// Profipravo.cz / Dovolání 16.09.2016
ÚS: Porušení principu předvídatelnosti rozhodnutí
Jestliže Nejvyšší soud podstatnou měrou změnil za daného procesního stavu, bez kontaktu se stranami a s časovým odstupem od rozhodování odvolací instance, dosavadní (a pravomocný) právní názor na věc, pak zatížil své rozhodování nedostatkem předvídatelnosti. Postup dovolacího soudu, jenž navíc nevyužil možnosti nařídit jednání, tu neznamenal jen ztrátu zohlednění námitek či tvrzení stran, ale též oslabení hodnotového rozměru případu.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 46/16, ze dne 1. 8. 2016
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Průběh řízení před obecnými soudy a obsah ústavní stížnosti
1. Ústavnímu soudu byl dne 6. 1. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku dovolacího soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 11. 6. 2009 se stěžovatelka domáhala odškodnění za škodu na zdraví, která jí byla způsobena v příčinné souvislosti s dopravní nehodou ze dne 26. 8. 2006, kterou zavinil řidič I. O. po předchozím požití alkoholických nápojů. V žalobě uvedla, že jako spolujezdkyně utrpěla zranění spočívající v pohmoždění mozku, nitrolebním krvácení, mnohočetných zlomeninách žeber oboustranně, zlomenině sedmého a jedenáctého hrudního obratle, poranění míchy, zlomenině klíční kosti vlevo, a to se závažnými trvalými následky. Její faktický zdravotní stav odpovídá paraplegii, stěžovatelka se na nohy nepostaví, není schopna chůze ani s oporou, vedle trvalých následků na dolních končetinách má následky i na páteři, které se projevují bolestí - omezení hybnosti páteře, dále má problémy psychického a sexuálního charakteru, přičemž v žádné z těchto zdravotních oblastí nelze v budoucnosti předpokládat zlepšení stavu. Úrazem, který stěžovatelka utrpěla, je ovlivněn její celý následující život, od tohoto okamžiku je stěžovatelka nesoběstačná, odkázána na pomoc okolí. Není schopna plnit v plném rozsahu své povinnosti vyplývající z role matky malého dítěte, velkou část péče o svého syna nezvládá, musí ji nahrazovat rodina, zejména prarodiče. Ztratila schopnost se zapojit do všech sfér života, které vytvářejí jeho kvalitu - život partnerský, společenský, sportovní, pracovní. Fakticky přišla o možnost mít další děti, fungující rodinu. Ve všech těchto oblastech je podstatně omezena, z některých i zcela vyloučena.
3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 6. 2012 č. j. 11 C 361/2009-167 bylo výrokem I. rozhodnuto, že žalovaná (v tomto řízení vedlejší účastník) je povinna zaplatit stěžovatelce na ztížení společenského uplatnění částku 244 800 Kč se zákonným úrokem z prodlení, výrokem II. byla žaloba co do částky 230 400 Kč za ztížení společenského uplatnění se zákonným úrokem z prodlení zamítnuta, výrokem III. bylo řízení co do částky 43 200 Kč za ztížení společenského uplatnění zastaveno, výrokem IV. byla žalované uložena povinnost zaplatit na mimořádném ztížení společenského uplatnění stěžovatelce částku 2 553 600 Kč, výrokem V. byla žaloba co do částky 3 566 400 Kč na mimořádném zvýšení ztížení společenského uplatnění zamítnuta, výrokem VI. byla žaloba co do částky 72 000 Kč na bolestném se zákonným úrokem z prodlení od 11. 6. 2009 zamítnuta, výrokem VII. byla žalované uložena povinnost zaplatit stěžovatelce na nákladech účelně spojených s léčením částku 47 023 Kč se zákonným úrokem z prodlení, výrokem VIII. bylo řízení co do částky 18 141 Kč na nákladech účelně spojených s léčením se zákonným úrokem z prodlení od 11. 6. 2009 zastaveno, výrokem IX. byla žaloba co do částky 1 277 Kč na nákladech účelně spojených s léčením se zákonným úrokem z prodlení od 11. 6. 2009 zamítnuta, výrokem X. byla žalované uložena povinnost zaplatit stěžovatelce na nákladech na péči částku 592 012,20 Kč se zákonným úrokem z prodlení, výrokem XI. byla žaloba co do částky 80 649,80 Kč na nákladech na péči se zákonným úrokem z prodlení zamítnuta, výrokem XII. byla žalované uložena povinnost zaplatit na nákladech státu částku 12 782 Kč, výrokem XIII. byla žalované uložena povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 137 500 Kč a konečně výrokem XIV. byla žalovaná zavázána zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení částku 130 500 Kč. Ke ztížení společenského uplatnění byly vypracovány tři znalecké posudky a soud postupoval podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "vyhláška"). Při aplikaci § 7 odst. 3 vyhlášky o mimořádném zvýšení náhrady vzal soud v úvahu, že poškozená před úrazem žila aktivním životem, chodila do společnosti, sportovala, ráda cestovala a s přítelem plánovala další dítě, nyní je její sexuální život zcela vyloučen a je odkázána na pomoc nemocných rodičů ve věku přes 60 let. Odpovídající je proto zvýšení náhrady na sedminásobek; činí-li bodové ohodnocení 3 800 bodů, a tedy 3 192 000 Kč, bylo po zohlednění spoluzavinění v rozsahu 20 % přiznáno navíc 2 553 600 Kč.
