// Profipravo.cz / Rozhodnutí 16.11.2023
ÚS: Vypořádání se s klíčovou argumentací žalobce
Účastníkem tvrzené porušení ústavně garantovaného základního práva nebo svobody musí být ze strany obecného soudu adekvátně vypořádáno již v řízení před ním vedeným; tento závěr platí o to více, spočívá-li účastníkem vznesený nárok přímo v nápravě tvrzeného zásahu do jeho základního práva nebo svobody a představuje tak klíčový bod žalobní argumentace. Tato povinnost pro obecný soud plyne jednak z jeho povinnosti vypořádat se se všemi pro meritorní rozhodnutí relevantními námitkami účastníků řízení (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a jednak z povinnosti všech soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám (čl. 4 Ústavy).
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 565/21, ze dne 25. 9. 2023
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
(…)
III. Argumentace stěžovatelky
9. Stěžovatelčinu stížnostní argumentaci lze pro přehlednost rozdělit na dvě námitky procesní povahy (porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy) a námitku substantivní (porušení čl. 26 odst. 1 Listiny).
10. První procesní pochybení obecných soudů (resp. soudu prvního stupně a soudu odvolacího, který jej následně nenapravil) má spočívat v tom, že ačkoli dle názoru stěžovatelky soud prvního stupně své rozhodnutí o zamítnutí žaloby přinejmenším zčásti založil na závěru, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzení, že úhrady přijaté od vedlejší účastnice nepokrývají ani účelně vynaložené náklady na poskytování péče jejím pojištěncům, nepoučil ji v rozporu s § 118a o. s. ř. o tom, že má své důkazní návrhy odpovídajícím způsobem doplnit. Odvolací soud tento procesní lapsus soudu prvního stupně nezachytil a prvostupňový rozsudek potvrdil.
11. Druhé procesní pochybení se týká úsudku dovolacího soudu při posuzování naplnění předpokladů přípustnosti stěžovatelčina dovolání. Dovolací soud se měl dle stěžovatelky dopustit očividně nesprávného vyhodnocení většiny jím vznesených právních otázek ve zřejmém rozporu se zásadami právní logiky (v tom směru, že na jejich řešení rozsudek odvolacího soudu údajně nezávisí, ačkoli tomu dle stěžovatelky ve skutečnosti bylo právě naopak). Toto pochybení dovolacího soudu má vykazovat takovou intenzitu, že v jeho důsledku došlo k odepření meritorního projednání dovolání a porušení stěžovatelčina základního práva domáhat se právní ochrany u soudu stanoveným postupem.
12. K námitce substantivní povahy (porušení čl. 26 odst. 1 Listiny) odkazuje Ústavní soud na bod 4 tohoto nálezu, v němž je již dostatečně shrnuta - ústavněprávní argumentace obsažená v ústavní stížnosti se v tomto ohledu nijak podstatně neliší od argumentace žalobní a do značné míry se s ní shoduje.
IV. Řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud si u soudu prvního stupně vyžádal spis o řízení před obecnými soudy. Následně Ústavní soud vyzval účastníky řízení a vedlejší účastnici k vyjádření se k podané ústavní stížnosti.
14. Soud prvního stupně ve svém vyjádření uvedl, že "se v ní neobjevuje nic nového, čím by již obecné soudy pečlivě nezabývaly, argumentace ve stížnosti se zcela rozchází s rozhodovacími důvody odvolacího i dovolacího soudu...". Dále soud prvního stupně odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí a navrhl odmítnutí stížnosti jako zjevně neopodstatněné, popř. její zamítnutí.
