// Profipravo.cz / Rozhodnutí 28.08.2018
Náprava vnitřně konzistentního rozhodnutí „opravným usnesením“
I. Náprava vnitřně konzistentního (co do obsahu výroku a odůvodnění souladného) leč nesprávného a nespravedlivého rozhodnutí soudu nižší instance se neděje (nemá dít) prostřednictvím „opravného usnesení“ vydaného ve smyslu § 164 o. s. ř., nýbrž (dovoluje-li to zákon) prostřednictvím systému opravných prostředků.
II. „Legitimní očekávání“ insolvenčního věřitele, že opravné usnesení zůstane zachováno, ačkoli nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání, dozajista nemůže překonat legitimní očekávání ostatních účastníků insolvenčního řízení, včetně dlužníka, že odvolací soud se bude na základě podaného odvolání zabývat předpoklady pro vydání opravného usnesení v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou.
V posuzované věci insolvenční věřitel na základě ujištění vzešlého z jeho komunikace s insolvenčním soudem „vyměnil“ možnost podat odvolání proti rozhodnutí za příslib vydání opravného usnesení, ač mohl a měl vědět či očekávat (a to i s přihlédnutím k tomu, že jde o osobu práva znalou), že opravné usnesení samo může být předmětem odvolání, a to dokonce i tehdy, když zákon proti opravovanému rozhodnutí odvolání nepřipouští.
Má-li insolvenční věřitel za to, že v pozici, do které se dostal zrušením opravného usnesení odvolacím soudem, se neocitl v důsledků zanedbání vlastní běžné opatrnosti, nýbrž v důsledku ujištění, jehož se mu dostalo od insolvenčního soudu, je na něm, aby zvážil možnost domáhat se vůči státu náhrady škody tím způsobené; zvrátit důsledky vyvolané tím, že nepodal odvolání proti rozhodnutí a že se spolehl na opravné usnesení, jež vydáno býti nemělo, však již nemůže (žádné legitimní očekávání, jež by mohlo překonat nezákonnost opravného usnesení, neměl).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 163/2016, ze dne 28. 2. 2018
Dotčené předpisy: § 164 o. s. ř.
Kategorie: rozhodnutí; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
[1] Usnesením ze dne 27. ledna 2015, č. j. KSPH 66 INS 1293/2014-P168-3, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Odmítl ve výši 3.154.431 Kč přihlášku pohledávky věřitele č. 165, JUDr. Tomáše Pelikána, jako správce konkursní podstaty úpadce Příbramská teplárenská a. s. (bod I. výroku).
2/ Určil, že právní mocí tohoto rozhodnutí končí účast věřitele č. 165 v insolvenčním řízení (vedeném na majetek dlužníka Příbramská uzenina a. s.) co do výše uvedené částky (bod II. výroku).
[2] Insolvenční soud vyšel ve skutkové rovině z toho, že:
1/ Věřitel č. 165 přihlásil včas své pohledávky do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka.
2/ Při přezkumném jednání, jež se konalo 26. května 2014, popřel insolvenční správce pohledávku věřitele č. 165 v rozsahu částky 3.154.431 Kč co do pravosti, výše a pořadí.
3/ O popření pohledávek vyrozuměl insolvenční správce věřitele č. 165 podáním doručeným 3. června 2014, s poučením o nutnosti podat v zákonné lhůtě žalobu o určení pravosti popřené pohledávky, jakož i o následcích nečinnosti.
4/ Lhůta k podání žaloby marně uplynula.
