// Profipravo.cz / Ostatní 03.07.2008
K uznání cizího rozhodnutí při odnětí možnosti účasti na řízení
Ohledně uznání pravomocných cizích rozhodnutí v jiných věcech, než které jsou jmenovitě uvedeny v § 65 a § 67 odst. 1 (ve věcech manželských a ve věcech určení otcovství) ZMPS, je třeba vycházet z toho, že se uznávají za podmínek upravených v ustanoveních § 63 a § 64 téhož zákona, a to obdobně jako je tomu u věcí majetkových, tj. bez zvláštního uznávacího řízení (R 26/1987).
V posuzované věci bylo zjištěno, že na základě návrhu na zahájení řízení podaného otcem dne 6. 4. 2004, byl nezletilý G. rozhodnutím Vrchního soudu státu C., okres S. B., ze dne 7. 4. 2004, svěřen do péče otce. Z obsahu spisu přitom vyplývá, že o zahájení řízení nebyla matka soudem informována, pouze právní zástupce otce ji dne 6. 4. 2004 emailem zaslaným na její emailovou adresu a emailovou adresu jejího otce informoval o tom, že ve věci proběhne dne 7. 4. 2004 jednání.
Je tedy nepochybné, že postupem Vrchního soudu státu K. bylo matce znemožněno řádně se účastnit řízení o návrhu otce na svěření nezletilého do jeho péče, neboť nebyla soudem o jednání konaném dne 7. 4. 2004 vyrozuměna. Tím byla zcela nepochybně naplněna podmínka uvedená v ustanovení § 65 písm. c) ZMPS, které stanoví, že byla-li účastníku řízení, vůči němuž má být cizí rozhodnutí uznáno, odňata postupem cizího orgánu možnost řádně se účastnit řízení, zejména nebylo-li mu doručeno do vlastních rukou předvolání nebo návrh na zahájení řízení, nebo nebyl-li odpůrci návrh na zahájení řízení doručen do vlastních rukou, nelze cizí rozhodnutí uznat ani vykonat. S ohledem na to nelze dospět k závěru, že o návrhu matky na úpravu poměrů nezletilého není možno rozhodnout pro překážku věci pravomocně rozhodnuté (§ 159a odst. 5 o. s. ř.), jak nesprávně dovodily soudy obou stupňů.
Ze strany Vrchního soudu státu C., okres S. B., navíc uvedeným postupem došlo k porušení Úmluvy o doručování soudních a mimosoudních písemností v cizině ve věcech občanských a obchodních ze dne 15. 11. 1965 (publikované pod č. 85/1982 Sb.), když Českou republikou byla vznesena námitka vůči čl. 10 úmluvy, kterou bylo vyloučeno na území České republiky doručování soudních písemností z jiného smluvního státu prostřednictvím pošty nebo oprávněných úředních osob a za řádné doručení tedy rozhodně nelze považovat ani doručení na emailovou adresu účastníka řízení (matky).
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1623/2008, ze dne 20. 5. 2008
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci nezletilého G. T. A., zastoupeného opatrovníkem Městským úřadem Č., syna matky T. A., zastoupené advokátkou, a otce G. A., zastoupeného opatrovnicí advokátkou, o úpravu poměrů nezletilého, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. Nc 76/2004, o dovolání matky proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2006, č. j. 30 Co 527/2006 - 407, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2006, č. j. 30 Co 527/2006 - 407, a usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 8. 3. 2006, č. j. Nc 76/2004 - 337, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha - západ k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Matka nezletilého podala dne 23. 3. 2004 u Okresního soudu Praha - západ návrh na úpravu poměrů nezletilého s odůvodněním, že rodiče spolu nežijí od 5. 3. 2004, kdy s nezletilým přicestovala do České republiky. Navrhla, aby nezletilý byl svěřen do její výchovy a otci stanoveno výživné ve výši 500 USD měsíčně.