15. Odvolací soud ve svém vyjádření zdůraznil, že stěžovatelkou namítané pochybení soudu prvního stupně, který jí údajně neposkytl příslušné procesní poučení ohledně nutnosti doplnit žalobní tvrzení či důkazní návrhy, není ve věci podstatné, neboť důvody, pro které soud prvního stupně žalobu zamítl, nebyly opřeny o závěr o neunesení břemene tvrzení či břemene důkazního. Dovolací soud se pak touto namítanou procesními vadou zabývat nemohl, neboť neshledal dovolání přípustným. V ostatním odvolací soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
16. Dovolací soud ve svém vyjádření stručně odkázal na argumentaci obsaženou v napadeném usnesení, dále vyjádřil přesvědčení, že svým rozhodnutím neporušil ústavní práva stěžovatelky, a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
17. Vedlejší účastnice v poměrně obsáhlém vyjádření uvedla, že se s napadenými rozhodnutími a jejich odůvodněním ztotožňuje. Navrhla odmítnout ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. Na podporu svého návrhu podrobně zrekapitulovala skutkové a právní závěry všech napadených rozhodnutí. Obrana vedlejší účastnice týkající se stěžovatelkou tvrzeného porušení práva na podnikání je v základu pokračováním argumentace z řízení před obecnými soudy a Ústavní soud ji proto nebude pro nadbytečnost opakovat. Lze shrnout, že vedlejší účastnice považuje stěžovatelkou odkazovanou judikaturu za nepřiléhavou, jelikož tato řešila případy se zásadně odlišnými skutkovými okolnostmi. K údajnému procesnímu pochybení soudu prvního stupně, který stěžovatelku neměl řádně poučit postupem dle § 118a o. s. ř., vedlejší účastnice uvedla (obdobně jako odvolací soud), že z odůvodnění napadených rozhodnutí plyne, že tyto nebyly založeny neunesení břemene tvrzení ani břemene důkazního, neboť stěžovatelkou tvrzené skutečnosti o neústavně nízké výše úhrad obecné soudy nepovažovaly za "relevantní" pro rozhodnutí sporu. K tvrzenému pochybení dovolacího soudu při posuzování přípustnosti stěžovatelčina dovolání vedlejší účastnice argumentuje tak, že přípustnost dovolání posoudil dovolací soud zcela správně, přičemž obsahem práva na spravedlivý proces není "právo na meritorní posouzení věci" v dovolacím řízení, je-li dovolání nepřípustné.
18. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků řízení a vyjádření vedlejší účastnice stěžovatelce k replice. Stěžovatelka v replice ještě jednou shrnula svoji shora popsanou argumentaci bez žádných podstatných novot či doplnění.
V. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
19. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud dospěl k závěru, že projednávaná ústavní stížnost byla podána stěžovatelkou, který byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Stěžovatelka vyčerpala před podáním ústavní stížnosti všechny opravné prostředky zákonem jí poskytnuté k ochraně jejích práv. Ústavní stížnost byla také podána včas a splňuje veškeré zákonem o Ústavním soudu stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
VI. Vlastní posouzení návrhu Ústavním soudem
20. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky obsaženou v ústavní stížnosti, napadenými rozhodnutími, vyjádřeními účastníků řízení, vyjádřením vedlejší účastnice řízení a obsahem vyžádaného soudního spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
21. Ústavní soud se prioritně zaměřil na posouzení procesní stránky stěžovatelčiny věci, přičemž zdůrazňuje, že argumentací obsaženou v ústavní stížnosti není vázán.
22. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy). Ústavní soud konstantně judikuje, že právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny zahrnuje i právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí [k tomu viz např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. června 1995 (N 34/3 SbNU 257), nebo nález sp. zn. III. ÚS 176/96 ze dne 26. září 1996 (N 89/6 SbNU 151)]. Soudy proto mají povinnost se v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádat s námitkami účastníků řízení způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto námitek [k tomu viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1589/07 ze dne 9. dubna 2008 (N 69/49 SbNU 45), nález sp. zn. II. ÚS 289/06 ze dne 11. června 2009 (N 138/53 SbNU 717); nález sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. září 2009 (N 207/54 SbNU 565) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1167/17 ze dne 31. července 2017 (N 134/86 SbNU 273)]. Tento závazek soudů sice neznamená, že nutně musí dát podrobnou odpověď na všechny argumenty účastníků řízení, protože v úvahu je třeba brát relevanci daného argumentu a jeho možnost ovlivnit výsledek řízení, nicméně nelze opominout argument, který je pro výsledek řízení klíčový [k tomu viz nález sp. zn. I. ÚS 1041/14 ze dne 4. prosince 2014 (N 217/75 SbNU 431) nebo nález sp. zn. I. ÚS 1895/14 ze dne 10. března 2015 (N 52/76 SbNU 717)]. Obdobně na danou problematiku nahlíží i Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře k právu na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy (k tomu viz např. rozsudek ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku č. 16034/90 ze dne 19. dubna 1994, § 59 a 61; rozsudek ve věci Vetrenko proti Moldavsku č. 36552/02 ze dne 18. května 2010, rozsudek ve věci Ramda proti Francii č. 78477/11 ze dne 19. prosince 2017, nebo rozsudek ve věci Jokšas proti Litvě č. 25330/07 ze dne 12. prosince 2013). S právem účastníků na vypořádání klíčových námitek přímo souvisí i zajištění možnosti pochopení úvah soudu pro potřeby posouzení opodstatněnosti podání příslušného řádného či mimořádného opravného prostředku proti dotčenému rozhodnutí, včetně vyhodnocení všech variant zákonem nabízených důvodů pro podání daného opravného prostředku. Nedostatečně odůvodněné soudní rozhodnutí výrazně ztěžuje plnohodnotnou participaci účastníků řízení ve víceinstančním procesu a snižuje efektivitu přezkumu rozhodnutí nižších instancí. Řádné a významu věci odpovídající odůvodnění soudního rozhodnutí rovněž přispívá k jeho přesvědčivosti a v důsledku vylučuje či alespoň zužuje mantinely pro případnou libovůli soudu.
