// Profipravo.cz / Odvolání 27.04.2018

ÚS: Překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení

Rozhoduje-li soud o části nároku týkající se téže věci, o níž již bylo pravomocně rozhodnuto v předchozím soudním řízení, je povinen respektovat právní názor, který v něm tehdy příslušný soud zaujal, a to za předpokladu, že se okolnosti případu v mezidobí podstatně nezměnily. Jiná změna postoje soudu, nemá-li původ v objektivních skutečnostech ležících mimo vlastní hodnocení soudu, představuje porušení práva na spravedlivý proces toho účastníka, jemuž svědčil právní názor dříve vyslovený pravomocným soudním rozhodnutím v dané věci.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3399/17, ze dne 27. 3. 2018

vytisknout článek

UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I.

1. Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to zejména pro porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").

2. Z napadených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 274/2015, Ústavní soud zjistil následující skutečnosti.

3. Stěžovatel se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 domáhal po státu (Ministerstvu spravedlnosti) náhrady škody, již utrpěl v souvislosti s nesprávným úředním postupem Městského soudu v Praze v obchodní věci vedené u něj pod sp. zn. 15 Cm 56/2004. Předmětem tohoto řízení byl stěžovatelův nárok vůči obchodní společnosti RENAULT LEASING CZ, s. r. o. na zaplacení 192.845,10 Kč s příslušenstvím. Městský soud v Praze původně žalobu zamítl, Vrchní soud v Praze jako soud odvolací však tento rozsudek zrušil a řízení pro nedostatek pravomoci soudu zastavil, neboť věc měla být dle dohody účastníků projednána v rozhodčím řízení. Stěžovateli byla současně uložena povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 89.810 Kč a státu ve výši 1.249,50 Kč. Stěžovatel svůj nárok na náhradu škody odůvodnil tím, že kdyby byl Městský soud v Praze postupoval správně a řízení s ohledem na rozhodčí doložku byl zastavil již při prvním jednání, nesl by pouze náklady svého právního zastoupení, soudní poplatek a náklady protistrany toliko ve výši 39.871 Kč. Následkem chybného postupu městského soudu tak vznikla škoda v celkové výši 175.843,10 Kč.

4. Nárok na náhradu škody již byl projednán v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 61/2010 a následně před Městským soudem v Praze jako soudem odvolacím pod sp. zn. 72 Co 214/2011. Žalobě bylo vyhověno pouze co do částky 7.720 Kč, představující soudní poplatek. Ohledně zbylé škody městský soud uvedl, že žaloba je předčasná, neboť stěžovatel dosud odměnu svého advokáta a náklady protistrany a státu neuhradil. Po jejich uhrazení podal stěžovatel ohledně tohoto zbytku svého nároku žalobu, jíž se domáhá náhrady škody tvořící doplatky na odměně jeho advokáta ve výši 4.930 Kč a 15.652 Kč, zaplacené dne 24. 3. 2015. Svůj nárok předtím uplatnil u žalované žádostí, doručenou jí dne 15. 4. 2015. Žalovaný o jeho žádosti ve lhůtě 6 měsíců nerozhodl.

5. Obvodní soud pro Prahu 2 této nové žalobě zcela vyhověl rozsudkem č. j. 17 C 274/2015-76 ze dne 13. 12. 2016. Soud odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 214/2011-54 ze dne 22. 6. 2011 vydaný v řízení o předchozí žalobě (sp. zn. 18 C 61/2010) a uvedl, že ve věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu městského soudu v řízení sp. zn. 15 Cm 56/2004, když městský soud neposoudil námitku nedostatku pravomoci tehdejší žalované podle svého obsahu, nýbrž ji předložil vrchnímu soudu jako námitku věcné nepříslušnost a následně ve věci jednal a rozhodl i přes nedostatek pravomoci soudů, což bylo konstatováno až vrchním soudem v odvolacím řízení ve věci samé.

6. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu změnil a žalobu v celém rozsahu zamítl. Za důvod této změny odvolací soud označil skutečnost, že náhrada škody zahrnuje jen takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Odvolací soud konkrétně provedl výčet úkonů právní služby právního zástupce stěžovatele, z něhož dospěl k závěru, že žádný z nich nemohl vést a ani nevedl k nápravě nesprávného úředního postupu, tedy k zastavení řízení, které pro nedostatek pravomoci soudu vůbec nemělo být vedeno. V daném případě se tedy dle něj nejedná o náklady řízení, které by byly odškodnitelné podle § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v rozhodném znění (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu").