4. Proti výroku V. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, kterým byla zamítnuta žaloba v nároku na mimořádné zvýšení ztížení společenského uplatnění co do částky 3 566 400 Kč, podala stěžovatelka odvolání. V odvolání vytýkala soudu prvního stupně, že částka 2 553 600 Kč při zohlednění spoluzavinění 20%, resp. částka 3 192 000 Kč bez zohlednění spoluzavinění, která byla přiznána jako mimořádné zvýšení ztížení společenského uplatnění, není přiměřeným odškodněním vzhledem k rozsahu způsobené újmy, zejména s ohledem na omezení stěžovatelky v jejím budoucím životě, na nemožnost vrátit se ke způsobu života vedeného před úrazem, na nutnost péče další osoby pro uspokojení životních potřeb po celou dobu života stěžovatelky, včetně péče o jejího syna. Stěžovatelka ztratila veškeré schopnosti vést kvalitní a plnohodnotný život.
5. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 2. 2013 č. j. 72 Co 443/2012-186 změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku napadeném odvoláním tak, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovatelce dalších 1 089 600 Kč, ve zbytku zamítavý výrok potvrdil a v návaznosti na toto rozhodnutí změnil rozhodnutí o výrocích o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že mimořádné zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění ve výši 2 553 600 Kč není zcela odpovídající míře zdravotního poškození stěžovatelky a omezením z něho plynoucím, neboť tato není schopna vykonávat dosavadní povolání, je podstatně omezena ve společenském životě a odkázána na pomoc další osoby. Soud vyšel rovněž ze zpracovaných znaleckých posudků, přičemž bylo přiznáno 7 200 bodů, což při osminásobném mimořádném zvýšení podle § 7 odst. 3 vyhlášky činilo 6 912 000 Kč, které odvolací soud považoval za přiměřené odškodnění ztížení společenského uplatnění žalobkyně. Odvolací soud ovšem odlišně posoudil míru spoluzavinění stěžovatelky, a to na 40 % vzhledem k tomu, že porušila prevenční povinnost tím, že z vlastní vůle absolvovala cestu ve vozidle řízeném silně opilým řidičem (pozn.- soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně nebyla připoutána bezpečnostními pásy a o opilosti řidiče nevěděla).
6. Toto rozhodnutí napadla dovoláním žalovaná, která rozhodnutí odvolacího soudu vytýkala především nesprávný procesní postup, když v odvolacím řízení nebylo provedeno žádné dokazování ani dokazování provedené před soudem prvního stupně nebylo zopakováno; přesto odvolací soud dospěl k jiným skutkovým závěrům o výši základního hodnocení ztížení společenského postavení, na jejichž základě rozhodoval o míře jeho mimořádného zvýšení. Dále odvolacímu soudu vytýkala výši tohoto přiznaného mimořádného zvýšení, které považovala za nepřiměřeně vysoké a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, když podle jejího názoru se u stěžovatelky nejedná o zvláštní případ, neboť před nehodou žila zcela běžným občanským životem, který nebyl ničím výjimečný a mimořádné zvýšení ztížení společenského uplatnění jí nemělo být proto přiznáno vůbec.
