// Profipravo.cz / Dovolání 11.03.2016
ÚS: Náležité odůvodnění nepřípustnosti dovolání
I. Ústavní soud může přehodnocovat posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníku řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.
II. Jedním z principů plynoucích z práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a vylučujících libovůli v rozhodování je povinnost obecného soudu odůvodnit své rozhodnutí tak, aby z něho byly patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům. Tento princip se přitom vztahuje i na usnesení dovolacího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání z důvodu, že nebylo shledáno přípustným podle § 237 občanského soudního řádu. Uvedený soud v něm musí reagovat na otázky, které dovolatel vymezil a které podle jeho názoru ještě nebyly v praxi dovolacího soudu samostatně řešeny.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2312/15, ze dne 9. 2. 2016
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. července 2015, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, neboť má za to, že jím bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Stěžovatelka se žalobou proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastnice") domáhala zaplacení částky 197 460 Kč jako náhrady škody a nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Svůj nárok uplatňovala v souvislosti s exekučním řízením vedeným u Okresního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 73 Nc 306/2006, přičemž uvedená částka měla zahrnovat jednak náhradu nákladů vynaložených v souvislosti s opakovaným podáváním námitek proti nezákonným příkazům k úhradě nákladů exekuce, jednak náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, jež trvalo od 9. února 2006 do 17. října 2012.
3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. prosince 2013 č. j. 15 C 216/2013-114 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") ze dne 20. srpna 2014 č. j. 55 Co 218/2014-153, kterým bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatelky i vedlejší účastnice, bylo žalobě stěžovatelky částečně vyhověno a vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit jí částku 30 000 Kč. Ve zbytku byla žaloba zamítnuta. K prvnímu nároku odvolací soud uvedl, že obecně lze nahradit pouze náklady řízení, které poškozený účelně vynaložil na zrušení či změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Nárok na náhradu škody spočívající v nákladech řízení může poškozený vůči státu uplatnit jen tehdy, jestliže mu takové náklady skutečně vznikly a nebyly zároveň vypořádány v dotčeném řízení. Zákon vylučuje náhradu tam, kde buď již byla v původním řízení přiznána, anebo přiznána nebyla, avšak poškozený měl možnost uplatnit nárok na náhradu nákladů na základě procesních předpisů. Tak tomu ale v tomto případě být nemělo. Žalobkyně jako povinná, která dlouhodobě nebyla schopna dobrovolně uhradit plnění přiznané vykonatelným rozhodnutím soudu, nebyla v exekučním řízení úspěšná. Toto řízení bylo naopak vedeno z její viny a důvodně byla proto uznána povinnou k úhradě nákladů exekuce a nákladů oprávněných. V tomto směru, jak dodal odvolací soud, není žádný rozdíl mezi náklady, které vynaložila v souvislosti s námitkami proti jednotlivým exekučním příkazům a návrhem, jímž uplatnila ústavní stížnost. Ve vztahu k druhé otázce pak odvolací soud uznal, že v letech 2010 až 2012 bylo exekuční řízení vedeno nadbytečně, když ze strany stěžovatelky již byla jistina i náklady exekuce uhrazeny. V souladu s dlouholetou soudní judikaturou jí proto byla přiznána částka 30 000 Kč.
4. Proti posledně uvedenému rozsudku podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost odůvodňovala tím, že posouzení věci záviselo na zodpovězení dvou otázek hmotného práva, jež doposud neměly být vyřešeny v rozhodovací praxi dovolacího soudu. První z nich se týkala aplikace § 31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. na náklady řízení, které vynaložila v průběhu exekučního řízení za účelem dosažení zrušení či změny nezákonných rozhodnutí, tj. příkazů k úhradě nákladů exekuce. Stěžovatelka byla přesvědčena, že splnila podmínky pro přiznání náhrady škody ve výši těchto nákladů. Nebylo totiž podstatné, že v uvedeném exekučním řízení (jako celku) nebyla úspěšná. Druhá otázka se týkala doby, ze které měla být vypočítána nemajetková újma. Odvolací soud dospěl k závěru, že náhrada nemajetkové újmy náleží stěžovatelce jen za dobu řízení přibližně dvou let, kdy již zaplatila svůj dluh a řízení bylo vedeno jen ke zjištění odměny exekutora a rozhodnutí o náhradě nákladů oprávněných v exekučním řízení. Podle jejího názoru však bylo exekuční řízení vedeno nadbytečně díky opakovaným nezákonným exekučním příkazům nejméně od roku 2008.
