// Profipravo.cz / Monitoring 29.09.2017

Námitka promlčení dluhu ve světle dobrých mravů

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) částečně vyhověl ústavní stížnosti a zrušil část výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze, neboť jím byla porušena základní práva stěžovatelky a/ na spravedlivý proces a náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu. Ve zbytku ústavní stížnost zamítl pro neopodstatněnost.

vytisknout článek




Manželka (stěžovatelka a/) a matka (stěžovatelka b/) muže, který byl trestně stíhán pro trestný čin loupeže a později pravomocně zproštěn obžaloby, platily na základě dílčích faktur zvolenému obhájci za něj náklady obhajoby, celková částka činila více než jeden milion korun. Neměly však dostatečné finanční prostředky a tak část faktur zůstala nezaplacená. Advokát jim vyšel vstříc, vzniklý dluh soudně nevymáhal a obhajobu vedl až do úspěšného konce s tím, že počká do doby, než budou mít stěžovatelky finanční prostředky na zaplacení dlužných nákladů, které měly získat od státu jako náhradu skutečné škody za dosud zaplacené náklady obhajoby (podle zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem). S ohledem na tehdy platnou judikaturu nemohly stěžovatelky po právní moci zprošťujícího rozsudku a zastavení trestního stíhání uplatnit k náhradě škody za nezákonné rozhodnutí u Ministerstva spravedlnosti celkové, tedy i dlužné náklady obhajoby, ale pouze ty, které obhájci skutečně zaplatily, tj. skutečnou škodu. Stěžovatelky proto uzavřely s advokátem dohodu o započtení vzájemných pohledávek, kdy ministerstvem přiznaná náhrada škody byla poukázána k jeho rukám jako náhrada dlužných nákladů obhajoby. Každým takovým započtením vznikla stěžovatelkám další škoda, kterou obratem uplatnily u ministerstva a tento postup opakovaly několikrát po sobě, aby dosáhly úplné náhrady škody.

V nyní projednávaném případě postupovaly stěžovatelky stejně a v listopadu 2013 uplatnily u ministerstva právo na náhradu škody vzniklé v červenci 2013 započtením pohledávek (řádově šlo o desetitisíce korun). Stěžovatelce a/ nebylo přiznáno nic, protože ministerstvo považovalo její právo vzhledem k datu splatnosti předmětné faktury v červenci 2010 za promlčené v tříleté promlčecí lhůtě. Stěžovatelka b/ dostala jen polovinu požadované částky, protože byla za účelně vynaložené uznána pouze část úkonů právní služby. Protože ministerstvo nerozhodlo ve stanovené šestiměsíční lhůtě, podaly stěžovatelky také žalobu o náhradu škody.

Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu stěžovatelek částečně zamítl, ovšem dospěl přitom na rozdíl od ministerstva k závěru, že právo stěžovatelky a/ řádně vzniklo a nebylo promlčené, protože tříletá promlčecí lhůta běží až od okamžiku započtení pohledávky a nikoliv data splatnosti faktury. Stěžovatelce b/ část požadovaných nákladů obhajoby přiznal. Městský soud v Praze jako odvolací soud žalobu zamítl v celém rozsahu. Ve vztahu ke stěžovatelce b/ soud uvedl, že úkony právní služby nebyly účelné, u stěžovatelky a/ konstatoval, že tato dobrovolně dohodou o započtení zaplatila obhájci promlčenou pohledávku, čímž sama způsobila škodu, neboť měla k dispozici účinnou obranu – mohla vznést námitku promlčení a vyhnout se povinnosti platit. Uzavřel, že stát stěžovatelce a/ neodpovídá za vzniklou škodu, protože mezi nezákonným usnesením o zahájení trestního stíhání a zaplacenou odměnou advokáta neexistuje příčinná souvislost. Stěžovatelky se poté obrátily na Ústavní soud s tvrzeným porušením svých ústavně zaručených práv. Stěžovatelka a/ mj. namítala, že obhájce poskytoval právní pomoc na své náklady a proto se cítila povinna byť promlčený dluh splnit, pokud by v takové situaci vznesla námitku promlčení, bylo by to v rozporu s dobrými mravy.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zčásti (ve vztahu ke stěžovatelce a) důvodná. V souzené věci byly naplněny veškeré předpoklady pro přiznání náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Vztah z uzavřené smlouvy o právní pomoci je samostatný a se vztahem z titulu náhrady škody nesouvisí. Odvolací soud vyložil § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. excesivním způsobem, který se příčí dobrým mravům, neboť fakticky „vyčetl“ stěžovatelce a/, že se nezachovala nemravně – jako kdyby vznesení námitky promlčení bylo její povinností, nikoliv jen právem. Stěžovatelka a/ jednala v souladu s dobrými mravy a stěží jí lze toto chování vyčítat (právě naopak). Podstatné je, že stěžovatelka a/ odměnu obhájci zaplatila (započetla), tím se fakticky zmenšil její majetek a vznikla skutečná škoda, která je jednoznačně v příčinné souvislosti s nezákonným usnesením o zahájení trestního stíhání.

Ve vztahu ke stěžovatelce b/ naopak Ústavní soud žádné pochybení ze strany obecných soudů neshledal. Věc se nyní vrací k Městskému soudu v Praze, který bude v novém řízení vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveném v tomto nálezu.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 203/17 je dostupný zde (251 KB, PDF).

(zdroj zprávy naleznete zde)

Autor: tisk. zpráva ÚS

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články