// Profipravo.cz / Odvolání 23.02.2024
ÚS: Překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení
Zásada předvídatelnosti soudního rozhodování v civilním řízení vyžaduje, aby odvolací soud, který hodlá pro věcnou správnost potvrdit meritorní výrok rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak z důvodu odlišného právního názoru hodlá při totožných skutkových okolnostech v podstatných ohledech změnit jeho nákladový výrok, o tomto svém názoru a důvodech k němu vedoucích včas uvědomil toho účastníka řízení, jehož by takové rozhodnutí negativně dotklo, aby se k danému názoru odvolacího soudu mohl vyjádřit a vlastní argumentací se jej pokusit zvrátit.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 241/21, ze dne 10. 1. 2024
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu 27. ledna 2021 se stěžovatel postupem dle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví označených výroků napadeného soudního rozhodnutí. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že danými výroky došlo k porušení ústavně garantovaných základních práv na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny a dále k porušení ústavního principu rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny
II. Shrnutí řízení před obecnými soudy v rozsahu relevantním pro vypořádání ústavní stížnosti
2. Napadené výroky jsou nákladovými výroky řešící náhradu nákladů v prvních dvou stupních církevního restitučního sporu.
3. Okresní soud v Kroměříži (dále "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 7. března 2019 č. j. 7 C 157/2017-762 zamítl žalobu Arcibiskupství olomouckého (dále jen "vedlejší účastník") o nahrazení souhlasu stěžovatele s uzavřením dohody o vydání jiné nemovité věci vedlejšímu účastníkovi dle ustanovení § 10 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), a to konkrétně souboru pozemků tvořících komplex Květné zahrady v Kroměříži (výrok I.). Soud prvního stupně uvedeným rozsudkem dále uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit stěžovateli k rukám jeho právního zástupce náklady řízení ve výši 110 137,50 Kč (výrok II.), přičemž aplikoval § 142 odst. 1 o. s. ř. a vycházel z plného úspěchu stěžovatele ve věci (viz bod 84 rozsudku soudu prvního stupně). Přiznané náklady řízení se skládaly z odměny advokáta ve výši 68 780 Kč (bez DPH; kalkulováno za 27,5 úkonů právní služby při aplikované mimosmluvní sazbě odměny v jednotkové výši 2 500 Kč za úkon), režijních paušálech v celkové výši 8 400 Kč (bez DPH), náhrad za ztrátu času v celkové výši 4 800 Kč (bez DPH), cestovného v celkové výši 10 978 Kč (bez DPH) a částky odpovídající DPH ve výši 17 209,50 Kč.
4. K odvolání vedlejšího účastníka rozhodl Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále "odvolací soud") rozsudkem ze dne 27. listopadu 2019 č. j. 59 Co 133/2019-856 tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.). Ve výroku II. jej změnil tak, že stěžovateli se právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznává (výrok II.); ohledně nákladů odvolacího řízení rozhodl, že žalovanému se právo na jejich náhradu nepřiznává (výrok III.). Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud u nákladů řízení k závěru, že náklady uplatněné stěžovatelem k náhradě nebyly vynaloženy účelně (viz zejm. body 57, 67 a 70 rozsudku soudu odvolacího soudu). Přitom (stručně řečeno) uzavřel, že stěžovatel je státní příspěvkovou organizací, je odpovídajícím způsobem personálně i odborně vybaven (včetně samostatného právního oddělení) a předmět sporu, který není v praxi nijak neobvyklý, souvisí s jeho běžnou agendou. Nadto zvláště zdůraznil, že ve stěžovatelem uplatněném rozsahu právní pomoci advokáta v řízení na prvním stupni (celkem 27,5 úkonů právní služby), je začleněno i 10 úkonů "dalších porad se stěžovatelem trvajících nad jednu hodinu", což má svědčit o tom, že stěžovatelem zvolený advokát se musel seznamovat s "věcnou problematikou vycházející z předmětu činnosti" stěžovatele, se kterou by se zaměstnanec stěžovatele s právním vzděláním již seznamovat nemusel, neboť by ji znal; tento poznatek má dle odvolacího soudu advokáta z účelného zastoupení stěžovatele v řízení "spíše diskvalifikovat" a potvrzovat tezi, že zastoupení stěžovatele v řízení mohlo být "účelněji zajištěno" jeho interními právníky (viz zejm. body 62 až 67 rozsudku odvolacího soudu). Ve věci stěžovatele proto dle odvolacího soudu nemohlo jít o výjimku z jinak platného obecného pravidla, dle které stát, jiná veřejnoprávní korporace nebo instituce hospodařící s veřejnými prostředky (v tomto případě státní příspěvková organizace) nárok na náhradu nákladů řízení nemá ani při úspěchu ve věci. Na podporu tohoto závěru odvolací soud odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2929/07 a sp. zn. I. ÚS 3202/17.
III. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v relativně rozsáhlé ústavní stížnosti věcně argumentuje tím, že rozsudek odvolacího soudu je v napadených výrocích především překvapivý, jelikož odvolací soud stěžovatele během odvolacího řízení v potřebné míře neseznámil se svým právním náhledem na otázku náhrady nákladů řízení, který se principiálně lišil od náhledu soudu prvního stupně, a nedal stěžovateli možnost pokusit se tento názor pomocí konkrétních tvrzení či protiargumentů zvrátit. Odvolací soud si přitom dle stěžovatele musel být při vydání rozsudku vědom i toho, že jelikož jde o nákladové výroky, které jsou (sami o sobě) ex lege nepřípustné k přezkumu v další instanci, nebudou již s vysokou pravděpodobností skutkové a právní závěry odvolacím soudem v jejich rámci dosažené zvlášť posouzeny soudem vyššího stupně. Překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu ohledně náhrady nákladů řízení má být dle stěžovatele dále znásobena tím, že odvolací soud v jiné obdobné restituční věci týkající se dokonce téhož vedlejšího účastníka náhradu nákladů řízení stěžovateli přiznal, a to v řízení vedeném na obou stupních (rozsudek odvolacího soudu ze dne 3. dubna 2019 č. j. 59 Co 193/2018-498). Dále stěžovatel v ústavní stížnosti rozporuje a vyvrací úvahy odvolacího soudu týkající se samotné neúčelnosti uplatněných nákladů, při nichž odvolací soud vycházel zejména z údajné běžnosti řešené problematiky, dostatečné odbornosti a kapacity interních právníků stěžovatele. Stěžovatel v tomto ohledu tvrdí, že souzená věc jak druhově, tak především z hlediska jejich individuálních parametrů (soubor nemovitostí mimořádné majetkové a kulturní hodnoty; složité skutkové okolnosti s historickými souvislostmi vyžadující důkladné právní posouzení a rešerše) očividně přesahuje úroveň standardní agendy stěžovatele a co do odborné náročnosti vybočuje z pracovní náplně zaměstnanců stěžovatele s právním vzděláním. Souzená věc je dle stěžovatele právě tou výjimkou, na níž výše odkazovaná judikatura Ústavního soudu pamatuje, a sjednání odborného právního zastoupení advokátem za těchto podmínek bylo výrazem řádné správy majetku státu. Většinu jednotlivých zjištění a závěrů odvolacího soudu, které tento soud učinil při odůvodnění údajné neúčelnosti stěžovatelova právního zastoupení advokátem, označuje stěžovatel v lepším případě za nepodložené a spekulativní, v horším případě za excesivní a svévolné.
IV. Řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud vyzval odvolací soud a vedlejšího účastníka k vyjádření se k podané ústavní stížnosti.
7. Odvolací soud ve svém vyjádření označil ústavní stížnost za nedůvodnou a odvolal se na odůvodnění napadených výroků, přičemž opětovně odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3202/17 a v něm citovaná dřívější rozhodnutí Ústavního soudu (z nichž mají plynout restriktivní podmínky pro výjimečné přiznávání náhrad nákladů řízení státu, jiným veřejnoprávním korporacím či institucím hospodařícím s veřejnými prostředky). Ani při zohlednění individuálních okolností případu se dle názoru odvolacího soudu nemohlo jednat o akceptovatelnou výjimku z této nálezové prejudikatury Ústavního soudu. Výtka porušení legitimního očekávání údajně založeného odlišným rozhodnutím o nákladech řízení ve věci u odvolacího soudu vedené pod sp. zn. 59 Co 193/2018 nemá dle názoru odvolacího osudu "eliminovat nedůvodnost" zastoupení stěžovatele advokátem v nyní souzené věci. Nadto prý stěžovatel ani "...při uplatnění náhrady neuváděl skutečnosti, pro které musel v tomto řízení zvolit zastoupení advokátem". K samotnému obsahu ústavní stížnosti a ústavněprávní argumentaci stěžovatele se odvolací soud nijak blíže nevyjádřil ani neučinil žádný konkrétní návrh na rozhodnutí Ústavního soudu.
8. Z vyjádření vedlejšího účastníka plyne, že se s napadenými výroky rozsudku odvolacího soudu a jejich odůvodněním ztotožňuje. Odvolací soud se neměl při vydání napadených výroků dopustit žádného pochybení, natož neústavnosti. Nicméně i pokud by se snad odvolací soud určitého pochybení v daném směru dopustil, pak vedlejší účastník pomocí odkazů na prejudikaturu Ústavního soudu zdůrazňuje, že málokdy může vadné rozhodnutí obecného soudu v oblasti nákladů řízení při posuzování intenzity zásahu do základních práv a svobod adresáta dosáhnout potřebné ústavní dimenze. Vadný nákladový výrok může být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu jen zcela výjimečně při mimořádném vybočení z principů spravedlivého procesu či jiném vážném porušení základních práv účastníků civilního řízení, což není případ stěžovatele. Rozhodnutí o nákladech řízení nemohlo být pro stěžovatele nijak překvapivé, neboť vedlejší účastník v odvolacím řízení výslovně sporoval právě i řešení nákladů řízení soudem prvního stupně a bylo tak zřejmé, že se danou otázkou bude odvolací soud zabývat. K tvrzené nekonzistenci rozhodovací praxe odvolacího soudu - dle stěžovatele založené rozporem mezi napadeným rozhodnutím a dřívějším rozsudkem odvolacího soudu ze dne 3. dubna 2019 č. j. 59 Co 193/2018-498 vydaným v obdobné věci - vedlejší účastník namítá, že na rozdíl od tohoto dřívějšího rozsudku, který byl odůvodněn spíše jen "mechanicky", je nyní napadené rozhodnutí odvolacího soudu v pasážích odůvodnění týkajících se nákladů řízení podstatně pečlivější a přesvědčivější. Věcné námitky stěžovatele týkající se účelnosti nákladů označuje vedlejší účastník veskrze jako nevěrohodné. V závěru vyjádření vedlejší účastník Ústavnímu soudu navrhl, aby ústavní stížnost odmítl postupem dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
9. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníka řízení a vyjádření vedlejšího účastníka stěžovateli k replice. Stěžovatel v replice ještě jednou shrnul a zčásti doplnil svoji shora popsanou argumentaci, avšak bez žádných zásadních novot či doplnění, které by byly podstatné pro vypořádání ústavní stížnosti; její další rekapitulace je proto nadbytečná.
V. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud dospěl k závěru, že projednávaná ústavní stížnost byla podána stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, jehož výroky jsou napadeny ústavní stížností. Stěžovatel vyčerpal před podáním ústavní stížnosti všechny opravné prostředky zákonem mu poskytnuté k ochraně jeho práv, když proti samotným nákladovým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu není v občanském soudním řízení dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
11. K otázce včasnosti ústavní stížnosti stěžovatele Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel proti nyní napadeným výrokům rozsudku odvolacího soudu již jednou ústavní stížností brojil, a to ještě před tím, než dovolání vedlejšího účastníka proti rozsudku odvolacího soudu odmítl Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 10. listopadu 2020 č. j. 28 Cdo 1484/2020-917 pro nedostatek přípustnosti dle § 237 o. s. ř. (dále jen "odmítavé usnesení dovolacího soudu"). Ústavní soud tuto stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl usnesením ze dne 22. září 2020 sp. zn. III. ÚS 624/20 postupem dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost z důvodu předčasnosti; přitom vyslovil závěr, že lhůta pro podání ústavní stížnosti proti rozsudku odvolacího soudu začne stěžovateli běžet až po doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání vedlejšího účastníka i v případě, že by stěžovatel hodlal ústavní stížností napadnout toliko nákladové výroky rozsudku odvolacího soudu (viz body 10 a 11 uvedeného usnesení). Nyní posuzovaná ústavní stížnost tak byla podána včas.
12. Ústavní stížnost splňuje veškeré další zákonem o Ústavním soudu stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud dále pro úplnost konstatuje, že projednání nynější ústavní stížnosti nebrání ani překážka věci rozhodnuté, ačkoli ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 287/21 rozhodl Ústavní soud zamítavým nálezem ze dne 15. února 2022 o ústavní stížnosti vedlejšího účastníka, který brojil proti všem třem rozhodnutím obecných soudů vydaným v tomto sporu v plném rozsahu, tj. striktně formálně rovněž proti nyní posuzovaným nákladovými výrokům rozsudku odvolacího soudu - v uvedeném nálezu se však Ústavní soud nákladovými výroky soudu prvního stupně a odvolacího soudu pro jejich akcesorickou povahu a irelevanci ve vztahu k argumentaci vedlejší účastnice v postavení stěžovatelky nijak nezabýval, a to ani implicitně. S ohledem na procesní okolnosti panující v řízeních o obou ústavních stížnostech, v nichž stěžovatel a vedlejší účastník byli v odlišném postavení, kdy stížnostmi byla napadena rozdílná rozhodnutí soudů různých instancí a v každém řízení byl jiný okruh účastníků toho kterého řízení, a kdy navrhovatelé vycházeli ze zcela odlišné argumentace, Ústavní soud neshledal dostatečné důvody pro spojení věci ke společnému projednání; druhý senát Ústavního soud vyčkal při ústavním přezkumu závislých nákladových výroků na rozhodnutí čtvrtého senátu Ústavního soudu o ústavnosti vyřešení merita daného restitučního sporu.