5. Usnesením ze dne 27. května 2015 č. j. 30 Cdo 376/2015-169 odmítl Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") dovolání stěžovatelky z důvodu, že nebylo přípustné podle § 237 občanského soudního řádu. Své rozhodnutí stručně odůvodnil, když ve vztahu k první předestřené otázce poukázal na svou ustálenou judikaturu, která tuto otázku řeší (např. rozsudek ze dne 30. ledna 2013 sp. zn. 30 Cdo 1424/2012). Ve shodě s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu zdůraznil, že náklady původního řízení může poškozený uplatnit jako vzniklou škodu jen tehdy, vynaložil-li je účelně ke zrušení nezákonného rozhodnutí či nápravu nesprávného úředního postupu. Zákon zároveň vylučuje náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech řízení tam, kde buď již náhrada nákladů byla v původním řízení přiznána, anebo sice přiznána nebyla, avšak pak jen tehdy, neměl-li poškozený možnost uplatnit nárok na náhradu nákladů na základě procesních předpisů. Ve vztahu k druhé otázce podotkl, že stěžovatelka se jí fakticky domáhala soudního přezkumu řešení této otázky v rámci jedinečných skutkových okolností její věci. I zde přitom odvolací soud vycházel z judikatury Nejvyššího soudu, a to konkrétně stanoviska jeho občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. dubna 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se způsobem, jakým Nejvyšší soud posoudil otázku přípustnosti jejího dovolání, přestože v něm měla uplatnit relevantní námitky týkající se právního posouzení věci. Odůvodnění napadeného usnesení považuje za naprosto nedostatečné a vybočující z požadavku na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. V podrobnostech uvádí, že v exekučním řízení, ve vztahu k němuž byl uplatněn nárok na náhradu škody, byla nucena opakovaně podávat námitky proti příkazům k úhradě nákladů exekuce, jejichž výše byla soudním exekutorem nesprávně stanovena, včetně podání ústavní stížnosti, které bylo Ústavním soudem vyhověno [nález ze dne 24. listopadu 2010 sp. zn. I. ÚS 2134/09 (N 236/59 SbNU 399)]. Tyto náklady přitom nemohla uplatnit v exekučním řízení.
7. Nejvyšší soud se měl dopustit pochybení rovněž při posouzení druhé otázky, neboť se vůbec nezabýval posouzením otázky délky doby, z níž se počítá nemajetková újma. Stěžovatelka se od počátku exekučního řízení snažila dobrovolně uhradit vymáhanou částku. Pokud by ze strany soudního exekutora nebyla opakovaně již od roku 2007 vydávána nezákonná rozhodnutí, jejichž obsahem byly nesprávně a nepřiměřeně vyčíslené náklady exekutora i oprávněných, pak by dluh uhradila daleko dříve. Opakované vydávání nezákonných rozhodnutí soudním exekutorem v exekučním řízení mělo být podle jejího názoru považováno za nesprávný úřední postup. Náhrada nemajetkové újmy měla být stěžovatelce přiznána za delší období.
III.
Řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud si pro účely posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 216/2013 a vyzval účastníka řízení a vedlejší účastnici řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.
9. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 2. prosince 2015 stručně shrnul, že obě stěžovatelkou předestřené právní otázky již byly řešeny v jeho judikatuře a v tomto ohledu shrnul své závěry obsažené v napadeném usnesení.
10. Ministerstvo spravedlnosti se k ústavní stížnosti nevyjádřilo.
11. Vyjádření Nejvyššího soudu bylo zasláno stěžovatelce, která ve stanovené lhůtě nevyužila možnost na ně replikovat.
12. Ve smyslu § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci.
IV.
Vlastní posouzení
13. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti; zároveň je důvodná.
14. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
IV./a
Rozsah přezkumu usnesení dovolacího soudu
15. V projednávané věci se Ústavní soud zabýval otázkou, zda Nejvyšší soud neporušil ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, jestliže její dovolání neshledal přípustným podle § 237 občanského soudního řádu a z tohoto důvodu je odmítl. Při jejím zodpovězení přitom vycházel z následujících úvah.
16. Předně je třeba zdůraznit, že z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku, a proto by z jeho hlediska zřejmě obstála i právní úprava, která by takovéto prostředky nepřipouštěla vůbec. Pakliže je ovšem právní řád připouští, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, především pak práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny [nález ze dne 11. února 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)].