7. Nejvyšší soud poté svým rozsudkem změnil rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku I., pokud jím bylo rozhodnuto o změně rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce dalších 1 089 600 Kč, tak, že se potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně; ze strany dovolací instance tedy došlo ke snížení náhrady o uvedenou částku. Nejvyšší soud dále výrokem II. dovolání žalované proti potvrzující části výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze odmítl a kromě toho zrušil rozsudek Městského soudu v Praze i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a vrátil věc v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
8. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti snížení náhrady Nejvyšším soudem (výrok I. jeho rozsudku) a namítá, že součástí základního práva na spravedlivý proces je též právo na odůvodnění rozhodnutí, což je jednou ze záruk, že výkon spravedlnosti nebude arbitrární a neprůhledný a že rozhodnutí soudu bude kontrolováno veřejností. Napadanému rozsudku Nejvyššího soudu však řádné odůvodnění, které by splňovalo náležitosti ustanovení §157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), chybí a rozhodnutí postrádá atributy volné úvahy, které by podle judikatury odůvodnění rozhodnutí o náhradách za ztížení společenského uplatnění měla mít. Z rozhodnutí není zřejmé, která skutková zjištění převzal dovolací soud od soudu odvolacího či nalézacího, když dovolatel předtím namítal procesní chyby při zjištění skutkového stavu; k této námitce se dovolací soud žádným způsobem nevyjádřil. Kvůli těmto nedostatkům se jedná o rozhodnutí nepřezkoumatelné s prvky libovůle. Současně není zřejmé, jakou částku a z jakého důvodu soud považuje za přiměřené odškodnění za poškození zdraví stěžovatelky a její zdravotní stav podrobně nesrovnává s obdobnými případy. Podle stěžovatelky je tak odůvodnění dovolacího soudu zjednodušené a zaměřené výhradně srovnání s judikáty ne vždy přiléhavými.
9. Změnil-li Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu založený výlučně na volné úvaze soudu o výši mimořádného zvýšení ztížení společenského uplatnění, jde podle stěžovatelky o překvapivé rozhodnutí s prvkem libovůle. Podle o. s. ř. dovolací soud nepřezkoumává skutkový stav zjištěný před nižšími instancemi a vychází tedy ze stavu ke dni rozhodnutí odvolacího soudu. Jestliže dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zruší a vrátí věc tomuto soudu k dalšímu řízení, lze se s jeho postupem ztotožnit, neboť v následujícím řízení má účastník možnost reagovat na právní názor, jímž jsou soudy nižších stupňů vázány. Při změně rozsudku nejvyšší instancí bez jednání však účastník nemá možnost seznámit se s názorem dovolacího soudu před jeho rozhodnutím, čímž se takové rozhodnutí stává překvapivým, nepředvídatelným a tudíž protiústavním a porušujícím právo na spravedlivý proces. Konkrétně by pak v důsledku rozsudku Nejvyššího soudu měla stěžovatelka žalované (vedlejší účastnici, viz výše) vrátit částku 1 089 600 Kč, kterou již obdržela jako plnění z titulu mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění.
II.
Vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení
10. Ústavní soud si k obsahu ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení. Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a uvedl, že po zohlednění ustálených judikatorních závěrů k odškodnění ztížení společenského uplatnění ve vztahu k posuzovanému případu dospěl k závěru, že částka náhrady, stanovená odvolacím soudem na téměř sedm milionů Kč před zápočtem spoluzavinění, je nepřiměřeně vysoká. Tento svůj závěr opřel o srovnání se svou předchozí rozhodovací praxí, a proto nepovažuje námitky stěžovatelky stran judikatury za opodstatněné. Má-li změna rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 243d písm. b) o. s. ř. činit rozhodování Nejvyššího soudu překvapivým s prvky libovůle, jde již spíše o otázku ústavního přezkumu tohoto ustanovení, které bylo do o. s. ř. vloženo zákonem č. 404/2012 Sb. s účinností od 1. 1. 2013. Citované ustanovení může být v rozporu s ideální představou Nejvyššího soudu jako soudu pouze kasačního, jenž sjednocuje rozhodovací praxi soudů nižších stupňů především na základě závazných právních názorů vyslovených v rušících rozhodnutích (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). Nelze nicméně přehlédnout zřejmý účel vtělení alternativy měnícího meritorního rozhodnutí do zákonné úpravy - tím je rychlost a hospodárnost soudního řízení. Nejvyšší soud v posuzované věci aplikoval vyhlášku č. 440/2001 Sb. v souladu s přechodným ustanovením § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle principu zákazu retroaktivity. Pracoval přitom s bodovým ohodnocením v mezích dosavadních ustálených přístupů a kromě přezkumu správnosti základního bodového ohodnocení i přiměřeného zvýšení pomocí násobků měl na zřeteli zejména výslednou částku, jejíž výši poměřoval rozsahem a charakterem obtíží poškozené a porovnával ji s jinými srovnatelnými případy. Nešlo pouze o bezduchou aplikaci dnes již zrušeného bodového systému, nýbrž o jeho účelné použití ve snaze dosáhnout spravedlivé náhrady odpovídající principu proporcionality a slušnosti.
