// Profipravo.cz / Odvolání 02.02.2024
ÚS: Překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu
Je povinností odvolacího soudu, aby, dospěje-li k závěru o věcné správnosti výroku na základě odlišného právního posouzení věci, s tímto odlišným právním posouzením seznámil účastníky řízení a dal jim příležitost se k němu vyjádřit. Dozví-li se účastník řízení o změněném právním závěru až z vyhlášeného rozsudku odvolacího soudu, popř. z jeho písemného vyhotovení a nemá možnost proti němu argumentačně brojit a eventuálně vznášet důkazní návrhy, jde o porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1472/23, ze dne 11. 1. 2024
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a byla porušena i zásada přímosti vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 7. 12. 2021 č. j. 19 C 566/2019-245 zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka (žalobkyně) domáhala po vedlejší účastnici řízení (žalované) zaplacení částky ve výši 218 046 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Obvodní soud vzal za prokázané, že mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí řízení byla podle § 2445 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.") uzavřena ústní zprostředkovatelská smlouva na obstarání příležitosti k uzavření smlouvy o výstavbě se vznikem nároku na provizi, která jí byla podle vedlejší účastnicí řízení vystavených faktur vyplacena. Na základě těchto skutkových zjištění dovodil, že vedlejší účastnice řízení se bezdůvodně neobohatila, neboť prokázala existenci právního důvodu, na jehož základě si mohla stěžovatelkou vyplacené finanční prostředky ponechat.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 6. 4. 2022 č. j. 23 Co 42/2022-277 rozsudek obvodního soudu jako věcně správný potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Městský soud vyšel ze zjištění obvodního soudu, že mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí řízení byla uzavřena smlouva o zprostředkování podle § 2445 odst. 2 obč. zák. se sjednanou provizí za zprostředkování. Nepřisvědčil však obvodnímu soudu, že byly splněny podmínky pro výplatu provize. Na rozdíl od obvodního soudu neposoudil městský soud platby, které byly vyplaceny stěžovatelkou, jako úhradu provize za zprostředkování, tedy jako plnění ze smluvního závazku, nýbrž jako vědomé plnění nedluhu podle § 2997 odst. 1 obč. zák. Podle městského soudu totiž stěžovatelka neuzavřela smlouvu o výstavbě, která měla být předmětem zprostředkování, v příčinné souvislosti s činností vedlejší účastnice řízení, ale na základě toho, že byla vybrána ve výběrovém řízení. Peněžní prostředky nadto byly vedlejší účastnici řízení vyplaceny již v prosinci 2017, zatímco provize za zprostředkování měla být vyplacena až tehdy, bude-li uzavřena zprostředkovávaná smlouva, k čemuž došlo až v roce 2018. Přesto obvodní soud nepochybil, pokud žalobu zamítl. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka vedlejší účastnici řízení obohatila s vědomím, že k tomu není povinna, nastala výluka z možnosti žádat vrácení bezdůvodného obohacení upravená v § 2997 odst. 1 větě druhé obč. zák., podle něhož právo na vrácení nemá ani ten, kdo jiného obohatil s vědomím, že k tomu není povinen, ledaže plnil z právního důvodu, který později nenastal nebo odpadl. Vědomost stěžovatelky o plnění bez právního důvodu dovodil městský soud z toho, že bylo prokázáno, že jednatel stěžovatelky musel všechny faktury určené k proplacení osobně vidět, kontrolovat je a následně prováděl platby podle svého uvážení. Obě platby ve prospěch účtu vedlejší účastnice řízení byly poukázány z účtu stěžovatelky, přičemž je autorizoval jednatel stěžovatelky, který vznesl požadavek ohledně popisu předmětu plnění, a vedlejší účastnice řízení podle toho faktury upravila. Městský soud uzavřel, že všechny uvedené okolnosti nasvědčují tomu, že jednatel stěžovatelky byl dobře obeznámen s tím, komu a jakou částku platí.