17. V obecné rovině platí, že právo na spravedlivý proces je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Do rozhodovací činnosti obecných soudů však může Ústavní soud zasáhnout zrušením jejich rozhodnutí - pamětliv povinnosti své zdrženlivosti, plynoucí z jeho úkolu ochrany toliko ústavnosti, a nikoliv běžné zákonnosti - pouze tehdy, jestliže jsou právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo jestliže porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
18. Podle § 237 občanského soudního řádu není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Posouzení, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání, je především věcí dovolacího soudu. Je to právě on, komu v rovině podústavního práva náleží poslední slovo v otázkách výkladu právních předpisů práva civilního, ať už hmotného nebo procesního, a tedy kdo je povolán k posouzení, zda je určitý právní závěr správný nebo nikoliv. Namítá-li dovolatel nesprávnost právního závěru odvolacího soudu a uvádí-li v této souvislosti některé z hledisek uvedených v § 237 občanského soudního řádu (předpoklad přípustnosti dovolání), tedy - stručně řečeno - že se k němu dovolací soud zatím nevyjádřil, nebo že se k němu dovolací soud vyjádřil jinak nebo rozdílně, nebo že se k němu vyjádřil stejně, avšak podle dovolatele nesprávně, pak je zcela přirozeně na uvedeném soudu, aby posoudil, zda nastala některá z těchto situací.
20. Ústavní soud, jak již bylo výše uvedeno, může přehodnocovat posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníku řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami. Pokud se totiž podústavní právo dotýká těchto práv, pak konečné posouzení, zda určitý právní výklad obstojí nebo neobstojí jako ústavněkonformní, nesvědčí dovolacímu soudu, nýbrž v souladu s jeho postavením Ústavnímu soudu. Jeho právním názorem je přitom dovolací soud vázán a musí jej při svém dalším rozhodování zohlednit.
21. Jedním z principů plynoucích z práva na spravedlivý proces a vylučujících libovůli v rozhodování je povinnost obecného soudu odůvodnit své rozhodnutí tak, aby z něho byly patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům. Tento princip se přitom vztahuje i na usnesení dovolacího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání pro nepřípustnost. Jakkoliv v těchto případech ustanovení § 243f odst. 3 věty prvé občanského soudního řádu představuje výjimku z ustanovení § 157 odst. 2 a § 169 odst. 4 téhož zákona, neboť se předpokládá pouze stručný popis důvodů rozhodnutí bez nutnosti reprodukčního popisu dosavadního průběhu řízení či obsáhlé argumentace k důvodům rozhodnutí, nadále i z tohoto stručného odůvodnění musí být patrno, na základě jakých skutečností (právních či skutkových) dospěl dovolací soud k vysloveným závěrům.
22. Má-li být splněn jeden z účelů soudní jurisdikce, a to požadavek (mimo jiné) výchovy k zachování zákona k úctě k právům spoluobčanů (viz § 1 občanského soudního řádu), je zcela nezbytné, aby rozhodnutí obecných soudů nejen odpovídala zákonu v meritu věci a byla vydávána za plného respektu k procesním normám, ale aby také jejich odůvodnění ve vztahu k zmíněnému účelu odpovídalo kritériím daným ustanovením § 157 odst. 2 in fine, odst. 3 občanského soudního řádu. Jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) a náležitě (zákonem vyžadovaným způsobem) odůvodněná rozhodnutí totiž naplňují - jako neoddělitelná součást "stanoveného postupu" - ústavní kritéria plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny. Obdobně jako ve skutkové oblasti, i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace nastávají obdobné následky vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je ovšem v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale i se zásadami spravedlivého procesu, jak jim Ústavní soud rozumí (nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03). Tyto závěry se přiměřeně uplatní i na rozhodování Nejvyššího soudu v dovolacím řízení.
23. Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odmítajícího podané dovolání z důvodu, že nebylo shledáno přípustným podle § 237 občanského soudního řádu, musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti (např. nález ze dne 19. srpna 2014 sp. zn. I. ÚS 962/14, bod 12), což znamená, že z něj musí být dostatečně patrno, z jakých důvodů bylo o něm rozhodnuto právě tímto způsobem. Tento soud v něm musí reagovat na otázky, které dovolatel vymezil a které podle jeho názoru ještě nebyly v praxi dovolacího soudu samostatně řešeny.
