// Profipravo.cz / Monitoring 20.12.2016

Rozhodování o (ne)omezení svéprávnosti člověka

Rozhodování soudu o (ne)omezení svéprávnosti člověka nesmí být pouhou formalitou

vytisknout článek




IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) vyhověl ústavní stížnosti města Smečna a zrušil usnesení Krajského soudu v Praze, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces.

V řízení před obecnými soudy se jednalo o posuzování svéprávnosti osoby (dále jen posuzovaná), žijící v ústavní péči ve zdravotnickém zařízení ve Smečnu. Posuzovaná (roč. 1952) byla v roce 1980 rozsudkem Okresního soudu v Mělníku zcela zbavena způsobilosti k právním úkonům. Občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014 „zakázal“ úplné zbavení svéprávnosti (podle dřívější terminologie způsobilosti k právním úkonům) a stanovil, že je možno omezit svéprávnost nejdéle na 3 roky a poté je třeba každý případ soudně přezkoumat a vždy o něm znovu rozhodnout. Ve věci posuzované rozhodoval v prvním stupni Okresní soud v Kladně, který ji ve svéprávnosti neomezil a jako opatrovníka jí ponechal stěžovatele, který hájil její zájmy jako tzv. „veřejný opatrovník“ podle § 465 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.), s tím, že je oprávněn a povinen ji zastupovat ve všech právních jednáních. S tímto rozhodnutím stěžovatel nesouhlasil a podal proti němu odvolání, Krajský soud v Praze s odkazem na konflikt zájmů mezi posuzovanou a stěžovatelem ustanovil posuzované pro řízení advokáta jako kolizního opatrovníka, který vzal jejím jménem odvolání v plném rozsahu zpět a krajský soud následně napadeným usnesením řízení zastavil. Stěžovatel se domníval, že odvolací soud se ustanovením kolizního opatrovníka účelově vyhnul meritornímu projednání věci a proto se obrátil na Ústavní soud. (Pod sp. zn. II. ÚS 866/16 již byly posuzovány ústavní stížnosti stěžovatele proti usnesení o ustanovení kolizního opatrovníka a Ústavní soud tato usnesení zrušil.

Ústavní stížnost je důvodná. Odvolací soud měl podle závěru Ústavního soudu v duchu pravidel spravedlivého procesu projednat odvolání meritorně, a to s přihlédnutím k povaze věci. Předmětem řízení je totiž esenciální otázka – omezení svéprávnosti člověka, který byl po desítky let zcela zbaven způsobilosti k právním úkonům a v důsledku mentální retardace na pomezí lehkého a středně těžkého pásma naprosto není schopen samostatného života. Odvolací soud samosoudcovsky zastavil řízení za situace, kdy existoval zjevný konflikt zájmů dvou opatrovníků – hmotněprávního opatrovníka, který posuzovanou dlouhodobě zastupuje a pečuje o ochranu jejích práv (stěžovatel) a kolizního opatrovníka, který byl posuzované ustanoven výhradně pro odvolací řízení a jehož role skončila tím, že vzal odvolání jejím jménem zpět, aniž by ji navštívil, shlédl či jinak kontaktoval. Ze strany odvolacího soudu se patrně jednalo o předjímaný procesní postup, který působí až dojmem cílené snahy se vyhnout meritornímu projednání odvolání. Nelze v této situaci přehlédnout, že u Ústavního soudu je vedeno řízení o celkem pěti věcech řešených u téhož soudu, v nichž byl použit totožný postup.

Není možné vycházet z premisy, že primárním zájmem dotčené osoby je vždy omezení svéprávnosti v co možná nejmenší míře, obecné soudy jsou povinny citlivě zkoumat okolnosti každé konkrétní věci a přistoupit právě k takovému omezení svéprávnosti, které je v nejlepším zájmu daného člověka. Nelze se např. spoléhat na to, že je posuzovaný v dané době umístěn v ústavní péči, protože nejen, že z ní může být propuštěn za podmínek, které neumožní dostatečně rychlou reakci soudu, ale může ji – třeba i bez schválení či dokonce vědomí pracovníků ústavu – krátkodobě či dlouhodobě opustit a v této době činit právní jednání. Není přípustné svěřit veškeré právní jednání člověka, který je sice formálně plně svéprávný, ale ve skutečnosti není schopen zajišťovat ani základní životní potřeby, opatrovníkovi ustanovenému podle § 465 o. z. Uvedené ustanovení je určeno primárně k ochraně osob, které jsou omezeny ve svéprávnosti, a navíc by se jednalo o postup, který by byl zneužitelný.

Úkolem krajského soudu nyní bude vzít v úvahu veškeré zájmy posuzované a zohlednit, zda je na místě nahradit její omezení svéprávnosti jejím úplným navrácením – se současným ustanovením hmotněprávního opatrovníka, který se ovšem tradičně jmenuje podle ust. § 469 o. z. zejména lidem pro jejich jednorázová jednání, nikoliv trvale jako náhrada za omezení svéprávnosti.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1580/16 je dostupný zde (326 KB, PDF).

(zdroj zprávy naleznete zde)

Autor: tisk. zpráva ÚS

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články