23. Podle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci, tedy i pod ochranou soudů obecných. Je tedy jejich povinností, aby - se zřetelem ke konkrétním okolnostem - tento právněstátní princip respektovaly a uspokojivě se vypořádaly s lidskoprávními námitkami účastníků řízení již v řízeních před nimi vedenými, jsou-li takové námitky součástí žalobní či obranné argumentace.
24. Po změně žaloby (provedené po změně právního zastoupení v řízení) stěžovatelka výslovně opírala jí uplatněné peněžité nároky o porušení práva na podnikání dle čl. 26 odst. 1 Listiny. Jak již bylo podrobněji popsáno shora, žalobní tvrzení a klíčová argumentace stěžovatelky spočívala v tom, že výše úhrad od vedlejší účastnice neměla pokrývat ani stěžovatelkou účelně vynaložené náklady na péči o pojištěnce vedlejší účastnice a neměla jí umožňovat dosažení přiměřeného zisku. Fakticky tedy měla péči o pojištěnce vedlejší účastnice dotovat, a to přibližně v rozsahu 1/4 účelně vynaložených nákladů na péči. Objem indikované péče není sama s to ovlivnit, dostatečně dopředu odhadnout či předvídat, a v případném odmítnutí péče je omezena smlouvou s vedlejší účastnicí a zákonem. Stěžovatelka tento stav klasifikovala jako porušení jejího práva podnikat, tento zásah tvrdila, přinejmenším částečně i prokazovala, a požadovala jeho nápravu. Jinak řečeno, esencí argumentace stěžovatelka bylo, že zastropované platby od vedlejší účastnice, které sice mohou odpovídat smluvním ujednáním a úhradovým vyhláškám, mají být v konkrétních poměrech souzené věci co do jejich výše za účelem ochrany jejího práva podnikat prolomeny (o žalované peněžní částky). Další právní otázky ve sporu stěžovatelkou vznesené anebo obecnými soudy řešené - např. povaha smluv o poskytování a úhradě zdravotní péče a úhradových dodatků, rovnost poskytovatelů péče - byly dle názoru Ústavního soudu spíše podružné a netýkaly se hlavní podstaty věci (ostatně - jako již bylo shora uvedeno - stěžovatelka porušení smluvních ujednání ze strany vedlejší účastnice ani netvrdila).
25. Jak vyplývá z podání činěných průběžně během celého řízení před obecnými soudy stěžovatelkou i vedlejší účastnicí, a jak je patrno i z napadených rozhodnutí obecných soudů, jsou si všichni účastníci tohoto řízení před Ústavním soudem dobře vědomi dosavadní judikatury Ústavního soudu řešící ústavní souvislostí cenové regulace a limitace úhrad ve zdravotnictví. Proto Ústavní soud pouze stručně odkáže na významnější závěry dosažené v této oblasti v jeho nálezech (převážně odkazovaných již shora v bodě 4 tohoto nálezu). V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/13, ve kterém s negativním výsledkem posuzoval ústavnost tzv. úhradové vyhlášky pro rok 2013, výslovně připustil možné dopady poskytování zdravotní péče za regulované úhrady do práva na podnikání poskytovatelů zdravotní péče (viz zejm. body 68 až 77), přičemž v bodě 72 nálezu se přihlásil k tezi, že cenová regulace i v tak specifické oblasti, jakou je zdravotnická péče, má určité ústavněprávní meze, když uvedl "...že ačkoliv z práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost neplyne právo na zisk, stát je povinen vytvářet takové podmínky, které umožní jednotlivcům usilovat o jeho dosažení. Tento závěr se v plné míře uplatní i ve specifických poměrech podnikání v oblasti poskytování zdravotní péče, kde jsou v některých odbornostech hrazeny zdravotní výkony převážně nebo dokonce výlučně z veřejného zdravotního pojištění. Důsledkem jsou tak požadavky ve vztahu k regulaci úhrad za poskytnuté výkony, které by při normálním běhu věcí, odhlédnuv od případných rizik přirozeně spojených s podnikáním, měly umožňovat (nikoliv zajišťovat) víc než jen pokrytí nákladů poskytovaných služeb. Z hlediska práva na podnikání by naopak byla nepřijatelná taková úprava, která by tyto náklady, byť jen částečně, systémově