// Profipravo.cz / Dovolání 15.06.2018
ÚS: Nevymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání
Jsou-li v konkrétním případě splněny předpoklady projednání návrhu a rozhodnutí o něm, je povinností obecného soudu odpovídající základnímu právu na soudní ochranu, zaručenému v čl. 36 Listiny, aby k projednání tohoto návrhu přistoupil a ve věci rozhodl. Ústavní soud pak není vázán jen argumenty stěžovatele uvedenými v ústavní stížnosti a okolnosti naplnění podmínek projednatelnosti návrhu posoudí i bez konkrétní argumentace stěžovatele.
Výjimkou není ani rozhodování dovolacího soudu o tom, zda dovolání má obsahové náležitosti podle § 241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2869/17, ze dne 14. 5. 2018
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. září 2017 a doplněná podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 19. října 2017, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho práva na ochranu vlastnictví podle článku 11, odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny a práva na projednání věci bez zbytečných průtahů podle článku 38 odst. 2 Listiny.
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Rozsudkem ze dne 14. května 2015 č. j. 42 C 135/2007-338 ve znění opravného usnesení ze dne 14. května 2015 č. j. 42 C 135/2007-389 a doplňujícího usnesení ze dne 14. července 2015 zamítl Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") žalobu na vydání náhradních pozemků, eventuálně zaplacení částky 46.813.881,40 Kč, které požaduje stěžovatel jako postupník restituční pohledávky. Již předešlým rozsudkem obvodního soudu ze dne 8. března 2012 č. j. 42 C 135/2007-238 byla stěžovateli přiznána částka 86.898,60 Kč jako restituční nárok podle § 28a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě") v cenách platných ke dni 24. června 1991. Následným výše specifikovaným rozsudkem byla žaloba co do zbytku zamítnuta. Dle obvodního soudu stěžovateli poskytnutá náhrada měla postačovat, přičemž odkázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Čadek a ostatní proti České republice č. 31933/08, 60084/08, 6185/09, 46696/09, 52792/09, 53518/09, 10185/10, 42151/10, 3167/11 a 20939/11 ze dne 22. listopadu 2012, dle nějž stát neodpovídá za růst cen pozemků z důvodu tržních sil. Ke stěžovatelovu nároku na náhradu škody obvodní soud shledal, že žalovaná Česká republika - Státní pozemkový úřad nebyla pasivně legitimována a nárok na náhradu škody je promlčen.
3. Stěžovatel i vedlejší účastník hlavní město Praha napadli rozsudek obvodního soudu odvoláním. Dle názoru stěžovatele citované rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva není v jeho věci aplikovatelné. Svůj nárok dostatečně podložil právními závěry řady rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, dle kterých má nárok na náhradu původně požadované částky, která byla určena znaleckým posudkem. Stěžovatel taktéž poukázal na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1135/14 ze dne 30. 6. 2015 (N 124/77 SbNU 899).
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 6. dubna 2016 č. j. 28 Co 456/2014, 28 Co 35/2016-423 obě odvolání zamítl a rozsudek obvodního soudu potvrdil. Městský soud rozhodnutí odůvodnil mimo jiné tím, že stěžovatelem citována judikatura se na posuzovaný případ nevztahuje, a naopak přiléhavé jsou závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva, na nějž odkázal obvodní soud. Podle rozsudku městského soudu stěžovateli nevznikl nárok na náhradu ve výši tržní hodnoty pozemku podle znaleckého posudku, jelikož jeho právo zakládá ustanovení § 28a zákona o půdě a náhrada ve výši podle tohoto ustanovení už mu byla přiznána. K otázce promlčení městský soud dodal, že i když tato otázka nebyla předmětem odvolání, považuje za vhodné dodat, že rozhodnutí obvodního soudu v tomto směru též považuje za správné.
5. Stěžovatel napadl rozsudky obvodního a městského soudu dovoláním, jehož přípustnost spatřoval podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu (dále jen "občanský soudní řád") v tom, že Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") ve své rozhodovací praxi dosud neřešil počátek promlčecí doby pro požadování náhrady škody, jestli započala zrušením registrace stěžovatele jako oprávněného ze strany vedlejší účastnice, nebo až ukončením doby, po kterou bylo možno požadovat převod pozemků dle zákona o půdě. Stěžovatel požadoval mimo jiné, aby se dovolací soud zabýval jím dosud neřešenou otázkou promlčení i aplikovatelnosti závěrů citovaného rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva či závěrů výše citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1135/14 na jeho věc.
