// Profipravo.cz / Ostatní 19.05.2011
ÚS: K transparentnosti přidělování věcí na základě rozvrhu práce soudu
Analytická právní věta
Požadavek předvídatelnosti a transparentnosti jako součást základního práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) je třeba vztahovat i na podobu a obsah rozvrhu práce. Tyto maximy samy o sobě nebrání využití výpočetní techniky, jakož i využití matematických metod při rozdělování a přidělování soudní agendy, avšak z nich současně vyplývá nezbytnost výslovného označení takovýchto metod, resp. nezbytnost popisu algoritmu, jenž je východiskem programů pro výpočetní techniku a jejího využití při přidělování věcí. V opačném případě nelze považovat rozvrh práce soudu za souladný se zásadami předvídatelnosti a transparentnosti přidělování soudní agendy, a tudíž přidělení věci nerespektující tyto podmínky porušuje právo účastníka řízení na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny.
PRÁVNÍ VĚTY
Do rámce základního práva na zákonného soudce Ústavní soud podřadil i požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), tj. předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu, včetně zastupování, pro účastníky řízení (nálezy sp. zn. III. ÚS 200/98 a III. ÚS 293/98, III.ÚS 182/99). Tyto maximy nebrání využití výpočetní techniky při rozdělování soudní agendy, jakož i využití matematických metod, jež představují základ algoritmu přidělování věcí. Zároveň však z nich, jako jejich důsledek, vyplývá nezbytnost výslovného označení takovýchto metod, resp. nezbytnost popisu algoritmu, jež je východiskem programů pro výpočetní techniku a jejího využití při přidělování věcí. V opačném případě nelze považovat rozvrh práce soudu za souladný se zásadami předvídatelnosti a transparentnosti přidělování soudní agendy, a tudíž přidělení věci za porušení těchto podmínek nutno považovat za porušení ústavního práva na zákonného soudce dle čl. 38. odst. 1 Listiny.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 1302/10, ze dne 20.04.2011
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 20. dubna 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, ve věci ústavní stížnosti P. C., Mgr. Martinem Heiplíkem, advokátem se sídlem Botičská 1936/4, 128 00 Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. února 2010 č. j. Nco 12/2010-159, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2010 č. j. 13 Co 588/2009-163 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. září 2009 č. j. 19 C 247/2008-66, takto:
I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. února 2010 č. j. Nco 12/2010-159 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2010 č. j. 13 Co 588/2009-163 se zrušují.
II. Návrh na zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. září 2009 č. j. 19 C 247/2008-66 se odmítá.
Odůvodnění
I.
Návrhem, jenž po odstranění vad byl co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 3 a odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Předmětným usnesením ze dne 22. září 2009 č. j. 19 C 247/2008-66 zamítl Obvodní soudu pro Prahu 2 žádost stěžovatele o ustanovení právního zástupce pro řízení z řad advokátů, když dospěl k závěru o nenaplnění podmínek předjímaných ustanovením § 30 o. s. ř., přičemž k odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. dubna 2010 č. j. 13 Co 588/2009-163 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Usnesením ze dne 1. února 2010 č. j. Nco 12/2010-159 Vrchní soud v Praze (pro v něm rozvedené důvody) rozhodl, že JUDr. Vladimír Fučík není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Co 588/2009.
Stěžovatel se cítí být těmito rozhodnutími dotčen v základních právech na spravedlivý proces a na zákonného soudce dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ve svém návrhu vývoj předmětné věci zrekapituloval a předložil Ústavnímu soudu celou řadu námitek, jimiž jej stran svých tvrzení o porušení ústavních práv podložil; v tom rámci, vycházeje z posloupnosti kroků nutných k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti pod aspektem práva na zákonného soudce, z pohledu relevantního pro vyhovění jeho návrhu vyjádřil (krom dalšího) i své přesvědčení o tom, že Městský soud v Praze postupoval při "rozhodování o přidělení věci sp. zn. 13 Co 588/2009 konkrétnímu soudci v rozporu se systémem přidělování věcí". Tato měla být totiž, jak se stěžovatel domnívá, přidělena "s cílem odepřít stěžovateli práva na zákonného soudce a ovlivnit posouzení jeho věci jejím přidělením podjatému JUDr. Fučíkovi". V této souvislosti stěžovatel na podporu těchto svých vývodů dodal, že k jeho žádostem "Městský soud nebyl nikdy schopen věrohodně prokázat, že přidělování sporů je nezávislé a bez zásahu vedení soudu".
Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podali účastníci řízení, z jejichž rozhodovací činnosti napadená rozhodnutí vzešla, k předmětné ústavní stížnosti vyjádření. Předsedkyně senátu 8 Cmo Vrchního soudu v Praze JUDr. Vlasta Wohlmuthová se v něm vyslovila k námitkám, jež s rozhodovacími důvody, na nichž je tento nález založen, nesouvisejí. Předseda senátu 13 Co Městského soudu v Praze JUDr. Vladimír Fučík mimo vyjádření k jiným stěžovatelovým výtkám připustil možnost, že věci, v nichž je stěžovatel účastníkem, byly v minulosti přiděleny k vyřízení senátu 13 Co, jemuž předsedá, častěji, nežli senátům jiným. Pod tímto aspektem zdůraznil, že se tak ovšem nikdy nestalo jeho zásahem do systému přidělování spisů a vyjádřil též přesvědčení, že ani zásahem nikoho jiného. V případě věcného rozhodování Ústavním soudem potom navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Za účelem posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti se Ústavní soud na základě § 48 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dotázal předsedy Městského soudu v Praze, podle kterých ustanovení rozvrhu práce a takto na základě jakých právně relevantních okolností bylo odvolání stěžovatele (směřující do usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. září 2009 č. j. 19 C 247/2008-66) přiděleno k rozhodnutí senátu 13 Co tamního soudu. Aby byly blíže ozřejměny důvody této otázky, Ústavní soud současně připojil, že obsah rozvrhu práce Městského soudu v Praze je mu znám.