[3] Na tomto základě insolvenční soud – cituje ustanovení § 185 a § 198 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – uzavřel, že tam, kde insolvenční správce popřel přihlášenou pohledávku jako nevykonatelnou, ačkoli ji věřitel přihlašoval jako vykonatelnou, lze spor o povahu popření (jež se může projevit v omezení popěrných důvodů ve smyslu § 199 odst. 2 části věty za středníkem insolvenčního zákona) vést jen v rámci včas a řádně zahájeného incidenčního sporu. Byla-li taková pohledávka (přihlášená jako vykonatelná) při přezkumném jednání přezkoumána coby nevykonatelná a popřena co do pravosti, pak věřitel, jehož insolvenční správce vyzval postupem podle § 197 odst. 2 insolvenčního zákona k podání incidenční žaloby o určení pravosti takové pohledávky, byl povinen postupovat podle § 198 insolvenčního zákona, tj. podat ve stanovené lhůtě žalobu o určení pravosti pohledávky u insolvenčního soudu; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, „sp. zn.“ (správně „sen. zn.“) 29 NSČR 25/2011 [jde o usnesení uveřejněné pod číslem 105/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu].
[4] Podle insolvenčního soudu v daném případě není sporu o tom, že se věřiteli č. 165 dostalo řádné výzvy k podání žaloby o určení pravosti a pořadí pohledávky popřené insolvenčním správcem a že takovou žalobu včas nepodal. Insolvenčnímu soudu tak nezbývá než po marném uplynutí lhůty určené věřiteli č. 165 k podání incidenční žaloby vyrozuměním (výzvou) insolvenčního správce dle § 197 odst. 2 insolvenčního zákona přihlášku odmítnout a ukončit účast věřitele č. 165 v insolvenčním řízení co do výše uvedené částky.
[5] Usnesením ze dne 13. února 2015, č. j. KSPH 66 INS 1293/2014-P168-4 (dále jen „opravné usnesení“), opravil insolvenční soud své usnesení ze dne 27. ledna 2015,
1/ v bodu I. výroku tak, že pohledávka se neodmítá;
2/ v bodu II. výroku tak, že účast věřitele č. 165 se neukončuje.
[6] V důvodech opravného usnesení poukázal insolvenční soud na to, že při přezkumném jednání, jež se konalo 26. května 2014, popřel insolvenční správce pohledávku věřitele č. 165 v rozsahu částky 3.154.431 Kč ve skutečnosti pouze co do pořadí (v části dílčí pohledávky č. 3 ve výši 1.123.477,25 Kč a v plném rozsahu dílčích pohledávek č. 4 a č. 5). K tomu dále dodal, že namísto vydání usnesení, které by reflektovalo popření provedené na přezkumném jednání, „došlo k vydání zjevně nesprávného usnesení“ ze dne 27. ledna 2015, kterým došlo k odmítnutí části dílčích pohledávek věřitele č. 165 ve výši 3.154.431 Kč, namísto toho, že pohledávky věřitele č. 165 se neodmítají a ve výši 3.154.431,06 Kč se považují za nezajištěné. Pohledávky věřitele č. 165 jsou ve výši 2.618.834,40 Kč zajištěné. Účast tohoto věřitele tedy nebyla ukončena.
[7] Dále insolvenční soud již jen cituje ustanovení § 7 odst. 1 insolvenčního zákona „v platném znění“ (ve skutečnosti je citováno ustanovení § 7 odst. 1 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013; od 1. ledna 2014 se ustanovení § 7 insolvenčního zákona již nečlení na odstavce a jeho znění je pozměněno) a ustanovení § 164, § 167 odst. 2 a § 202 odst. 1 písm. i/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
[8] K odvolání dlužníka proti opravnému usnesení (založenému bez dalšího odůvodnění na argumentu, že jde o usnesení zmatečné) Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. dubna 2016, č. j. KSPH 66 INS 1293/2014, 2 VSPH 751/2015-P168-11, opravné usnesení zrušil.
[9] Z ustanovení § 164 o. s. ř. je zřejmé, že opravným usnesením lze opravit jen zjevné nesprávnosti, k nimž došlo při vyhlášení (vydání) rozhodnutí nebo v jeho vyhotovení, jako jsou písařské chyby, omyly v součtech, chyby způsobené selháním techniky, která byla použita, a jiné podobné nesprávnosti, které jsou zřejmé a snadno rozpoznatelné.