11. Vedlejší účastník řízení má za to, že Nejvyšší soud, přestože to explicitně v odůvodnění svého rozsudku neuvádí, vzal za prokázaný skutkový stav, tak jak jej zjistil soud prvního stupně, jakož i právní názor, ke kterému soud prvního stupně dospěl. Z průběhu celého řízení, jakož i z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu, je zřejmé, jakou částku a z jakého důvodu soud považuje za přiměřené odškodnění za poškození zdraví stěžovatelky, neboť svým rozhodnutím se ztotožnil s rozsudkem soudu prvního stupně.
III.
Předpoklady projednání ústavní stížnosti
12. Ústavní soud, dříve než přistoupí k meritornímu projednání ústavní stížnosti, zkoumá, zda tato splňuje všechny formální předpoklady podle zákona o Ústavním soudu. V dané věci je zřejmé, že ústavní stížnost byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), stěžovatelka byla řádně zastoupena (§ 30 odst. 1 téhož zákona) a ústavní stížnost je přípustná (75 odst. 1 téhož zákona). Proto Ústavnímu soudu nic nebránilo v projednání věci, a to bez nařízení jednání, neboť jednání by nevedlo k dalšímu objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení Ústavním soudem - právo na spravedlivý proces
13. Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat zejména za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, v níž je konkretizováno právo jednotlivce na soudní a jinou právní ochranu. Dominantním obsahem jednotlivých ustanovení Listiny tu jsou garance (principy, pravidla) základního práva na spravedlivý proces.
IV./a
Právo na řádné odůvodnění rozhodnutí
14. Komponentem základního práva na spravedlivý proces je též právo na odůvodnění rozhodnutí. Je-li vykonávána spravedlnost, musí být účastníku řízení zřejmé, proč je realizována právě tím způsobem, který zvolil soud, jenž o věci rozhodoval. Realizace práva na odůvodnění soudního rozhodnutí je jednou ze záruk, že výkon spravedlnosti nebude arbitrární a neprůhledný a že rozhodování soudů bude kontrolováno veřejností. Uvedené (i další) postuláty vytyčil Evropský soud pro lidská práva již ve věci H. proti Belgii v rozsudku pléna ze dne 30. 11. 1987 č. 8950/80 a v dalších judikátech je precizoval (podrobněji Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 757, 758).
15. Stejný důraz klade na text odůvodnění rozhodnutí obecného soudu též Ústavní soud. Požadavek řádného odůvodnění rozsudku, které splňuje náležitosti ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. a v důsledku též čl. 36 odst. 1 Listiny, se vyvozuje mj. z principu předvídatelnosti rozhodování. Z odůvodnění rozsudku musí především vyplývat vztah mezi náležitými skutkovými zjištěními včetně úvah při hodnocení důkazů a odpovídajícími právními závěry. Vedle nedostatečných či dokonce absentujících skutkových zjištění může dojít i k té situaci, při níž i po řádných skutkových zjištěních vykazují podstatná pochybení pouze právní závěry soudu. V každém případě pak vzniká nesoulad mezi oběma částmi odůvodnění rozhodnutí a je-li tento nesoulad mimořádné intenzity s podstatným vlivem na výsledek řízení, je nutné považovat rozsudek za ústavně nekonformní [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.), sp. zn. II. ÚS 2070/07 (N 223/47 SbNU 935) a mnohé další].