6. Usnesením dovolacího soudu č. j. 28 Cdo 404/2017-453 bylo řízení o stěžovatelově dovolání podle ustanovení § 104 odst. 1 občanského soudního řádu zčásti zastaveno a podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu bylo dovolání zčásti odmítnuto. Řízení bylo zčásti zastaveno, protože dovolací soud není příslušný k projednání dovolání vůči rozhodnutí obvodního soudu. Dovolání bylo zčásti odmítnuto pro vady, protože stěžovatel podle Nejvyššího soudu nespecifikoval, v čem spatřuje důvod přípustnosti dovolání a dovolání již není budováno na kritériu zásadní právní významnosti.
III.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutími obecních soudů byla nedostatečně aplikována judikatura dovolacího soudu ve vztahu k rozdělení postupníků restitučních nároků. Taktéž, že nebylo uspokojeno jeho legitimní očekávání na vydání náhradního pozemku, eventuálně finanční náhrady tím, že poskytnutá finanční náhrada nebyla adekvátní. Své tvrzení podpořil nálezem sp. zn. II. ÚS 4139/16 ze dne 18. 7. 2017. Taktéž namítá, že v jeho věci bylo rozhodováno již desetkrát, čímž došlo ke zbytečným průtahům v řízení.
8. Ve vztahu k odmítavému usnesení dovolacího soudu stěžovatel povšechně bez hlubší argumentace namítá zásah do svého práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny.
IV.
Průběh řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud si pro účely tohoto řízení vyžádal spis vedený u obvodního soudu pod sp. zn. 42 C 135/2007 a vyzval účastníky k vyjádřením.
10. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že důvody svého rozhodnutí shrnul v jeho odůvodnění (v němž vyložil, které ze zákonem stanovených obligatorních náležitostí stěžovatelem podané dovolání postrádá) a v němž současně odkázal i na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Poukázal na to, že Ústavní soud deklaroval, že trvá-li Nejvyšší soud na tom, aby podané dovolání vyhovovalo zákonem stanoveným požadavkům, není důvodu tomuto postupu cokoli vytýkat (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015 sp. zn. 1. ÚS 1092/15), přičemž zákonným kritériím nelze upřít s ohledem na podstatu a účel dovolacího řízení jejich opodstatnění (opět srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16). Poukázal též na to, že proti závěrům, na nichž spočívá rozhodnutí dovolacího soudu (zejm. proti těm, že dovolatel s určitostí nevymezil, v čem spatřuje přípustnost dovolání) stěžovatel konkrétněji nebrojí a žádné argumenty v tomto směru ať již v rovině ústavněprávní či v rovině práva podústavního, k nimž by se dovolací soud měl vyjádřit, v ústavní stížnosti neuvádí. Obsahem ústavní stížnosti je toliko polemika stěžovatele s rozhodnutími soudů nižších stupňů, jejichž meritorní (ani kvazimeritorní) přezkum však dovolací soud z důvodů shora vyložených neprováděl.
11. Dle § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci.
V.
Podmínky projednání ústavní stížnosti proti usnesení dovolacího soudu
12. Ústavní soud se nejprve zabýval tou částí ústavní stížnosti stěžovatele, která směřuje proti napadenému usnesení dovolacího soudu. V tomto rozsahu je ústavní stížnost přípustná (stěžovatel neměl k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
VI.
Vlastní posouzení
13. Ústavní soud se seznámil s argumentací účastníků řízení a obsahem příslušného soudního spisu, načež zhodnotil, že ústavní stížnost je zčásti důvodná.
14. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody.
15. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být z jeho strany splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci a aby při tom mohl zohlednit jím předestřená tvrzení a důkazy. Tyto požadavky mají sloužit především zajištění řádného chodu spravedlnosti a ochraně právní jistoty účastníků právních vztahů. Jednotlivě ani ve svém celku zároveň nesmí představovat takové omezení přístupu k soudu, které by se práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) dotýkalo v samotné jeho podstatě tím, že by fakticky znemožňovalo jeho uplatnění [například nález ze dne 25. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 281/04 (N 165/38 SbNU 319); všechna rozhodnutí Ústavního soudu uvedená v tomto nálezu jsou veřejně přístupná na http://nalus.usoud.cz]. Jsou-li v konkrétním případě splněny předpoklady projednání návrhu a rozhodnutí o něm, je povinností obecného soudu odpovídající základnímu právu na soudní ochranu, zaručenému v čl. 36 Listiny, aby k projednání tohoto návrhu přistoupil a ve věci rozhodl. Ústavní soud pak není vázán jen argumenty stěžovatele uvedenými v ústavní stížnosti a okolnosti naplnění podmínek projednatelnosti návrhu posoudí i bez konkrétní argumentace stěžovatele.
16. Uvedená východiska se uplatní i ve vztahu k dovolání podle občanského soudního řádu. Z ústavního pořádku sice nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (zřejmě by obstála i právní úprava, která by takovéto prostředky nepřipouštěla vůbec), pakliže je však právní řád připouští, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce [nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Výjimkou není ani rozhodování dovolacího soudu o tom, zda dovolání má obsahové náležitosti podle § 241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu. Pokud by je nemělo, byl by dán důvod pro jeho odmítnutí podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu pro vady, které nebyly odstraněny ve lhůtě podle § 241b odst. 3 občanského soudního řádu, tedy zákonné lhůtě k podání dovolání nebo lhůtě stanovené k odstranění nedostatku podmínky právního zastoupení, a pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
17. Jednou z povinných náležitostí dovolání podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu je vymezení důvodů, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účel tohoto požadavku spočívá v tom, aby se advokát dovolatele ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou dovolacího soudu, a aby po seznámení se s ní zvážil, zda takovéto dovolání má šanci na úspěch, a tento názor sdělil dovolateli. Zákonodárce tímto způsobem reagoval na vysoký počet problematicky formulovaných dovolání. K jeho snížení by mělo přispět právě to, že se advokáti při zpracování dovolání budou muset odpovídajícím způsobem zabývat otázkou jejich přípustnosti (k tomu srov. například usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14 nebo nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/17). Ustanovení § 237 občanského soudního řádu vyjmenovává situace, za nichž je dovolání přípustné, a to v návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu. Podle uvedeného ustanovení je dovolání přípustné, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe Nejvyššího soudu nebo která v rozhodování Nejvyššího soudu nebyla dosud řešena, případně je Nejvyšším soudem řešena rozdílně (nejednotně). Dovolání je přípustné také tehdy, pokud je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, ovšem tato judikatura by se měla změnit.
18. Ústavní soud ve svém stanovisku, jímž se zabýval posuzováním přípustnosti dovolání v civilních věcech (sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28.11 2017, publikovaným pod č. 460/2017 Sb.) dospěl mimo jiné k závěru, že ustanovení § 237 občanského soudního řádu ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu.
19. Citované stanovisko Ústavního soudu převzalo již vyjádřené názory Ústavního soudu, plynoucí z nálezu sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. 11. 2015 (N 198/79 SbNU 251), podle nějž z dovolání čteného v návaznosti na argumentaci odvolacího soudu je patrné, v čem dovolatel splnění předpokladů přípustnosti shledává, byť to přímo v dovolání neuvedl. Porušení základních práv stěžovatelů pak Ústavní soud konstantně shledává také tehdy, pokud Nejvyšší soud dovolání odmítl pro vady, kterými netrpělo [nálezy sp. zn. II. ÚS 3876/13 ze dne 3. 6. 2014 (N 113/73 SbNU 779), sp. zn. I. ÚS 962/14 ze dne 19. 8. 2014 (N 155/74 SbNU 323) nebo sp. zn. II. ÚS 312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375)].
20. V posuzovaném případě dovolání stěžovatele proti napadenému rozsudku městského soudu mohla být přípustnost dovolání založena jen při splnění některého z předpokladů uvedených v § 237 občanského soudního řádu; tedy jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Ústavní soud nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu, že stěžovatel v dovolání nevymezil důvod splnění předpokladu přípustnosti dovolání způsobem odpovídajícím § 241a odst. 2 občanského soudního řádu. Z dovolání jednoznačně vyplývá, že dovolatel tvrdí, že otázka, zda počátek plynutí promlčecí lhůty pro náhradu škody nastal ke dni zaslání dopisu o zrušení registrace oprávněné osoby nebo ke dni ukončení doby nároku na převod pozemků dle zákona o půdě, nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena. Z obsahu dovolání je tedy možno poměrně jednoznačně interpretovat, že stěžovatelovo dovolání vychází z toho, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování Nejvyššího soudu nebyla dosud řešena. Dále pak stěžovatel poměrně jednoznačně, jak již bylo výše specifikováno, formuloval otázku, která má být vyřešena. Nad to stěžovatel výslovně ve svém dovolání uvedl, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, a to nálezem sp. zn. II. ÚS 1135/14 ze dne 30. 6. 2015.