VI. Vlastní posouzení návrhu Ústavním soudem
13. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele obsaženou v ústavní stížnosti, napadeným rozsudkem soudu odvolacího soudu, vyjádřením odvolacího soudu jakožto účastníka řízení, vyjádřením vedlejšího účastníka a dalších listin, které poskytovaly dostatečný podklad pro jeho rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy). Ústavní soud není další přezkumnou instancí - k výkladu a aplikaci běžného zákona jsou povolány právě obecné soudy (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 512/12 ze dne 13. března 2013 či nález sp. zn. I. ÚS 1052/10 ze dne 29. září 2010). Ústavní soud soudní intepretaci zákonných norem, pokud tato neodporuje ústavněprávním požadavkům, nepřehodnocuje (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1524/15 ze dne 30. listopadu 2016 či nález sp. zn. IV. ÚS 2372/11 ze dne 3. září 2012). K samotné materii požadovaného přezkumu, tj. k otázce nákladů soudního řízení, se Ústavní soud staví ještě rezervovaněji a k přezkumu přistupuje jen výjimečně, jelikož nákladové výroky zpravidla nedosahují ve svých důsledcích intenzity opodstatňující závěr o porušení základních práv a svobod (k tomu viz např. usnesení ze dne 5. května 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02, popř. z recentní doby nález ze dne 3. března 2020 sp. zn. III. ÚS 2118/19). Na druhé straně však Ústavní soud uznává, že také otázka náhrady nákladů řízení může v případě vážného zásahu do procesních či majetkových práv účastníků anebo při extrémním vykročení ze základních principů civilního řízení nabýt ústavněprávní roviny (srov. např. nález ze dne 10. června 2014 sp. zn. III. ÚS 1862/13), a proto na rozhodování o nákladech řízení aplikuje základní postuláty spravedlivého procesu. Mezi tyto základní postuláty přitom tradičně náleží ochrana legitimního očekávání účastníků, zásada předvídatelnost soudních rozhodnutí a zákaz soudní svévole (k tomu viz např. nález ze dne 23. listopadu 2010 sp. zn. IV. ÚS 2738/10 či nález ze dne 28. května 2013 sp. zn. II. ÚS 2570/10). Jinými slovy řečeno, i nákladové výroky rozhodnutí obecných soudů musí být dosaženy v ústavním půdorysu vytyčeném hlavou pátou Listiny, a pokud se po (předběžném) posouzení jeví namítaná porušení z hlediska ústavnosti jako kvantitativně anebo kvalitativně významná, připouští Ústavní soud jejich plnohodnotný přezkum. Nyní projednávaná věc splňuje obě tato kritéria. Co se týče kvantitativního dopadu věci do práv a majetkové sféry stěžovatele, ten je nezanedbatelný a přímý: jde o tvrzený nárok na náhradu nákladů řízení za dva stupně soudního řízení, kde jen v prvním stupni byla stěžovateli soudem původně přiznána částka ve výši 110 137,50 Kč (nejde tedy o hodnotově bagatelní spor nebo spor, který by se hranici bagatelnosti blížil). Navíc s ohledem na některé odvolacím soudem dosažené závěry ve vztahu k údajné neúčelnosti uplatněných nákladů a jím zvolený procesní postup lze důvodně předpokládat, že by tyto závěry a postup mohli při absenci dovolacího přezkumu nákladových výroků mít, pokud by nebyly Ústavním soudem nyní korigovány, reálný kvaziprecedenční dopad do dalších obdobných sporů stěžovatele, minimálně těch, které jsou či budou vedeny před odvolacím soudem, čímž by se jejich dopad jen dále kumuloval. Kvalitativní kritérium intenzity zásahu napadených výroků do práv stěžovatele je dle názoru Ústavního soudu rovněž naplněno, neboť postup odvolacího soudu se jeví - jak bude vyloženo níže - v poměrech souzené věci vskutku jako natolik vadný, že ve svých důsledcích prakticky negoval zásadu předvídatelnosti soudního rozhodování.
15. Jak vyplývá z průběhu řízení před obecnými soudy, jsou si všichni účastníci tohoto řízení před Ústavním soudem dobře vědomi dosavadní judikatury Ústavního soudu pojednávající o přiznávání náhrad nákladů řízení za advokátní zastoupení státu, jiné veřejné korporaci či instituci hospodařící s veřejnými prostředky (srov. např. již výše odkazovaný nález ze dne 29. března 2018 sp. zn. I. ÚS 3202/17). Proto jí není nutné blíže rozebírat a lze jen shrnout, že přiznání náhrady těchto nákladů řízení ve prospěch uvedených účastníků je z pohledu Ústavního soudu akceptovatelný postup pouze jako výjimka z pravidla, kterou je nutno vykládat restriktivním způsobem, přičemž důvody pro její aplikaci je třeba vždy účastníkem, který se náhrady dovolává, náležitě tvrdit a prokázat. Přitom je vždy nutné se nejprve zabývat otázkou účelnosti takto vynaložených nákladů řízení, tj. zda se v konkrétních poměrech věci jednalo o náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Judikaturně takto došlo vůči státu, jiným veřejnoprávním korporacím nebo institucím hospodařícím s veřejnými prostředky k určitému navýšení břemen tvrzení a důkazního, které je stíhají při uplatňování náhrady nákladů řízení, a v důsledku (nepřímo) ke zvýšení prahu pro přiznání této náhrady. Avšak ani tyto závěry neznamenají - a s ohledem na ústavně garantovanou zásadu rovnosti účastníků řízení ani znamenat nemohou - že se na stát či jiné veřejné subjekty v postavení účastníků občanského soudního řízení nevztahuje ochrana plynoucí z požadavku předvídatelnosti soudních rozhodnutí.
