// Profipravo.cz / Výkon rozhodnutí / exekuce 25.08.2017
ÚS: Vydávání výtěžku exekuce do insolvenčního řízení
Postup obecných soudů, který v případech vydávání výtěžku exekuce do insolvenčního řízení nevychází z kogentního ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu, je porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1731/16, ze dne 18. 7. 2017
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jeho základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem, konkrétně pak měl být porušen čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 9 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V exekuční věci druhé vedlejší účastnice jako oprávněné, kde na straně povinného vystupoval Pavel Zeman, stěžovatel jako soudní exekutor usnesením ze dne 26. 6. 2014 č. j. 009 EX 2003/08-263 rozhodl, že se prvnímu vedlejšímu účastníkovi (dále jen "insolvenční správce") vydává výtěžek exekuce ve výši 368 003,30 Kč a že se soudnímu exekutorovi přiznávají náklady exekuce v celkové výši 91 996,70 Kč. V odůvodnění tohoto rozhodnutí stěžovatel uvedl, že v exekučním řízení vymohl prodejem nemovitostí povinného v dražbě částku 460 000 Kč, že exekuce nemůže být provedena [§ 109 odst. 1 písm. c), § 267 odst. 1 insolvenčního zákona], a proto že je podle § 46 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, nutno insolvenčnímu správci vydat výtěžek exekuce (po odpočtu nákladů exekuce).
3. Napadeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") k odvolání insolvenčního správce změnil stěžovatelovo usnesení tak, že se insolvenčnímu správci vydává výtěžek exekuce ve výši 460 000 Kč. S odkazem na ustanovení § 5 písm. a) a b), § 109 odst. 1 písm. c) a § 206 insolvenčního zákona a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3182/2014 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 35/2015) uzavřel, že stěžovatel musí vydat do majetkové podstaty úpadce jím v exekuci vymožené plnění bez odpočtu nákladů exekuce a v postavení věřitele dlužníka (povinného) náklady exekuce jako svou pohledávku přihlásit do insolvenčního řízení.
4. Proti usnesení krajského soudu brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl v záhlaví uvedeným usnesením. Dospěl totiž k závěru, že není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou (vedle výše zmíněného usnesení poukázal dovolací soud na usnesení ze dne 18. 3. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4599/2014 a ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. 26 Cdo 1179/2015) a není důvod posoudit rozhodnou právní otázku jinak.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytkl obecným soudům interpretaci a aplikaci § 46 odst. 7 exekučního řádu v rozporu s ústavním pořádkem, a to z toho důvodu, že ignorovaly výslovné znění tohoto ustanovení, v němž je uvedeno, že se insolvenčnímu správci vydává "výtěžek exekuce" (po novelizaci exekučního řádu zákonem č. 303/2013 Sb. "vymožené plnění"), to ovšem "po odpočtu nákladů exekuce". Podle stěžovatele uvedené ustanovení v praxi žádné výkladové problémy nepřinášelo, a to až do vydání překvapivého a osamělého judikátu Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, přitom jiné odvolací soudy, např. Krajský soud v Praze, tutéž otázku řeší odlišně, resp. ústavně konformně. Insolvenční zákon sám neobsahuje žádné ustanovení, které by danou situaci výslovně upravovalo, tj. kdy insolvenční dlužník byl již před zahájením insolvenčního řízení v postavení povinného a kdy před podáním insolvenčního návrhu byla konkrétní věc z majetku dlužníka zpeněžena v rámci exekuce a plnění z dražby bylo již uhrazeno exekutorovi, který zatím nevyplatil takové plnění oprávněnému (resp. dalším věřitelům), a ani neuspokojil náklady exekuce. Naopak je zde exekuční řád jakožto zákon ve smyslu § 5 písm. d) insolvenčního zákona, který tuto situaci výslovně řeší.
6. V rozsahu řešeného problému má tak být exekuční řád ve vztahu k insolvenčnímu zákonu lex specialis, dle stěžovatele nutno také zdůraznit zásadu lex posterior derogat priori, podle níž i kdyby insolvenční zákon danou otázku upravoval, a došlo by ke kolizi s § 46 odst. 7 exekučního řádu, bylo by nutné postupovat podle tohoto ustanovení. Není důvod vycházet z toho, že odečtení nákladů exekuce podle § 46 odst. 7 exekučního řádu by mělo být v rozporu s insolvenčním zákonem, neboť by se "paralelně" muselo dospět k závěru, že v rozporu s insolvenčním zákonem je i upřednostnění (samotného) insolvenčního správce před ostatními věřiteli. Insolvenční správce je soukromá osoba, jejíž úkony nejsou ani úkony soudu, takže není důvod, proč by měl mít lepší postavení než soudní exekutor. Stěžovatel má tudíž za to, že je zcela v souladu s uvedeným ustanovením, jestliže rozdělil vymožené plnění.
