// Profipravo.cz / Žaloba proti rozhodnutí správního orgánu o soukromoprávním vztahu 05.10.2012
ÚS: Náhrada nákladů řízení o přezkumu rozhodnutí o vkladu
Analytická právní věta
Soluční povaha vkladového řízení pojmově vylučuje aplikaci § 142 občanského soudního řádu při posuzování náhrady nákladů řízení. Náhrady vzniklé majetkové újmy se lze domáhat – jsou-li splněny zákonné předpoklady – podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
PRÁVNÍ VĚTY
I. Vkladové řízení vedené katastrálním úřadem je řízením solučním, jeho účastníci nemají protichůdné postavení, nejsou „ve sporu“. Ústavní soud shledává, že právní úprava obsažená v V. části obč. soudního řádu nezohledňuje specifika tohoto řízení (kromě zmíněné soluční povahy je to též rozdílné posuzování podmínek pro povolení vkladu - § 5 odst. 1 i.f. zák. č. 265/1992 Sb. a § 154 odst. 1 obč. soudního řádu). Soluční povaha vkladového řízení pojmově vylučuje aplikaci § 142 obč. soudního řádu při posuzování náhrady nákladů řízení, náhrady vzniklé majetkové újmy se lze domáhat – jsou-li splněny zákonné předpoklady – podle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
II. Účel právní úpravy řízení podle V. části obč. soudního řádu spočívá v poskytnutí přístupu k soudu tomu, jehož právo bylo dotčeno rozhodnutím správního orgánu, a tak se domoci ochrany vůči zásahům orgánů veřejné moci opravným prostředkem v řízení před nezávislým soudem; tato právní regulace představuje doplněk k přezkumnému řízení prováděnému ve správním soudnictví podle soudního řádu správního. Řízení podle V. části obč. soudního řádu vykazuje řadu specifik, některá z nich odrážejí povahu předcházejícího řízení a zejména charakter hmotněprávního vztahu, jehož obsahem je právo (nárok) tvořící předmět řízení. Přitom si toto řízení zachovává výrazné prvky přezkumného řízení; soudu je svěřena pravomoc nejen přezkoumat pravomocné správní rozhodnutí v plné jurisdikci, zabývá se proto nejen právní ale i skutkovou stránkou věci v plném rozsahu, ale rozhoduje též ve věci samé. Soud má pravomoc - na rozdíl od klasického správního soudnictví - nahradit nesprávné rozhodnutí správního orgánu, pokud po provedeném řízení dospěje k závěru, že je důvod rozhodnout v meritu věci odlišně, rozhodnutím vlastním. Vazba rozhodnutí soudu a jemu předcházejícího rozhodnutí správního orgánu je vyjádřena v § 250j obč. soudního řádu. Podle tohoto ustanovení platí, že pokud soud dospěje k závěru, že o sporu nebo o jiné právní věci má být rozhodnuto jinak, než rozhodl správní orgán, rozhodne ve věci samé rozsudkem, přičemž tento rozsudek nahrazuje rozhodnutí správního orgánu v takovém rozsahu, v jakém je rozsudkem soudu dotčeno. Byť zákon výslovně nekalkuluje se zrušením původního rozhodnutí správního orgánu, jeho nahrazení rozsudkem soudu však neznamená nic jiného, než že rozsudek má vždy stejné právní účinky, jaké se podle zákona jinak spojují s nahrazovaným rozhodnutím správního orgánu, tedy účinky rozhodnutí správního orgánu zanikly a samotné jeho rozhodnutí lze považovat za zrušené. Tím se pak otevírá úspěšným účastníkům právo na případnou náhradu škody podle zák. č. 82/1998 Sb.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2505/11, ze dne 23.08.2012
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti P. G. a M. G. a M. G. a K. G., všichni zast. JUDr. Radkem Dvořákem, advokátem, sídlem Rašínova 68, Zlín, proti výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18.5.2011, č.j. 1 Co 280/2010-175, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé společnou ústavní stížností napadli v záhlaví uvedený výrok rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a požadovali jeho zrušení. Ve strukturovaném návrhu nejprve provedli skutkový popis vývoje svého případu (část "A") a poté vymezili ta základní práva, která byla údajně napadeným výrokem porušena, a snesli argumenty pro svoje tvrzení (část "B").