II.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že odvolací soud jej v rámci odvolacího jednání poučil o tom, že na věc má přes shora uvedené závěry téhož soudu ve věci dřívější žaloby odlišný právní názor. Pro něj tak dle jeho slov učinil překvapivě, jelikož právě z rozhodnutí téhož soudu č. j. 72 Co 214/2011-54 ze dne 22. 6. 2011, na které přitom odvolací soud v odůvodnění jinak odkázal a ztotožnil se s jeho právními závěry, jsou veškeré náklady řízení (soudní poplatek, náklady protistrany i náklady vlastního právního zastoupení), považovány za v rámci škody uplatnitelný nárok. Jeho tehdejší žalobě tak (vyjma nákladů za uhrazený odvolací soudní poplatek z původního řízení) nebylo vyhověno z jiného důvodu, a sice jen pro předčasnost, když tyto náklady v té době ještě neuhradil, resp. mu nevznikly.

8. Stěžovatel dále uvedl, že nastal-li nesprávný úřední postup v průběhu první poloviny roku 2004, řídí se odpovědnost státu za nesprávný úřední postup dle zákona o odpovědnosti za škodu v tehdy platném znění, tj. ve znění platném do 31. 10. 2004 (do účinnosti novely - zákona č. 539/2004 Sb.), což odvolací soud přehlédl. Tehdy platné znění zákona o odpovědnosti za škodu dle názoru stěžovatele však zahrnovalo náhradu i těch nákladů řízení, které poškozenému vznikly v řízení, v němž k takovému nesprávnému úřednímu postupu došlo, pokud s ním tyto náklady (nějak) souvisejí. Na rozdíl od toho platná právní úprava vychází z účelnosti jejich vynaložení na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. I přesto se stěžovatel domnívá, že žaloba by obstála též ve světle této nové úpravy. Předmětné zákonné ustanovení by na souzenou věc nedopadalo, neboť by jinak ztratila na významu úprava obsažená v § 31 odst. 2 téhož předpisu.

III.

9. Ústavní soud vyzval v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Městský soud v Praze jako účastníka řízení a Českou republiku - Ministerstvo spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení, aby se vyjádřili k projednávané ústavní stížnosti. Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřil, čímž se současně svého postavení v tomto řízení vzdal (§ 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 4 občanského soudního řádu).

10. Městský soud v Praze vyjádřil své přesvědčení, že jeho postupem v odvolacím řízení nedošlo k porušení žádného stěžovatelova základního práva zaručeného Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod. Rozhodnutí nemohlo být pro stěžovatele překvapivé, neboť již při jednání mu odvolací soud předestřel svůj právní názor, vycházející z § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., totiž že lze nahradit pouze takové náklady, které poškozený vynaložil přímo na odstranění nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Při jednání byly dle městského soudu také zopakovány listinné důkazy, z nichž odvolací soud zjistil povahu nákladů (úkonů právní služby), které stěžovatel vynaložil, a den, kdy je vynaložil. K provedeným důkazům se stěžovatel mohl vyjádřit. V podrobnostech pak městský soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl.

11. Ústavní soud nezasílal vyjádření Městského soudu v Praze stěžovateli k replice, protože v něm nejsou uvedeny žádné jiné (nové) skutečnosti, než které se v napadeném rozsudku nacházejí. Ústavní soud v dané věci nenařídil ústní jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu), a to především s ohledem na jednoznačnost i šíři argumentace účastníků řízení.

IV.

12. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, Městského soudu v Praze, obsah naříkaného soudního rozhodnutí, jakož i příslušný spisový materiál, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

13. Ústavní soud se v prvé řadě zabýval argumentací stěžovatele stran jím tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces v důsledku překvapivosti právního hodnocení odvolacího soudu. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že ke znakům právního státu neoddělitelně patří princip právní jistoty a z něj plynoucí princip ochrany oprávněné důvěry v právo, který jako stěžejní znak a předpoklad právního státu v sobě implikuje především efektivní ochranu práv všech právních subjektů ve stejných případech shodným způsobem a předvídatelnost postupu státu a jeho orgánů (nález sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005, N 16/36 SbNU 173). V této souvislosti Ústavní soud připomněl, že z postulátu oprávněné důvěry v daný právní řád a totožný postup orgánů veřejné moci ve skutkově a právně identických kauzách, kdy subjekty práv oprávněně očekávají, že v této důvěře nebudou zklamány, nevyplývá kategorická neměnnost výkladu či aplikace práva. Je však nezbytné, aby případná změna byla transparentně odůvodněna a opírala se o akceptovatelné racionální a objektivní důvody, které přirozeně reagují i na právní vývody předtím v rozhodovací praxi stran té které právní otázky uplatňované. Pouze takto transparentně vyložené myšlenkové operace, odůvodňující rozdílný postup nezávislého soudu, resp. soudce, vylučují, v rámci lidsky dostupných možností, libovůli při aplikaci práva.

14. Napadený rozsudek Městského soudu v Praze ve věci stěžovatele neodpovídá právě uvedené zásadě shodné ochrany práv všech ve stejných případech. Nárok stěžovatele na náhradu škody způsobené shora vyloženým nesprávným úředním postupem již byl v celém rozsahu předmětem odškodňovacího řízení, a to ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 61/2010. Z něho vzešel rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 214/2011-54 ze dne 22. 6. 2011 jako konečné pravomocné rozhodnutí ve věci. Městský soud v něm tehdy uvedl zcela jednoznačný právní závěr, že řízení u Městského soudu v Praze v obchodní věci probíhalo až do rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o zrušení rozsudku městského soudu a zastavení řízení "zcela zbytečně[,] a vyžádalo si tak v této době i zbytečné náklady" (str. 5). Dále v něm tehdy městský soud ve vztahu k nyní stěžovatelem uplatňovanému nároku poznamenal, že částky tento nárok představující stěžovatel dosud svému právnímu zástupci nezaplatil, a proto škoda ještě v jeho majetkové sféře nenastala (str. 6). Výjimkou byl pouze již zaplacený soudní poplatek z odvolání proti meritornímu rozhodnutí ve výši 7.720,- Kč, a proto městský soud v této části žalobě vyhověl.

15. Z uvedeného je zřejmé, že městský soud pokládal všechny náklady vzniklé stěžovateli v průběhu řízení pod sp. zn. 15 Cm 56/2004 za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, jen v otázce časového hlediska vzniku škody se se stěžovatelem rozcházel. V rozporu s tím pak v nyní souzené věci dospěl k překvapivému závěru, že náklady stěžovatel vlastně nevynaložil účelně, resp. že žádný procesní úkon (představující náklad) učiněný během daného řízení v obchodní věci nemohl vést k nápravě nesprávného úředního postupu, poněvadž právní úkony advokáta stěžovatele nesměřovaly k nápravě nesprávného úředního postupu v podobě zastavení řízení. Ústavní soud poukazuje na to, že tím městský soud popřel své vlastní předchozí rozhodnutí zejména v té části, v níž stěžovateli jako náhradu škody přiznal zmíněný soudní poplatek z odvolání. Ten totiž spolu s odvoláním samotným též fakticky - jak má na nyní na mysli městský soud - nevedl k "nápravě nesprávného úředního postupu", jelikož stěžovatel brojil proti někdejšímu rozhodnutí městského soudu po věcné, a nikoli procesní stránce. Vrchní soud zrušil tento rozsudek městského soudu a řízení zastavil na základě opakovaně vznesené námitky nepříslušnosti soudu žalovanou stranou (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 2 Cmo 216/2008-249 ze dne 31. 3. 2009, založené v soudním spisu na č. l. 29). Uvedené tedy v podstatě znamená, že městský soud by vlastně nyní nepřiznal stěžovateli ani zaplacený soudní poplatek z odvolání, ohledně něhož původně žalobě (byť v jiném složení senátu) vyhověl. Změnu tohoto postoje samozřejmě nelze z hlediska zachování zásady předvídatelného rozhodování a postulátu oprávněné důvěry v totožný postup orgánů veřejné moci ve skutkově a právně identických kauzách akceptovat. Tím spíše, že tato změna není oproti předchozímu řízení o žalobě na náhradu škody podložena jakoukoli relevantní změnou po právní či skutkové stránce (v mezidobí došlo pouze ke vzniku škody). Tento postup městského soudu poškodil stěžovatele na jeho právu na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