22. Lze přisvědčit závěru dovolacího soudu v tom, že kritérium zásadní právní důležitosti již není důvodem přípustnosti dovolání, a pokud je dovolání budováno na takovém předpokladu, možno ho odmítnout. Tento závěr ovšem neobstojí, je-li také v kontextu celé argumentace obsažené v dovolání seznatelný důvod splnění předpokladu přípustnosti dovolání de lege lata. Ústavní soud totiž zdůrazňuje, že § 241a odst. 2 občanského soudního řádu nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání vymezeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Toto vymezení z něj musí být seznatelné, může však být vyjádřeno v kterékoli jeho části, a to případně i na více místech [srovnej nález ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15 (N 198/79 SbNU 251), ze dne 20. 2. 2017 sp. zn. II. ÚS 1226/17 nebo výše citovaný nález sp. zn. II. ÚS 1966/16].
23. Tím, že dovolací soud odmítl dovolání stěžovatele pro vadu nevymezení důvodu splnění předpokladu přípustnosti dovolání podle § 241a, odst. 2 občanského soudního řádu, ačkoli tato náležitost neabsentovala, bylo stěžovateli v rozporu se zákonem odepřeno jeho právo na to, aby dovolací soud posoudil jeho dovolání alespoň z hlediska jeho přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu a v případě, že by jej shledal přípustným, rozhodl ve věci samé. Již samotné posouzení přípustnosti dovolání by přitom s ohledem na předpoklady přípustnosti, které stanoví uvedené ustanovení, mělo fakticky povahu meritorního rozhodnutí. Nezbývá tedy než uzavřít, že napadeným usnesením dovolacího soudu bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny
VII.
Podmínky projednání ústavní stížnosti proti ostatním napadeným rozhodnutím
24. Zjištěné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele zakládá důvod pro zrušení napadeného usnesení dovolacího soudu. Zrušením tohoto rozhodnutí se otevírá prostor k novému projednání dovolání stěžovatele. V tuto chvíli jsou tedy proti rozhodnutím obvodního soudu a městského soudu stále k dispozici zákonné prostředky k ochraně práv stěžovatele, v důsledku čehož se ústavní stížnost stala ve zbytku nepřípustnou podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
VIII.
Podmínky projednání ústavní stížnosti ve vztahu k právu na projednání věci bez zbytečných průtahů
25. Ohledně námitky stěžovatele týkající se nepřiměřené délky řízení před soudem prvního stupně Ústavní soud konstatuje, že nemůže být předmětem meritorního přezkumu v řízení o této ústavní stížnosti. Pokud stěžovatel měl zájem na urychlení průběhu řízení před obecnými soudy, mohl a měl využít opravný prostředek spočívající v podání návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatele lze také odkázat na znění zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, ze kterého lze uplatnit nárok na přiměřené zadostiučinění v případě, že nebylo ve věci rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Stěžovatel nevyčerpal před podáním ústavní stížnosti všechny opravné prostředky ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a v této části je tedy ústavní stížnost nepřípustná [srovnej usnesení ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. I. ÚS 3773/16].
IX.
Závěr
26. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud shledal ústavní stížnost stěžovatele důvodnou v části, ve které směřuje proti napadenému usnesení dovolacího soudu. Podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jí proto částečně vyhověl (výrok I.) a napadené usnesení podle § 82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona zrušil (výrok II.). Ve zbytku ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou (výrok III.). V dalším řízení dovolací soud opětovně posoudí dovolání stěžovatele z hlediska splnění zákonem stanovených procesních předpokladů, a to v souladu s právním názorem vysloveným v tomto nálezu. Ústavní soud na tomto místě nijak nepředjímá způsob, jakým by měla být ze strany dovolacího soudu posouzena přípustnost dovolání stěžovatele.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: US