2. Ke skutkovému vývoje případu stěžovatelé uvedli, že dne 21.6.2007 byla mezi nimi, jako prodávajícími, a společností LAPP KABEL, s.r.o., jako kupujícím, uzavřena kupní smlouva, na jejímž základě prodávali konkrétní pozemek vymezený v geometrickém plánu. Návrh na vklad vlastnického práva ve prospěch kupující společnosti příslušný katastrální úřad zamítl. Z tohoto důvodu podali stěžovatelé žalobu na povolení vkladu u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), s připomenutím, že tato žaloba podle koncepce opravného prostředku nemohla směřovat proti katastrálnímu úřadu, že jako účastník řízení o této žalobě musela být označena kupující společnost, která sama mohla žalobu rovněž podat, ale neučinila tak. Krajský soud poprvé žalobu zamítl, na základě odvolání stěžovatelů byl tento rozsudek vrchním soudem potvrzen. Stěžovatelé podali proti němu dovolání, Nejvyšší soud napadený rozsudek vrchního soudu zrušil a v další fázi vrchní soud změnil rozsudek krajského soudu tak, že žalobě stěžovatelů vyhověl (výrok I.) a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), přičemž stěžovatelé v této fázi řízení žádali vrchní soud, aby jim přiznal náhradu nákladů řízení vyčíslené částkou 22 100,- Kč.
3. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že napadeným výrokem došlo k zásahu do jejich práv garantovaných Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a mezinárodním paktem o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). Konkrétně mělo dojít k porušení jejich práva na řádný zákonný proces garantovaného článkem 90 věta první Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), práva na spravedlivé soudní řízení garantované článkem 36 Listiny, článkem 38 Listiny, článkem 6 odst. 1 Úmluvy a článkem 14 odst. 1 Paktu, a dále právo na ochranu vlastnictví garantované článkem 11 odst. 1 Listiny a článkem 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stěžovatelé dále zastávají názor, že vrchní soud porušil i princip tzv. legitimního očekávání, které na jejich straně existovalo.
4. Konkretizaci svých tvrzení stěžovatelé nejprve koncentrují do zdůraznění významu rozhodování o nákladech soudního řízení, jako integrální součásti soudního řízení (s využitím odkazu na nález Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 511/10), s vědomím, že Ústavní soud postupuje při posuzování problematiky nákladů řízení nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení rozhodnutí o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, např. pokud zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo, např. právo na rovnost účastníků řízení. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že vrchní soud nesprávně interpretoval a aplikoval normy "jednoduchého" práva o náhradě nákladů řízení tak, že tím zasáhl do jejich ústavně zaručených práv. V této souvislosti připomínají, že vrchní soud sice uznal jejich úspěch v řízení, avšak s ohledem na charakter sporu byl úspěšný i druhý účastník, který se také vkladu vlastnického práva domáhal; jestliže se katastrální úřad nestal účastníkem řízení, nebylo komu uložit povinnost k náhradě nákladů řízení žalobcům. Tyto závěry vrchního soudu nejsou, podle stěžovatelů, správné. Poukazují na okolnost, že s ohledem na rozsudek dovolacího soudu legitimně očekávali, že jim bude přiznána náhrada nákladů řízení, které museli ze svého majetku vynaložit na obranu svého práva - toto legitimní očekávání nebylo ze strany vrchního soudu naplněno, navíc se o argumentaci odvolacího soudu dozvěděli až