[10] Je nepřípustné, aby soud postupem podle ustanovení § 164 o. s. ř. měnil obsah rozhodnutí, např. proto, že si později uvědomil jeho nesprávnost.
[11] Jinak řečeno, nepodává-li se z obsahu spisu či z odůvodnění rozhodnutí rozpor mezi tím, co soud ve výroku vyjádřil, a tím, co vyjádřit chtěl, nejsou dány podmínky pro postup podle ustanovení § 164 o. s. ř.
[12] Z napadeného usnesení vyplývá, že jím insolvenční soud zjevně vybočil z mezí opravného usnesení. Neprovedl jím totiž opravu zřejmé písařské chyby či jiné obdobné nesprávnosti usnesení ze dne 27. ledna 2015, ale nepřípustně změnil věcný obsah výroku tohoto usnesení, když rozhodl zcela opačně [že se pohledávka věřitele č. 165 neodmítá (bod I. výroku) a jeho účast v řízení se neukončuje (bod II. výroku)]. Přitom nelze dovodit, že by znění výroku původního rozhodnutí neodpovídalo v důsledku početní, písařské chyby či jiné zjevné nesprávnosti závěru, který insolvenční soud učinil a který zamýšlel vyjádřit, neboť výrok zcela odpovídal jeho odůvodnění.
[13] Napadené usnesení je tedy rozhodnutím, pro jehož vydání nebyly splněny zákonem vyžadované podmínky, a které odvolací soud proto musel bez dalšího odklidit.
[14] Proti usnesení odvolacího soudu podal věřitel č. 165 dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že: „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
[15] Dovolatel uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[16] Dovolatel v dovolání nejprve rekapituluje události, jež předcházely vydání opravovaného usnesení, uváděje, že poté, co zaznamenal chybné rozhodnutí o odmítnutí přihlášky (usnesení insolvenčního soudu z 27. ledna 2015), kontaktoval obratem telefonicky asistenta soudce Mgr. P. M. (dále jen „P. M.“), který usnesení vydal. Ten jej uklidnil, že jde o nedopatření, a že celou věc vyřeší vydáním opravného usnesení, aniž by bylo třeba podávat odvolání. K žádosti o písemné vyjádření mu P. M. sdělil e-mailem ze dne 12. února 2015 (srov. kopii P 168-15):
„Vaše pohledávka není samozřejmě odmítnuta, ale pouze ve výši 3.154.431,06 Kč považována za nezajištěnou (část dílčí pohledávky č. 3 ve výši 1.123.477,25 Kč a v plném rozsahu dílčích pohledávek 4 a 5). Omlouvám se za nedorozumění.“
[17] Následně má dovolatel za to, že napadené rozhodnutí vychází z nesprávného posouzení otázky, zda byly splněny podmínky pro vydání opravného usnesení. Míní, že v dané věci šlo o opravu „zjevné neprávnosti“, a to v mezích ustanovení § 164 o. s. ř. Nesprávnost původního usnesení byla zřejmá už z toho, že insolvenční soud se v něm zcela a bez vysvětlení odchýlil od celého dosavadního průběhu posuzování pohledávky, a to včetně a zejména od zaprotokolovaného posouzení pohledávky dovolatele při přezkumném jednání, kdy insolvenční správkyně popřela pouze pořadí části jeho pohledávky, v žádném případě pravost. Dlužník ani žádná třetí osoba přitom vůči takovému posouzení neměl námitek.