16. Vzhledem k výše uvedeným obecným východiskům se Ústavní soud v prvé řadě soustředil na aspekty postupu odvolacího soudu vážící se k zásadě předvídatelnosti jeho rozhodování. Požadavky kladené na předvídatelnost rozhodování odvolacích soudů o nákladech řízení - a to včetně rozhodování o nákladech řízení před prvostupňovým soudem - již Ústavní soud v minulosti řešil několikrát. Lze odkázat např. na nálezy ze dne 16. září 2014 sp. zn. I. ÚS 2456/13 a ze dne 15. prosince 2015 sp. zn. I. ÚS 887/15, popř. z nedávné doby na nález ze dne 24. května 2022 sp. zn. II. ÚS 55/22. V těchto nálezech dospěl Ústavní soud k poměrně jednoznačnému závěru, že v situaci obdobné souzené věci, kdy právní názor odvolacího soudu týkající se nákladů řízení je bez relevantní změny skutkových okolností odlišný od právního názoru soudu prvního stupně, je odvolací soud povinen dotčenému účastníkovi tento názor včas vhodným způsobem předestřít a dát mu možnost se k němu vyjádřit. S případně vznesenými protiargumenty, které mohou být s to rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení ovlivnit, se pak musí odvolací soud ve svém rozhodnutí náležitě vypořádat. Pokud tomuto požadavku odvolací soud nedostojí (a nejde o bagatelní záležitost), dopustí se porušení základního práva dotčeného účastníka na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť rozhodne v rozporu se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodování.
17. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem, které se ve věci stěžovatele konalo dne 20. listopadu 2019, plynou pro Ústavní soud v tomto ohledu dva poznatky. Celkově je patrno, a to zejména z poučení, které se podle § 118a odst. 2 o. s. ř. dostalo odvolacím soudem vedlejšímu účastníkovi, že uvažování odvolacího soudu během jednání celkem otevřeně směřovalo k potvrzení prvostupňového rozsudku v meritu věci, tj. k rozhodnutí ve prospěch stěžovatele. Za další se z něj podává, že žádné upozornění na odlišný názor odvolacího soudu na otázku nákladů řízení směrem ke stěžovateli nepřišlo (a takové poučení nebylo ani odvolacím soudem či vedlejším účastníkem v jejich vyjádřeních tvrzen; na dalším jednání pak již došlo jen k vyhlášení rozsudku).
18. V mezičase od zahájení řízení v prvním stupni až do rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání vedlejšího účastníka nedošlo v projednávaném sporu či jen na straně stěžovatele k žádným podstatným změnám, jež by mohly mít vliv na právní posouzení otázky stěžovatelova nároku na náhradu nákladů řízení, tj. zejména nedošlo ke změně žádných okolností, které by se objektivně mohly týkat účelnosti pokračování advokátního zastoupení stěžovatele; takové okolnosti nebyly ani nikým v řízení o ústavní stížnosti tvrzeny.
19. Stěžovatel rovněž vůči odvolacímu soudu při uplatnění nároku na náhradu nákladů řízení dostatečně konkrétní tvrzení, která tuto náhradu měly dle jeho názoru odůvodňovat, učinil. Zde Ústavní soud konstatuje, že mu není vůbec zřejmé, jak dospěl odvolací soud k úvaze, která je obsažena v jeho vyjádření k ústavní stížnosti, že stěžovatel skutečnosti, pro které musel v tomto řízení zvolit zastoupení advokátem, vůbec neuváděl. Tato úvaha se jeví jako zmatečná také proto, že z některých stěžovatelových tvrzení odvolací soud zcela zjevně při odůvodnění rozhodnutí o nákladech vycházel - viz zejména údaje o počtu v daném období interními právníky posuzovaných smluv či jiných právních záležitostí - a měl je tedy patrně za prokázané. Už jen z protokolu o jednání před odvolacím soudem plyne přinejmenším to, že stěžovatel při odůvodnění návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení v odvolacím řízení s výslovným odkazem na dřívější rekapitulaci provedenou podáním ze dne 9. listopadu 2019 zdůrazňoval, "že předmětem řízení byla věc historicky právně náročná, bylo nutno provádět historické rešerše, překlady z cizích jazyků" (přitom dle protokolu stěžovatel činil návrh toliko na přiznání nákladů odvolacího řízení; k nákladům prvostupňového řízení se zvláště nevyjadřoval, jelikož navrhoval potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně jako celku). Tento přednes na jednání ve spojení s bodem 16 odkazovaného podání ze dne 9. listopadu 2019 učiněnému vůči odvolacímu soudu ještě před jednáním u něj konaným, v němž stěžovatel detailně na více než dvou stranách souvislého textu vylíčil skutečnosti, které dle jeho názoru svědčí pro přiznání náhrady nákladů řízení v obou stupních, jsou dle názoru Ústavního soudu tvrzeními dostatečnými a nelze proto dospět k závěru, že by si stěžovatel své procesní povinnosti týkající se tvrzení okolností, které výjimečně opodstatňují přiznání náhrady nákladů řízení, neplnil.