z písemného vyhotovení jeho rozsudku (přitom soudu předložili písemně vyčíslení uplatněných nákladů řízení, tudíž soudu nebránilo, aby na toto jejich podání soud reagoval v tom smyslu, že zvažuje nepřiznání náhrady nákladů řízení, čímž by jim otevřel prostor pro uplatnění jejich argumentace). Následně zdůrazňují, že kupující společnost pro ochranu svého práva ničeho neučinila, žalobu na povolení vkladu nepodala, ačkoliv jí v tom nic nebránilo; takto svoje právo účinně nebránila, a proto by měla nést důsledku svého postoje, své nečinnosti. Přitom stěžovatelé na obranu svého práva museli vynaložit nálady, a to nejen na soudní poplatky (za žalobu, za odvolání, za dovolání), ale také za právní zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Protože byli při obraně svého práva zcela úspěšní, nelze po nich spravedlivě požadovat, aby náklady vynaložené na tuto obranu nesli ke své tíži. Na podporu svých tvrzení ještě doplnili argumentaci z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31.10.2006, sp.zn. 11 Cmo 134/2006 a z nálezu Ústavního soudu ze dne 25.3.2010, sp.zn. III. ÚS 3332/09 citovali tyto pasáže: "Řízení vedené dle části páté občanského soudního řádu není řízením sporným ani nesporným. Jedná se o řízení smíšené, ve kterém se prolínají prvky obou typů řízení a s ohledem na to je nutno také přistupovat k přiměřenému užití ustanovení části první až čtvrté občanského soudního řádu. Prvky sporného řízení jsou mimo jiné patrné také z pojmosloví (na které poukazoval sám odvolací soud), kdy část pátá užívá pojmu "žaloba" (nikoliv "návrh"), včetně § 250a občanského soudního řádu, který hovoří o "žalobci" a dalších účastnících řízení." ... "Jak Ústavní soud výše uvedl, zásada úspěchu řízení je možná v těch řízeních, kde lze o úspěchu hovořit. Samotný § 142 odst. 1 občanského soudního řádu však neužívá pojmu "žalobce" nebo "žalovaný", ale užívá pojmu "účastník řízení". Z tohoto ustanovení se tak nepodává to, co uvedl odvolací soud, tedy že by se § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (zásada úspěšnosti) týkal jen vztahu mezi účastníky, jejichž účastenství je založeno dle § 90 občanského soudního řádu, ani to, že pokud má být na náhradový vztah mezi účastníky použit § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, musí tito být výslovně v občanském soudním řádu označeni jako "žalobce a žalovaný" (nehledě na to, že v řízení dle části páté občanského soudního řádu je osoba, která zahájí řízení, označena jako "žalobce"). Odvolací soud evidentně vůbec nevzal v potaz, že v případě řízení dle části páté občanského soudního řádu jde o řízení smíšené; jeho argumentace spíš naznačuje, že tento typ řízení nepovažuje za řízení sporné, přičemž zásadu úspěšnosti míní aplikovat pouze na řízení ryze sporná, resp. na řízení, kde zákon výslovně uvede, že účastníci řízení jsou "žalobce a žalovaný". Takový postup je však nutno považovat za rozporný s platnou právní úpravou, resp. je libovolný, když z odůvodnění nákladových výroků II a III odvolacího soudu není zřejmá (zákonná, racionální) podstata důvodů, pro které odvolací soud rozhodl odlišně od výsledku obou řízení."
5. Relevantní znění příslušných článků Ústavy, Listiny, Úmluvy, Dodatkového protokolu k Úmluvě a Paktu upravujících základní práva, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:
Čl. 90 Ústavy
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 38 Listiny:
1) Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
2) Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.
