// Profipravo.cz / Ostatní 01.12.2009
ÚS: Právo na zákonného soudce a změna judikatury
Analytická právní věta
Ke změně právního názoru soudu oproti dosavadní judikatuře se musí přistupovat zdrženlivě a takovéto rozhodnutí musí být vždy důkladně odůvodněno. Stanoví-li zákon pro takovou změnu zvláštní pravidla, má jejich nedodržení za následek zásah do práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny a porušení povinnosti podle čl. 2 odst. 3 Ústavy uplatňovat státní moc jen způsobem, který stanoví zákon.
PRÁVNÍ VĚTY
Z průběhu řízení, jež předcházelo vydání napadeného rozsudku, se podává, že před přijetím napadeného rozhodnutí mělo být v procesu před Nejvyšším soudem vedeným aplikováno ustanovení § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, tedy že ve věci měl rozhodující senát 28 Cdo mající jiný právní názor než v předcházejících věcech řízení přerušit a věc předložit velkému senátu kolegia. Pakliže tak neučinil a ve věci sám rozhodl, uplatnil státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny a zatížil řízení vadou nesprávně obsazeného soudu, jež v rovině ústavněprávní představuje porušení ústavního práva na zákonného soudce.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 738/09, ze dne 11.09.2009
Ústavní soud rozhodl dne 11. září 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti obce Rovná, Obecní úřad Rovná, 357 65 Sokolov, zastoupené JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou, AK se sídlem Vítězná 10, 360 66 Karlovy Vary, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009 č. j. 28 Cdo 1565/2006-185 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 1. 2006 č. j. 12 Co 483/2005-169, za účasti 1) Nejvyššího soudu a 2) Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a vedlejšího účastníka Lesů České republiky, s. p., se sídlem Přemyslova 1106, Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Jiřím Urbanem, advokátem, AK se sídlem Vodičkova 41/39, 116 02 Praha 1, se souhlasem účastníka s upuštěním od ústního jednání, takto:
I. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009 č. j. 28 Cdo 1565/2006-185 se ruší, neboť v řízení, jež jeho vydání předcházelo, bylo porušeno základní právo stěžovatelky na zákonného soudce garantované čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Co do zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením o porušení základního práva na spravedlivý proces, jež je jí zaručeno ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Porušení uvedených základních práv spatřovala stěžovatelka v prvé řadě v tom, že se Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí odchýlil od předchozí judikatury, aniž by věc předložil velkému senátu dle ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích").
3. Stěžovatelka upozornila, že Nejvyšší soud nejméně ve třech svých předchozích rozhodnutích dovodil, že rozhodným datem pro přechod nemovitého majetku ze zanikající obce na stát byl v případě Vojenského újezdu Prameny podle zákona č. 169/1949 Sb. až 1. červenec 1950, zatímco nyní vyslovil, že k přechodu došlo již před 31. 12. 1949.
4. Za porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelka považovala i skutečnost, že právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, a ani z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají. Zároveň napadená rozhodnutí připouštějí retroaktivní působení aplikovaných právních předpisů.
II.
5. Nejvyšší soud se k ústavní stížnosti vyjádřil dne 17. 4. 2009 a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta; odkázal přitom na odůvodnění rozsudku.
6. Rovněž Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření ze 14. 4. 2009 odkázal na odůvodnění rozsudku a navrhl zamítnutí stížnosti.
7. Vedlejší účastník ve vyjádření ze dne 30. 6. 2009 navrhl odmítnutí ústavní stížnosti. Nelze přisvědčit tvrzení stěžovatelky, podle něhož jsou právní závěry soudů v rozporu se skutkovými zjištěními. Žádný ze soudů prý nezjistil, že by Vojenský újezd Prameny vznikl v jinou dobu, než jaká vyplývá z příslušného právního předpisu, tedy k 1. červenci 1950. Soudy pouze rozhodly, že usnesení vlády o zřízení vojenského výcvikového tábora mělo za důsledek přechod vlastnictví k předmětným pozemkům již před tímto datem. Takový výklad nezakládá nepřípustnou rektroaktivitu.