přenášela na poskytovatele...". Obdobně Ústavní soud nahlížel na možné zásahy cenové regulace do práva podnikat i ve vztahu k tzv. úhradové vyhlášce na rok 2015 v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/15 (viz část VIII a zejm. body 54 až 57). V rovině individuální ústavní stížnosti se Ústavní soud problematikou limitací plateb v zdravotnictví zaobíral v také již shora odkazovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 2545/16 (viz zejm. oddíl VII. b), v němž rozvedl, že "sám technický způsob výpočtu úhrad pro určitý segment zdravotní péče, samotná výše hodnoty bodu či případné limity úhrad nemají samy o sobě ústavní rozměr. Ten může být dát až konkrétní výší částky, kterou je péče hrazena, ať už je tato částka vymezena prováděcím předpisem (úhradovou vyhláškou), nebo stanovena soudem analogickým použitím pravidel v úhradové vyhlášce stanovených. Ústavní hranici, která by připouštěla v posuzovaném případě derogační zásah Ústavního soudu, netvoří samotný technický způsob určení ceny plnění, resp. způsob, jak k ceně plnění obecné soudy dospěly, nýbrž až případný výsledek tohoto určení ceny posuzovaný v kontextu a podmínkách konkrétního případu. Referenčním kritériem pro posouzení ústavnosti či protiústavnosti výše ceny plnění bude čl. 26 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelka taktéž namítá...". V témže oddílu tohoto nálezu dále uvedl, že v minulosti "...zrušil právní úpravu z důvodu, že obsahuje určité úhradové limity, přičemž v ní zároveň nejsou obsaženy záruky kompenzace při přečerpání stanoveného objemu zdravotní péče, pokud by se poskytovatel péče dostal do výše předvídané situace spočívající v nemožnosti pokrýt z úhrad za zdravotní péči náklady této péče. Ústavní soud v řízení o abstraktní kontrole právních předpisů z povahy věci neposuzuje konkrétní případ. Z uvedeného nálezu nelze dovodit, že v každém jednotlivém případě musí aplikace pravidel z úhradové vyhlášky, ať již přímo, či analogicky, způsobovat protiústavní důsledky, neboť ty jsou závislé na kontextu použití pravidel upravených v právním předpise, tedy vždy na konkrétních skutkových okolnostech posuzovaného případu. Protiústavní důsledky mohou nastat právě až ve chvíli, kdy bude tvrzeno a prokázáno, že úhrada za zdravotní péči není způsobilá pokrývat ani "nutně vynaložené náklady" na tuto péči. To nelze prokázat pouhým doložením rozdílu mezi cenou fakturovanou a cenou skutečně vyplacenou ani doložením rozdílu mezi cenou plnění v rozhodném roce a v letech předcházejících. Úhradovým obdobím je kalendářní rok, přičemž řada rozhodných skutečností, které mají vliv na výši úhrad za zdravotní péči, se každý rok mění.". V závěrečné pasáži téhož bodu Ústavní soud konstatoval, že "... nárok poskytovatele zdravotní péče, má-li být před obecnými soudy, resp. následně v řízení o ústavní stížnosti úspěšný, musí být z hlediska závěrů Ústavního soudu uvedených v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 a sp. zn. Pl. ÚS 19/13 opřen o tvrzení a prokázání těch předpokladů, na kterých Ústavní soud staví možnou protiústavnost cenové regulace". V nedávné době se k těmto závěrům Ústavní soud opětovně přihlásil v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 49/18 ze dne 26. dubna 2022 (k tomu viz zejm. body 201 a 202) a v řízení o individuální ústavní stížnosti např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1702/18 ze dne 4. května 2022 (viz zejm. bod 20). Tato koncepční východiska jsou dle názoru Ústavního soudu obecně platná směrem ke všem poskytovatelům poskytujícím zdravotní péči za úhrady od zdravotních pojišťoven z prostředků plynoucích ze systému zdravotního pojištění, kteří jsou zároveň podnikateli - jejich použitelnost se nejeví nijak zvláště podmíněná skutkovými, smluvními či jinými specifickými okolnostmi věcí, v nichž byly Ústavním soudem vysloveny.