16. V relaci k náhradám škod na zdraví je Ústavní soud opakovaně přinejmenším zdrženlivý ve svých závěrech, v jaké konkrétní výši by měla být poškozené osobě náhrada za ztížení společenského uplatnění přiznána. V nálezech sp. zn. Pl. ÚS 50/05 (N 161/47 SbNU 133; 2/2008 Sb.), sp. zn. III. ÚS 350/03 (N 186/38 SbNU 499) i jiných zdůraznil, že mu nepřináleží úvahy mj. o tom, jaký by měl být násobek podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky. Ústavní soud musí při posuzování těchto obtížných a lidsky citlivých případů ponechat obecným soudům prostor k úvaze, jak při mimořádném zvýšení odškodnění postupovat. Nelze však zcela abstrahovat od požadavku, aby byla přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění založena na objektivních a rozumných důvodech a aby byla zachována proporcionalita (přiměřenost) ve vztahu mezi způsobenou zdravotní újmou a přiznanou peněžní částkou.
17. Ústavní soud se proto nemůže zcela zříci přezkumu způsobu, jakým obecný soud ke stanovení výše odškodnění dospěl; ústavní přezkum je ovládán prioritou procesního před hmotněprávním přezkumem a dodržení principů spravedlivého procesu je realizací soudní ochrany práv účastníků, zejména základních (čl. 4, čl. 90 Ústavy). Prizmatem tohoto pohledu nalezl v rozsudku Nejvyššího soudu, napadeném ústavní stížností, některé podstatné procesní vady.
18. Ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky umožňuje soudu přiměřené zvýšení odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele. Použití úvahy o takovém zvýšení klade na soud značné nároky. Soud má v těchto případech široký diskreční prostor - jde o tzv. silnou diskreci (strong discretion, srov. Vila, M. I. Facing Judicial Discretion. Dordrecht, London, Boston: Kluwer Academic Publishers, 2001, str. 8-32). Při takto rozsáhlé diskreci účastník řízení, zejména pak poškozená osoba, legitimně očekává, že konkrétní důvody mimořádného zvýšení odškodnění, ale i redukující zásah do míry diskrečního oprávnění soudu prvního stupně nebo soudu odvolacího, budou náležitě a přesvědčivě vysvětleny.
19. V daném případě opatřil dovolací soud odůvodnění svého rozsudku v zásadě přijatelnou komparací relevantní judikatury v obdobných případech (např. odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011 sp. zn. 25 Cdo 1491/2009, Soubor C 10091 a další). Z ní však nelze dostatečnou měrou dovodit, proč její zhodnocení vedlo Nejvyšší soud právě k redukci nároku na ztížení společenského uplatnění o částku 1 089 600 Kč, zvláště když část rozhodné pasáže odůvodnění jeho rozhodnutí přisvědčuje mimořádnému zvýšení náhrady. Nejvyšší soud dovodil, že "je nepochybné, že jde o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, neboť žalobkyně úraz utrpěla ve věku 27 let a ačkoli její život před ním nelze definovat jako zvláště výjimečný, její aktivity byly poměrně širokého charakteru. Závažná poškození, způsobená úrazem, ji budou provázet celý život bez naděje na zlepšení zdravotního stavu, je vyřazena z pracovního života, výrazně omezena v kulturních a společenských aktivitách, prakticky ztratila možnost dalšího partnerského života i péče o syna a neobejde se ani bez určité pomoci druhých o svoji osobu. Tomu nepochybně odpovídá mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění." Z následujících úvah pak vyplývá, že mimořádné zvýšení je v dané věci sice žádoucí, ale "nikoli však na osminásobek, jak rozhodl odvolací soud, neboť ve vztahu k jiným případům podobného druhu nejde ve výsledku o srovnatelnou a přiměřenou částku. Nejvýraznější zvýšení je totiž vyhrazeno především těm případům, kdy pro následky úrazu je poškozený téměř vyřazen ze života a kdy jeho předpoklady k uplatnění ve společnosti jsou téměř nebo zcela ztraceny a není schopen se sám zcela či z velké části obsloužit (...)" a dodává se, že "žalobkyně nepozbyla mentální schopnosti a nebyla připravena o hybnost horních končetin ani funkci smyslových orgánů".