8. Pokud se týče odkazu na rozhodnutí Nejvyššího soudu, která jsou v údajném rozporu s naříkaným rozhodnutím, uvedl vedlejší účastník, že jednou přijatý právní názor může být změněn. Stěžovatelka poukazem na jiná rozhodnutí zpochybňuje nezávislost soudu rozhodujícího v předmětné věci a domáhá se, aby v její věci rozhodl jiný než zákonný soudce.
9. Stěžovatelka ve své replice námitky vedlejšího účastníka odmítla a znovu shrnula námitky obsažené v ústavní stížnosti.
III.
10. Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 16 C 255/2000, z něhož zjistil následující.
11. Žalobou ze dne 27. 11. 2000 se stěžovatelka u Okresního soudu v Sokolově domáhala vydání rozsudku, jímž mělo být určeno, že žalobkyně je vlastnicí nemovitostí specifikovaných v petitu. Okresní soud v Sokolově žalobu zamítl dne 18. 12. 2002 rozsudkem č. j. 16 C 255/2000-67.
12. Žalobkyně proti tomuto rozhodnutí podala odvolání, na jehož základě Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 7. 4. 2003 č. j. 12 Co 97/2003-80 prvostupňový rozsudek zrušil a vrátil věc Okresnímu soudu v Sokolově k dalšímu řízení.
13. Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 21. 6. 2005 č. j. 16 C 255/2000-144, ve spojení s opravným usnesením ze dne 20. 7. 2005 č. j. 16 Co 255/2000-146, určil, že žalobkyně je vlastnicí specifikovaných nemovitostí. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatelce svědčí naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Dále konstatoval, že stěžovatelka prokázala splnění podmínek, s nimiž zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, spojuje přechod vlastnictví k vyjmenovaným věcem z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Okresní soud tedy vzal za prokázané, že obce - právní předchůdkyně stěžovatelky - vlastnily předmětné nemovitosti ke dni 31. 12. 1949.
14. Vedlejší účastník se proti tomuto rozhodnutí odvolal; Krajský soud v Plzni
dne 18. 1. 2006 rozsudkem č. j. 12 Co 483/2005-169 změnil prvostupňový rozsudek tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud se s právním názorem soudu okresního neztotožnil. Podle odvolacího soudu bylo prokázáno, že na historických pozemcích zmíněných obcí Čistá, Vranov a Milíře byl zřízen vojenský výcvikový tábor a toto území přešlo pod Vojenský újezd Prameny. Nemovitosti přešly podle § 8 odst. 1 ve spojení s § 26 odst. 1 zákona č. 169/1949 Sb. do působnosti vojenské správy dnem vytčení hranic vojenského výcvikového tábora (25. 3. 1947). Ke dni 31. 12. 1949 tedy nemohly předmětné tyto obce vlastnit předmětné pozemky, neboť jejich vlastníkem již byl stát.
15. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, jež bylo napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu zamítnuto. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry Krajského soud v Plzni a dospěl k závěru, že jmenované obce nebyly ke dni 31. 12. 1949 vlastníky předmětných pozemků; nemovitosti totiž podle názoru dovolacího soudu přešly na stát již před tímto datem podle § 26 odst. 1 zákona č. 169/1949 Sb.
IV.
16. Všichni účastníci vyjádřili souhlas s upuštěním od ústního jednání nebo se k této otázce ve stanovené lhůtě nevyjádřili. Protože ani Ústavní soud neočekával od tohoto jednání další objasnění věci, upustil od něj dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V.
17. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a zároveň jde o návrh přípustný. Ústavní soud dále přezkoumal napadený výrok rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná a zčásti nepřípustná.