Okresní soud Praha - západ usnesením ze dne 8. 3. 2006, č. j. Nc 76/2004 - 337, řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně ze spisu tohoto soudu vedeného pod sp. zn. Nc 76/2004 zjistil, že rozsudkem ze dne 23. 5. 2005, č. j. Nc 76/2004 - 200, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2005, č. j. 30 Co 363/2005 - 257, který nabyl právní moci dne 18. 1. 2006, byl zamítnut návrh otce na navrácení nezletilého do U. Ze zprávy Vrchního soudu státu C., okres S. B., ze dne 13. 9. 2005 a přiloženého rozhodnutí Vrchního soudu státu C., okres S. B. ze dne 7. 4. 2004, vzal dále za prokázané, že nezletilý byl svěřen do zákonné péče otce a současně byl nařízen styk matky s nezletilým s dohledem a že matka byla o vydaném rozhodnutí informována emailem zaslaným jejímu otci, přičemž toto rozhodnutí může být změněno pouze rozhodnutím vydaným Vrchním soudem státu C.; o svěření do péče bylo rozhodováno na základě příkazu bez účasti druhé strany. Dne 27. 2. 2004 podal otec návrh na rozvod manželství rodičů nezletilého z důvodu nepřekonatelných rozdílů a navrhl, aby zákonnou i skutečnou péči o dítě měli oba rodiče společně. Soud prvního stupně dovodil, že v dané věci je dána jeho pravomoc a příslušnost podle § 39 odst. 1 zák. č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, podle něhož ve věcech výchovy a výživy nezletilých a v jiných věcech jich se týkajících, jsou-li českými občany, je dána pravomoc českých soudů i tehdy, žijí-li v cizině, a to vzhledem k tomu, že mezi USA a ČR není uzavřena smlouva o právní pomoci ve věcech občanských. Dospěl k závěru, že byl-li nezletilý rozhodnutím vydaným Vrchním soudem státu C., okres S. B., ze dne 7. 4. 2004 svěřen do výchovy otce, nelze rozhodovat o úpravě poměrů nezletilého na základě matkou podaného návrhu ze dne 23. 3. 2004, neboť se jedná o neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, spočívající v překážce rei iudicatae (§ 103, § 104 odst. 1 a § 159a odst. 5 občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.“). K rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 23. 5. 2005, č. j. Nc 76/2004 - 200, jímž byl zamítnut návrh otce na navrácení nezletilého do U., soud prvního stupně nepřihlédl, neboť rozhodnutí o navrácení dítěte vydané podle Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí se ve smyslu jejího čl. 19 nedotýká věcné úpravy práva péče o dítě.
K odvolání matky Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 11. 2006, č. j. 30 Co 527/2006 - 407, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Dovodil, že bylo-li v řízení prokázáno, že nezletilý je státním občanem České republiky i USA a že návrh na úpravu poměrů nezletilého po rozchodu rodičů podala matka (k soudu v České republice) i otec (k soudu v USA), jedná se o věc s mezinárodním prvkem, přičemž výchozí otázkou je posouzení, zda je dána pravomoc soudů České republiky, a v kladném případě, podle jakého právního řádu je třeba v řízení postupovat. Závěr soudu prvního stupně, že v daném případě je pravomoc českých soudů dána, považoval za správný a stejně tak se ztotožnil i s jeho závěrem, že bylo-li o výchově nezletilého rozhodnuto v U. dne 7. 4. 2004, vznikla tím ve vztahu k probíhajícímu řízení překážka věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 5 o. s. ř., která představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku matky, že předpokladem účinnosti rozhodnutí justičního orgánu cizího státu je jeho uznání českými orgány, neboť v rodinně-právních vztazích vyžadují ke své účinnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu podle § 67 zák. č. 97/1963 Sb. jen ta cizí rozhodnutí, která mají povahu statusových rozhodnutí a jsou vyjmenována v tomto ustanovení (viz Stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 27. 8. 1987, Cpjf 27/86, publikované pod R 26/1987 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 248-249); o takový případ se v dané věci nejedná, což znamená, že k účinnosti rozhodnutí soudu státu C. v České republice není třeba zvláštního rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala matka dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., a podává je z důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Poukazuje na to, že odvolací soud se sice zabýval rozhodnutím Vrchního soudu S. B. ze dne 7. 4. 