// Profipravo.cz / Dovolání 13.09.2017
Přípustnost dovolání
Přípustnost dovolání tvrdícího, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nemůže založit identifikace jakéhokoli rozhodnutí soudu dovolacího, nýbrž právě jen takového, s nímž je dovoláním napadené rozhodnutí vskutku v rozporu.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, ze dne 26. 6. 2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.
Kategorie: dovolání; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Městský soud v Praze změnil napadeným rozhodnutím usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 4. 2016, č. j. 49 EXE 688/2015-126 tak, že se exekuce vedená na základě pověření tohoto soudu ze dne 10. 4. 2015, č. j. 49 EXE 688/2015-41 nezastavuje (výrok I.) a dále tímto rozhodnutím změnil i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 6. 2016, č. j. 49 EXE 688/2015-146 tak, že se oprávněné povinnost platit náklady exekuce neukládá (výrok II.).
Odvolací soud dospěl k závěru, že pohledávka ve výši 270 967,- Kč s příslušenstvím, kterou povinná namítá k započtení proti pohledávce vyplývající z exekučního titulu, jenž je předmětem nyní vedené exekuce (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2012, č. j. 30 Co 459/2009-236) u soudního exekutora JUDr. Ivo Luhana, Exekutorský úřad Praha 1, pod sp. zn. 099 EX 1202/15, je neexistentní, neboť již dříve zanikla tím, že ji oprávněná odečetla od svého nároku a nalézací řízení proto posléze zahájila jen ohledně částky takto snížené. Na tomto závěru pak podle odvolacího soudu nemění nic skutečnost, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2010, č. j. 30 Co 459/2009-167 bylo povinnému pravomocně přiznáno právo na zaplacení částky 270 967,- Kč s příslušenstvím, neboť vyhovění vzájemnému návrhu povinné bylo jen důsledkem zamítnutí žaloby oprávněné, která ani v posléze vyvolaném dovolacím řízení nemohla proti takovému nároku (efektivně) brojit, jestliže s jeho oprávněností od počátku souhlasila; soud si tudíž dostatečně neuvědomil vzájemnou provázanost (podmíněnost) obou nároků.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná včasným dovoláním, v němž namítá nesprávné právní posouzení věci se zřetelem k započtení pohledávky přiznané pravomocným a vykonatelným soudním rozhodnutím, které přivodilo zánik pohledávky nyní exekvované, a tím i důvod pro zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) či h) o. s. ř. Splnění povinnosti vymezit předpoklad přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. povinná spatřuje v tvrzení, že se odvolací soud při svém rozhodování odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněným pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, neboť zpochybnil (přezkoumával) věcnou správnost exekučního titulu v exekučním řízení, čímž zasáhl do právní jistoty, jakož i do institutu materiální právní moci rozhodnutí. Námitka věcné nesprávnosti pravomocného rozhodnutí není v exekučním řízení významná, neboť úkolem exekučního soudu není přejímat úlohu soudu nalézacího. Oprávněná si též dostatečně nehájila svá práva již v nalézacím řízení, pakliže u dovolacího soudu proti rozhodnutí, kterým soud druhého stupně přiznal právo na zaplacení pohledávky, jež nyní namítá k započtení, neuplatnila žádnou obranu, a tudíž dovolacímu soudu nezbylo, než v tomto rozsahu dovolání zamítnout.
Povinná proto navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se usnesení soudu I. stupně ze dne 8. 4. 2016, č. j. 49 EXE 688/2015-126 potvrzuje a dále navrhla, aby dovolací soud změnil i nákladový výrok napadeného rozhodnutí tak, že se usnesení soudu I. stupně ze dne 15. 6. 2016, č. j. 49 EXE 688/2015-146 potvrzuje, a dále oprávněnou odsoudil k povinnosti nahradit náklady odvolacího a dovolacího řízení, popř. aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu odvolacímu k dalšímu řízení.
Oprávněná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014, (srov. čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dále jen „o. s. ř.“), jestliže napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 7. 10. 2016, přičemž samo exekuční řízení bylo zahájeno dne 13. 2. 2015.
Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), odpovídá i požadavku náležitého uvedení, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237, § 241a odst. 2 o. s. ř.), a obsahuje též srozumitelně formulované dovolací důvody (§ 241a odst. 2, odst. 3 o. s. ř.), které tyto předpoklady přípustnosti dovolání obsahově (věcně) vystihují.
