// Profipravo.cz / Výkon rozhodnutí / exekuce 17.05.2017
Překážka věci rozsouzené v případě dalšího návrhu na zastavení exekuce
Soud k dalšímu návrhu povinné na zastavení exekuce nemůže uzavřít, že dohoda, v níž se povinná zavázala splnit pohledávku, o níž byl sepsán notářský zápis se svolením k vykonatelnosti ve smyslu ustanovení § 71b odst. 1 not. řádu, je neplatná, jestliže námitkou její neplatnosti povinná odůvodnila již svůj dřívější návrh na zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., který byl pravomocně zamítnut pro absenci skutkových či právních okolností, které by odůvodnily závěr o neplatnosti takové dohody.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté by pominula jedině tehdy, kdyby nový požadavek na posouzení platnosti smlouvy byl opřen o skutečnosti, které zde v době původního řízení nebyly a došlo k nim až později.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 5537/2016, ze dne 21. 2. 2017
Dotčené předpisy:
§ 159a odst. 4 o. s. ř.
§ 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Kategorie: exekuce; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
K návrhu oprávněného Okresní soud Praha – východ dne 19. 11. 2013 vydal pověření č. j. 28 EXE 1651/2013-13, kterým pověřil vedením exekuce pro 1 000 000,- Kč na základě vykonatelného notářského zápisu ze dne 21. 9. 2010, sp. zn. NZ 849/2010, N 867/2010, sepsaného Mgr. Š. S., zástupkyní notářky JUDr. Olgy Křemenové, notářky se sídlem v Praze 5, JUDr. Janu Tvrdkovou, soudní exekutorku Exekutorského úřadu Praha 4. Z předmětného notářského zápisu se přitom podává, že povinná se oprávněnému zavázala zaplatit částku 1 000 000,- Kč do třiceti dnů ode dne, kdy bude do katastru nemovitostí zapsán vklad výlučného vlastnického práva povinné k nemovitostem (domu čp. v části obce S. postaveném na pozemku parc. č. st. 422, pozemku č. st. 422 a pozemku parc. č. 129/14 zapsaných na LV č. 3449 vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha – východ, pro obec Č., katastrální území S., dále též jen „předmětné nemovitosti“). Tato povinnost měla podle předmětného notářského zápisu vzniknout na základě Dohody o rozpuštění a vypořádání sdružení ze dne 21. 9. 2010 (dále též jen „Dohody o rozpuštění a vypořádání sdružení“), na jejímž základě účastníci mimo jiné rozpustili dvoučlenné sdružení, jež založili mezi nimi Smlouvou o sdružení ze dne 9. 3. 1998, a dohodli se na vypořádání majetku získaného společnou činností v rámci sdružení, jakož i na vypořádání podílového spoluvlastnictví k věcem nabytým za trvání sdružení (tedy k výše uvedeným nemovitostem).
Podáním ze dne 3. 1. 2014 (dále též jen „původní návrh“) povinná poprvé navrhla zastavení exekuce. Návrh odůvodnila tím, že předmětný exekuční titul (notářský zápis se svolením k vykonatelnosti provedený Mgr. Š. S. ze dne 21. 9. 2010) byl sepsán téhož dne, jako Dohoda o rozpuštění a vypořádání sdružení a Dohoda účastníků o vypořádání společného jmění manželů (manželství účastníků trvalo od 30. 6. 2000 do 22. 2. 2008). Povinná měla za to, že Dohoda o rozpuštění a vypořádání sdružení je neplatná, protože byla z její strany uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, že nebyla uzavřena v souladu se zákonem, zejména proto, že k zániku sdružení došlo již v roce 2009 na základě vystoupení oprávněného ze sdružení ze dne 2. 9. 2009. Oprávněný povinnou uvedl v omyl ohledně hodnoty vypořádávaných nemovitostí, jakož i ohledně jeho dlouhodobých finančních problémů. V Dohodě o rozpuštění a vypořádání sdružení nebylo zohledněno, že na splátky půjčky a úvěru ve prospěch sdružení povinná vynaložila ze svých výlučných prostředků minimálně 530 000,- Kč. Povinná dále zdůraznila, že k vypořádání účastníků sdružení nedošlo v souladu s čl. VII. Smlouvy o sdružení, oprávněný řádně nevykonával správu majetku sdružení a že peníze získané z půjčky ze dne 11. 3. 1998, které měl údajně ze svého ve prospěch sdružení vynakládat oprávněný, se staly následkem refinancování půjčky během manželství účastníků součástí společného jmění účastníků. Povinný ostatně tyto prostředky ani nevyužil zcela ve prospěch majetku sdružení, ale pro vlastní potřebu. Jestliže je Dohoda o rozpuštění a vypořádání sdružení (včetně vypořádání majetku sdružení) neplatná, neexistuje ani pohledávka oprávněného ve výši 1 000 000,- Kč uvedená v předmětném exekučním titulu, a proto nemůže exekuce pokračovat.
