// Profipravo.cz / Obnova řízení 10.04.2015

ÚS: Rozhodování o návrhu na povolení obnovy řízení

Rozhoduje-li soud druhého stupně o stížnosti směřující proti rozhodnutí nalézacího soudu, jímž byla povolena obnova, může ve smyslu § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu napadené rozhodnutí zrušit a sám návrh na povolení obnovy zamítnout dle § 283 písm. d) tr. řádu (tzn. pro nedůvodnost na základě skutkových úvah) jen způsobem uvedeným v ust. § 286 odst. 1 tr. řádu, tedy ve veřejném zasedání. Opačný výklad by byl v závažném rozporu s požadavkem kontradiktornosti procesu a dokazování.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2826/13, ze dne 10. 2. 2015

vytisknout článek

UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I.

1. Ústavnímu soudu byl dne 16. 9. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení krajského soudu.

2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

3. Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 4. 2013 sp. zn. 2 T 128/2010 bylo rozhodnuto tak, že stěžovateli byla v souladu s ustanovením § 284 odst. 1 tr. ř. za užití § 286 odst. 1 tr. ř., povolena obnova řízení ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 2 T 128/2010.

4. Výše citované usnesení okresního soudu bylo zrušeno ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, přičemž bylo rozhodnuto tak, že se návrh stěžovatele zamítá.

5. S postupem krajského soudu stěžovatel zásadně nesouhlasí a je toho názoru, že odvolací soud závažným způsobem porušil jeho práva na obhajobu, jež je mu garantováno čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Pochybení krajského soudu je spatřováno především v tom, že o stížnosti státního zástupce bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání, ač mělo být naopak rozhodnuto v zasedání veřejném. V souvislosti s uvedeným stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10, podle něhož rozhoduje-li soud druhého stupně o stížnosti směřující proti rozhodnutí nalézacího soudu, jímž byla povolena obnova řízení, může ve smyslu § 149 odst. 1,, písm. a) tr. ř. napadené rozhodnutí zrušit a sám návrh na povolení obnovy zamítnout dle § 283 písm. d) tr. ř. jen způsobem uvedeným v ustanovení § 286 odst. 1 tr. ř., tedy ve veřejném zasedání.

6. K meritu věci stěžovatel uvedl, že krajský soud nesprávně posoudil hmotněprávní otázky, týkající se naplnění podmínek obnovy řízení. Odvolací soud, který stěžovateli odňal možnost se k věci vyjádřit, dospěl k závěru, že následné zrušení rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, na základě kterého byl stěžovatel odsouzen pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, není novou skutečností. Podle stěžovatele zrušením podkladového správního rozhodnutí došlo pro všechna další navazující řízení k vytvoření stavu, kdy předmětný zákaz činnosti nebyl nikdy vysloven, neboť de iure neexistuje vykonatelné rozhodnutí. V souvislosti s uvedeným stěžovatel odkázal též na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011 sp. zn. 8 Tdo 146/2011. Zrušení podkladového rozhodnutí je třeba hodnotit jako novou skutečnost ve smyslu ustanovení § 278 tr. ř.

III.

7. Předmětná ústavní stížnost byla zaslána k vyjádření, Krajskému soudu v Ústí nad Labem, který k výše uvedenému sdělil, že návrh stěžovatele považuje za neopodstatněný, a zcela odkázal na obsah odůvodnění napadeného usnesení.

8. Vzhledem k tomu, že krajský soud nevnesl do věci žádné argumentační novum, Ústavní soud stěžovateli toto vyjádření k replice nezasílal a přistoupil rovnou k vydání vyhovujícího nálezu.

IV.

9. Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, neboť dle názoru Ústavního soudu došlo k zásahu do základních práv stěžovatele garantovaných čl. 36 Listiny.

10. Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. V předmětném případě však Ústavnímu soudu nezbývá, než uplatnit svoji pravomoc a do řízení před obecnými soudy zasáhnout.

11. V předmětném případě považuje Ústavní soud právní argumentaci stěžovatele za zcela přiléhavou, a to zejména s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 608/10, v němž byla zdůrazněna nutnost zachování kontradiktornosti a rovnosti účastníků soudního řízení. Ve zmíněném nálezu dospěl Ústavní soud mimo jiné k závěru, že s ohledem na charakter řízení o obnově je nezbytné, aby odvolací soud rozhodující o stížnosti podle § 286 odst. 3 tr. ř. při provádění a hodnocení důkazů, jakož i při vlastním rozhodnutí o meritu věci, přiměřeným způsobem podrobil svůj postup zásadám odvolacího řízení.

