// Profipravo.cz / Monitoring 22.06.2016
Náhrada za nucené omezení vlastnického práva
Metodika Nejvyššího soudu k výpočtu náhrady za nucené omezení vlastnického práva v souvislosti s regulovaným nájemným je ústavně konformní
II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Pavel Rychetský) zamítl ústavní stížnost stěžovatele, neboť neshledal, že by napadenými rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 byla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Stěžovatel se jako vlastník bytového domu neúspěšně domáhal v řízení před obecnými soudy po České republice zaplacení částky 104 400 Kč s příslušenstvím, která měla přestavovat rozdíl mezi obvyklým a regulovaným nájemným za dobu od 1. ledna 2003 do 31. května 2005 za jeden z jím pronajímaných bytů, kde byla na základě právních předpisů hrazena nájemcem částka 900 Kč měsíčně, přitom obvyklé nájemné mělo činit 4 500 Kč. Výše uvedenou částku stěžovatel po státu požadoval z titulu tvrzené protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zákona umožňujícího jednostranně zvýšit nájemné, obecné soudy se však jeho nárokem, v souladu s právními názory vyslovenými ve stanovisku pléna ze dne 28. dubna 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, zabývaly z toho hlediska, zda jej nelze přiznat z titulu náhrady za nucené omezení vlastnického práv podle čl. 11 odst. 4 Listiny.
Soud prvního stupně ve svém rozsudku zjistil, že absencí ústavně konformní úpravy nájemného sice došlo k porušení vlastnického práva stěžovatele, avšak ne v takovém rozsahu, aby v jeho případě vznikl nárok na uvedenou náhradu. Přestože byl stěžovatel v předmětném období u většiny bytů oprávněn vybírat pouze regulované nájemné, z nemovitosti měl dosahovat výnosy přesahující nejen náklady na údržbu, ale i náklady na renovační investice a dokonce měl dosáhnout i přiměřeného zisku. V případě předmětného bytu byl navíc v roce 2006 realizován prodej bytové jednotky nájemci. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že rozdíl mezi nájemným, kterého mohl stěžovatel dosáhnout v intencích zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu, pokud by tento zákon byl účinný již k 1. lednu 2002 (28 211 Kč) a nájemným regulovaným podle předchozí právní úpravy (26 970 Kč) činil pouhých 1241 Kč. Rozdíl by byl ještě menší, pokud by se za referenční kritérium pro náhradu omezení vlastnického práva vzala výše nájemného, kterou by za předmětný byt mohl jako jeho vlastník dosahovat podle uvedeného zákona k 1. lednu 2007, jak to předpokládá rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012.
Ve věci následně rozhodoval odvolací soud. Ten řízení co do částky 78 620 Kč s příslušenstvím zastavil z důvodu, že v tomto rozsahu vzal stěžovatel žalobu zpět, když se zaplacení doplatku domohl v soudním řízení přímo po někdejším nájemci. Ve zbytku ale rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V této souvislosti odvolací soud vyšel z právního názoru Nejvyššího soudu, podrobně vyloženého zejména v jeho rozsudku sp. zn. 22 Cdo 367/2012, podle něhož výše náhrady za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny za období od 1. ledna 2002 do 31. prosince 2006 nebo za jeho část nesmí přesahovat rozdíl mezi nájemným, na které by měl dotčený pronajímatel nárok podle zákona č. 107/2006 Sb. k 1. lednu 2007, a nájemným, na které měl stěžovatel nárok podle předchozí regulace. Jak přitom vyplynulo z provedeného dokazování, v případě stěžovatele částka, na kterou mohl mít nárok podle původní regulace (zahrnující i obecně závaznou vyhlášku města Pardubice č. 30/95) s ohledem na zvýhodněnou polohu bytu, dokonce přesahovala částku, na kterou by mu vznikl nárok podle zák. č. 107/2006 Sb. k 1. lednu 2007.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá nesprávnost metodiky pro stanovení výše náhrady za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny, jež byla podrobně vyložena v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 367/2012, a ze které vycházely také obecné soudy v projednávaném případě. Na jejím základě stanovenou výši náhrady považuje za nepřiměřeně nízkou. Ústavní soud se však s tímto hodnocením neztotožnil a předmětnou metodiku v souladu s čl. 11 odst. 4 Listiny, resp. za odpovídající účelu v něm stanoveného práva na náhradu.
Nejvyšší soud nepochybil, pokud při stanovení výše předmětné náhrady přihlédl ke způsobu, jakým upravil možnost jednostranného zvýšení nájemného právě uvedený zákon. Z dnešního pohledu není nikterak sporné, že právě tento zákon vedl k odstranění protiústavního stavu v oblasti nájemních vztahů. Jím provedená (de)regulace nájemného, jež byla z hlediska pronajímatelů jednoznačně vstřícnější, časem umožnila dospět k uspokojivému řešení cenových hladin nájemného, čímž přispěla ke vzniku funkčního trhu s byty. V průběhu účinnosti zákona č. 107/2006 Sb. tato regulace navíc nebyla relevantně zpochybněna, resp. nebyla předmětem meritorního přezkumu v řízení o kontrole ústavnosti. Pakliže se při výpočtu výše náhrady vychází z nájemného stanoveného k 1. lednu 2007, zohledňujícího rovněž vývoj nájemného v období let 2002 až 2006, takovéto východisko lze považovat za relevantní a postačující ve vztahu k celému tomuto období.
Pokud tedy obecné soudy v právě projednávaném případě dospěly k závěru, že stěžovatel měl (s ohledem na možnost zvýšení nájemného podle vyhlášky města Pardubice č. 30/95) podle předchozích právních předpisů dokonce nárok na vyšší nájemné, pak nelze jejich závěru, podle něhož mu nevznikl nárok na náhradu, z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
Text nálezu sp. zn. II. ÚS 3219/15 je dostupný zde (326 KB, PDF).
(zdroj zprávy naleznete zde)
Autor: tisk. zpráva ÚS