[18] Podle dovolatele je třeba při posouzení otázky, zda v opravném usnesení šlo o zjevnou nesprávnost, vnímat specifičnost řízení i celý kontext, v němž došlo k vydání původního i opravného usnesení; potud dovolatel poukazuje na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2003, sp. zn. IV. ÚS 525/02, uveřejněném pod číslem 131/2003 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Vzhledem ke kontextu daného případu lze podle dovolatele říci, že bylo zjevné, že původní usnesení obsahuje zjevnou nesprávnost a že opravným usnesením je tato zjevná nesprávnost ve výrokové části původního usnesení zhojována. Opravné usnesení tedy nevybočilo z formálních mezí ustanovení § 164 o. s. ř.; k tomu dovolatel dále cituje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. června 2004, sp. zn. 29 Odo 310/2002 [jde o usnesení uveřejněné pod číslem 46/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 46/2005“)], tuto pasáž:
„(…) týká-li se oprava výroku rozhodnutí, lze odvolání proti opravnému usnesení odůvodnit zásadně jen tím, že nejsou splněny předpoklady pro jeho vydání, tedy, že zde není důvod k opravě, jelikož to, co je opravováno, není chybou v psaní, v počtech ani jinou zřejmou nesprávností“.
[19] Dovolatel dále usuzuje, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, když nebyl informován, že proti opravnému usnesení bylo podáno odvolání, neměl možnost se k věci vyjádřit a o odvolání se dozvěděl až v okamžiku, kdy mu bylo doručeno napadené rozhodnutí. Dovozuje, že mu nelze klást k tíži, že nepodal odvolání proti usnesení insolvenčního soudu z 26. ledna 2015, k čemuž opět poukazuje na skutečnosti shrnuté výše v odstavci [16] a dovolává se z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 525/02 též pasáže o důvěře v soudní rozhodování, uzavíraje, že i jemu vzniklo „legitimní očekávání založené na důvěře v to, že soud své řízení vždy vede tak, aby jeho výsledkem byla faktická vymahatelnost odůvodněného nároku“.
[20] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[21] Dovolání v dané věci je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení, zda dovolateli svědčilo „legitimní očekávání“, že bude vydáno opravné usnesení, jde o věc beze zbytku dovolacím soudem neřešenou.
[22] Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval nejprve tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
[23] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
[24] Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona a občanského soudního řádu:
§ 7 (insolvenčního zákona)
Použití občanského soudního řádu a zákona o zvláštních řízeních soudních
Nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu4) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.
§ 164 (o. s. ř.)
Předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům; jde-li o opravu výroku rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud opravné usnesení nenabude právní moci.
§ 167 (o. s. ř.)
(…)
(2) Není-li dále stanoveno jinak, užije se na usnesení přiměřeně ustanovení o rozsudku.
V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona a občanského soudního řádu již v době zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka (21. ledna 2014) a později nedoznala změn.
[25] Nejvyšší soud úvodem podotýká, že při absenci jiné úpravy v insolvenčním zákoně se ustanovení § 164 a § 167 odst. 2 o. s. ř. aplikují v insolvenčním řízení (v jehož rámci vydal insolvenční soud opravné usnesení v této věci) přiměřeně, když takový postup není ani v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení (§ 7 insolvenčního zákona).
[26] Judikatura obecných soudů je co do výkladu ustanovení § 164 o. s. ř. ustálena v následujících závěrech:
[27] Podmínkou opravy rozsudku jsou pochybení zcela zřejmá, k nimž došlo zjevným a okamžitým selháním buď v duševní, nebo mechanické činnosti osoby, za jejíž účasti došlo k vyhlášení nebo vyhotovení rozsudku, a jež jsou pro každého snadno poznatelná. Nemusí jít jen o chyby v psaní a počtech, ale i o chyby obdobného původu, jejichž zřejmost vyplývá zejména z porovnání výroku rozsudku s jeho odůvodněním, případně i z jiných souvislostí [rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu z 27. září 1968, 2 Cz 57/68, uveřejněné pod číslem 37/1969 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR (dále jen „R 37/1969“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2000, sp. zn. 20 Cdo 879/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 8, ročník 2000, pod číslem 89].