Usnesením ze dne 6. 6. 2014, č. j. 28 EXE 1651/2013-54, Okresní soud Praha-východ původní návrh povinné na zastavení exekuce zamítl; Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. 10. 2014, č. j. 28 Co 400/2014-94, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud pokládal za rozhodující, že občanské sdružení založené účastníky bylo dvoučlenné. Ať již zaniklo vystoupením oprávněného v roce 2009 nebo rozpuštěním v roce 2010, bylo možné majetek vypořádat dohodou podle ustanovení § 841 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Bylo záležitostí svobodné vůle účastníků, aby na základě konkrétních zásluh na nabytí majetku a případně na základě dalších okolností zvážili, jakou dohodu uzavřou. To, že povinná až po podpisu Dohody o rozpuštění a vypořádání sdružení a poté, co byla do katastru zapsána jako výlučná vlastnice všech nemovitostí získaných činností sdružení, dospěla k závěru, že neměla povinnému z majetku a z hospodaření sdružení nic vyplácet, protože podle jejího aktuálního názoru se o nabytí předmětných nemovitostí nezasloužil, nemůže být důvodem neplatnosti uzavřené dohody. Dohodu o rozpuštění a vypořádání sdružení povinná uzavřela s oprávněným dobrovolně a svobodně, když se v ní zavázala nejen k tomu, že zaplatí oprávněnému na vypořádání částku 1 000 000,- Kč, ale i k tomu, že uhradí věřitelům dluhy vzniklé při pořízení předmětných nemovitostí (ve výši cca 2 000 000,- Kč). Usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci dne 22. 12. 2014, nebylo napadeno dovoláním.
Podáním ze dne 22. 4. 2015 (dále též jen „nynější návrh“) povinná opět navrhla zastavení exekuce. Návrh na zastavení exekuce opřela především o to, že vymáhaný nárok není dán, protože k Dohodě o rozpuštění a vypořádání sdružení a k Dohodě o vypořádání společného jmění účastníků nedošlo v souladu se zákonem. Dohodou o rozpuštění a vypořádání sdružení nemohlo dojít k rozpuštění sdružení, protože k tomu již došlo v roce 2009 na základě vystoupení oprávněného ze sdružení. K vypořádání majetku nedošlo v souladu s čl. VII. Smlouvy o sdružení. Protože Dohodou o rozpuštění a vypořádání sdružení nedošlo k rozpuštění sdružení, jde o úkon absolutně neplatný, účastníkům z takového úkonu nevznikají žádná práva a povinnosti, všechny prostředky, které povinná uhradila věřitelům oprávněného, jí oprávněný dluží. Oprávněný nevykonával řádně správu sdružení, nezaložil bankovní účet, na který by bylo možné poskytnout peníze ve prospěch sdružení, čímž bylo fakticky vyloučeno poskytování prostředků ve prospěch sdružení, takže vklad ve prospěch sdružení poskytla pouze povinná, a proto oprávněnému nemohlo k nemovitostem vzniknout spoluvlastnické právo. Oprávněný ve prospěch sdružení získal pouze půjčku, která v době svého vzniku dne 11. 3. 1998 činila 1 428 000,- Kč a byla oprávněným navyšována na základě dodatků z 25. 7. 2002 a 1. 6. 2005 až na částku 2 150 062,22 Kč, z toho pouze částky 1 428 000,- Kč a 320 000,- Kč byly použity ve prospěch sdružení. Použití administrativní ceny namísto ceny obvyklé při ocenění nemovitostí vedlo k umělému navýšení hodnoty nemovitostí. Proto částka 1 000 000,- Kč stanovená v Dohodě o rozpuštění a vypořádání sdružení není odpovídající. Povinná konečně poukázala na to, že oprávněný si vzal řadu půjček, které však nepoužil v celém rozsahu na výstavbu rodinného domu (minimálně obnos ve výši 1 080 000,- Kč). Mezi tyto závazky oprávněného patřily i úvěry u České spořitelny č. 177848189 a č. 177856189, které splácela povinná, když v letech 2010 až 2014 zaplatila úhrnem 1 090 338,06 Kč (z toho 723 239,71 Kč bylo zaplaceno ještě před zahájením exekučního řízení). V průběhu exekuce bylo srážkami ze mzdy povinné vymoženo 232 962,- Kč. Došlo tedy k zániku exekučně vymáhané pohledávky.