7. Stěžovatel poukázal také na to, že existují rozdíly mezi jednotlivými složkami nákladů exekuce a jejich charakterem, především lze identifikovat kategorii hotových výdajů (např. u dražby nemovitých věcí jde o přímé výdaje na znalecké posudky a na její samotné provedení) a odměnu exekutora, což je třeba vzít v úvahu při posouzení přesvědčivosti argumentace Nejvyššího soudu v judikátu sp. zn. 21 Cdo 3182/2014. Pokud by měl exekutor veškeré náklady exekuce přihlašovat do insolvenčního řízení, došlo by k obohacení majetkové podstaty na úkor exekutora, který by musel nést náklady na zpeněžení věci, jež by jinak byly vynaloženy v insolvenčním řízení a přednostně uhrazeny mimo podstatu. Takovou povinnost zákon exekutorovi neukládá, sám má také přednostní postavení při prodeji majetku z podstaty (ve vztahu ke své odměně). Co do postavení i funkce jsou obě pozice stejné. Nikdo z nich si dlužníka za svého partnera nevybral a při výkonu své funkce musí vykonávat, co je mu uloženo. Přednostní odměna soudního exekutora má stejný charakter jako odměna insolvenčního správce, nadto se odměna insolvenčního správce vypočte z toho, co složitým a nákladným procesem a svou prací vymohl soudní exekutor. Není tedy žádný důvod, proč by měl být insolvenční správce ve výhodnější pozici.
8. Nejvyšší soud se dle stěžovatele snaží změnit (fakticky negovat) výslovné a jasné znění zákona, zde exekučního řádu, a to jen s obecným konstatováním, že dochází ke konkurenci dvou zákonných ustanovení, a to § 5 písm. a) a b) insolvenčního zákona a § 46 odst. 7 exekučního řádu. Není zde žádný viditelný rozpor, jde o hypotetickou konkurenci posledně uvedeného ustanovení na straně jedné a pouze zásad insolvenčního zákona na straně druhé, a to ještě při existenci dalších, daleko konkrétnějších zásad obsažených zejména v § 5 písm. c) a d) insolvenčního zákona. Ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu dle stěžovatele naopak představuje přímé propojení a soulad obou zákonů. Žádného zvážení tudíž není třeba.
9. Stěžovatel také upozornil na rozhodnutí Krajského soudu v Praze ve věci sp. zn. 29 Co 301/2015 s tím, že v něm uvedený soud rozhodl jinak, polemizuje s "přelomovým judikátem" Nejvyššího soudu a s přesvědčivou argumentací, která svědčí o nezákonnosti i vnitřní rozpornosti předmětného judikátu. Závěrem stěžovatel shrnul své námitky tak, že obecné soudy neposuzovaly zásady § 5 písm. c) a d) insolvenčního zákona, nezvažovaly jednotlivé složky nákladů exekuce v konkrétním případě a jejich charakter, zejména nezvažovaly rovnost nákladů exekuce z hlediska toho, co je v rámci insolvenčního řízení uspokojováno přednostně jako náklady insolvence, jakož i porovnatelné postavení soudního exekutora a insolvenčního správce, to vše při nedbání dikce zákona a nerespektování jeho ústavních práv.
10. Napadenými rozhodnutími mělo být porušeno v prvé řadě stěžovatelovo právo na ochranu vlastnictví, resp. právo na tzv. legitimní očekávání, "tedy ochrany nároku, na jehož splnění má oprávněný své legitimní (zákonné) očekávání", dle stěžovatele také dochází k vytvoření nerovnosti ve vztahu k insolvenčnímu správci, resp. došlo k založení "bezprecedentní nerovnosti v ochraně vlastnických práv". Dále stěžovatel namítl porušení práva na spravedlivý proces v důsledku toho, že obecné soudy rozhodly nespravedlivě, a dokonce přímo v rozporu se zákonem. Tím došlo k porušení i dalších ustanovení Listiny a Ústavy, jak byly uvedeny výše, omezeno bylo i jeho právo podnikat, neboť nemůže dosahovat jakéhokoliv zisku, jestliže vše musí vydat insolvenčnímu správci.
III.
Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení
11. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejším účastníkům řízení.
12. Nejvyšší soud odkázal na str. 2 svého usnesení, kde vysvětlil, jakými úvahami se řídil, tedy že odvolací soud postupoval v souladu s jeho judikaturou [tj. s usnesením ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3182/2014 (publikovaným pod č. 35/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Současně uvedl, že si je vědom, že se Ústavní soud již otázkou výkladu § 46 odst. 7 exekučního řádu a § 5 insolvenčního zákona zabýval v nálezu ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 378/16.