18. Ústavní soud podotýká, že podle čl. 83 Ústavy je jeho základním úkolem ochrana ústavnosti; proto mu zásadně nepřísluší hodnotit interpretaci jednoduchého práva. Ústavní soud však v projednávané věci shledal důvody ke svému zásahu, neboť Nejvyšší soud při svém rozhodování postupoval v rozporu s požadavky kladenými na soudní proces hlavou pátou Listiny. Nejvyšší soud totiž tím, že věc nepředložil velkému senátu kolegia, porušil stěžovatelčino právo na zákonného soudce.
19. Z dokazování provedeného Ústavním soudem vyplynulo, že Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 31. 1. 2007 sp. zn. 28 Cdo 3569/2006 (dostupný na www.nsoud.cz) vyslovil právní názor, dle kterého " Odvolací soud svůj závěr postavil na ustanovení § 26 odst. 1 a 2 zákona č. 169/4949 Sb., který však naznačený věcněprávní dopad mít nemůže, neboť uvedená ustanovení toliko přiznávají účinky usnesení vlády o zřízení ú. předpokládaném § 1 odst. 1 zákona č. 169/1949 Sb. také usnesením vlády a usnesením sboru pověřenců o zřízení vojenských výcvikových táborů učiněných přede dnem účinnosti zákona, a dále účinky těm - z povahy věci faktickým - opatřením učiněným přede dnem účinnosti zákona, jejichž obsah odpovídá jeho ustanovením (zejména pak opětovným vytyčováním hranic u dosavadních vojenských výcvikových táborů); účinky předpokládané § 4 nebo § 8 zákona č. 169/1949 Sb. však těmto opatřením nepřiznává. Pokud tedy byl zákonem stanoveným způsobem den účinnosti přechodu nemovitého majetku ze zanikající obce na stát stanoven na 1. červenec 1950 (§ 4), pak prostá skutečnost zřízení vojenských výcvikových táborů v roce 1946 (s následky výše uvedenými) nemůže založit retroaktivní dopad do vlastnických práv dotčených subjektů, a stejně tak ani následné usnesení vlády ze dne 18. října 1949 o úředním názvu vojenských ú. (§ 1 odst. 6 zákona č. 169/1949 Sb.) tyto účinky nemá. Ke shodnému závěru, že Vojenský újezd Prameny byl zřízen až po 31. prosinci 1949, došel dovolací soud také ve svém rozhodnutí ze dne 23. června 2004, sp. zn. 28 Cdo 1087/2003, byť se nejednalo o otázku v daném řízení meritorní." Z tohoto právního názoru vycházejí i některá další rozhodnutí Nejvyššího soudu. V usnesení ze dne 28. 5. 2008 sp. zn. 28 Cdo 3211/2007 (dostupné na www.nsoud.cz) Nejvyšší soud uvedl: "Nejvyšší soud již v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1087/2003 a zejména pak v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 3569/2006 k věci zcela konkrétně judikoval, že rozhodným datem pro přechod nemovitého majetku ze zanikající obce na stát byl v případě Vojenského újezdu Prameny podle zákona č. 169/1949 Sb. 1. červenec 1950 (§ 4) jako den vyhlášený tehdejším ministerstvem vnitra v Úředním listě; šlo o obec, jejíž území bylo zcela pojato do území vojenského újezdu (§ 2 odst. 1 a 3, § 4 zákona č. 169/1949 Sb.). Věcněprávní dopad nemohlo mít usnesení vlády o zřízení vojenského újezdu, předpokládané v ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 169/1949 Sb., a ani usnesení sboru pověřenců o zřízení vojenských výcvikových táborů, učiněné přede dnem účinnosti zmíněného zákona. Prostá skutečnost zřízení vojenských výcvikových táborů v roce 1946 nemohla založit retroaktivní dopad do vlastnických práv dotčených subjektů; ani usnesení vlády ze dne 18. 10. 1949 o úředním názvu vojenského újezdu (§ 1 odst. 6 zákona č. 169/1949 Sb.) tyto účinky nemá." Nelze rovněž přehlédnout citovaný rozsudek sp. zn. 28 Cdo 1087/2003, který se k věci rovněž - byť toliko okrajově - vyjádřil.