Okresní soud Praha – východ nynější návrh povinné na zastavení exekuce usnesením ze dne 13. 11. 2015, č. j. 28 EXE 1651/2013-168, zamítl. Konstatoval, že ze samotného tvrzení povinné je zjevné, že splátky úvěru v celkové výši 1 090 338,06 Kč byly připsány na úvěrový účet věřitele – České spořitelny, nikoliv na účet oprávněného. Povinná i oprávněný vůči České spořitelně vystupují jako spoludlužníci. V Dohodě o rozpuštění a vypořádání sdružení a v Dohodě o vypořádání společného jmění účastníků byl vypořádávaný majetek, včetně aktiv a pasiv (tedy i úvěrů a půjčky) přesně specifikován, otázka vypořádání nároků účastníků zaniklého sdružení byla ponechána zcela na jejich vůli. Předmětné dluhy z úvěrů u České spořitelny si účastníci brali za trvání manželství, takže i pro případ, že měly sloužit k financování sdružení, mají charakter závazků ve společném jmění manželů, které je možno vypořádat jen v rámci dohody o vypořádání společného jmění nikoliv Dohody o rozpuštění a vypořádání sdružení. Důvody tvrzené neplatnosti Dohody o rozpuštění a vypořádání sdružení byly uplatněny již v původním návrhu povinné na zastavení exekuce, a proto se jimi již nelze zabývat.
K odvolání povinné Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. 5. 2016, č. j. 28 Co 180/2016-285, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se exekuce zcela zastavuje (výrok I.), že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ani odvolacího řízení (výroky II. a III.) a že oprávněný je povinen zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Janě Tvrdkové na nákladech exekuce částku, která bude uvedena v samostatném usnesení (výrok IV.). Své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil tím, že jedinou novou námitkou, kterou se soudy nezabývaly již k původnímu návrhu povinné na zastavení exekuce, je, „že podílové spoluvlastnictví k nemovitostem mezi účastníky vůbec nevzniklo a pokud vzniklo, nebylo zrušeno jejich písemnou dohodou.“ Jestliže by tomu tak skutečně bylo, nemá oprávněný na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, když exekučním titulem, podle kterého má povinná oprávněnému zaplatit 1 000 000,- Kč, je notářský zápis se svolením k vykonatelnosti. Odvolací soud zjistil, že účastníci dne 9. 3. 1998 uzavřeli Smlouvu o sdružení podle ustanovení § 829 a násl. obč. zák., za účelem koupě pozemku parc. č. 129/14 v k. ú. S. a za účelem výstavby rodinného domu na tomto pozemku, s tím, že veškerý majetek získaný při výkonu společné činnosti se stává podílovým spoluvlastnictvím účastníků sdružení, ve dvou stejných dílech. V čl. VII. Smlouvy o sdružení se dohodli, že v případě ukončení smlouvy uzavřou písemnou dohodu, ve které vypořádají svoje podílové spoluvlastnictví podle § 141 a násl. obč. zák. a případný zisk si rozdělí rovnými díly. Dále odvolací soud zjistil, že účastníci po rozvodu manželství (manželství trvalo od 30. 6. 2000 do 22. 2. 2008) uzavřeli dne 21. 9. 2010 Dohodu o rozpuštění a vypořádání sdružení a Dohodu o vypořádání společného jmění manželů. Povinná na základě těchto dohod byla do katastru zapsána jako výlučná vlastnice předmětných nemovitostí. Částku 1 000 000,- Kč má povinná vyplatit oprávněnému podle Dohody o vypořádání zaniklého sdružení fyzických osob. Oprávněný a povinná v Dohodě o rozpuštění a vypořádání sdružení potvrzují, že jsou na základě smlouvy o sdružení ze dne 9. 3. 