Čl. 14 odst. 1 Paktu:
Všechny osoby jsou si před soudem rovny. Každý má úplně stejné právo, aby byl spravedlivě a veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem, který rozhoduje buď o jeho právech a povinnostech, nebo o jakémkoli trestním obvinění vzneseném proti němu. Tisk a veřejnost mohou být vyloučeny z celého řízení nebo z jeho části z důvodů morálky, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti nebo tehdy, když si toho vyžaduje soukromý zájem stran, nebo mohou být vyloučeny v rozsahu, který je podle přísného mínění soudu nutný při zvláštních okolnostech, kdy by zveřejnění prejudikovalo zájmy spravedlnosti; avšak každý rozsudek vynesený v trestní nebo občanskoprávní věci bude zveřejněn s výjimkou případů, kdy zájem mladistvých osob vyžaduje jiný postup nebo kdy se řízení týká manželských sporů nebo opatrovnictví dětí.
6. Z obsáhlého souboru listin předložených stěžovateli Ústavní soud zjistil tyto skutečnosti:
Stěžovatelé a kupující společnost podali dne 27.8.2007 u příslušného katastrálního úřadu návrh na povolení vkladu vlastnického práva ve prospěch kupující společnosti podle kupní smlouvy ze dne 21.6.2007; katastrální úřadu návrh zamítl (pozn. důvody zamítnutí nejsou pro řízení o ústavní stížnosti relevantní). Žalobou doručenou krajskému soudu se stěžovatelé domáhali, aby o povolení vkladu rozhodl tento soud, kupující společnost se s obsahem žaloby ztotožnila a navrhla, aby žalobě bylo vyhověno. Krajský soud žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelů vrchní soud prvostupňový rozsudek potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Rozsudek vrchního soudu napadli stěžovatelé tzv. nenárokovým dovoláním, které Nejvyšší soud shledal přípustným a opodstatněným, a rozsudkem ze dne 26.10.2010, č.j. 21 Cdo 3682/2009-144, zrušil rozsudek vrchního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (v závěru odůvodnění uvedl, že v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení). Poté vrchní soud rozhodl rozsudkem ze dne 18.5.2011, č.j. 1 Co 280/2010-175, tak, že změnil rozsudek krajského soudu, vklad vlastnického práva ve prospěch kupující společnosti povolil, konstatoval, že tento rozsudek nahrazuje v celém rozsahu rozhodnutí katastrálního úřadu (výrok I.) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Výrok o nákladech řízení odůvodnil vrchní soud tímto způsobem: I když byli žalobci v řízení procesně úspěšní, s ohledem na charakter sporu byl v řízení procesně úspěšný i další účastník LAPP KABEL, s.r.o., který se vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí jako nabyvatel rovněž domáhal. Z ustanovení § 250a odst. 1 o.s.ř. dále vyplývá, že katastrální úřad se jako správní orgán účastníkem řízení nestal, proto nebylo komu uložit povinnost k náhradě nákladů řízení žalobcům. Proto jim podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. za použití ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř. právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nebylo přiznáno."
7. Podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si Ústavní soud může vyžádat vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení. V této věci tak Ústavní soud neučinil, protože vzhledem k obsahu ústavní stížnosti a ke zjištěním získaným z předložených listinných podkladů je zřejmé, že vyjádření účastníka (vrchního soudu) ani vyjádření společnosti LAPP KABEL, s.r.o., nemohou z ústavně právního hlediska přinést žádné relevantní skutečnosti. Z tohoto důvodu by Ústavní soud, též s odkazem na zásadu procesní ekonomice, považoval striktní postup podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu za zjevně neúčelný a formalistický.
8. Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelů není opodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba - v obecné rovině - rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
9. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovateli namítaných porušení jejich základních práv a z tohoto zorného úhlu Ústavní soud konstatuje, že v řízení před obecnými soudy nebylo porušeno žádné ze základních práv stěžovatelů.
10. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že meritum věci spočívá v posouzení právního statusu účastníků soudního řízení regulovaného v části V. obč. soudního řádu, tj. v ustanoveních § 244 a násl.
