// Profipravo.cz / Monitoring 05.11.2007
K návrhu na zrušení § 48 odst. 2 občanského zákoníku
Shrnutí nálezu pléna Ústavního soudu k účinkům odstoupení od smlouvy o převodu vlastnického práva na vlastnické právo třetích osob, které nebyly účastníky smlouvy zrušené odstoupením
Právní věta:
"Odstoupením od smlouvy podle § 48 odst. 2 občanského zákoníku se – není-li právním předpisem nebo účastníky dohodnuto jinak – smlouva od počátku ruší, avšak pouze s účinky mezi jejími účastníky. Vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud své vlastnické právo nabyli v dobré víře, než došlo k odstoupení od smlouvy, požívá ochrany v souladu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod a s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv vyvěrajícími z pojmu demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy, a nezaniká."
Dosavadní stanovisko Nejvyššího soudu
Jde o problematiku, která nebyla v praxi jednotně posuzována. O sjednocení judikatury se pokusil Nejvyšší soud ve stanovisku č. 40/2006 (in: Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek): „Odstoupením od smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti zaniká právní titul, na jehož základě nabyl účastník smlouvy vlastnické právo, a obnovuje se původní stav i v případě, že nabyvatel, dříve než došlo k odstoupení od smlouvy, nemovitost převedl na další osobu.“. Stejně poté rozhodl i velký senát občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR. Podle většinového stanoviska Nejvyššího soudu ČR v důsledku odstoupení od smlouvy mezi právními předchůdci vlastníka tak zaniká jeho řádně nabyté vlastnické právo. Avšak vzhledem k tomu, že v právní teorii se prosazoval opačný názor (korespondující s názorem Ústavního soudu vysloveným v nyní publikovaném nálezu), ke kterému se přikláněla i nezanedbatelná část soudní praxe, a také názor vyjádřený ve stanovisku Nejvyššího soudu byl v rozporu s předchozím rozhodnutím senátu Ústavního soudu, bylo možno předpokládat, že nejde o konečné sjednocení soudní praxe.
Návrh na zrušení § 48 odst. 2 OZ
Dne 20. 10. 2006, obdržel Ústavní soud návrh, kterým se senát č. 22 Nejvyššího soudu domáhal zrušení ustanovení § 48 odst. 2 občanského zákoníku (OZ). Návrh byl podán v souvislosti s řízením, které před Nejvyšším soudem ČR probíhá pod sp. zn. 22 Cdo 3177/2005. Z návrhu vyplývalo, že 22. senát má výhrady k zmíněnému stanovisku Nejvyššího soudu, cítí se však jím být vázán a proto - nemůže-li § 48 odst. 2 OZ vyložit v souladu se svou předchozí judikaturou potvrzenou i Ústavním soudem (II. ÚS 77/2000, 22 Cdo 1186/1998), musí jej pokládat za jsoucí v rozporu s článkem 11 LPS, zajišťujícím ochranu řádně nabytého vlastnického práva. Zmíněné ustanovení zní takto: „Odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak“.
Navrhovatel ve svém podání upozornil Ústavní soud na nejednoznačnost ustanovení, resp. na existenci dvou konkurenčních interpretačních alternativ napadaného ustanovení občanského zákoníku, kdy toto bez pochybností neřeší otázku účinků odstoupení od smlouvy o převodu věci, ať již movité či nemovité, na vlastnické právo třetí osoby, která mezitím věc nabyla.
Navrhovatel uzavřel, že senátu 22 Cdo Nejvyššího soudu ČR nezbývá než navrhnout Ústavnímu soudu zrušení § 48 odst. 2 občanského zákoníku s tím, že zákonodárce by měl jeho znění nahradit textem odpovídajícím Ústavě a nevzbuzujícím možnosti různé interpretace.
Ústavní soud přistoupil k přezkumu napadaného ustanovení z hlediska jeho souladu s ústavním pořádkem, především s právy a principy vymezenými v čl. 1, čl. 2 Ústavy, čl. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 11 Listiny. Po zvážení samotného návrhu, příslušných stanovisek k tomuto návrhu a uvážení předmětné problematiky z pohledu roviny ústavněprávní dospěl Ústavní soud k závěru, že přes veškeré výhrady k současné právní úpravě odstoupení od smlouvy není návrh na zrušení tohoto ustanovení pro jeho namítaný rozpor s Ústavou a Listinou důvodný.
Přezkum napadeného ustanovení Ústavním soudem
Ústavní soud se zaměřil na zkoumání, zda napadené ustanovení lze interpretovat a aplikovat ústavně konformním způsobem, což by značilo, že jeho zrušení není nezbytné. V opačném případě, pokud jeho ústavně konformní interpretace a aplikace možná není, by Ústavnímu soudu nezbylo než napadené ustanovení občanského zákoníku zrušit. V dané věci ovšem ústavně konformní interpretace možná je.