24. Tím není řečeno, že by odůvodnění takovéhoto usnesení mělo či dokonce muselo být podrobné či obsáhlé, jelikož v takovémto případě by Ústavní soud kladl na rozhodovací činnost Nejvyššího soudu požadavky daleko překračující jeho povinnost plynoucí ze shora citovaného ustanovení § 243f odst. 3 občanského soudního řádu. Pokud však podle tohoto zákonného ustanovení platí, že v odmítacím usnesení soud "stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení", je zcela zřejmé, že musí účastníkům řízení sdělit a vysvětlit, z jakého důvodu se nebude zabývat dovoláním meritorně. Toto vysvětlení, jakkoliv stručné, se přitom nesmí omezit na pouhou citaci zákona, případně doplněnou odkazem na některé judikáty, obsahující toliko obecný výklad přípustnosti dovolání bez jakéhokoliv náznaku individualizace na projednávaný případ. Pakliže by tomu tak bylo, rozhodující soud by vlastně zcela pominul svoji povinnost transparentně a srozumitelně vykládat právo, čímž by se zcela vyhnul žádoucí komunikaci s účastníky řízení (a koneckonců i celou veřejností) a namísto toho by se stavěl do pozice vrchnostenského orgánu, který si je sice dobře vědom, jak správně rozhodnout, nicméně necítí potřebu to sdělovat někomu jinému. Takovýto postoj by se zcela vymykal podstatě soudní moci, kterou je podle Ústavy především ochrana základních práv a svobod (čl. 4), a také funkcím soudnictví, k nimž patří povinnost soudů poskytovat ochranu právům zákonem stanoveným způsobem (čl. 90). Dovolatel by se z usnesení dovolacího soudu nedozvěděl, z jakých právních důvodů (na základě jakých právních úvah) bylo jeho podání odmítnuto jako nepřípustné [nález ze dne 1. října 2015 sp. zn. II. ÚS 1257/15, body 19 až 27].
IV./b
Posouzení napadeného usnesení z hlediska požadavku náležitého odůvodnění
25. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka ve svém dovolání vymezila důvod dovolání, když tvrdila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 občanského soudního řádu), a uvedla skutečnosti, v nichž spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 237 až § 238a občanského soudního řádu).
26. Ve vztahu k první právní otázce je třeba přisvědčit námitce stěžovatelky stran nedostatečného odůvodnění napadeného usnesení. Její podstata totiž nespočívala v obecném vymezení podmínek, za nichž lze uplatnit náhradu nákladů řízení jako náhradu škody podle § 31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., nýbrž v posouzení, zda tímto způsobem lze vůči státu uplatit i náklady vzniklé v exekučním řízení v důsledku opakovaného vydávání nezákonných příkazů k úhradě nákladů exekuce, proti nimž musela podávat námitky. Odpověď na tuto specificky vymezenou otázku však stěžovatelka ze strany Nejvyššího soudu, který se omezil toliko na stručné shrnutí svých dříve vyslovených obecných právních závěrů, neobdržela, ačkoliv právě od ní se odvíjelo právní posouzení její věci. Tyto nedostatky přitom nelze překlenout ani poukazem na to, že jde o triviální otázku nebo že podrobnější odpověď je z obecných závěrů dovolacího soudu zřejmá či jednoduše dovoditelná. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadené usnesení v tomto rozsahu neobstojí z hlediska požadavku náležitého odůvodnění, čímž je opodstatněn závěr o porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
27. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že výše uvedené hodnocení se nevztahuje ke způsobu, jakým se dovolací soud vypořádal s druhou stěžovatelkou předestřenou otázkou. V tomto případě nelze shledat žádný důvod, jenž by zpochybňoval závěr dovolacího soudu, podle něhož se odvolací soud při posuzování délky řízení nijak neodklonil od jeho dříve vysloveného právního názoru. Z hlediska zásad spravedlivého procesu pak nelze nic vytknout ani závěrům odvolacího soudu, obsaženým v jeho rozsudku.
V.
Závěr
28. Z těchto důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky (výrok I) a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadené usnesení zrušil (výrok II). V dalším řízení bude úlohou Nejvyššího soudu, aby - vázán právním názorem Ústavního soudu - znovu posoudil stěžovatelkou podané dovolání a náležitě se vypořádal s její právní argumentací.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: US