[28] Opravou (rozuměj dle § 164 o. s. ř.) lze napravit také všechny zřejmé nesprávnosti, které představují rozpor mezi zněním rozhodnutí, jak bylo vyhlášeno, a jeho písemným vyhotovením. Nelze však provést opravu výroku rozhodnutí tak, že by došlo k jeho změně; opravou nemůže být kupř. měněn výrok, v němž v důsledku pochybení nedošlo k rozhodnutí o celém předmětu řízení, ani výrok, u něhož není v důsledku jeho nejasnosti a neurčitosti jisto, jak byl míněn (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 879/98).
[29] Je vyloučeno, aby v rámci opravného rozhodnutí byly napravovány nedostatky skutkových zjištění [rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 29. února 1984, sp. zn. 4 Cz 1/84, uveřejněný pod číslem 32/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 32/1985“), usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 879/98].
[30] Týká-li se oprava výroku rozhodnutí, má být opravným usnesením ve smyslu § 164 věty druhé o. s. ř. zhojena pouze ta část výroku opravovaného rozhodnutí, která je postižena chybou v psaní, v počtech nebo jinou zřejmou nesprávností. V případech chyb v psaní by z výroku opravného usnesení mělo být zřejmé, která ze zkomolených, zaměněných nebo vynechaných částí textu se jím opravuje. Smyslu zákona odporuje, jestliže soud pro chybu v psaní, která se týká jen části výroku opravovaného rozhodnutí, ve výroku opravného usnesení uvede celý opravovaný výrok rozhodnutí, aniž by bylo zřejmé, čeho se oprava týká [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 700/2001, uveřejněné pod číslem 49/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 49/2003“).
[31] Týká-li se oprava výroku rozhodnutí, lze odvolání proti opravnému usnesení odůvodnit zásadně jen tím, že nejsou splněny předpoklady pro jeho vydání, tedy, že zde není důvod k opravě, jelikož to, co je opravováno, není chybou v psaní, v počtech ani jinou zřejmou nesprávností (R 49/2003, R 46/2005).
[32] Začíná-li v důsledku vydání opravného usnesení znovu běžet lhůta k podání odvolání proti opravenému rozhodnutí nebo jeho opravené části, musejí být účastníci řízení též znovu poučeni o možnosti podat v příslušné lhůtě proti opravenému (výroku) rozhodnutí odvolání. Jestliže se tak nestane, je poučení o odvolání obsažené v opravném usnesení neúplné a tudíž i nesprávné (R 49/2003).
[33] Byla-li v důsledku omylu soudu při aplikaci práva přiznána ustanovenému zástupci vyšší odměna, než mu podle právních předpisů o odměně advokátů náleží, nelze toto pochybení napravit vydáním opravného usnesení, a to ani s poukazem na to, že zde není subjekt oprávněný podat ve prospěch státu opravný prostředek proti usnesení o přiznání odměny (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2016, sp. zn. 25 Cdo 3908/2016, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 2, ročník 2018, pod číslem 18).
[34] V takto ustaveném judikatorním rámci lze pro poměry dané věci uzavřít, že ani Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že obsah usnesení ze dne 27. ledna 2015 (záhlaví, výrok i odůvodnění) nezakládá (nezakládal) žádný důvod k jeho opravě (výroky usnesení plně odpovídaly jeho odůvodnění), natož k opravě způsobem uskutečněným opravným usnesením. To, že usnesení ze dne 27. ledna 2015 bylo věcně nesprávné (jak uvádí dovolatel a jak obsahem opravného usnesení potvrzuje insolvenční soud), jelikož skutková zjištění insolvenčního soudu o okolnostech popření pohledávky (pohledávek) věřitele č. 165 při přezkumném jednání, jež se konalo 26. května 2014, odporovala tomu, jak byla pohledávka ve skutečnosti popřena, mohlo a mělo být důvodem k podání opravného prostředku (odvolání) proti němu.