12. Dokazování prováděné v obnovovacím řízení s cílem zjistit, zda tu jsou navrhovatelem tvrzené nové důkazy nebo skutečnosti ve smyslu § 278 odst. 1 tr. řádu, se nemůže vymykat zásadě volného hodnocení důkazů dle § 2 odst. 6, ani zásadám ústnosti a bezprostřednosti dle § 2 odst. 11, 12 tr. řádu. Důkazní řízení musí mít kontradiktorní charakter, který v neveřejném zasedání zajištěn být nemůže (srov. Šámal P. et al., Trestní řád. Komentář. I. díl. 4. Vydání. Praha: C.H. Beck 2002, str. 878, mar. 6).

13. Kontradiktornost se v soudním procesu nevztahuje jen na dokazování [např. ve smyslu článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy], ale zahrnuje i právo seznámit se s argumenty předloženými druhou stranou a vyjádřit se k nim. Dle Evropského soudu pro lidská práva nemůže být soudní rozhodnutí založeno na ničem, co nebylo předmětem diskuse stran, resp. co jim nebylo předloženo k diskusi (rozsudek Mantovanelli proti Francii z 18. 3. 1997, Rowe a Davis proti Spojenému království z 16. 2. 2000, srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2971/09, bod 21.). Tato diskuse nemusí mít vždy nutně ráz ústního slyšení (např. v opravných řízeních, v nichž kasační soud rozhoduje výhradně o právních otázkách), zpravidla je však veřejné projednání věci za přítomnosti stran zároveň nejlepším předpokladem kontradiktornosti (srov. Repík, cit. dílo, str. 151, dále viz rozsudky Ekbatani proti Švédsku z 26. 5. 1988, Helmers proti Švédsku z 29. 10. 1991, Belziuk proti Polsku z 25. 3. 1998, Cooke proti Rakousku z 8. 2. 2000, srov. Rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 176/04, II. ÚS 648/05, I. ÚS 573/02 a další).

14. Z vyžádaného soudního spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem je zřejmé, že právnímu zástupci stěžovatele sice bylo doručeno rozhodnutí okresního soudu o obnově řízení, nicméně následně státním zástupcem podaná stížnost nikoliv. Pokud za této situace rozhodl odvolací soud o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení v neveřejném zasedání, bez slyšení stěžovatele, znemožnil mu tím účinně uplatňovat vlastní námitky proti skutkové a právní argumentaci státního zástupce. Postupem krajského soudu byl stěžovatel fakticky zbaven možnosti vlastní argumentací jakkoli ovlivnit rozhodování soudu druhého stupně o opravném prostředku podaném státním zástupcem v jeho neprospěch. Řízení proto neodpovídalo zmíněným principům kontradiktornosti a rovnosti stran. Na rozhodnutí odvolacího soudu, které z uvedeného řízení vzešlo, je tudíž třeba hledět jako na rozporné se zárukami uvedenými v článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny, zcela v intencích nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 574/05, I. ÚS 988/08, I. ÚS 2971/09, IV. ÚS 973/09 a dalších. K uvedenému není od věci odkázat též na tu skutečnost, že ústavně konformní postup ve věci je uváděn rovněž v rámci odborné literatury (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 3425 s.).

15. Z vyloženého je zřejmé, že Krajský soud v Ústí nad Labem se bude stížností státního zástupce proti usnesení okresního soudu opětovně zabývat, a to při zachování všech kautel spravedlivého procesu. V této souvislosti je vhodné odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu k otázce přezkoumatelnosti a přesvědčivosti rozhodnutí obecných soudů, podle které z hlediska stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny) je požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 103/99, publikovaný jako N 17/17 SbNU 121; či nález téhož soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. I. ÚS 60/01, publikovaný jako N 127/23 SbNU 227). Krajský soud se tak v rámci odůvodnění svého rozhodnutí bude muset vypořádat i se stěžovatelem zmíněnou judikaturou Nejvyššího soudu, reprezentovanou usnesením sp. zn. 8 Tdo 146/2011 ze dne 20. 7. 2011.

16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 2013 sp. zn. 6 To 177/2013 podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

Autor: US