěžovatele vypořádal.
12. Obvodní soud pro Prahu 3 uvedl ve svém vyjádření, že postupoval v souladu s ustálenou judikaturou a náležitě zkoumal, zda předložené exekuční tituly jsou vykonatelné po formální a materiální stránce. Ohledně namítaných vad v označení účastníků nalézacího řízení odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu. Soud podotkl, že stěžovatel sice tvrdí, že na adrese P. (uvedené v exekučním titulu) nikdy neměl trvalé bydliště, avšak zamlčel, že na této adrese má své sídlo společnost, v níž je stěžovatel jednatelem a jediným společníkem, přičemž před rokem 2007 zde měla společnost dlouhodobě svoji provozovnu. K ostatním námitkám stěžovatele soud prvého stupně dodal, že v řízení před soudem prvého stupně nebylo nedoručení exekučních titulu či žaloby namítáno a stěžovatel tak učinil až před soudem odvolacím.
13. Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti v poskytnuté lhůtě nevyjádřil.
14. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků řízení k replice stěžovateli, který ve svém následném podání vyjádřil opětovně nesouhlas s uvedenými závěry obecných soudů a zdůraznil, že zjištění odvolacího soudu ohledně doručení exekučních titulů neumožňovala učinit závěr o tom, že se rozhodnutí dostala do dispoziční sféry stěžovatele. Odvolací soud svůj závěr o vykonatelnosti rozhodnutí zdůvodnil pouze odkazem na samotná rozhodnutí opatřená doložkou vykonatelnosti, který je však podle stěžovatele zcela nedostatečný, neboť soud měl vycházet ze skutečností vyplývajících z obsahu spisu, popř. ze skutečností o okolnostech doručení zjištěných pomocí šetření, které měl provést sám nebo prostřednictvím soudu dožádaného. Odvolací soud se nijak nezabýval a nevypořádal s otázkou, zda uznání cizozemských rozhodnutí z hlediska ochrany základních práv není v rozporu s veřejným pořádkem České republiky.
15. Všichni účastníci řízení vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání.
IV.
16. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah naříkaných soudních aktů i příslušný spisový materiál a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
17. Ústavní soud považuje na prvém místě za nutné sdělit, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegesí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se přitom Ústavní soud zabývá do
Autor: US