13. Krajský soud vyjádřil názor, že jím vydaným rozhodnutím nebyla nijak krácena Ústavou a Listinou zaručená základní práva a svobody stěžovatele, a odkázal na jeho odůvodnění s tím, že byla zohledněna v té době aktuální závazná judikatura Nejvyššího soudu.
14. Vedlejší účastníci možnosti vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužili.
15. Vyjádření účastníků řízení Ústavní soud stěžovateli k replice nezasílal, neboť se v nich prakticky jen odkazuje na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, a tato tedy nic nového do případu nepřinášejí.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní soud zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který není součástí soustavy soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn, jestliže obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce, aniž by respektovaly hodnotový základ právního řádu daný ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky. Z tohoto důvodu Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí přezkoumal (toliko) z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak je stěžovatelem namítáno v ústavní stížnosti, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
18. Ústavní stížnost směřuje proti ústavně nekonformní interpretaci a aplikaci § 46 odst. 7 exekučního řádu a § 5 insolvenčního zákona (tedy tzv. podústavního práva) ze strany obecných soudů, konkrétně pak v otázce, zda soudní exekutor je povinen vydat insolvenčnímu správci celé vymožené plnění anebo vymožené plnění snížené o náklady exekuce. Uvedenou otázkou, resp. ústavní (non)konformitou jejího řešení ze strany obecných soudů se Ústavní soud opakovaně zabýval, a to v nálezech ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 378/16, ze dne 17. 1. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2264/16, ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. I. ÚS 2898/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz). Zde pak Ústavní soud, vycházeje z toho, že znění výše uvedeného ustanovení bylo schváleno v návaznosti na přijetí insolvenčního zákona a zakotvilo určitý postup (nejen) pro případ souběhu insolvenčního a exekučního řízení, dospěl k závěru, že exekutor je oprávněn z částky vymožené v rámci exekuce si ponechat (odpočíst) náklady exekuce a do insolvenčního řízení vydat toliko tzv. čistý výtěžek exekuce.
19. Stávající rozhodovací praxi obecných soudů, vycházející z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, pak Ústavní soud shledal protiústavní s tím, že obecné soudy při výkladu kolidujících právních norem (§ 5 insolvenčního zákona a § 46 odst. 7 exekučního řádu) nepostupovaly v souladu s obecnými výkladovými pravidly, když neaplikovaly zvláštní, pozdější, kogentní právní úpravu plynoucí z exekučního zákona, ale postupovaly podle obecné, dřívější právní úpravy podle insolvenčního zákona, aniž by svůj odklon dostatečně odůvodnily. Dopustily se tak nepřípustné svévole, čímž porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces, jakož i princip vázanosti soudce zákonem.
20. Nadto Ústavní soud upozornil, že byla-li dražba nemovitých věcí exekutorem provedena ještě před zahájením insolvenčního řízení, a veškeré náklady vnikly v době, kdy exekutor nemohl ani předpokládat budoucí insolvenční řízení, pak byl "v legitimním očekávání", že za odvedenou práci obdrží odměnu, a pozdější insolvenční řízení na tom nic nemění.
21. Z výše uvedeného plyne, že stěžovatelovy námitky jsou opodstatněné. Proto ve věci rozhodující III. senát Ústavního soudu s respektem k výše uvedeným závěrům (avšak současně s vědomím významu argumentace v odlišném stanovisku soudce Jana Musila k prejudikátu sp. zn. IV. ÚS 378/16) podle čl. 89 odst. 2 Ústavy uzavřel, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu i princip vázanosti soudce zákonem, jelikož obecné soudy nerespektovaly kogentní normu § 46 odst. 7 exekučního řádu. Napadená rozhodnutí jsou nedostatečně zdůvodněna a v konečném důsledku projevem libovůle, stejně jako rozhodovací praxe založená usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3182/2014. Obecné soudy jsou povinny v případech vydávání výtěžku exekuce do insolvenčního řízení postupovat podle § 46 odst. 7 exekučního řádu tak, že insolvenčnímu správci exekutor vydá vymožené plnění po odpočtu nákladů exekuce, přičemž účelně vynaložené náklady exekuce, jejichž součástí je také odměna exekutora, se nestávají součástí majetkové podstaty v insolvenčním řízení. Opačný postup je v rozporu s právem exekutora na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 26 odst. 1 Listiny a porušuje čl. 95 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy.
22. S ohledem na výše popsané porušení základních práv stěžovatele na soudní ochranu zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny a porušení principu vázanosti soudce zákony podle čl. 95 odst. 1 Ústavy Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Takto rozhodl bez ústního jednání, neboť od něho nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: US