1998 podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, a to každý jednou polovinou. Účastníci se v čl. II. Dohody o rozpuštění a vypořádání sdružení dohodli tak, že výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí se stává povinná, když se naproti tomu zavazuje vyplatit oprávněnému na vypořádání jeho podílu 1 000 000,- Kč „do tří dnů od podpisu dohody, nejdéle do 21. 9. 2013.“ Ze smlouvy o vypořádání společného jmění manželů ze dne 21. 9. 2010 odvolací soud zjistil, že předmětem vypořádání společného jmění byly pozemky parc. č. 2146/18 a parc. č. 2147/37 v k. ú a obci Č. (tedy jiné pozemky, než které byly předmětem Dohody o rozpuštění a vypořádání sdružení), dále vypořádání hypoteční smlouvy s Českou spořitelnou ze dne 24. 5. 2005 (vznikla refinancováním předchozího úvěru, který si vzal oprávněný ještě před uzavřením manželství za účelem naplnění účelu sdružení). Výsledkem vypořádání bylo, že výlučnou vlastnicí pozemků parc. č. 2146/18 a parc. č. 2147/37 v k. ú a obci Č. se stává povinná a povinná je rovněž osobou, která se naproti tomu zavazuje splácet úvěr České spořitelně na základě hypoteční smlouvy ze dne 24. 5. 2005. Z notářského zápisu ze dne 21. 9. 2010, sp. zn. NZ 849/2010, N 867/2010, sepsaného Mgr. Š. S., odvolací soud zjistil, že účastníci uskutečnili tento zápis se svolením k jeho vykonatelnosti, když podkladem pro jeho uzavření je právě Dohoda o rozpuštění a vypořádání sdružení ze dne 21. 9. 2010; podmínkou plnění částky 1 000 000,- Kč ze strany povinné je, že dojde k zápisu vkladu výlučného vlastnictví povinné k nemovitostem uvedeným jak v Dohodě o rozpuštění a vypořádání sdružení, tak v Dohodě o vypořádání společného jmění účastníků. Na základě provedení výše uvedených listinných důkazů odvolací soud konstatoval, že neobsahují výslovné písemné ujednání o zrušení podílového spoluvlastnictví, účastníci se na něm dohodli jen ústně. Taková dohoda je však absolutně neplatná pro nedostatek písemné formy (ustanovení § 141 a násl. obč. zák., § 40a obč. zák.). Nelze proto ani vypořádat podílové spoluvlastnictví k nemovitostem ze sdružení. Následná Dohoda o rozpuštění a vypořádání sdružení, která se stala podkladem pro sepis notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, je proto absolutně neplatná a oprávněný nemá podle hmotného práva na požadované plnění nárok, exekuce je tedy nepřípustná a je třeba ji podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit.
Usnesení odvolacího soudu oprávněný napadl dovoláním, které mimo jiné odůvodnil tím, že odvolací soud neměl vyhovět nynějšímu návrhu povinné na zastavení exekuce proto, že původní návrh povinné na zastavení exekuce podaný z týchž důvodů byl posuzován a zmítnut již dříve, a to usnesením Okresního soudu Praha – východ ze dne 6. 6. 2014, č. j. 28 EXE 1651/2013-54, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2014, č. j. 28 Co 400/2014-94. Již v dřívějším řízení se soud prvního stupně i odvolací soud správně, výstižně a úplně vypořádaly se všemi námitkami povinné, které by mohly založit absolutní neplatnost uzavřených smluv. Již tehdy byla posouzena stěžejní otázka, zda majetek sdružení oprávněného a povinné mohl být a skutečně byl vypořádán Dohodou o rozpuštění a vypořádání sdružení ze dne 21. 9. 2010. Tato dohoda byla posouzena jako platná. Jestliže odvolací soud v řízení o nynějším návrhu povinné na zastavení exekuce znovu zkoumal platnost této dohody (a shledal, že smlouva je absolutně neplatná), jednal „zcela v rozporu se svým předchozím rozhodnutím v téže věci“, protože nerespektoval překážku věci rozsouzené.