26. Jak je patrno z předchozího bodu tohoto nálezu, nelze tvrzení stěžovatelky a na něj navázanou právní argumentaci co do jejího předmětu korektně hodnotit jako prima facie irelevantní (a proto snad opominutelnou). Ústavnímu soudu se dokonce jeví, že stěžovatelka při změně žaloby upravila svoji argumentaci - ve srovnání s tou původní - právě tak, aby lépe cílila na podstatu závěrů o eventuální neústavnosti některých dopadů limitace plateb ve smyslu uvedené prejudikatury. Možný závěr o zjevné irelevanci lidskoprávních námitek stěžovatelky pak nelze učinit ani z důvodu určitého "hybridního" postavení vedlejší účastnice, která v daném vztahu vůči stěžovatelce sice otevřeně nevystupuje v nadřazené (mocenské) pozici srovnatelné s orgány veřejné moci, ale zároveň zjevně není soukromoprávní subjekt s právním postavením shodným se stěžovatelkou (tvrzení o opaku by dle názoru Ústavního soudu popíralo systémovou a ekonomickou realitu a není třeba se jím blíže zaobírat). Pokud Ústavní soud dovodil, že ve vybraných případech působí základní práva i na horizontální úrovni mezi dvěma na roveň postavenými subjekty (jednotlivci či jinými soukromoprávními osobami), zcela nepochybně může být otázka nápravy tvrzeného zásahu do určitého základního práva poskytovatele zdravotní péče relevantní i ve vztahu mezi ním a zdravotní pojišťovnou [k tomu v základu viz nález ve věci sp. zn. I. ÚS 185/04 ze dne 14. 7. 2004 (N 94/34 SbNU 19) a z recentní doby např. nález II. ÚS 1587/20 ze dne 12. ledna 2022; zejm. body 17 až 19].
27. I přesto všechno však Ústavní soud žádné úvahy soudu prvního stupně stran tvrzeného porušení stěžovatelčina práva podnikat dle čl. 26 odst. 1 Listiny v jeho napadeném rozsudku nenalezl. Ústavní soud z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně pro ilustraci shrnuje: v řízení mělo zůstat sporné, zdali došlo k porušení stěžovatelčina práva na podnikání a zdali má stěžovatelka nárok na úhradu žalovaných částek (bod 5 rozsudku). Poté soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice postupovala v souladu s uzavřenými smlouvami, jež řádně splnila (bod 13). Načež vylíčil zjištění učiněná ze znaleckého posudku, která ale označil za nedostatečná co do prokázání účelnosti vynaložených nákladů a efektivity stěžovatelčina hospodaření (bod 15). V témže bodě zároveň označil tvrzení stěžovatelky činěná "v tomto směru" (bez bližšího upřesnění) za nedostatečná, avšak s ohledem na "publikovaný právní názor" nepovažoval za nutné stěžovatelku poučit o povinnosti doplnit skutková tvrzení a označit k jejich prokázání potřebné důkazy. Tento právní názor pak je (patrně) rozveden v bodech 19 a 20 rozsudku. V bodě 19 soud uvedl, že za situace, kdy stěžovatelka netvrdila, že vedlejší účastnice porušila smlouvu, přičemž vedlejší účastnice vykázanou péči dle smlouvy uhradila, není žaloba důvodná. V bodě 20 soud dále uvedl, že s ohledem na prokázané skutečnosti neprováděl žádné další důkazy, neboť měl za to, že skutkový stav věci byl náležitě prokázán důkazy již provedenými; případné vypracování znaleckých posudků, jimiž by měly být prokázány náklady vynaložené na poskytnutou zdravotní péči a stanoven přiměřený zisk, považoval s ohledem na fakt, že mezi stranami byl sjednán způsob úhrady, za nadbytečné. Ani z bodů 16 a 17 rozsudku, v nichž se soud vyslovoval k údajné (ne)použitelnosti závěrů z nálezů sp. zn. IV. ÚS 2545/16 a sp. zn. Pl. ÚS 19/13 na stěžovatelčinu věc, se nepodávají žádné úvahy soudu prvního stupně vyvracející argumentaci stěžovatelky o mandatorním prolomení smluvních ujednání mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnice, které bylo žalovaným prostředkem ochrany jejího práva podnikat (ačkoli v bodě 5 rozsudku tuto právní otázku soud výslovně označil za spornou). Dle názoru Ústavního soudu tak nelze jinak než uzavřít, že soud prvního stupně adekvátně nereagoval na hlavní argumentaci stěžovatelky. Posouzení stěžovatelčiny věci soudem prvního stupně se v hmotněprávní rovině do značné míry minulo s její podstatou: ve sporu nešlo o jakýsi abstraktní přezkum dodržování smluv a fungování regulačního mechanismu plateb ve zdravotnictví (ostatně úhradové vyhlášky nebyly zpochybněny ani v řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem - tj. nebylo navrženo jejich zrušení dle § 74 zákona o Ústavním soudu) - nýbrž o stěžovatelkou namítané dopady užití (důsledky aplikace) této regulace do jejích práv v konkrétních poměrech jejího případu. Tyto dvě situace se od sebe diametrálně liší a je zapotřebí k nim i odlišně argumentačně přistupovat. Ne zcela pochopitelný je rovněž přístup soudu prvního stupně k dokazování, který blízce souvisí s námitkou stěžovatelky ohledně porušení poučovací povinnosti soudu dle § 118a o. s. ř., kdy na jedné straně soud prvního stupně připustil a provedl dokazování (dle jeho názoru neprůkazným) znaleckým posudkem o účelně vynaložených nákladech na péči, aby následně uzavřel, že další dokazování je v tomto směru nadbytečné. Proč tedy vůbec k provedení tohoto důkazu soud prvního stupně přistoupil, pokud dokazované skutečnosti nebyly pro rozhodnutí významné, popř. k jakým (novým) zjištěním či právním závěrům soud dospěl mezi provedením důkazu znaleckým posudkem a dosažením závěru o nadbytečnosti dalšího dokazování, není z odůvodnění rozsudku zřejmé. Skutečnosti, že mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí byly uzavřeny smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče s úhradovými dodatky a že vedlejší účastnice své platební závazky z nich plynoucí splnila, byly známy od počátku řízení a nebyly sporné. Z důvodu zjištěného opominutí podstatné části argumentace stěžovatelky soudem prvního stupně se již Ústavní soud pro nadbytečnost samostatně nezabýval stěžovatelkou tvrzeným porušením § 118a o. s. ř., neboť i v případě jeho porušení by co do závažnosti šlo v komparaci s opominutím argumentace o pochybení druhotného významu.