Kupní smlouva je založena na dvoufázovém pojetí smlouvy, individuálně posuzujícím dvojí právní jednání, a to uzavření smlouvy a převod vlastnictví, kdy nezbytným předpokladem nabytí vlastnického práva je kumulativní naplnění jak příslušného titulu, tak i tomu odpovídajícího modu. Pokud prodávající převede na základě platného titulu a modu vlastnictví na kupujícího I, aniž by tento převod podmínil právními nástroji věcněprávní povahy, kupující I se stává vlastníkem převáděné věci, jenž je nadán k tomu, aby vykonával veškerá práva plynoucí z povahy vlastnických práv – ius utendi, fruendi, possidendi, abutendi, disponendi.
Neplyne-li ze zákona či ze smlouvy věcněprávní povahy něco jiného, je zcela v dispozici kupujícího I, aby své vlastnické právo svobodně a v plném rozsahu převedl na další subjekt, tedy kupujícího II. Kupující II, který nabyl vlastnické právo od předchozího vlastníka, kupujícího I, se tak může úspěšně dovolávat ochrany svého vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny, a to erga omnes. Jakékoli pozdější právní úkony předchozích vlastníků, a tedy i odstoupení od smlouvy, nemohou mít vliv na jeho vlastnictví, neboť v době převodu byl kupující I skutečným vlastníkem a nevymínil-li si tento jinak, převedl na kupujícího II vlastnického právo v celé jeho šíři. Ze žádného ustanovení občanského zákoníku navíc nelze dovodit, že v případě odstoupení od smlouvy dochází též k zániku všech smluv navazujících.
Výše předestřené úvahy jsou podporovány rovněž skutečností, že při odstoupení od smlouvy musí prodávající tomuto jednání přizpůsobit též způsob ochrany svých práv. Příslušný nárok založený ustanovením § 457 občanského zákoníku je nárokem toliko obligačním, nikoli věcným. Z tohoto důvodu tak nemůže být postupováno dle § 126 občanského zákoníku a použito žaloby vlastnické, nýbrž žaloby na plnění. Ustanovení § 458 občanského zákoníku pak předvídá právě ty situace, kdy kupující I není objektivně schopen poskytnuté plnění vrátit a ukládá povinnému poskytnutí peněžité náhrady. Došlo-li k řádnému převodu vlastnického práva na kupujícího II, není prodávajícímu ani kupujícímu I dán žádný právní titul, o který by mohli opřít žalobu na vydání.
V rovině právně dogmatické a teoretické, při současném uvážení platné právní úpravy, Ústavní soud potvrzuje výklad ustanovení § 48 odst. 2 občanského zákoníku, jak jej provedl Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 1186/2000, a Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. II. ÚS 77/2000, dle něhož odstoupení od smlouvy o převodu věci může působit účinky výhradně mezi stranami této smlouvy a nemůže mít vliv na řádně nabyté vlastnické právo třetí osoby. Stejně tak hledisko komparativní přivádí Ústavní soud k totožnému závěru, jelikož holandská právní úprava (srov. čl. 271 holandského občanského zákoníku), německá právní úprava (srov. § 892 odst. 1, § 929 BGB) a rakouská právní úprava (srov. § 367 o.z.o.) shodně chrání právě nabyvatele vlastnického práva.
Ústavní soud ovšem, dále shledává, že právě výklad ustanovení § 48 odst. 2 občanského zákoníku, zastávaný Nejvyšším soudem ČR v jeho rozhodnutí ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 1186/2000, a Ústavním soudem v jeho nálezu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. II. ÚS 77/2000, je výkladem ústavně konformním. Toto hodnocení pro výklad napadaného ustanovení občanského zákoníku, jak k němu Nejvyšší soud ČR přistoupil v rozsudku ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 31 Cdo 2808/2004 (kde jej vyložil opačně), zjevně neplatí.
Srovnání obou možných výkladů napadeného ustanovení
Ústavní soud nejprve zkoumal vhodnost jednotlivých výkladů napadeného ustanovení, které učinily Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1186/2000, a Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 77/2000 (srov. odstavec 5. tohoto rozhodnutí Ústavního soudu; dále také jen „výklad A“), a Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 31 Cdo 2808/2004 (srov. odstavec 6. tohoto rozhodnutí Ústavního soudu; dále také jen „výklad B“), a to v tom směru, zda takto specifikované interpretace § 48 odst. 2 občanského zákoníku, které omezují určité základní právo či ústavně chráněnou hodnotu, umožňují dosáhnout sledovaného účelu, tedy ochrany jiného základního práva či ústavně chráněné hodnoty.
Podle přesvědčení Ústavního soudu výklad A vystupuje jako efektivní prostředek ochrany vlastnického práva kupujícího II, zatímco výklad B představuje efektivní prostředek ochrany legitimních očekávání prodávajícího a kupujícího I.
V rámci aplikace kriteria potřebnosti Ústavní soud porovnával předmětné výklady ustanovení § 48 odst. 2 občanského zákoníku s jinými opatřeními, umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak nedotýkajícími se základních práv a ústavně chráněných hodnot, přičemž za vyhovující principu proporcionality lze vnímat pouze takový výklad, jenž je z více možných prostředků nejšetrnější ve vztahu k dotčeným základním právům a ústavně chráněným hodnotám.