20. Přitom shora uvedený závěr o povinnosti odvolacího soudu vyjevit či ozřejmit dotčenému účastníku odlišný náhled na řešení náhrady nákladů řízení musí dle názoru Ústavního soudu platit o to více v situaci, kdy sice odvolací soud potvrzuje meritorní výrok soudu prvostupňového pro jeho věcnou správnost, avšak hodlá významněji zasáhnout do jeho původního nákladového výroku. Zvláště v takovémto případě je nutno ještě důsledněji trvat na principech předvídatelnosti soudního rozhodování i v oblasti nákladů řízení, neboť na v prvním stupni úspěšném účastníkovi řízení, který při absenci jakéhokoli avíza odlišného názoru odvolacím soudem (zcela přirozeně) vychází v řízení ze své dosavadní argumentace, nelze rozumně požadovat, aby jaksi preventivně přednesl odvolacímu soudu další (doplňující) argumentaci svědčící o správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení pro případ, že by snad odvolací soud až po jednání před ním konaným, avšak před vydáním rozhodnutí, počal blíže formulovat své výhrady vůči způsobu řešení náhrady nákladů řízení v prvním stupni (popř. je zamýšlel zcela odchylně řešit jen v řízení odvolacím). V této souvislosti není přesvědčivý argument vedlejšího účastníka, že on sám řešení náhrady nákladů řízení soudem prvního stupně v odvolacím řízení rozporoval a přitom rovněž požadoval přiznání nákladů řízení v odvolacím řízení. Aktivitou či tvrzeními jednoho účastníka řízení, který otázku nákladů v důsledku svého odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí před odvolacím soudem "otevře" (v podstatě ale z definice, neboť nákladové výroky jsou výroky závislými), nelze účinně nahradit povinnosti odvolacího soudu včas uvědomit druhého účastníka o tom, že mu zamýšlí soudem prvního stupně původně přiznanou náhradu nákladů řízení ve svém rozhodnutí odepřít (nebo významně snížit k jeho tíži) a zároveň mu sdělit důvody, které ho k tomu vedou. Pro účastníka řízení, který může být negativně dotčen odlišným názorem odvolacího soudu na náhradu nákladů řízení (prakticky navíc rovnou ve vztahu k řízení ve dvou stupních), je při formulování jeho doplňujících tvrzení či protiargumentace klíčový názor právě odvolacího soudu - až proti němu se objektivně může účastník vymezit - nikoli argumentace předestřená odvolacímu soudu druhou stranou (ze které názory odvolacího soudu mohou, ale také nemusí, vycházet). V souzené věci pak byla nepředvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení umocněna ještě tím, že tentýž senát odvolacího soudu (až na jednoho člena v totožném složení) v jiné obdobné restituční věci vedené u něj pod sp. zn. 59 Co 193/2018, jejímž předmětem bylo zahradní centrum v Podzámecké zahradě v Kroměříži a jež se týkala téhož vedlejšího účastníka, náhradu nákladů řízení stěžovateli zastoupenému stejným advokátem v obou stupních sporu rozsudkem vydaným jen zhruba o půl roku dříve přiznal (resp. prvostupňové rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ve prospěch stěžovatele potvrdil a v odvolacím řízení náhradu nákladů přiznal).
21. Ústavní soud proto uzavírá, že ačkoli zpravidla plně respektuje rozhodovací autonomii obecných soudů stran náhrad nákladů řízení, nemůže se za okolností projednávaného případu a při zohlednění ústavní garance zákazu překvapivých rozhodnutí ztotožnit s napadenými výroky rozsudku odvolacího soudu. Ve světle shora uvedeného je zjevné, že se odvolací soud dopustil vadnou aplikací o. s. ř. podstatného procesního pochybení, která v jeho intenzitě nabylo ústavní relevance. Napadené nákladové výroky nejsou ústavně konformní a odvolací soud při jejich vydání porušil právo stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
22. Přestože ke zrušení napadených výroků vedou Ústavní soud již závěry dosažené v předchozích bodech 16 až 21 tohoto nálezu, vyjádří se nyní Ústavní soud také k samotnému ratiu nepřiznání náhrady nákladu řízení stěžovateli odvolacím soudem, jelikož některé body odůvodnění napadených výroků jsou značně zavádějící či zkreslující a testují hranici logiky i objektivity úsudku. Z obsahu a členění odůvodnění se podává, že nosnými zjištěními pro závěr odvolacího soudu o neúčelnosti stěžovatelem uplatněných nákladů, bylo těchto pět skutkových zjištění či hodnotících úvah: (i) stěžovatel je státní příspěvkovou organizací; (ii) na úrovni generálního ředitelství má organizačně vyčleněné právní oddělení s několika zaměstnanci s právním vzděláním zařazenými na pozici interních právníků a k nim dále dostupnou podporu jednoho interního právníka na každém svém územním pracovišti památkové správy; (iii) stěžovatelovo generální ředitelství v období od roku 2017 do 2019 projednalo a uzavřelo výrazně nad jeden tisíc smluv a k tomu vyřizovalo kolem jednoho tisíce čísel jednacích spisů, z čehož plyne, že právní oddělení stěžovatele se zabývá "rozsáhlou a právně náročnou problematikou"; (iv) předmět souzené věci je v právní praxi poměrně obvyklý a přitom svojí náročností nijak nevybočuje z úrovně obvyklé pracovní náplně interních právníků stěžovatele, u nichž lze "důvodně předpokládat, že vedle právní kvalifikace" mají i znalosti pro potřebu restitučních řízení; a konečně že (v) stěžovatelem zvolený advokát, o jehož specializaci nebylo odvolacímu soudu nic známo a který se dle údajů o jeho zaměření obsažených v seznamu advokátů vedeném České advokátní komory (dále jen "ČAK") zabývá problematikou odlišnou, se se stěžovatelovými zaměstnanci radil v rámci procesního zastoupení tak nepřiměřeně často a dlouho, že je zřejmé, že se také "seznamoval s věcnou problematikou" vycházející z předmětu činnosti stěžovatele, která by jinak pro zaměstnance stěžovatele s právním vzděláním "měla být nejen bližší, ale i samozřejmá."