2004, avšak pouze z toho pohledu, že mělo nabýt právní moci. Přehlédl však, že cizí rozhodnutí nelze uznat z důvodů taxativně uvedených v zákoně č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, jmenovitě v ustanovení § 64 písm. c), d), které na rozhodnutí Vrchního soudu S. B. plně dopadá, neboť matce, jak uváděla již v řízení před soudem prvního stupně, byla postupem tohoto soudu odňata možnost řádně se zúčastnit řízení, a předvolání ani návrh na zahájení řízení jí nebyly doručeny, natož do vlastních rukou. Poukazuje na to, že uznávání cizích rozhodnutí bylo vyřešeno stanoviskem Nejvyššího soudu uveřejněném pod R 26/1987 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z něhož vyplývá závěr, že ohledně uznání pravomocných cizích rozhodnutí v jiných věcech, než které jsou uvedeny jmenovitě v § 65 a § 67 odst. 1 zák. č. 97/1963 Sb., je třeba vycházet z toho, že se uznávají za podmínek upravených v § 63 a § 64 téhož zákona, a to obdobně jako u věcí majetkových. Dále se v tomto stanovisku uvádí, že z tohoto zákona ani občanského soudního řádu nelze přesvědčivě dovodit, že by u těchto jiných rozhodnutí bylo předepsáno uznávací řízení zvláštního druhu, a že je tedy namístě vyjít z té právní úpravy, která řeší otázky uznávání cizích rozhodnutí bez zvláštního uznávacího řízení (§ 65 zák. č. 97/1963 Sb.). Soudům obou stupňů dovolatelka vytýká, že přehlédly, že podle § 52 zák. č. 97/1963 Sb., listiny vydané soudy a úřady v cizině, které platí na místě, kde byly vydány, za listiny veřejné, mají důkazní moc veřejných listin také v České republice, jestliže jsou opatřeny předepsanými ověřeními. To se v daném případě nestalo, přičemž soudy bez opory ve skutkových zjištěních presumovaly, že rozhodnutí Vrchního soudu státu K., okres S.B., je pravomocné a že je opatřeno předepsanými ověřeními. Navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Opatrovník nezletilého se ve svém vyjádření k dovolání matky ztotožnil s rozhodnutími soudů obou stupňů. Opatrovnice otce ve vyjádření k dovolání uvedla, že podle jejího názoru v opatrovnických sporech není dovolání přípustné, a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. , tj. pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu § 242 o. s. ř. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnila, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 103 o. s. ř. kdykoliv za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
Podle § 104 odst. 1 o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.
Podle § 159a odst. 5 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
Podle § 63 zák. č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen „ZMPS“), rozhodnutí justičních orgánů cizího státu ve věcech uvedených v § 1, stejně jako cizí soudní smíry a cizí notářské listiny v těchto věcech (dále jen „cizí rozhodnutí“) mají v České republice účinnost, jestliže nabyla podle potvrzení příslušného cizího orgánu právní moci a byla-li uznána českými orgány.
Podle § 64 ZMPS cizí rozhodnutí nelze uznat ani vykonat, jestliže a) uznání brání výlučně pravomoc orgánů českých nebo jestliže by řízení nemohlo být provedeno u žádného orgánu cizího státu, kdyby se ustanovení o příslušnosti českých soudů použila na posouzení pravomoci cizozemského orgánu; b) o témže právním poměru bylo českým orgánem vydáno pravomocné rozhodnutí nebo bylo-li v České republice uznáno pravomocné rozhodnutí orgánu třetího státu; c) účastníku řízení, vůči němuž má být rozhodnutí uznáno, byla odňata postupem cizího orgánu možnost řádně se účastnit řízení, zejména nebylo-li mu doručeno do vlastních rukou předvolání nebo návrh na zahájení řízení, nebo nebyl-li odpůrci návrh na zahájení řízení doručen do vlastních rukou; d) uznání by se příčilo českému veřejnému pořádku; e) není zaručena vzájemnost; vzájemnost se nevyžaduje, nesměřuje-li cizí rozhodnutí proti českému občanu nebo právnické osobě.
Podle § 65 ZMPS uznání cizího rozhodnutí v majetkových věcech se nevyslovuje zvláštním výrokem. Cizí rozhodnutí je uznáno tím, že český orgán k němu přihlédne, jako by šlo o rozhodnutí českého orgánu.
Podle závěru uvedeného ve Stanovisku Nejvyššího soudu Cpjf 27/86, které bylo uveřejněno pod č. 26/1987 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, je třeba ohledně uznání pravomocných cizích rozhodnutí v jiných věcech, než které jsou jmenovitě uvedeny v § 65 a § 67 odst. 1 (ve věcech manželských a ve věcech určení otcovství) ZMPS, vycházet z toho, že se uznávají za podmínek upravených v ustanoveních § 63 a § 64 téhož zákona, a to obdobně jako je tomu u věcí majetkových, tj. bez zvláštního uznávacího řízení.
V posuzované věci bylo zjištěno, že na základě návrhu na zahájení řízení podaného otcem dne 6. 4. 2004, byl nezletilý G. rozhodnutím Vrchního soudu státu C., okres S. B., ze dne 7. 4. 2004, svěřen do péče otce. Z obsahu spisu přitom vyplývá, že o zahájení řízení nebyla matka soudem informována, pouze právní zástupce otce ji dne 6. 4. 2004 emailem zaslaným na její emailovou adresu a emailovou adresu jejího otce informoval o tom, že ve věci proběhne dne 7. 4. 2004 jednání.