Na tento dotaz reagoval Městský soud v Praze prostřednictvím místopředsedy soudu pro věci občanskoprávní JUDr. Tomáše Vejnara tak, že:
a) Spis Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 19 C 247/2008 byl předložen Městskému soudu v Praze dne 29. prosince 2009 (příjem podatelnou) k rozhodnutí o odvolání do rozhodnutí č. j. 19 C 247/2008-66 ze dne 22. září 2009. Následně byl předán ke zpracování zápisovému oddělení (vyšší podatelně), kde byl dne 30. prosince 2009 ve 12.22 hod. zaevidován do rejstříku Co, který je veden v informačním systému vrchních a krajských soudů (dále jen "IS VKS").
b) Při zápisu bylo postupováno podle rozvrhu práce Městského soudu v Praze pro rok 2009 - obecná část občanskoprávního úseku, bod I), okruh I - podle označení rejstříku Obvodního soudu pro Prahu 2 "C". Na zápis této věci se nevztahovala žádná výjimka uvedená v rozvrhu práce (specializace, opětovné přidělení soudnímu oddělení apod.).
c) Po výběru "okruhu I." pracovnicí zápisového oddělení byl aplikován algoritmus přidělování věcí počítačovým systémem v rámci tohoto okruhu IS VKS.
d) Přidělení věci je i v souladu s tabulkovou částí rozvrhu práce Městského soudu v Praze pro rok 2010, neboť soudní oddělení 13 Co má stanoven obor působnosti: "Počítačovým systémem vždy po jedné věci opakovaně podle obecných zásad s výjimkou specializovaných agend."
e) Věc byla přidělena soudnímu oddělení 13 Co pod pořadovým číslem 588 v souladu s platným rozvrhem práce v době nápadu na Městský soud v Praze.
Dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že účastníci, tj. stěžovatel v podání doručeném Ústavnímu soudu dne 25. března 2011, Vrchní soud v Praze neuplatněním námitky k upuštění od ústního jednání k výslovné výzvě Ústavního soudu ze dne 15. března 2011 a Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti doručeném Ústavnímu soudu dne 2. září 2010, vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od něj v předmětné věci upuštěno.
II.
Jak se z dnes již ustálené judikatury podává, Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. V intencích takto limitovaného přezkumu byla posouzena i nyní projednávaná ústavní stížnost.
Nejprve nutno říci, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí interpretoval obsah základního práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny i v širším kontextu. Konstatoval, že zmíněný ústavní imperativ se sluší pokládat za zcela neopominutelnou podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která soudům byla ústavně svěřena; ten totiž na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc".
Právě z toho důvodu kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení jako garance proti možné svévoli je součástí základního práva na zákonného soudce i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů. (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 232/95, III. ÚS 200/98, III. ÚS 293/98, I. ÚS 93/99, III. ÚS 182/99, II. ÚS 105/01, III. ÚS 29/01, IV. ÚS 307/03, I. ÚS 722/05, III. ÚS 2853/07, II. ÚS 1191/08 a další).
Do rámce základního práva na zákonného soudce Ústavní soud podřadil i požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, tj. předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu, včetně zastupování, pro účastníky řízení (nálezy sp. zn. III. ÚS 200/98 a III. ÚS 293/98, III.ÚS 182/99). Tyto maximy nebrání využití výpočetní techniky při rozdělování soudní agendy, jakož i využití matematických metod, jež představují základ algoritmu přidělování věcí. Zároveň však z nich, jako jejich důsledek, vyplývá nezbytnost výslovného označení takovýchto metod, resp. nezbytnost popisu algoritmu, jež je východiskem programů pro výpočetní techniku a jejího využití při přidělování věcí. V opačném případě nelze považovat rozvrh práce soudu za souladný se zásadami předvídatelnosti a transparentnosti přidělování soudní agendy, a tudíž přidělení věci za porušení těchto podmínek nutno považovat za porušení ústavního práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny.
Přidělení předmětné věci stěžovatele (jeho odvolání do usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. září 2009 č. j. 19 C 247/2008-66) senátu 13 Co Městského soudu v Praze, jak z obsahu rozvrhu práce Městského soudu v Praze (vyžádaného autentického znění rozvrhu práce pro rok 2009, jenž je též dostupný na webových stránkách tohoto soudu) a konečně i citovaného vyjádření plyne, je v rozporu s uvedenými kautelami v judikatuře Ústavního soudu obsaženými.
V důsledku toho Ústavní soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. února 2010 č. j. Nco 12/2010-159, jímž bylo rozhodnuto, že JUDr. Vladimír Fučík není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Co 588/2009 (pouze z toho důvodu, jenž uveden), a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2010 č. j. 13 Co 588/2009-163 zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Zrušením napadeného usnesení Městského soudu v Praze se stěžovateli otevírá možnost projednání jím uplatněných námitek k tomu povolaným zákonným soudcem (senátem). Dle přesvědčení Ústavního soudu je ochranu ústavnosti nutno spojovat s minimalizací zásahů do pravomoci obecných soudů, jakož i jiných orgánů státní správy. Jinak řečeno, nálezem je vytvořen procesní prostor pro ochranu práv stěžovatele uvnitř soustavy obecných soudů novým rozhodnutím Městského soudu v Praze. Pro uvedené Ústavní soud ve zbylém rozsahu návrh z důvodu jeho nepřípustnosti odmítl [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Autor: ÚS