23. Tato zjištění a úvahy odvolacího soudu buď do značné míry neodráží realitu daného sporu, nebo neodpovídají obvyklému uspořádání záležitostí či běhu věcí při vedení soudních sporů srovnatelného významu (a to ani jsou-li vedeny subjekty obdobnými stěžovateli). Za prvé - paušálně označovat restituční spor s parametry sporu o Květnou zahradu v Kroměříži za běžnou agendu v právní praxi související s činností stěžovatele je značně problematické a zavádějící. Pro takové hodnocení neseznal Ústavní soud z žádného podání či jiné písemnosti relevantní podklad. V řízení byla sporná celá řada skutkových okolností a bylo v něm řešeno vícero právních argumentů. Již jen ze samotného obsahu rozsudku soudu prvního stupně je patrné, že šlo o složitější restituční spor vedený o soubor nemovitostí s dlouhou historií, zvýšeným kulturním významem a s vysokou majetkovou hodnotou (patrně v řádech stovek milionů Kč). Tento závěr dle názoru Ústavního potvrzuje i úroveň právních argumentů řešených ve výše zmíněných navazujících řízeních před Nejvyšším soudem a Ústavním soudem, která se týkala přezkumu meritorních výroků soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Bude-li takový závěr odvolací soud razit i v opakovaném odvolacím řízení, bude vyžadovat podstatně propracovanější odůvodnění. Za druhé - stěžovatelova právní agenda spravovaná čistě interně bude jistě rozsáhlá, o tom není velkých pochyb, ale zvýšenou komplexností zpravidla (tj. až na výjimky) vynikat nebude - jestli něčemu odvolacím soudem odkazovaný vysoký počet právních záležitostí v daných letech řešených stěžovatelovými interními právníky nasvědčuje, tak spíše závěru o jejich možné přetíženosti, ale hlavně o řešení rutinních a opakujících se právních věcí, které budou povahou typizované. Dávat na stejnou úroveň tisíce (blíže nespecifikovaných) stěžovatelem uzavíraných smluv či právních případů a nyní souzený spor se jeví jako zkreslující. Ústavní soud nepodceňuje zaměstnance stěžovatele pracovně zařazené na pozice interních právníků, nicméně vážně pochybuje o tom, že by bylo možno takto zjednodušenou dedukcí (přinejmenším bez dalšího zkoumání) učinit závěr o tom, že disponují "právní erudovaností" potřebnou pro řádné vedení sporu tohoto významu. Odvolací soud jakoby opomíjí fakt, že jednou věcí jsou znalosti týkající právního režimu správy památek a péče o ně, právních souvislostí spojených s jejich účelovým určením a historií, kde zkušenější interní právník stěžovatele zřejmě nebude mít na advokátním trhu příliš sobě rovných expertů, případně vedení jednodušších soudních řízení či řízení s nižší hodnotou předmětu sporu, avšak druhou (a dosti odlišnou) věcí je odborné vedení soudního sporu tohoto významu, v němž byť jen částečné opominutí procesních povinností či neuplatnění procesních práv může přivodit účastníkovi řízení značnou újmu, a v němž se vedle základních znalostí procesních postupů uplatní i takové dovednosti, jako je tvorba obranné taktiky, uplatňování jednotlivých (někdy variantních) argumentačních linií a bezprostřední reagování na průběh jednání u soudu. Stěžovatel je příspěvkovou organizací zřízenou Ministerstvem kultury a těžko lze jeho právní aparát považovat za srovnatelný s právními aparáty například ústředních orgánů státní správy, které se v praxi vskutku nechávají řádně a odborně zastupovat svými zaměstnanci s právním vzděláním i ve složitějších věcech; všechny státní úřady či orgány veřejné moci, popř. organizace či instituce hospodařící s veřejnými prostředky si samozřejmě nejsou v odborné právní kapacitě rovny, přičemž jen numerické údaje o počtu interních právníků či řešených kauz nemají valnou vypovídající hodnotu. Za třetí - Ústavní soud považuje za notorietu, že při aplikaci projednací zásady, která je pilířem civilních sporů, je jedním z významných faktorů ovlivňujících pravděpodobnost úspěchu účastníka v soudním řízení také kvalita jeho právního zastoupení, přičemž v hodnotově významnějších kauzách úroveň právního zastoupení žalobce důvodně vyvolává potřebu tuto úroveň na straně žalované takříkajíc "dorovnat". V tomto případě, kdy si vedlejší účastník v dané věci sjednal zastoupení advokáty zabývajícími se problematikou církevních restitucí (před i po změně právního zastoupení), by dle názoru Ústavního soudu bylo ze strany stěžovatele neodpovědné (až rizikové) neangažovat