28. Ani odvolací soud pochybení soudu prvního stupně spočívající v neúplném posouzení věci nenapravil. I když odvolací soud ve svém rozsudku explicitně uvedl, že "rozhodným je vždy kontext použití limitace v konkrétním případě" a že protiústavní důsledky by mohly nastat až ve chvíli, kdy bude tvrzeno a prokázáno, že úhrada za zdravotní péči není způsobilá pokrývat ani "nutně vynaložené náklady" za tuto péči, přesto se ani on danou argumentací stěžovatelky adekvátně nezabýval. Jak jinak by již stěžovatelka měla svá tvrzení v řízení před obecnými soudy vymezit, aby dosáhla posouzení žalovaných nároků prizmatem ochrany jejího práva na podnikání, není z napadených rozhodnutí patrné - dle názoru Ústavního soudu nemůže být velkého sporu o tom, že stěžovatelka v řízení tvrdila a snažila se prokázat právě tu situaci, o níž v citaci obsažené v předchozí větě hovoří odvolací soud, a která vychází z východisek zformulovaných Ústavním soudem ve výše uvedených nálezech.
29. Dovolací soud opominutí klíčové části žalobní argumentace soudy nižších stupňů rovněž nezachytil. Přitom v rámci posouzení předpokladů přípustnosti dovolání v rozsahu stěžovatelkou vznesených otázek IV až VIII jen poukázal na to, že napadený rozsudek odvolacího soudu tyto otázky neřeší. S tímto posouzením by sice bylo možno (striktně) formálně souhlasit, nicméně by byl přehlédnut fakt, že odvolací soud některé z těchto právních otázek řešit v reakci na stěžovatelčinu odvolací argumentaci správně měl, a to minimálně v rozsahu otázek předestřených dovolacímu soudu pod body VII a VIII, které byly součástí argumentace stěžovatelky v podstatě po celou dobu řízení od změny žaloby, a které spolu logicky přímo souvisí.
30. Stěžovatelka v dovolání pod bodem VII vznesla právní otázku, zdali je poskytovatel domácí péče povinen nést rozdíl mezi náklady péče řádně provedené a úhradou ze zdravotního pojištění z vlastních (soukromých) zdrojů při splnění kumulativních podmínek, že: (i) rozsah maximální úhrady pro daný rok je určen zcela nezávisle na jeho vůli, (ii) ve chvíli, kdy je tento rozsah maximální úhrady stanoven (období mezi 30. října předchozího roku a prvním kvartálem daného roku), již poskytovatel pro daný rok nemůže smlouvu vypovědět (srov. § 17 odst. 2 ZVZP, dle něhož lze smlouvu vypovědět teprve s účinností k 1. lednu roku následujícího), a musí ji tedy plnit, (iii) poskytovatel domácí péče nemůže žádným způsobem ovlivnit rozsah poskytované péče, kdy ani nestanoví rozsah indikací (což činí lékař), ani nemůže indikovanou péči u konkrétního pojištěnce zúžit (k tomu jako zdravotník - nelékař není oprávněn), ani jako smluvní poskytovatel nemůže pojištěnce odmítnout [§ 48 odst. ZZP, § 11 odst. 1 písm. b) ZVZP], ani jako smluvní poskytovatel nemůže za péči formálně hrazenou, avšak poskytnutou nad úhradový limit daný pojišťovnou, požadovat po pojištěnci doplatek [srov. § 11 odst. 1 písm. d) ZVZP].