U výkladu A je postulát potřebnosti naplněn, což plyne ze samotné nutnosti zachovat a chránit řádně nabyté vlastnické právo kupujícího II. Naopak výklad B z hlediska kriteria potřebnosti, tedy z pohledu subsidiarity možných alternativních nástrojů zabezpečujících daný účel, neobstojí. Tento výklad není prostředkem přiměřeným, kdy ochrany legitimních očekávání prodávajícího a kupujícího I lze dosáhnout dílčími nástroji, které se nedotýkají vlastnického práva kupujícího II a toto nikterak neomezují. Zde Ústavní soud uvažuje především právní prostředky věcněprávní povahy, které mohou prodávající a kupující I, jakožto účastníci smlouvy určující její obsah, do jimi sjednávané smlouvy zahrnout. Zajištění převodu vlastnictví až k okamžiku obdržení protiplnění prodávajícím spolu s vedlejším smluvním ujednáním v podobě předkupního práva svědčícího prodávajícímu jsou způsobilá zabezpečit ochranu legitimních očekávání prodávajícího a kupujícího I, aniž by bylo zasaženo do vlastnického práva kupujícího II.
Ústavní soud při provádění testu principem proporcionality nakonec na výše předložené výklady ustanovení § 48 odst. 2 občanského zákoníku vztáhl kriterium přiměřenosti v užším smyslu, dle něhož újma na základním právu či ústavně chráněné hodnotě nesmí být nepřiměřená zamýšlenému cíli, tj. výklad omezující základní lidská práva a svobody nesmí svými negativními důsledky přesahovat pozitiva, která představuje ochrana jiných základních práv a ústavně chráněných hodnot.
Ústavnímu soudu, který posoudil závažnost obou chráněných hodnot, vlastnického práva kupujícího II a legitimních očekávání prodávajícího a kupujícího I, se nejeví výklad A obsahově neúměrným a ve světle obecně akceptovatelné a sdílené hierarchie hodnot jej nelze v daných souvislostech odmítat. Tento výklad tak respektuje ústavní příkaz k optimalizaci. Výklad B pak Ústavní soud shledal opatřením nepřiměřeným jeho účelu, jímž je ochrana legitimních očekávání prodávajícího a kupujícího I, kdy je nutno vycházet ze skutečnosti, že újma na vlastnickém právu kupujícího II, která s výkladem B může být spojena, je značná.
Bylo-li by totiž připuštěno, aby odstoupením od smlouvy mezi právními předchůdci vlastníka, tedy mezi prodávajícím a kupujícím I, bylo zasaženo řádně nabyté vlastnické právo vlastníka, tedy kupujícího II, jednalo by se zde o narušení principu právní jistoty, který je jedním ze základních atributů demokratického právního státu. Pod zorným úhlem tohoto pilíře právního státu je tak nutno ustanovení § 48 odst. 2 občanského zákoníku vykládat, přičemž ta interpretace předmětného ustanovení, dle níž vztah mezi smluvci se může projevit opět jen mezi smluvci, jediná zajišťuje vlastnickou jistotu jako významný prvek právní jistoty.
Interpretace opačná, dle níž dodatečným odpadnutím právního důvodu, na základě kterého nabyl vlastnictví kterýkoliv z právních předchůdců vlastníka, tento vlastník pozbývá vlastnické právo, ač v kontrastu s tímto čl. 11 Listiny a § 123 občanského zákoníku poskytují vlastníkovi ochranu, narušuje celý koncept právní jistoty a ochrany nabytých práv, pochopitelně však jen těch práv, která byla nabyta v dobré víře, kdy dobrá víra vystupuje jako korektiv obecně platný pro občanské právo.
V případě akceptování výkladu § 48 odst. 2 občanského zákoníku, jak byl deklarován občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČR, by si vlastník, který nabyl vlastnictví derivativně, nikdy nemohl být jist svým vlastnictvím, což pojetí materiálního právního státu zjevně neodpovídá.
Závěr
Ústavní soud tedy naznal, a to na podkladě testu proporcionality provedeného v odstavcích 24.-26. tohoto rozhodnutí, že výklad B, tedy výklad ustanovení § 48 odst. 2 občanského zákoníku učiněný Nejvyšším soudem ČR v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 2808/2004, je výkladem ústavně neakceptovatelným, jelikož nenaplňuje kriteria potřebnosti a přiměřenosti v užším smyslu. Výklad A, dle něhož odstoupení od smlouvy o převodu věci může působit účinky výhradně mezi stranami této smlouvy a nemůže mít vliv na řádně nabyté vlastnické právo třetí osoby, tedy výklad ustanovení § 48 odst. 2 občanského zákoníku, jak k tomuto přistoupily Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1186/2000, a Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 77/2000, který principu proporcionality bezezbytku vyhovuje, Ústavní soud hodnotí jako výklad ústavně konformní.
(pozn. redakce: zdroj zprávy naleznete zde)
Autor: nález ÚS