Povinná se k dovolání vyjádřila tak, že je nedůvodné, závěry odvolacího soudu pokládá za správné. Mimo jiné zdůraznila, že k absolutní neplatnosti Dohody o rozpuštění a vypořádání sdružení soud musí přihlédnout kdykoliv, protože nastává ze zákona. Jestliže Okresní soud Praha – východ v usnesení ze dne 6. 6. 2014, č. j. 28 EXE 1651/2013-54, a Krajský soud v Praze v usnesení ze dne 23. 10. 2014, č. j. 28 Co 400/2014-94, uzavřely, že předmětná Dohoda je platná, nerozhodly za řádně zjištěného skutkového stavu věci a věc posoudily nesprávně právně a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Povinná též mimo jiné uvedla, že nynější návrh na zastavení exekuce opřela o nové skutkové okolnosti, pro které je třeba Dohodu o rozpuštění a vypořádání sdružení pokládat za absolutně neplatnou, a jimiž se soudy při rozhodování o jejím původním návrhu na zastavení exekuce nezabývaly.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1. 1. 2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 986/2005, uzavřel, že tím, zda notářský zápis se svolením k vykonatelnosti zápis odpovídá skutečným hmotněprávním vztahům mezi účastníky a zda je věcně správný, se exekuční soud zabývá až k případnému návrhu povinného na zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Proto je správný obecný závěr odvolacího soudu, že i v tomto exekučním řízení bylo možné k návrhu povinné na zastavení exekuce zkoumat, zda dohoda účastníků, o níž byl sepsán notářský zápis se svolením k vykonatelnosti (jenž je v tomto řízení exekučním titulem), podle hmotného práva skutečně zakládá povinnost, k jejímuž splnění se povinná v notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti zavázala. Předmětem posouzení se tedy k návrhu povinné na zastavení exekuce mohlo stát i to, zda je platná dohoda, o níž byl sepsán notářský zápis se svolením k vykonatelnosti.
V projednávané věci však bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu mimo jiné významné i vyřešení právní otázky, zda soud v řízení o dalším návrhu povinného na zastavení exekuce může uzavřít, že dohoda, v níž se povinný zavázal splnit pohledávku a o níž byl sepsán notářský zápis se svolením k vykonatelnosti ve smyslu ustanovení § 71b odst. 1 zákona č. 358/1992 Sb., notářského řádu (dále též jen „not. řádu“), je neplatná, přestože výhradou neplatnosti povinný odůvodnil již svůj dřívější návrh na zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., který byl pravomocně zamítnut s odůvodněním, že nebyly shledány skutkové ani právní okolnosti, které by odůvodnily závěr o neplatnosti takové dohody. Protože tato právní otázka dosud nebyla v úplnosti v exekučním terénu dovolacím soudem vyřešena, je dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné.
Podle ustanovení § 159a odst. 1 o. s. ř., nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení.
Podle § 159a odst. 4 o. s. ř., jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4164/2013, uzavřel, že překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) může v exekučním (vykonávacím) řízení o návrhu povinného na (částečné) zastavení exekuce nastat tehdy, má-li být v témže exekučním řízení projednávána stejná věc, o níž již v tomto řízení bylo pravomocně rozhodnuto. Totožnost věci je dána jednak stejnými účastníky řízení a jednak stejným skutkovým základem (stejným důvodem vyplývajícím ze stejných skutkových tvrzení) projednávané věci. Jestliže tedy soud dřívější návrh na (částečné) zastavení exekuce (výkonu rozhodnutí) zamítl, představuje jeho usnesení překážku věci pravomocně rozhodnuté, byl-li nový návrh na (částečné) zastavení exekuce (výkonu rozhodnutí) podán za stejných skutkových okolností jako návrh, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto.