31. Pod bodem VIII stěžovatelka v dovolání vznesla otázku, zdali je situace, kdy je poskytovatel péče povinen nést rozdíl mezi náklady poskytnuté péče a úhradou ze zdravotního pojištění ze svých soukromých zdrojů (tj. při kladné odpovědi na předchozí otázku pod bodem VII), slučitelná s ústavními právy poskytovatele péče zakotvenými v čl. 26, popř. v čl. 11 Listiny.
32. Ústavní soud má za to, že takto formulované otázky obsahově odpovídají podstatné části odvolací argumentace stěžovatelky, byť v odvolání takto přesně strukturovány nebyly, a jejich zodpovězení jistě mohlo být relevantní pro výsledek řízení (k nevypořádané odvolací argumentaci, která se obsahově kryje s právními otázkami VII a VIII vznesenými v dovolání - viz zejm. část III od posledního odstavce na str. 2 po čtvrtý odstavec na str. 4 odvolání stěžovatelky; ve spise na č. l. 226 až 228). Jak Ústavní soud uzavřel například v nedávném nálezu sp. zn. II. ÚS 1625/21 ze dne 24. listopadu 2021 (viz zejm. body 33 až 35), přípustnost dovolání nemůže bez dalšího vyloučena, jestliže dovolatel vymezí předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. prostřednictvím určité otázky hmotného nebo procesního práva, na které mělo záviset rozhodnutí odvolacího soudu a která byla uplatněna v odvolání, odvolací soud se s ní však nevypořádal anebo ji vypořádal jen fakticky (mlčky) tak, že zaujal právní názor, z něhož lze odpověď na uvedenou právní otázku nepřímo jen dovodit. Opačný postup by nedával valný smysl, když opominutím určitého právního argumentu odvolacím soudem by byl (v podstatě legálně) vyloučen možný kasační zásah dovolacího soudu a právní otázka, jež správně měla být odvolacím soudem řešena, by zůstala v řízení nevypořádána. Dovolací soud musí v takovéto situaci posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu není v příslušné části nepřezkoumatelné, což by zakládalo důvod vyhovění dovolání pro nemožnost posoudit jeho přípustnost z hledisek § 237 o. s. ř. Dovolací soud se však takovému posouzení v nyní souzeném případu vyhnul a obešel jej právě poukazem na to, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu stěžovatelkou vznesené právní otázky neřeší, aniž by ale dostatečně zohlednil, zdali je stěžovatelka v odvolání uplatnila a zdali je odvolací soud adekvátně argumentačně vypořádal. Tímto postupem dovolací soud stěžovatelce v rozsahu těchto otázek odepřel v napadeném usnesení přezkum rozsudku odvolacího soudu, pro který jinak byly splněny zákonné podmínky, v důsledku čehož porušil stěžovatelčino základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
33. Ústavní soud zvažoval, zdali je na místě se jakkoli konkrétněji vyjádřit k substantivní stránce sporu (ve vztahu k tvrzenému porušení stěžovatelčina práva podnikat dle čl. 26 odst. 1 Listiny), avšak dospěl k názoru, že takové vyjádření by v této procesní fázi bylo předčasné a tudíž nepatřičné. K této úvaze ho vedly dva důvody. Prvním je ten, že v substantivní rovině je meritorní přezkum proveditelný až ohledně takových rozhodnutí obecných soudů, které adekvátně vypořádávají argumentaci stěžovatelky a jsou tak (materiálně) z ústavněprávního hlediska přezkoumatelné - u napadených rozhodnutí by však prozatím nebylo možno jejich ústavnost v tomto směru zhodnotit vůbec nebo jen velmi útržkovitě. Druhým důvodem je fakt, že v řízení ještě s velkou pravděpodobností nebyl dokončen ani proces dokazování, z čehož plyne, že soudy nebyla učiněna veškerá potřebná skutková zjištění a kompletně zachycen ucelený skutkový stav, což je naprostý základ pro případné právní posouzení stěžovatelčiny věci i na ústavním půdorysu.
34. V tuto chvíli se proto Ústavní soud především omezí na odkazy na výše citovaná ústavněprávní východiska k řešené problematice (viz bod 25 tohoto nálezu), od nichž nespatřuje důvod se jakkoli odchýlit ani v tomto nálezu.