20. Naproti tomu v nyní přezkoumávaném rozsudku, který byl vydán až po přijetí citovaných rozhodnutí, byl formulován - jak z uvedeného patrno - právní závěr zcela opačný, totiž, že: "Dovolací soud se zbožňuje (správně zřejmě "ztotožňuje" pozn. ÚS) s právním posouzením odvolacího soudu v tom, že v důsledku aplikace shora citovaných ustanovení zákona č. 169/1946 Sb. je třeba za rozhodující považovat skutečnost, že na území historického majetku zmíněných obcí, jejichž právním nástupcem je dnešní žalobkyně, byl zřízen původně Vojenský výcvikový tábor v době plynoucí ze shora citovaných listinných pramenů. Režim tohoto tábora pak podle § 26 odst. 1 zákona č. 169/1946 Sb. sledoval osud vojenského újezdu, přičemž vytčením jeho hranic došlo podle § 8 odst. 1 a 2 zákona č. 169/1946 Sb. k přechodu nemovitostí a práv k vodám na území náležejícím státu do oboru vojenské správy. Nelze ani namítat rozpor s ustanovením zákona, který výslovně stanovil v § 26 odst. 1, že usnesení vlády a usnesení sboru pověřenců o zřízení vojenských výcvikových táborů, k nimž došlo před účinností zákona (tj. před 2.7.1949) neslo s sebou účinky usnesení vlády o zřízení újezdů podle § 1 odst. 1 citovaného zákona. Při skutkových zjištěních, která plynou z přehledného odůvodnění odvolacího soudu, je tak zřejmé, že právní posouzení odvolacího soudu o vynětí historického majetku v rozsahu posuzovaném v této věci, z majetku bývalých zmíněných obcí, je třeba považovat za správné, neboť ku dni 31.12.1949, nebyly tyto obce (a dnes jejich právní nástupce - žalobkyně) již vlastníky zmíněného historického majetku. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v mezích dovolacího přezkumu třeba považovat za správné." Tento rozsudek se přitom zabýval stejným vojenským újezdem jako shora citovaná rozhodnutí.
21. Lze tedy uzavřít, že Nejvyšší soud se v napadeném rozhodnutí zřetelně odchýlil od dřívějšího rozsudku sp. zn. 28 Cdo 3569/2006 (jehož závěry byly potvrzeny i v dalších citovaných rozsudcích), podle něhož rozhodným datem pro přechod nemovitého majetku ze zanikající obce na stát byl v případech týkajících se území Vojenského újezdu Prameny podle zákona č. 169/1949 Sb. až 1. červenec 1950.
22. Jak již Ústavní soud uvedl dříve (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 613/06 či nález sp. zn. IV. ÚS 2170/08, oba dostupné na http://nalus.usoud.cz, z jejichž odůvodnění vychází Ústavní soud i v této věci), takovýto rozpor by sám o sobě nemohl být důvodem pro kasaci napadeného rozhodnutí. Judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna. Změna rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem jevem ve své podstatě nežádoucím, neboť takovouto změnou zjevně je narušen jeden z principů demokratického právního státu, a to princip předvídatelnosti soudního rozhodování. To je prioritním důvodem, proč platná právní úprava předepisuje pro soudy nejvyšších instancí i pro Ústavní soud zvláštní a závazná pravidla přijímání rozhodnutí v situacích, kdy jimi má být jejich dosavadní judikatura překonána. Dokonce i kdyby takovéto procedury nebyly pro uvedené případy pozitivním právem zakotveny, nic by to neměnilo na povinnosti soudů přistupovat ke změně judikatury nejen opatrně a zdrženlivě (tj. výlučně v nezbytných případech opodstatňujících překročení principu předvídatelnosti), ale též s důkladným odůvodněním takového postupu; jeho součástí nezbytně by mělo být přesvědčivé vysvětlení toho, proč, vzdor očekávání respektu k dosavadní rozhodovací praxi, bylo rozhodnuto jinak.