11. Ustanovení § 244 a násl. byla do obč. soudního řádu inkorporována novelou č. 151/2002 Sb., s účinností od 1.1.2003, jako doplněk k přezkumnému řízení prováděnému ve správním soudnictví podle soudního řádu správního (zák. č. 150/2002 Sb.). Podle V. části obč. soudního řádu rozhodují soudy ve věcech, v nichž předtím pravomocně rozhodl správní orgán v soukromoprávních věcech (§ 7 odst. 1 obč. soudního řádu), tj. v občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních, a to na základě žaloby toho, kdo se cítí být rozhodnutím správního orgánu dotčen na svých právech. Účel této právní úpravy spočívá v poskytnutí přístupu k soudu tomu, jehož právo bylo dotčeno rozhodnutím správního orgánu, což je souladné s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, a tak se domoci ochrany vůči zásahům orgánů veřejné moci opravným prostředkem v řízení před nezávislým soudem. Smysl změny založen na dosažení záměru, aby poté, co správní orgán v rámci své zákonné kompetence rozhodne soukromoprávní věc, může se ten, kdo takové rozhodnutí vnímá jako újmu na svém právu, obrátit na soud rozhodující ve věcech občanskoprávních, který pak rozhoduje znovu o věci samé (na rozdíl od předchozí regulace umožňující toliko zrušení napadeného rozhodnutí). Za decénium účinnosti této právní úpravy se v plném rozsahu projevily nejasnosti o rozsahu možné aplikace obecných pravidel civilního procesu (tj. o použitelnosti institutů z předchozích částí obč. soudního řádu); nejasná je i samotná povaha řízení, tedy zda je lze označit za sporné nebo nesporné (viz též výše citovaný nález sp.zn. III. ÚS 3332/09). Specifický charakter řízení podle V. části obč. soudního řádu se projevuje i v tom, že zákon do pozice protistrany žalobce, tj. do role žalovaného, nestaví správní orgán, který ve věci rozhodoval; nové koncepci koresponduje konstrukce, kdy je žalovaným ten, kdo byl v této pozici v předcházejícím správním řízení. Navazuje-li řízení podle V. části obč. soudního řádu na jiné než sporné správní řízení (předchází-li tedy tomuto řízení správní řízení, v němž proti sobě nestojí navrhovatel a odpůrce), není ani v řízení podle V. části strany žalované. Variabilita různých druhů a podob předcházejících řízení tak vyvolává navazující interpretační a aplikační problémy. Toto zjištění typicky platí pro rozhodování soudu o povolení vkladu do katastru nemovitostí (logicky poté, kdy katastrální úřad návrh na vklad zamítl). Je nepochybné, že vkladové řízení je řízením solučním, jeho účastníci nemají protichůdné postavení, nejsou "ve sporu". Z toho lze učinit jednoduchý závěr: povaha řízení podle V. části obč. soudního řádu je determinována v první řadě charakterem hmotněprávního vztahu, jehož obsahem je právo (nárok) tvořící předmět řízení nejprve před správním orgánem, posléze před soudem. Tomuto zjištění pak musí patřičně korespondovat právní úprava procesních postupů. Ústavní soud shledává, že právní úprava de lege lata v V. části obč. soudního řádu nezohledňuje specifika vkladového řízení (již zmíněná soluční povaha vkladového řízení, rozdílné posuzování podmínek pro povolení vkladu - § 5 odst. 1 i.f. zák. č. 265/1992 Sb. a § 154 odst. 1 obč. soudního řádu). Soluční povaha vkladového řízení pak pojmově vylučuje aplikaci § 142 obč. soudního řádu při posuzování náhrady nákladů řízení.