Je tedy nepochybné, že postupem Vrchního soudu státu K. bylo matce znemožněno řádně se účastnit řízení o návrhu otce na svěření nezletilého do jeho péče, neboť nebyla soudem o jednání konaném dne 7. 4. 2004 vyrozuměna. Tím byla zcela nepochybně naplněna podmínka uvedená v ustanovení § 65 písm. c) ZMPS, které stanoví, že byla-li účastníku řízení, vůči němuž má být cizí rozhodnutí uznáno, odňata postupem cizího orgánu možnost řádně se účastnit řízení, zejména nebylo-li mu doručeno do vlastních rukou předvolání nebo návrh na zahájení řízení, nebo nebyl-li odpůrci návrh na zahájení řízení doručen do vlastních rukou, nelze cizí rozhodnutí uznat ani vykonat. S ohledem na to nelze dospět k závěru, že o návrhu matky na úpravu poměrů nezletilého není možno rozhodnout pro překážku věci pravomocně rozhodnuté (§ 159a odst. 5 o. s. ř.), jak nesprávně dovodily soudy obou stupňů.
Ze strany Vrchního soudu státu C., okres S. B., navíc uvedeným postupem došlo k porušení Úmluvy o doručování soudních a mimosoudních písemností v cizině ve věcech občanských a obchodních ze dne 15. 11. 1965 (publikované pod č. 85/1982 Sb.), když Českou republikou byla vznesena námitka vůči čl. 10 úmluvy, kterou bylo vyloučeno na území České republiky doručování soudních písemností z jiného smluvního státu prostřednictvím pošty nebo oprávněných úředních osob a za řádné doručení tedy rozhodně nelze považovat ani doručení na emailovou adresu účastníka řízení (matky).
Podle § 52 ZMPS listiny vydané soudy a úřady v cizině, které platí na místě, kde byly vydány, za listiny veřejné, mají důkazní moc veřejných listin také v České republice, jestliže jsou opatřeny předepsanými ověřeními.
Je-li stát, jehož orgán listinu vydal, smluvní stranou Haagské Úmluvy o zrušení požadavku ověřování cizích veřejných listin ze dne 5. 10. 1961, publikované pod č. 45/1999 Sb. (dále také jen „Haagská Úmluva“, resp. „úmluva“), provádí konečné ověření listiny formou tzv. apostily (apostille) příslušný orgán tohoto státu. Superlegalizace zastupitelským úřadem ČR pak již není nutná. Česká republika i USA jsou smluvní stranou této Haagské úmluvy. Podle jejího článku 1, tato se bude používat na veřejné listiny, které byly vydány na území jednoho ze smluvních států a které musí být předloženy na území jiného smluvního státu. Pro účely úmluvy se považují za veřejné listiny mimo jiné listiny vydané soudním orgánem státu. Podle článku 3 úmluvy jediným formálním úkonem, který může být požadován za účelem potvrzení pravosti podpisu, oprávněnosti osoby listinu podepsat, a jestliže je to třeba, pravosti pečeti nebo razítka, jimiž je opatřena, je připojení doložky podle článku 4 úmluvy, kterou vystaví příslušný úřad státu, v němž byla listina vydána. Podle článku 4 úmluvy pak doložkou podle článku 3 bude opatřena listina samotná nebo bude uvedena v příloze.
Dále se z obsahu spisu podává, že ověřená kopie rozhodnutí Vrchního soudu státu C., okres S. B., byla vyhotovena soudní úřednicí tohoto soudu. Vzhledem k tomu, že Česká republika nemá s USA uzavřenu dvoustrannou smlouvu o právní pomoci, řídí se ověřování cizích veřejných listin ustanoveními Haagské Úmluvy o zrušení požadavku ověřování cizích veřejných listin, jejímiž smluvními stranami jsou ČR i USA. Protože zmíněné rozhodnutí Vrchního soudu státu C. není opatřeno apostilou, vydanou příslušným orgánem USA, nelze je považovat za veřejnou listinu podle § 52 ZMPS.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř., není správné. Nejvyšší soud ČR proto usnesení Krajského soudu v Praze zrušil (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto usnesení a věc vrátil Okresnímu soudu Praha - západ k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Autor: -pkr-