Jedinou novou skutečností, o kterou povinná opřela nynější návrh na zastavení exekuce a která má založit absolutní neplatnost Dohody o rozpuštění a vypořádání sdružení ze dne 21. 9. 2010, je podle odvolacího soudu tvrzení povinné, „že podílové spoluvlastnictví k nemovitostem (myšleno k domu čp. v části obce S. postaveném na pozemku parc. č. St. 422, pozemku par. č. St. 422 a pozemku parc. č. 129/14 zapsaných na LV č. 3449 vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha – východ, pro obec Č., katastrální území S.) mezi účastníky vůbec nevzniklo a pokud vzniklo, nebylo zrušeno jejich písemnou dohodou.“ Odvolací soud dále uzavřel, že „jestliže by tomu tak skutečně bylo, nemá oprávněný na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, když exekučním titulem, podle kterého má povinná oprávněnému zaplatit 1 000 000,- Kč, je notářský zápis.“ Odvolací soud k tomu zdůraznil, že účastníci se na zrušení podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem, které nabyli činností sdružení, dohodli jen ústně; taková dohoda je absolutně neplatná pro nedostatek písemné formy (ustanovení § 141 a násl. obč. zák., § 40a obč. zák.). Nebylo tedy možné vypořádat ani podílové spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem (protože nelze vypořádat spoluvlastnictví, které současně nezaniká), a proto je Dohoda o rozpuštění a vypořádání sdružení, o níž byl proveden notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, jenž je v posuzované záležitosti exekučním titulem, rovněž absolutně neplatná. Dovolací soud však nemůže přehlédnout, že v řízení o původním návrhu povinné na zastavení exekuce pro údajnou neplatnost Dohody o rozpuštění a vypořádání sdružení (který byl pravomocně zamítnut usnesením Okresního soud Praha – východ ze dne 6. 6. 2014, č. j. 28 EXE 1651/2013-54, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2014, č. j. 28 Co 400/2014-94) se soudy neztotožnily s tvrzením povinné, že tato Dohoda je neplatná proto, že ji povinná uzavřela v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, že nebyla uzavřena v souladu se zákonem, že oprávněný uvedl povinnou v omyl ohledně své finanční situace a ohledně toho, že úvěr získaný u České spořitelny nevyužil zcela k získání předmětných nemovitostí, ale pro svoji potřebu a že prostředky z tohoto později refinancovaného úvěru se staly součástí společného jmění manželů (manželství mezi účastníky trvalo od 30. 6. 2000 do 22. 2. 2008). Proto byl původní návrh povinné na zastavení exekuce zamítnut.
Z výše uvedeného je nepochybné, že předmětem řízení o původním návrhu povinné na zastavení exekuce byl podle skutečností popsaných povinnou komplexní přezkum toho, zda existují skutkové okolnosti, které by podle hmotného práva odůvodnily závěr o neplatnosti Dohody o rozpuštění a vypořádání sdružení. Z výše citované judikatury Nejvyššího soudu (z usnesení ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4164/2013) vyplývá, že při zvážení, zda v řízení o tzv. opoziční nebo impugnační žalobě (tedy při posouzení návrhu na zastavení exekuce z důvodů podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g/, h/ o. s. ř.) je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, se využijí tatáž pravidla jako v nalézacím řízení sporném. Zmíněnou judikaturu lze podpořit i teoreticky, když řízení o tzv. opoziční nebo impugnančí žalobě má převážně spornou podstatu a že (i když tato řízení mají přímý vztah k probíhajícímu exekučnímu řízení a bez něho ztrácejí smysl) v jejich rámci dochází k nalézání práva (viz například Macur, J. Kurz občanského práva procesního. Exekuční právo. Praha: C. H. Beck, 1998, s. 110 a násl., nebo Fiala, V. Zánik a změna účastníka v řízení o soudní výkon rozhodnutí. Acta Universitatis Carolinae č. 3/1967, s. 231 a násl.).