na svou stranu advokáta s odpovídající praxí a hlubší zkušeností se spornou agendou. Výsledky i jen velmi základní tzv. "cost-benefit" analýzy jsou v tomto směru celkem jednoznačné. Přitom kvalifikované právní zastoupení je v komplikovanějších sporech potřebné právě už v řízení na prvním stupni, které je zpravidla těžištěm celého sporu, neboť zde se povětšinou činí základní podání vůči soudu, provádí se dokazování, účastníci reagují na případná poučení soudu dle § 118a o. s. ř. a nastávají účinky koncentrace řízení ve smyslu § 118b a § 119a o. s. ř. Případné procesní chyby napáchané některým z účastníků řízení před soudem prvního stupně jsou často v dalších stupních nezhojitelné. Za čtvrté - hodnotit skutečnou specializaci advokáta a zaměření jeho praxe, pokud k tomuto (z veřejně dostupných údajů ne vždy lehkému) posuzování obecný soud vůbec hodlá přistoupit, pouze či především na základě údajů zapsaných v seznamu advokátů vedeném ČAK, bude v řadě případů taktéž vysoce zkreslující, neboť tyto údaje jsou do seznamu advokátů zapisovány dle heslovitého dotazníku připraveného ČAK, jsou nepovinné, pro činnost toho kterého advokáta či advokátní kanceláře mají pramalý význam a v praxi slouží spíše jako indikace problematiky, kterou se advokát zabývá (nebo a contrario nezabývá), než jako výstižný popis jeho odborného profilu. Za páté - stěžovatelem v prvním stupni k náhradě uplatněný počet úkonů právní služby v počtu 27,5 se s ohledem na složitost věci a počet podání stěžovatele učiněných vůči soudu, kterými reagoval i na takové návrhy vedlejšího účastníka jako je návrh na delegaci věci či námitka podjatosti soudce, nejeví sám o sobě jako přemrštěný; stejně tak se jako přehnaný nejeví ani počet porad s klientem trvajících nad jednu hodinu v počtu 10, který, jak ostatně naznačuje odvolací soud, patrně vycházel z potřeby se důkladně seznámit s věcnými (faktickými) souvislostmi případu, což vzhledem ke spornosti celé řady skutkových okolností a k tomu, že činění skutkových tvrzení je jednou ze základních procesních povinností účastníka, lze jen těžko bez dalšího označit za neúčelné. Ústavní soud sice není v pozici, aby se jakkoli vyjadřoval ve smyslu, zdali takových porad mezi klientem a advokátem se v rámci tohoto řízení mohlo účelně konat 5, 10, 15 nebo 20, ale rozhodně dle jeho názoru nelze korektně uzavřít, že nemohla být žádná. Z čehož plyne, že i pokud by odvolací soud nakonec po zohlednění tvrzení stěžovatele ohledně účelnosti uplatněných nákladů dospěl k názoru, že uplatněný rozsah je neopodstatněně vysoký, přiléhavějším a smyslu institutu náhrady účelných nákladů řízení podstatně bližším se jeví postup spočívající v rozumně odůvodněném částečném zkrácení (nepřiznání) dané náhrady, nikoli v jejím celkovém zamítnutí (k tomu pro srovnání viz bod 24 rozsudku odvolacího soudu ze dne 3. dubna 2019 č. j. 59 Co 193/2018-498, v němž odvolací soud stěžovateli taktéž nepřiznal náhradu některých nákladů řízení v plné výši, a to s odůvodněním, které se jeví jako přesvědčivé).
24. Na podporu svých závěrů formulovaných v předchozím odstavci Ústavní soud odkazuje také na již zmiňované odmítavé usnesení dovolacího soudu (viz výše bod 11), v němž se Nejvyšší soud ztotožnil s požadavkem stěžovatele na náhradu nákladů dovolacího řízení v této věci, přičemž se výslovně vyjádřil také k vyšší náročnosti daného řízení, nutnosti vztáhnout předmět činnosti stěžovatele k podstatě sporu a nepřípustnosti paušalizujících úsudků ohledně odborných právních kapacit stěžovatele (viz poslední odstavec na str. 13 odmítavého usnesení dovolacího soudu).
VII. Závěr
25. V rámci opětovného posouzení otázky náhrady nákladů řízení odvolací soud při vázanosti právním názorem Ústavního soudu poskytne stěžovateli při jednání vhodný prostor k tomu, aby se mohl argumentačně vymezit vůči jeho odlišnému názoru na otázku náhrady nákladů řízení, a to nejen v řízení před soudem odvolacím, ale především v řízení před soudem prvního stupně.
26. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud tedy shledal ústavní stížnost stěžovatele důvodnou a proto jí podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zcela vyhověl a oba napadené výroky podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ústavní soud ústní jednání ve věci nenařizoval, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Autor: US