4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 3. 2023 č. j. 33 Cdo 2502/2022-305 odmítl, jelikož nebylo přípustné, neboť stěžovatelka v dovolání neformulovala žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva. Z textu dovolání bylo možno dovodit pouze obecnou otázku týkající se výkladu § 2997 odst. 1 obč. zák., konkrétně, zda vědomost obohaceného o plnění nedluhu musí být prokázána, či pouze presumována, která však přípustnost dovolání založit nemohla, neboť městský soud v tomto směru respektoval rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (viz rozsudek ze dne 11. 1. 2018 sp. zn. 28 Cdo 5089/2017). Městský soud se vědomostí stěžovatelky o plnění nedluhu zabýval a dospěl k závěru, že prokázané skutečnosti svědčí o tom, že jednatel stěžovatelky byl velmi dobře obeznámen s tím, komu a jakou částku platí, a že nešlo o plnění ze zprostředkovatelského závazku, jehož existence mezi týmiž subjekty byla v řízení rovněž prokázána. U další výtky, že skutková zjištění, z nichž vycházel městský soud, nepostačovala pro aplikaci § 2997 odst. 1 věty druhé obč. zák., stěžovatelka pominula, že správnost jeho rozhodnutí nelze poměřovat výhradami, které vycházejí z jiného než soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Výtku v tomto směru založila stěžovatelka na vlastní skutkové verzi, že plnila omylem. Nejvyšší soud nepřitakal ani námitce stěžovatelky, že se městský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe v otázce důkazního břemene. Rozhodnutí městského soudu nespočívalo na neunesení důkazního břemene stěžovatelkou, když se jí podařilo prokázat, že plnila bez právního důvodu. Současně se ale vedlejší účastnici řízení podařilo prokázat, že tak stěžovatelka činila vědomě. Nenastala přitom některá z výjimek, které upravuje § 2997 obč. zák., tedy, že k plnění došlo z právního důvodu, který později nenastal nebo odpadl.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Úvodem zpochybňuje zjištění, že byla platně uzavřena zprostředkovatelská smlouva, neboť zakázka, jíž se mělo zprostředkování týkat, byla soutěžena jako veřejná zakázka a jakákoliv smlouva týkající se zprostředkování veřejné zakázky by musela být neplatná z důvodu rozporu se zákonem. Městskému soudu vytýká překvapivost jeho rozhodnutí, když věc po právní stránce posoudil odlišně od obvodního soudu (jako vnucené plnění podle § 2997 obč. zák.), aniž by však účastníky řízení o jiném názoru poučil. K tomu doplňuje, že skutková zjištění týkající se vědomosti o povinnosti plnit nebyla úplná a dostatečná pro aplikaci § 2997 odst. 1 věty druhé obč. zák. Důkazní břemeno ohledně vědomosti stěžovatelky, resp. jejího jednatele, o plnění nedluhu pak tížilo vedlejší účastnici řízení. Podle stěžovatelky však žádné takové skutkové zjištění učiněno nebylo a městský soud žádné dokazování ohledně vědomosti k plnění nedluhu neprováděl. Městský soud (a na něj navazující Nejvyšší soud) změnil skutkový závěr obvodního soudu, aniž by k tomu provedl další dokazování. Obvodní soud totiž vyšel ze zjištění, že stěžovatelka věděla, že plní závazek vedlejší účastnice řízení, avšak městský soud uzavřel, že stěžovatelka věděla, že plní nedluh. Stěžovatelka dále vznáší námitku opomenutých důkazů, a to u jí navrhované svědkyně K. H., kde namísto jejího výslechu byl pouze proveden pouze důkaz čtením usnesení policejního orgánu shrnující podání vysvětlení této svědkyně. Stěžovatelka konečně nesouhlasí s aplikací samotného § 2997 odst. 1 obč. zák.
III.
Vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení, replika stěžovatelky
6. Ústavní zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení a vedlejší účastnici řízení a od obvodního soudu si vyžádal příslušný spis (sp. zn. 19 C 566/2019).
7. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že podle stěžovatelky měl pochybit tím, že se nezabýval jí nastolenou otázkou vědomosti o plnění "nedluhu", avšak stěžovatelka žádnou takovou otázku v dovolání nezformulovala. Z obsahu dovolání bylo možno dovodit pouze nesouhlas s tím, že městský soud poměřoval věc § 2997 odst. 1 větou první obč. zák., přestože náležitě nezjišťoval, zda stěžovatelka věděla, že nemá povinnost žalovanou částku vedlejší účastnici řízení plnit. Městský soud se však od stěžovatelkou uváděného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2018 sp. zn. 28 Cdo 5089/2017 neodchýlil, pouze vyšel z jiné než stěžovatelkou prosazované skutkové verze, že stěžovatelka věděla, že plní nedluh. Námitky, že byl skutkový stav zjištěn nesprávně, popř. neúplně, pak nejsou způsobilým dovolacím důvodem. Stěžovatelka napadené usnesení Nejvyššího soudu dezinterpretuje, neboť Nejvyšší soud nezjišťoval její vědomost, že plní nedluh, ale pouze konstatoval, že se městský soud její vědomostí zabýval a ne nelogicky uzavřel, že prokázané skutečnosti nasvědčují tomu, že jednatel stěžovatelky byl velmi dobře obeznámen s tím, komu a jaké částky platí a že nejde o plnění ze zprostředkovatelského závazku.
8. Obvodní soud i městský soud zcela odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Městský soud navíc dodal, že argumentaci stěžovatelky považuje za účelovou, směřující k nepřípustné revizi skutkových závěrů.
9. Vedlejší účastnice řízení považuje ústavní stížnost stěžovatelky za zcela nedůvodnou. Námitka, že obecné soudy dospěly k odlišným skutkovým závěrům než stěžovatelka, které jí logicky nekonvenují, neznamená porušení ústavně zaručených práv. Tvrzení stěžovatelky jsou navíc účelová. Předmětem zprostředkovatelské smlouvy, jejíž platnost nebyla zpochybněna, nebylo zprostředkování účasti či dokonce výhry veřejné zakázky stěžovatelkou, nýbrž pouze předání informace, že obchodní společnost Y, poptává stavební společnost, která zajistí výstavbu výzkumného centra. Vedlejší účastnice řízení nesouhlasí ani s námitkou údajné překvapivosti rozhodnutí městského soudu. Již v řízení před obvodním soudem totiž vedlejší účastnice řízení upozorňovala na to, že nebyly-li peněžní prostředky plnění poskytnutým podle zprostředkovatelské smlouvy, pak byly vyplaceny podle § 2997 obč. zák. jako plnění nedluhu. Městský soud se ani neodchýlil od skutkových zjištění obvodního soudu, nýbrž z nich bez dalšího vyšel a založil na nich svoje rozhodnutí. Předmětem dokazování byla i otázka vědomosti ohledně plnění nedluhu. Z provedeného dokazování bylo zřejmé, že stěžovatelka si byla vědoma, že ve prospěch vedlejší účastnice řízení převádí finanční prostředky, pročež byl její omyl vyloučen. Vedlejší účastnice řízení považuje rozhodnutí obecných soudů rovněž za dostatečně odůvodněná. Městský soud vypořádal i všechny relevantní námitky a důkazy, a pokud nějaký důkaz neprovedl, nebo nevypořádal úplně všechny procesní námitky, pak tuto skutečnost zohlednil v odůvodnění. Podle vedlejší účastnice řízení nelze přitakat ani námitce, že obvodní soud pochybil, když neprovedl důkaz svědeckou výpovědí svědkyně H., ale vyšel z její výpovědi, jakožto osoby podávající vysvětlení v trestním řízení. Obvodní soud jednak vysvětlil, proč její výslech považuje za nadbytečný, a jednak ve smyslu § 135 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), lze vycházet i z rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Pochybení nebylo možno spatřovat ani v postupu Nejvyššího soudu, který dovodil, že se městský soud neodchýlil od předchozí judikatury Nejvyšší soudu v otázce vědomosti o plnění nedluhu.