Předmětem jak dřívějšího, tak nyní posuzovaného impugnačního sporu [sporu podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.] je podle vůle povinné vyjádřené v původním i v nynějším návrhu na zastavení exekuce celkový přezkum platnosti Dohody o rozpuštění a vypořádání sdružení ze dne 21. 9. 2010. Toto řízení lze přirovnat ke spornému řízení o určení neplatnosti právního úkonu (právního jednání). Jakmile soud v řízení o žalobě na určení neplatnosti smlouvy pravomocně rozhodne o tom, zda žaloba je či není důvodná, jde o rozhodnutí, které zakládá překážku věci pravomocně rozsouzené ve smyslu ustanovení § 159a odst. 1, 4 o. s. ř., účastníci jsou tímto rozhodnutím vázáni a nemohou se domoci jeho změny v jiném později zahájeném řádném řízení (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 147/2002). Předmětem takového řízení je totiž neplatnost právního úkonu (právního jednání) jako taková, bez ohledu na to, z jakého konkrétního důvodu má být dovozována. Předmětem řízení naopak není úzké posouzení toho, zda právní úkon (právní jednání) má být platný nebo neplatný pouze z konkrétního důvodu, který uvádí žalobce (nebo povinný), je věcí žalobce, aby během řízení uvedl veškeré okolnosti, které by podle jeho názoru mohly vést k závěru o neplatnosti právního jednání. Jde totiž o posouzení celkového stavu - platnosti či neplatnosti právního úkonu nebo právního jednání, nikoliv pouze o posouzení konkrétní a jednotlivé skutečnosti, která může mít vliv na posouzení tohoto stavu, tedy na závěr o platnosti nebo neplatnosti smlouvy (například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 26 Cdo 3591/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3541/2012). Přitom podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není podstatné, že předmětný stav, tedy platnost či neplatnost posuzovaného právního úkonu (právního jednání), byl v předchozím řízení, jež vytvořilo překážku věci pravomocně rozhodnuté, posouzen po skutkové stránce neúplně nebo po právní stránce nesprávně (například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněné pod číslem 84/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2001, pod číslem 113, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2005, sp. zn. 26 Cdo 540/2005).
Výše uvedená pravidla se musí uplatnit i v řízení o návrhu povinné na zastavení exekuce pro údajnou neplatnost smlouvy, na jejímž podkladě byl uskutečněn notářský zápis se svolením k vykonatelnosti. Předmět řízení u tohoto impugnačního sporu je totiž tentýž, jako předmět případného řízení o žalobě o určení neplatnosti Dohody o rozpuštění a vypořádání sdružení. Právě neúplnosti skutkového posouzení platnosti Dohody o rozpuštění a vypořádání sdružení a nesprávného právního posouzení této dohody v řízení o původním návrhu se povinná domáhala nynějším návrhem, jestliže navíc oproti dřívějšímu návrhu podle odvolacího soudu jen uvedla, že podílové spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem mezi účastníky vůbec nevzniklo a pokud vzniklo, nebylo zrušeno jejich písemnou dohodou, a proto je neplatná i Dohoda o rozpuštění a vypořádání sdružení. Takové posouzení je v řízení o dalším návrhu povinné na zastavení exekuce zapovězeno existencí věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř. Překážka věci pravomocně rozhodnuté by pominula jedině tehdy, kdyby nový požadavek na posouzení platnosti smlouvy byl opřen o skutečnosti, které zde v době původního řízení nebyly a došlo k nim až později (například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 467/2008). Tak tomu však v daném případě není.
Lze tedy shrnout, že soud k dalšímu návrhu povinné na zastavení exekuce nemůže uzavřít, že dohoda, v níž se povinná zavázala splnit pohledávku, o níž byl sepsán notářský zápis se svolením k vykonatelnosti ve smyslu ustanovení § 71b odst. 1 not. řádu, je neplatná, jestliže námitkou její neplatnosti povinná odůvodnila již svůj dřívější návrh na zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., který byl pravomocně zamítnut pro absenci skutkových či právních okolností, které by odůvodnily závěr o neplatnosti takové dohody.
Protože odvolací soud navzdory dříve pravomocně zamítnutému návrhu povinné na zastavení exekuce rozhodl o tom, že exekuce se zastavuje pouze proto, že výhradně Dohoda o rozpuštění a vypořádání sdružení je neplatná, není jeho právní názor správný, neboť v jiném právním posouzení této otázky mu bránila překážka věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř. Proto Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2016, č. j. 28 Co 180/2016-285, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (ustanovení § 243e odst. 1, 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-