16. Přisvědčit stěžovateli je také nutno v tom, že městský soud napadené rozhodnutí opřel o účelnost vynaložených nákladů, kterou úzce vyložil jako směřování k odstranění nesprávného úředního postupu (tj. v daném případě k zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudů rozhodnout obchodní při). Byl to sice sám stěžovatel, který žalobu (vzdor rozhodčí doložce) k soudu podal, to ovšem neznamená, že se tím bez dalšího o nesprávný úřední postup přičinil. V úvahu totiž přichází otázka případné neplatnosti rozhodčí doložky. Stěžovatel byl přesvědčen o její neplatnosti (viz str. 2 vzpomínaného usnesení Vrchního soudu v Praze). Navíc tehdejší žalovaná strana již v úvodu soudního řízení sp. zn. 15 Cm 56/2004 námitku "nepříslušnosti soudů" (v rámci odporu podaného proti platebnímu rozkazu) vznesla, městský soud ji však zaměnil s námitkou věcné nepříslušnosti městského soudu namísto toho, aby ji dle obsahu posoudil jako námitku nedostatku pravomoci soudů spor rozhodnout. Stěží lze vyčítat stěžovateli, že poté činil v řízení jen procesní úkony týkající se vlastního předmětu sporu, když městský soud nařizoval jednání a nakonec ve věci vydal i rozsudek.

17. Účelnost (resp. dle dřívější právní úpravy do přijetí zákona č. 160/2006 Sb. souvislost) nákladů s nesprávným úředním postupem interpretoval velmi úzce jako kroky vedoucí k zastavení řízení, aniž přihlédl ke všem rozhodným okolnostem, které v prvé řadě stály u zrodu nesprávného úředního postupu, jakož i dalšímu sledu událostí, které byly jeho přímým a nevyhnutelným důsledkem. Ústavní soud již dříve judikoval, že vždy je třeba vycházet jak z časových souvislostí původního řízení, v němž došlo k vydání nezákonného rozhodnutí nebo nesprávnému úřednímu postupu, jednak celkové okolnosti případu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2085/08 ze dne 16. 9. 2009, N 203/54 SbNU 519). Tyto okolnosti však nyní městský soud v druhém odškodňovacím řízení náležitě nevzal v úvahu. Tím zasáhl do práva stěžovatele na náhradu škody způsobené mu nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny.

18. Ústavní soud v minulosti dále vyslovil, že nejde o protiústavní podmínku, jestliže zákon vylučuje z možnosti domáhat se vynaložených nákladů řízení v rámci náhrady škody ty subjekty, kterým již byla náhrada nákladů přiznána podle procesních předpisů, jde však o podmínku v zásadě nadbytečnou, neboť v takovém případě zcela chybí prvotní předpoklad odpovědnosti za škodu, tedy existence škody samotné (nález sp. zn. Pl. ÚS 18/01 ze dne 30. 4. 2002, č. 234/2002 Sb.). V posuzované věci ale tato podmínka není splněna, poněvadž stěžovateli předmětné náklady přiznány nebyly. Naopak stěžovatel byl zavázán k jejich úhradě tehdejší protistraně. Důvodem byl vrchním soudem deklarovaný procesní neúspěch stěžovatele spočívající v samotném zahájení soudního řízení stěžovatelem, které muselo být zastaveno v důsledku nedostatku pravomoci soudů věc rozhodnout. Jak již bylo výše rozvedeno, Ústavní soud ve světle všech rozhodných skutečností, zvláště pak počátečního pochybení městského soudu stran vyhodnocení námitky "nepříslušnosti soudů", nemůže rozumně dospět k závěru o nesouvislosti stěžovatelem posléze vynaložených nákladů se zmíněným nesprávným úředním postupem, resp. o jejich neúčelnosti. Jedná se o specifický případ, kdy soudní řízení nemělo být vůbec od počátku vedeno a počáteční pochybení soudu mohlo stěžovatele v jeho přesvědčení o schůdnosti jím zvolené cesty jen utvrdit.

19. Ze všech shora rozvedených důvodů tudíž Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a přistoupil dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ke zrušení napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Při opětovném projednání a rozhodnutí v posuzované věci je Městský soud v Praze vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky).

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Autor: US