Dovolání je tak formálně podáním bezvadným.
Posléze je nezbytné vyřešit otázku, zda dovolatelkou ohlášené vymezení přípustnosti dovolání reálně obstojí, tedy zda skutečně napadené rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu – konkrétně od výše označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které dovolatelka výslovně odkázala.
Přípustnost dovolání vzhledem k dovolatelkou prosazovanému předpokladu totiž nemůže založit identifikace jakéhokoli rozhodnutí soudu dovolacího, nýbrž právě jen takového, s nímž je dovoláním napadené rozhodnutí vskutku v rozporu. Opačný závěr by vedl k neudržitelnému, a vzhledem k platné právní úpravě institutu dovolání, založené účinností zákona č. 404/2012 Sb., zákonodárcem nepředpokládanému (nechtěnému) stavu, neboť pouhý odkaz na kterékoli – třeba i nahodile zvolené – rozhodnutí Nejvyššího soudu, by nutně (vždy) přivodil i přípustnost dovolání, a tedy povinnost jeho věcného projednání; smysl přijaté novely jest oproti tomu ztotožnit se snahou zákonodárce odtížit Nejvyšší soud od nepřiměřeného množství napadlých věcí (umožnit jejich rychlejší vyřízení), což se schválením formalizovaného a účelového vymezování přípustnosti dovolání, vedoucího k jeho následné „automatické přípustnosti“, zjevně nekoresponduje.
Zaznamenaný závěr lze podepřít i dalším koncepčním cílem přijaté novely občanského soudního řádu (z pohledu důvodové zprávy), který je představován snahou o posílení odborné účasti právního zástupce dovolatele (advokáta) v dovolacím řízení, což opodstatňuje, že na kvalitu jím zpracovaného dovolání lze klást nemalé požadavky; jeho povinností – má-li být jím zvolený předpoklad přípustnosti dovolání vskutku naplněn – je tak mj. i dostatečná a odborná analýza judikatorních závěrů Nejvyššího soudu, což je úkol na dovolací soud nepřenositelný. Dovolací řízení totiž nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).
Řečené je významné právě v této věci.
Dovolatelka totiž judikatorní rozpor napadeného rozhodnutí shledává vůči usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněnému pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 58/2005), ve kterém Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podmínky pro zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nejsou splněny, jestliže předtím, než bylo vydáno vykonávané rozhodnutí, byl učiněn projev vůle směřující k započtení a pohledávky se setkaly, neboť v takovém případě by byla přezkumu objektivně vystavována jen (v exekučním řízení nevýznamná) věcná správnost exekučního titulu; dále se pak z rozhodnutí podává i to, za jakých podmínek přichází v úvahu zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) a h) o. s. ř.
V nyní posuzované věci však odvolací soud odmítl proti pohledávce oprávněné, jež vyplývá z exekučního titulu, akceptovat (jako důvod pro zastavení exekuce) námitku započtení pohledávky povinné za oprávněnou – vzdor vydanému pravomocnému a vykonatelnému soudnímu rozhodnutí – proto, že měla již dříve zaniknout. Což znamená, že předmětem tvrzeného „věcného přezkumu“ se v dané věci nestal přímo exekuční titul (tohoto exekučního řízení), nýbrž rozhodnutí jiné, kterým naopak disponuje povinná vůči oprávněné. Ostatně i samo R 58/2005 výslovně stanoví, že věcná správnost vykonávaného rozhodnutí, jímž je vykonatelné rozhodnutí vydané v občanském soudním řízení, nemůže být v řízení o jeho výkon zpochybněna; jinak řečeno, námitka, jejímž obsahem – ať přímo nebo prostřednictvím námitky jiné – je kritika správnosti podkladového titulu, je nevýznamná – a zcela zřetelně tudíž o (oprávněnosti, popř. podmínkách) přezkumu jiných, tj. od exekučního titulu odlišných rozhodnutí nikterak nepojednává.
Shrnutím řečeného je namístě závěr, že dovolatelkou identifikované rozhodnutí rozpor s dovoláním napadeným rozhodnutím nezakládá, a tudíž nemůže být naplněna ani přípustnost dovolání samotného. Jelikož jen hodnocení opačné by bylo způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k dispozici není, Nejvyšší soud nemohl než dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatelka nebyla v dovolacím řízení úspěšná (její dovolání bylo odmítnuto), a oprávněné žádné náklady dovolacího řízení (posuzováno podle obsahu spisu) nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-