20. Přitom, jak vyplývá z odůvodnění zejména rozsudku odvolacího soudu, stěžovatelka je vzhledem ke svému upoutání na invalidní vozík podstatně omezena ve společenském životě, v celé řadě běžných denních úkonů je odkázána na pomoc další osoby a není schopna řádné péče o dítě ani běžného partnerského života, neboť má poškozené pohlavní orgány. K jejímu k postižení došlo ve věku 27 let, tj. v době, kdy byla ještě v počáteční fázi samostatného života, fungující partnerský vztah zaujímal vysoké místo v žebříčku jejích hodnot a představoval významný faktor sociálního zázemí. Frustrující ztráta všech těchto složek života, podstatné vyloučení z jeho dosavadního způsobu spolu s trvalou bolestí, kterou je stěžovatelka nucena denně tišit léky, zasáhlo i její psychické zdraví ve formě vážné duševní poruchy. Stalo se tedy dostatečně nezodpovězenou otázkou - a Ústavní soud se k ní vrátí ještě v závěru - nakolik je újma na zdraví a životě stěžovatelky tak dalece judikatorně odlišná či méně intenzivní, že muselo být přikročeno k významné redukci výše odškodnění.
IV./b
Právo na předvídatelné rozhodnutí, zásada přímosti
21. Veřejná kontrola nad obecnými soudy předpokládá mimo jiné transparentnost jejich rozhodování. Nejde jen o výši částky náhrady za ztížení společenského uplatnění, ale také o přesvědčivost a předvídatelnost procesního postupu, jímž k posouzení nároku a jeho výše dospěly. Tomuto postulátu však Nejvyšší soud v daném případě nedostál. Ústavní soud charakterizuje jako překvapivé mj. měnící rozhodnutí založené na takovém právním závěru přezkumného soudu, který nebylo možné na základě doposud zjištěného skutkového stavu předvídat. V takovém případě Ústavní soud předmětné rozhodnutí zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat; srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 257/98 (N 10/13 SbNU 65), sp. zn. IV. ÚS 218/95 (N 160/9 SbNU 381), sp. zn. III. ÚS 139/98 (N 106/12 SbNU 93).
22. Tento postup je namístě i v posuzované věci, v níž dovolací soud formuloval v rámci své diskrece při určování výše náhrady za ztížené společenské uplatnění kritéria, která byla založena na ve věci nové interpretaci rozhodných faktorů pro stanovení výše náhrady a jejich vzájemného vztahu. Změnil-li s konečnou platností Nejvyšší soud v takto citlivém případě podstatnou měrou rozsudek odvolacího soudu, přičemž se tak stalo bez vyrozumění stěžovatelky o možnosti této změny a jejích důvodech či bez nařízení jednání, nepředvídatelně odňal stěžovatelce (žalobkyni) právo se aktuálně vyjádřit ve svůj prospěch. Stěžovatelka mohla například argumentovat jinými srovnatelnými případy odlišnými od těch, jimiž podpořil své rozhodnutí dovolací soud.
23. Lze souhlasit se stěžovatelkou, že změna rozhodnutí provedená Nejvyšším soudem popírá též zásadu přímosti (eventuálně i princip veřejnosti) soudního řízení, neboť volná úvaha v těchto typech řízení je založena především na srovnání života poškozeného před a po úraze a vychází zejména ze svědeckých výpovědí, znaleckých posudků včetně výslechů znalců i z výpovědi samotného poškozeného. Pro hodnocení významu těchto důkazů je důležité i hodnocení jejich věrohodnosti, vycházející z bezprostředních poznatků získaných přímo soudem. Nejvyšší soud však rozhodoval bez jednání a pouze na základě poznatků ze spisu rozhodl o podstatném snížení odškodnění, v jehož důsledku má stěžovatelka příslušnou částku z již vyplacených finančních prostředků vracet vedlejšímu účastníkovi (žalovanému). Nelze tu ani odhlédnout od závažného faktu, že dovolací řízení trvalo u Nejvyššího soudu více než dva roky (od 12. 8. 2013 do 31. 8. 2015) a - nehledě na další procesní konsekvence spočívající například v možné změně zdravotního stavu stěžovatelky - bylo přinejmenším pravděpodobné i s ohledem na vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu (30. 3. 2013), že stěžovatelka mohla již vyplacené finanční prostředky za ztížení společenského uplatnění i třeba jen zčásti použít pro své oprávněné a odvolacím soudem potvrzené potřeby.
V.
Závěry
24. Ústavní soud respektuje roli Nejvyššího soudu jako strážce jednotnosti judikatury jemu instančně podřízených obecných soudů. Vnímá jako nezbytnou součást této funkce pravidelné porovnávání klíčových rozhodnutí, v nichž lze vystopovat analogii jejich podstatných znaků, resp. skutkových okolností. Zejména ve věcech mimořádné závažnosti, mezi něž spory o náhradu škody za rozsáhlé poškození zdraví patří, se však judikatorní východisko řešení nemůže vyčerpat "mechanickým" srovnáním (ne)zachování té či oné životně důležité funkce (srov. bod 19). V zájmu komplexnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozsudku musí přistoupit další skutečnosti (ztráta možnosti pečovat o dítě a rodinu) i kritéria.