10. Stěžovatelka se v replice k zaslaným vyjádření vyslovuje k jednotlivým argumentům, které uvedla zejména vedlejší účastnice řízení. Podotýká, že sama vedlejší účastnice řízení nesouhlasí se závěry vyslovenými obvodním soudem ohledně platného sjednání zprostředkovatelské smlouvy na obstarání příležitosti k uzavření smlouvy na veřejnou zakázku. Mělo-li podle vedlejší účastnice řízení dojít pouze ke sdělení informace o veřejné zakázce a ke zprostředkování kontaktu, pak nemohl obvodní soud dovodit uzavření zprostředkovatelské smlouvy podle § 2445 obč. zák. Ze závěrů obvodního i městského soudu však vyplývá, že vedlejší účastnice řízení měla pro stěžovatelku obstarat příležitost uzavřít smlouvu o výstavbě, s čímž stěžovatelka nesouhlasila. Vyhodnotil-li následně městský soud stěžovatelčiny platby jako vnucené plnění podle § 2997 odst. 1 obč. zák., pak je zjevné, že bez provádění dokazování změnil skutkový závěr obvodního soudu. Ze znění § 213 odst. 2 o. s. ř. nikterak nevyplývá, že důkazy mají být zopakovány jen v případě, je-li měněno rozhodnutí, nýbrž vždy, kdy má soud zato, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění. Městský soud se však vědomostí stěžovatelky o plnění nedluhu nezabýval a neměl postaveno najisto, že stěžovatelka, resp. její jednatel, neměl žádné pochybnosti, že jej k plnění nic nezavazuje.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Va) Obecná východiska pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
13. Stěžovatelka vytýká městskému soudu především překvapivost jeho rozhodnutí a nedostatečnost skutkových zjištění pro změnu právního závěru.
14. Předvídatelnost soudního rozhodování, zákaz svévolného rozhodování a ochrana legitimního očekávání účastníků náleží podle judikatury Ústavního soudu mezi základní zásady spravedlivého procesu [srov. nález ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2738/10 (N 235/59 SbNU 391), nález ze dne 28. 5. 2013 sp. zn. II. ÚS 2570/10 (N 95/69 SbNU 457) nebo nález ze dne 3. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 1561/13 (N 52/73 SbNU 59)].
15. Jak v minulosti Ústavní soud vyložil, právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1, resp. čl. 38 odst. 2 Listiny) nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze. V případě subjektivního práva na soudní ochranu je třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro jednotlivce příznivější rozhodnutí ve věci samé [viz např. usnesení ze dne 27. 8. 2003 sp. zn. I. ÚS 148/02 (U 19/31 SbNU 327), nález ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69), či usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2435/13]. V dané věci tak bylo nutno zkoumat, zda stěžovatelkou namítané porušení procesních pravidel představuje zásah do jejího subjektivního práva na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces, tj. zda jde o zásah ústavní intenzity. Proto rozhodnutí odvolacího soudu, jímž je (v souladu s § 219 o. s. ř.) potvrzeno rozhodnutí nalézacího soudu co do výroku jako věcně správné, nikoli však co do důvodu, musí podle čl. 38 odst. 2 Listiny předcházet postup, jímž je zajištěna zásada zákazu překvapivého rozhodnutí. Za tak závažné porušení procesních pravidel ve své judikatuře Ústavní soud nepovažuje situaci, kdy byl nový důvod pro potvrzení výroku předmětem řízení před odvolacím soudem, a bylo tak zjevné, že rozhodnutí odvolacího soudu nebude založeno na stejném základu jako rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolatel měl možnost se k věci (novému důvodu) vyjádřit (srov. usnesení ze dne 12. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 2675/15). O takový případ v projednávané věci nešlo.