12. Dlužno připomenout, že řízení podle V. části obč. soudního řádu má výrazné prvky přezkumného řízení. Soudu je svěřena pravomoc nejen přezkoumat pravomocné správní rozhodnutí v plné jurisdikci, což znamená, že soud se zabývá nejen právní ale i skutkovou stránkou věci v plném rozsahu, ale navíc rozhoduje též ve věci samé. Soud má pravomoc - na rozdíl od klasického správního soudnictví - nahradit nesprávné rozhodnutí správního orgánu, pokud po provedeném řízení dospěje k závěru, že je vadné a že je důvod rozhodnout v meritu věci odlišně, rozhodnutím vlastním. Důvod je zřejmý - soudy nerozhodují v postavení soudního orgánu kontrolujícího zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné moci vydaného ve správním řízení v oblasti veřejnoprávních vztahů, jímž mělo být zasaženo do subjektivního veřejného práva dotčeného účastníka řízení, ale rozhodují o právech a povinnostech (o právních poměrech) hmotněprávně založených v oblasti soukromoprávní, do níž tu správní orgány z pozice vrchnostenské ingerují zcela výjimečně, díky zákonné úpravě, která jim tuto pravomoc svěřuje. Z těchto důvodů výsledek soudního řízení nemůže spočívat v pouhém zrušení rozhodnutí správního orgánu a ve vrácení věci jemu k novému projednání s vysloveným závazným právním názorem soudu, protože zákonodárce zřejmě shledal opětovné rozhodování správního orgánu v soukromoprávní věci, byť by bylo i podrobeno ve výsledku soudní kontrole zákonnosti, za nedostatečné.
13. Ústavní soud se neztotožnil s názorem stěžovatelů o existenci jejich legitimního očekávání, že jim bude přiznána náhrada nákladů řízení, které museli ze svého majetku vynaložit na obranu svého práva. Údajné legitimní očekávání odvozují od rozsudku Nejvyššího soudu č.j. 21 Cdo 3682/2009-144, v němž Nejvyšší soud zavázal odvolací soud k rozhodnutí nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení. Z této dikce nelze dovozovat, ani legitimně očekávat, že po jejich úspěšném dovolání bude "automaticky" rozhodnuto i přiznání nákladů řízení. Ústavně právní aspekty nemá ani námitka stěžovatelů směřující k postupu vrchního soudu, který nereagoval na jejich písemné vyčíslení uplatňovaných nákladů řízení v tom smyslu, že zvažuje jejich nepřiznání, čímž by jím otevřel prostor pro uplatnění jejich konkurenční argumentace; z tohoto důvodu mohli stěžovatelé "poprvé" svoji argumentaci předložit až v rámci ústavní stížnosti a v této souvislosti poukazují na závěry zařazené do nálezů Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 3332/09 a sp.zn. IV. ÚS 511/10. K závěrům o povaze řízení dle nálezu ve věci sp.zn. III. ÚS 3332/09 viz bod 11., závěry z nálezu sp.zn. IV. ÚS 511/10 nejsou v posuzované věci použitelné, neboť společnost LAPP KABEL, s.r.o., nelze považovat za účastníka, který by do právní sféry stěžovatelů bezdůvodně zasahoval.
14. Vazba rozhodnutí soudu a jemu předcházejícího rozhodnutí správního orgánu je vyjádřena v § 250j obč. soudního řádu. Podle tohoto ustanovení (odst. 1) platí, že pokud soud dospěje k závěru, že o sporu nebo o jiné právní věci má být rozhodnuto jinak, než rozhodl správní orgán, rozhodne ve věci samé rozsudkem. Rozsudek vydaný podle tohoto odstavce nahrazuje rozhodnutí správního orgánu v takovém rozsahu, v jakém je rozsudkem soudu dotčeno; tento následek musí být uveden ve výroku rozsudku (odst. 2). Byť zákon výslovně nekalkuluje se zrušením původního rozhodnutí správního orgánu, jeho nahrazení rozsudkem soudu však neznamená nic jiného, než že rozsudek má vždy stejné (všechny právní účinky, jaké se podle zákona jinak spojují s nahrazovaným rozhodnutím správního orgánu, tedy účinky rozhodnutí správního orgány zanikly a samotné jeho rozhodnutí lze považovat za zrušené. Tím se pak otevírá úspěšným účastníkům právo na případnou náhradu škody podle zák. č. 82/1998 Sb.
15. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 82 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nedůvodnou zamítl.
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Autor: US