25. Pro koncepci odpovědnosti za škodu je v současnosti příznačná pluralita jejich funkcí (blíže k tomu V. Janeček in Gerloch, A., Beran, K. a kol. Funkce a místo právní odpovědnosti v recentním právním řádu. Praha: Leges, 2014; kapitola 2 - Funkce náhrady škody, s. 37-66). Vedle tradičních funkcí kompenzační a preventivní se akcentuje funkce satisfakční (viz projednávaná věc) a v poslední době nezřídka i sankční. Satisfakce přitom nebývá naplněna využitím přiznané peněžité částky pro zprostředkování požitků (návštěva kulturní akce), které by si jinak poškozený musel odepřít. Vzhledem k reálné nemožnosti pokrýt např. veškeré v úvahu připadající zdravotnické pomůcky ze státních prostředků slouží náhrada škody v nemalé míře k tomu, aby mohla být poškozenému, obvykle prostřednictvím osob blízkých, zajištěna odpovídající a začasté finančně velmi náročná péče.
26. Nevzal-li v odůvodnění svého měnícího rozsudku dovolací soud všechny tyto a případně i další faktory náležitě v úvahu, došlo v rámci základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces k porušení dílčího práva na řádné odůvodnění rozhodnutí.
27. Jestliže Nejvyšší soud podstatnou měrou změnil za daného procesního stavu, bez kontaktu se stranami a s časovým odstupem od rozhodování odvolací instance, dosavadní (a pravomocný) právní názor na věc, pak zatížil své rozhodování nedostatkem předvídatelnosti. Postup dovolacího soudu, jenž navíc nevyužil možnosti nařídit jednání, tu neznamenal jen ztrátu zohlednění námitek či tvrzení stran, ale též oslabení hodnotového rozměru případu.
28. Situace vážně a nevratně zdravotně poškozené osoby se dotýká nejvlastnější hodnoty její existence, totiž lidské důstojnosti. Současná náročná koncepce obsahu lidské důstojnosti ji vnímá ve dvou aspektech (principech) - v respektu a odpovědnosti k sobě samému a v autenticitě jako možnosti rozhodovat o naplnění svého vlastního života. Zejména druhý z uvedených aspektů, spočívající v rozhodování o osobních statusových věcech, o přijímané morálce, pořadí hodnot i v neposlední řadě o způsobu zajištění základních životních potřeb, představuje condicio sine qua non naplnění důstojnosti člověka [srov. Dworkin, R. Justice for Hedgehogs. Cambridge (Mass.), London: Harvard University Press, 2011, s. 202-204; též Barak, A. Human Dignity. The Constitutional Value and the Constitutional Right. Cambridge: Cambridge University Press, 2015, s. 129].
29. Vztaženo ke konkrétní posuzované věci: je naprosto zřejmé, že prostor poškozené pro rozhodování o skutečnostech, jež by mohly naplňovat její vlastní důstojnost, je nevratně zúžen a podstatnou měrou závislý na pomoci dalších osob. Právo podílet se na rozhodování o části svého vlastního osudu, byť třeba prostřednictvím právního zástupce a formou adekvátní civilnímu procesu, nebylo poškozené zachováno a znamená to porušení druhého z Ústavním soudem označených dílčích prvků spravedlivého procesu.
30. Ústavní soud uzavírá, že rozsudkem Nejvyššího soudu, jímž byl změněn rozsudek Městského soudu v Praze v části týkající se částky 1 089 600 Kč jako náhrady za ztížení společenského uplatnění, došlo v nyní zrušeném výroku I. k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, jež jí zaručuje čl. 36 odst. 1 Listiny. Kromě výroku I. Ústavní soud zrušil i nákladový výrok III. téhož rozsudku již z toho důvodu, že nové rozhodnutí nejvyšší obecné instance, jež bude následovat, může mít i v závislosti na úspěchu stran ve věci vliv na rozhodování o nákladech řízení.
31. Ze shora uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl [§ 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a napadené rozhodnutí ve výrocích I. a III. zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: US