16. Postup odvolacího soudu podle § 219 o. s. ř. předpokládá, že rozhodnutí, jímž je potvrzeno rozhodnutí okresního soudu - co do výroku - jako věcně správné, bude pro účastníky předvídatelné. Předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu lze v případě takového postupu dosáhnout tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a poskytne jim prostor pro vyjádření k takovému názoru. "Nutnost zpřístupnění odchylného právního názoru účastníkům vyplývá i z faktu, že odvolatel svým odvoláním brojí proti určitému skutkovému stavu a jeho právnímu posouzení, jak k němu dospěl soud prvního stupně; odvolací odpůrce se potom vyjadřuje k argumentaci obsažené v odvolání. Argumentace odvolatele i odvolacího odpůrce se tedy vztahuje k napadenému prvoinstančnímu rozhodnutí, přičemž žádný z nich v době, kdy podává odvolání či vyjádření k němu, nemůže předpokládat, zda odvolací soud zaujme jiný právní názor, jakou bude mít tento právní názor podobu, a jaké skutkové a právní důvody by z hlediska tohoto odlišného právního názoru měly být relevantní" [citováno z nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 777/07 (N 134/50 SbNU 181)]. Dospěje-li tedy odvolací soud k závěru o věcné správnosti výroku na základě odlišného právního posouzení věci, s nímž účastníky neseznámí a nedá jim příležitost se k němu vyjádřit, jde o porušení práva na právní slyšení podle čl. 38 odst. 2 Listiny [obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 3330/13 a ze dne 15. 3. 2010 sp. zn. I. ÚS 2502/09 (N 52/56 SbNU 561)].
17. Shodně lze poukázat na závěry komentářové literatury. V komentáři k § 219 o. s. ř. právě v souvislosti se změnami po jeho novelizaci provedené zákonem č. 59/2005 Sb. uvádí J. Spáčil (In David, L. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Praha. Wolters Kluwer, 2009): "Občanský soudní řád vychází ze zásady předvídatelnosti rozhodnutí, která ukládá soudu zpřístupnit účastníkům právní kvalifikaci skutku konkrétním poučením o důkazní povinnosti, jestliže průběh řízení nasvědčuje tomu, že účastníkův právní názor je jiný než názor soudu (NS 30 Cdo 749/2005). Je vadou řízení, potvrdí-li odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně z jiného důvodu, než byl důvod, o který opřel své rozhodnutí soud prvního stupně, aniž by před vydáním potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem, odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, a neumožní jim se k němu vyjádřit (NS 22 Cdo 1135/2005), příp. navrhnout důkazy, které z hlediska dosavadního právního posouzení nebyly relevantní. Za splnění zákonných podmínek je účastníky třeba v tomto případě poučit podle § 118a.
Vb) Vztažení obecných východisek na posuzovanou věc
18. Stěžovatelce lze předně přisvědčit v tom, že rozhodnutí městského soudu bylo pro ni překvapivé. Jak bylo poznamenáno výše, podle § 219 o. s. ř. platí, že dospěje-li odvolací soud ke stejnému závěru (výroku) jako soud prvního stupně, byť na základě jiného právního posouzení, napadené rozhodnutí potvrdí. Nelze však souhlasit s postupem, jakým k potvrzujícímu rozhodnutí dospěl městský soud v nyní posuzované věci.
19. Z obsahu napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu se podává, že obvodní soud vyšel ze zjištění, že mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí řízení byla uzavřena ústní zprostředkovatelská smlouva na obstarání příležitosti k uzavření smlouvy o výstavbě se vznikem nároku na provizi, která jí byla podle vedlejší účastnicí řízení vystavených faktur vyplacena. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastnice řízení prokázala existenci právního důvodu, na jehož základě si mohla ponechat stěžovatelkou vyplacené finanční prostředky ponechat, nemohlo u ní dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení, pročež obvodní soud žalobu zamítl. Městský soud vycházeje ze stejných skutkových zjištění obvodního soudu sice jeho zamítavý rozsudek jako věcně správný potvrdil, avšak z jiného právního důvodu, pokud dospěl k závěru, že ze strany stěžovatelky nešlo o poskytnutí plnění (provize) na základě smluvního vztahu (zprostředkovatelské smlouvy), nýbrž o vnucené plnění, resp. plnění nedluhu, podle § 2997 odst. 1 obč. zák.