35. Lidskoprávní argumentaci stěžovatelky nelze bez dalšího uspokojivě vyřešit pouhými poukazy na vedlejší účastnicí splněná smluvní ujednání a na existenci úhradových vyhlášek, z nichž plyne mechanismus limitace plateb, zvláště je-li stěžovatelkou tvrzena určitá systémovost daného jevu (dva po sobě jdoucí roky). Akceptace takto široce pojatého, paušalizovaného a mezi okolnostmi nerozlišujícího závěru obecných soudů by ve svém důsledku znamenala, že je-li mezi poskytovatelem a příslušenou zdravotní pojišťovnou uzavřena obvyklá smlouva a tato smlouva je co do její litery ze strany pojišťovny plněna (v souladu s úhradovými vyhláškami, což nemusí být ani sporné), bude zastropovaná výše úhrad za poskytnutou péči vždy a za všech okolností konečná a neprolomitelná (snad vyjma úhrad provedených na základě jednostranných rozhodnutí zdravotních pojišťoven nebo na základě ad hoc dohod uzavřených později s poskytovateli). Takový závěr se při absenci vskutku silné argumentace na jeho podporu jeví jako přehnaně absolutistický až extrémní a z nálezové prejudikatury Ústavního soudu uvedené v bodě 25 tohoto nálezu neplyne (ba naopak). Právní situace v této oblasti vznikající mohou být vysoce individuální a podstatně komplexnější, nota bene u poskytovatelů typu stěžovatelky, která - jak se podává z jejích tvrzení, jejichž zpochybnění Ústavní soud v napadených rozhodnutích ani ve zbytku spisového materiálu zatím nezaznamenal - jí poskytovanou zdravotní péči neindikuje, její rozsah dosti dobře nepředvídá a přímo neovlivňuje a přesto je právně povinna ji pojištěncům vedlejší účastnice poskytnout.
36. V dalším řízení tedy obecné soudy buď lépe vysvětlí a zargumentují své vlastní případné závěry o apriorní irelevanci klíčové žalobní argumentace stěžovatelky (a z toho plynoucí nadbytečnosti dokazování tvrzení o nedostatečnosti úhrad od vedlejší účastnice), a to podstatně přesvědčivěji než jak prozatím učinily, nebo stěžovatelce poskytnou dostatečný prostor pro to, aby svá tvrzení mohla prokázat, přičemž budou dbát na řádné plnění poučovacích povinností zakotvených v § 118a o. s. ř., bude-li toho zapotřebí (k některým ústavním souvislostem poučovacím povinnostem soudu dle § 118a o. s. ř. viz např. recentní nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 287/21 ze dne 15. února 2022; zejm. body 85 až 88). V průběhu dalšího řízení pak i vedlejší účastnice dostane možnost ještě jednou uplatnit své eventuální obranné námitky, které v řízení před obecnými soudy také zůstaly prozatím neřešeny (nedostatek pasivní legitimace, nedovolená retroaktivita, apod.). Přitom bude nutné mít při vypořádání argumentace stěžovatelky na zřeteli i normativní fakt, že na rozdíl od práva na ochranu majetku či vlastnictví dle čl. 11 Listiny, se kterým stěžovatelka dle názoru Ústavního soudu v řízení operovala spíše jen okrajově, se lze práva na podnikání dle čl. 26 odst. 1 Listiny dovolávat toliko v mezích zákonné úpravy (čl. 41 odst. 1 Listiny). Ústavně zakotvená hospodářská, sociální a kulturní práva obsažená v ustanoveních vyjmenovaných v čl. 41 odst. 1 Listiny nejsou přímo aplikovatelná ve stejném rozsahu jako základní lidská práva či práva politická.
37. Na tomto místě Ústavní soud ještě pro úplnost konstatuje, že v souvislostech posuzované problematiky považuje pojmy "účelně vynaloženého nákladu" a "nutně vynaloženého nákladu" za vzájemně zaměnitelná synonyma; v obou případech jde o náklady, které jsou jednak věcně potřebné k poskytnutí dané zdravotní péče a jednak jsou hospodárně poskytovatelem vynaloženy ve výši, která je v daném místě a čase objektivně odůvodnitelná.
38. Ústavní soud taktéž zdůrazňuje, že tímto nálezem ani implicitně nepředjímá samotný výsledek sporu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí, a to zejména co do výše jednotlivých stěžovatelkou uplatněných nároků.
VII. Závěr
39. Ústavní soud uzavírá, že soud prvního stupně a soud odvolací při vydání napadených rozsudků, v nichž adekvátně nevypořádaly základní tvrzení a klíčovou argumentaci stěžovatelky v míře odpovídající jejich závažnosti (relevanci), porušily stěžovatelčino právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Dovolací soud se poté při vydání napadeného usnesení dopustil porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, když při posuzování přípustnosti dovolání nezohlednil toto opominutí stěžovatelčiny odvolací argumentace odvolacím soudem. Takovýto postup obecných soudů byl v souhrnu vadný v takové intenzitě, že jejich rozhodnutí nelze považovat za ústavně konformní. Dle názoru Ústavního soudu je procesně nejefektivnějším postupem vrácení věci do řízení na prvním stupni.
40. Jelikož Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost shledal důvodnou, vyhověl jí podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v plném rozsahu a všechna napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil; ústní jednání ve věci nenařizoval, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Autor: US