23. Podle ustanovení § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu. Z dokazování provedeného Ústavním soudem nevyplynulo, že by byl dán důvod k výluce z tohoto postupu dle ustanovení § 20 odst. 2 zákona o soudech a soudcích.
24. Nastolený problém nebyl dosud velkým senátem kolegia Nejvyššího soudu řešen. Z vylíčení průběhu řízení, jež předcházelo vydání napadeného rozsudku, se tedy nepochybně podává, že před přijetím napadeného rozhodnutí mělo být v procesu před Nejvyšším soudem vedeným aplikováno ustanovení § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, tedy že ve věci měl rozhodující senát 28 Cdo mající jiný právní názor než v předcházejících věcech řízení přerušit a věc předložit velkému senátu kolegia. Pakliže tak neučinil a ve věci sám rozhodl, uplatnil státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny a zatížil řízení vadou nesprávně obsazeného soudu, jež v rovině ústavněprávní představuje porušení ústavního práva na zákonného soudce; příkaz, dle kterého "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" (čl. 38 odst. 1 Listiny), vyvěrá z požadavku plnění jednoho z principů demokratického právního státu (srov. čl. 1 Ústavy); nerespektování zákona (zde zákona o soudech a soudcích) ohledně toho, v jakém složení senátu má být věc rozhodována, představuje ve svých důsledcích i porušení čl. 90 a čl. 94 odst. 1 Ústavy.*)
25. Uvedená zjištění dostatečně opodstatňují kasaci rozhodnutí Nejvyššího soudu, takže Ústavní soud - vycházeje z principu subsidiarity hmotněprávního k procesněprávnímu přezkumu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 205/97, Sb.n.u., sv. 9, str. 379 či citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 2170/08 a další) - nezabýval se již věcnou správností naříkaného rozsudku či souladem mezi skutkovými zjištěními a právními závěry.
26. Není na Ústavním soudu, aby v řízení o nyní podané ústavní stížnosti vstupoval do jurisdikce Nejvyššího soudu a vyjadřoval se k výkladu jednoduchého práva, jestliže tak před ním mohl a měl učinit velký senát občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu. Teprve pokud by výklad následně přijatý Nejvyšším soudem porušoval základní práva stěžovatelky, bylo by na Ústavním soudu, aby se věcí znovu zabýval [podobně srov. nález sp. zn. IV. ÚS 128/05, Sb. n. u., sv. 37, str. 355 (364) či nález sp. zn. IV. ÚS 613/06], přirozeně za předpokladu existence řádného návrhu.
27. Zrušením napadeného rozsudku Nejvyššího soudu se stěžovatelce otevírá možnost projednání jí uplatněných námitek před k tomu povolaným obecným soudem. Dle přesvědčení Ústavního soudu je ochranu ústavnosti nutno spojovat s minimalizací zásahů do pravomoci obecných soudů, jakož i jiných orgánů státní správy. Jinak řečeno, je nálezem vytvořen procesní prostor pro ochranu práv stěžovatelky uvnitř soustavy obecných soudů novým rozhodnutím Nejvyššího soudu nyní již v senátě správně složeném. I zde platí subsidiarita hmotněprávního k procesněprávnímu přezkumu [srov. již citovaný nález III. ÚS 205/97, I. ÚS 549/2000, Sb.n.u., sv. 22, str. 65 (68) a další], nehledě na to, že zrušením rozsudku krajského soudu by Ústavní soud nepřípustně nahrazoval činnost velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu.*)
28. Z uvedených důvodů Ústavní soud napadený rozsudek Nejvyššího soudu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V části směřující proti rozhodnutí Krajského soudu v Plzni pak ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou dle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Autor: ÚS