20. Z protokolu o jednání před městským soudem ze dne 6. 4. 2022 na č. l. 275 vyžádaného spisu ovšem nikterak nevyplývá, že by městský soud dal účastníkům řízení o svém odlišném právním náhledu na věc jakkoliv vědět. Po celou dobu řízení probíhal spor především o to, zda byla či nebyla platně uzavřena zprostředkovatelská smlouva, k čemuž se upínalo i obvodním soudem prováděné dokazování. Je pravdou, že názor, že by mohlo jít o vnucené plnění podle § 2997 odst. 1 obč. zák., uplatnila vedlejší účastnice řízení ve svém vyjádření ze dne 30. 6. 2020 k replice stěžovatelky (viz č. l. 75 vyžádaného spisu), a k možnosti aplikace uvedeného ustanovení se stěžovatelka následně vyjádřila ve svém podání ze dne 27. 7. 2020 (č. l. 91 vyžádaného spisu), v němž ovšem stěžovatelka zdůraznila, že si nebyla vědoma toho, že plní nedluh.
21. Městský soud na základě obvodním soudem provedeného dokazování (městský soud sám dokazování neprováděl) dospěl k závěru o vědomosti stěžovatelky, resp. jejího jednatele, o poskytnutém plnění, kterou dovozoval z toho, že jednatel stěžovatelky všechny faktury určené k proplacení osobně viděl, kontroloval je a následně prováděl platby podle svého uvážení. Tato vědomost (zjištění o této vědomosti) se ovšem vztahovala k plnění poskytnutému ze zprostředkovatelské smlouvy (faktury byly vystaveny vedlejší účastnicí řízení na zprostředkovatelskou činnost - viz č. l. 12 a 13 vyžádaného spisu), nikoliv však k tomu, že by mělo jít o plnění nedluhu, popř. že stěžovatelka plnila omylem, jak se snažila taktéž argumentovat. Naopak stěžovatelka opakovaně zdůrazňovala, že si není vědoma toho, že plní nedluh. Z tohoto pohledu byla i skutková zjištění, na nichž městský soud vystavěl svůj závěr o plnění nedluhu, neúplná a nedostačující.
22. Dozvěděla-li se stěžovatelka o změněném právním závěru až z vyhlášeného rozsudku městského soudu, popř. z jeho písemného vyhotovení, neměla možnost proti němu brojit a nesouhlasí-li s ním, jde o porušení jejího práva na soudní ochranu a spravedlivý proces v intencích výše citovaných rozhodnutí. Měl-li městský soud na věc jiný hmotněprávní názor, měl účastníky řízení (tedy i stěžovatelku) o tomto změněném názoru informovat tak, aby se k němu mohli vyjádřit a eventuálně vznášet důkazní návrhy, vyžadovala-li by to nová tvrzení vztahující se k takto změněnému právnímu názoru.
23. Tím, že tak městský soud neučinil, stal se jeho postup nepředvídatelným, neboť vynesl překvapivé rozhodnutí, čímž porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť jí bylo zabráněno, aby její věc byla projednána stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu. Bude na městském soudu, aby dal možnost stěžovatelce vyjádřit se a aby si sám opatřil i dostatečná skutková zjištění, nebo bude-li to nutné, věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení a rozhodnutí.
24. Ústavní soud zrušil i usnesení Nejvyššího soudu navazující na rozsudek městského soudu. Jestliže Ústavní soud shledal pochybení v postupu městského soudu, který stěžovatelku neinformoval o změně právního náhledu na věc a i skutková zjištění nebyla pro takový závěr dostačující, nemohlo obstát z tohoto pohledu ani usnesení Nejvyššího soudu, byť jistě nelze mít výhrady proti obecným závěrům ohledně výkladu § 2997 odst. 1 obč. zák. k vědomosti obohaceného o plnění nedluhu (zda musí být prokázána, či pouze presumována), jakož i proti vývodům Nejvyššího soudu, týkajícím se nemožnosti přezkoumávat skutková zjištění v dovolacím řízení.
25. Závěrem Ústavní soud uvádí, že vyhověl ústavní stížnosti toliko ve vztahu k rozsudku městského soudu a Nejvyššího soudu. Rozsudek obvodního soudu Ústavní soud nerušil z důvodu hospodárnosti, neboť primární pochybení shledal na straně městského soudu a bude záležet právě na dalším postupu městského soudu, zda rozhodne sám, nebo věc vrátí obvodnímu soudu.
26. Ústavní soud uzavírá, že napadeným rozsudkem městského soudu bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti a napadený rozsudek městského soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu). Ve zbývající části (proti rozsudku obvodního soudu) Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Autor: US