[35] Účastníkům občanského soudního řízení se poskytují opravné prostředky, které umožňují změnu nebo zrušení nesprávných a nespravedlivých rozhodnutí soudů vydaných v nižší instanci právě se záměrem dosáhnout toho, že rozhodnutí vydaná v občanském soudním řízení (jehož zvláštním druhem je rovněž řízení insolvenční) mají být v souladu s právními předpisy a že musí zajišťovat spravedlivou ochranu práv a oprávněných zájmů účastníků řízení; srov. v literatuře např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009 (dále jen „Komentář“), str. 1582. Náprava vnitřně konzistentního (co do obsahu výroku a odůvodnění souladného) leč nesprávného a nespravedlivého rozhodnutí soudu nižší instance se neděje (nemá dít) prostřednictvím „opravného usnesení“ vydaného ve smyslu § 164 o. s. ř., nýbrž (dovoluje-li to zákon) právě prostřednictvím systému opravných prostředků.
[36] To, že v daném případě nebyl důvod opravovat usnesení ze dne 27. ledna 2015 postupem podle § 164 o. s. ř. (v situaci, kdy oba výroky předmětného usnesení beze zbytku vycházely z odůvodnění usnesení), potvrzuje jak judikatura vymezující, kdy je důvod k opravě rozhodnutí (R 37/1969, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 879/98, R 49/2003), tak judikatura vymezující, co není důvodem k provedení opravy dle § 164 o. s. ř. (R 32/1985, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 879/98, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3908/2016).
[37] Nehledě k věcné (ne)správnosti usnesení ze dne 27. ledna 2015 byl postup insolvenčního soudu, jenž vyústil ve vydání opravného usnesení, zjevným a hrubým vybočením z mezí úpravy obsažené v § 164 o. s. ř. Argumentace nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 525/02 v daných souvislostech přiléhavá není; ten se týkal identifikace věci pro účely prosazení soudního rozhodnutí ve vztahu k údajům zapisovaným do katastru nemovitostí. Pasáž tohoto nálezu o důvěře v soudní rozhodování pak v žádném případě nelze interpretovat tak, že věcně nesprávná rozhodnutí mají být „opravována“ postupem podle § 164 o. s. ř. a nikoli soudem vyšší instance na základě podaného opravného prostředku (zde odvolání). Ostatně, právě tuto pasáž doprovodil Ústavní soud úvahou, že z ustanovení § 164 o. s. ř. nelze dovodit (pro onu věc), že by opravné usnesení bylo vykročením (excesem) z formálních mezí tohoto ustanovení. V dané věci o zjevný a hrubý exces naopak šlo.
[38] Zbývá vypořádat se s dovolatelem tvrzenými vadami řízení a to nejprve s tím, zda dovolateli mohlo ve vztahu k výsledku řízení o odvolání dlužníka proti opravnému usnesení svědčit „legitimní očekávání“, že opravné usnesení zůstane zachováno (že je odvolací soud potvrdí), vzhledem k ujištění, jehož se mu dostalo od P. M. o způsobu nápravy („opravy“) usnesení z 27. ledna 2015 bez opravného prostředku (bez odvolání).
[39] K tomu budiž řečeno, že v řízení před soudem se střetávají zájmy více osob (účastníků), a to samozřejmě nejen v řízení sporném, ale i při projednávání dalších právních věcí (srov. opět i Komentář, str. 1581). Ujištění P. M. (jakkoli nezákonné) mohlo dovolatele utvrdit v tom, že opravné usnesení bude vydáno (což se i stalo), leč v žádném případě mu nemohlo poskytnout žádnou garanci v tom smyslu, že proti opravnému usnesení nebude podáno odvolání (což i se stalo). „Legitimní očekávání“ dovolatele, že opravné usnesení zůstane zachováno, ačkoli nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání, dozajista nemůže překonat legitimní očekávání ostatních účastníků insolvenčního řízení, včetně dlužníka, že odvolací soud se bude na základě podaného odvolání zabývat předpoklady pro vydání opravného usnesení v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolatel na základě ujištění vzešlého z jeho komunikace s P. M. „vyměnil“ možnost podat odvolání proti usnesení ze dne 27. ledna 2015 za příslib vydání opravného usnesení, ač mohl a měl vědět či očekávat (a to i s přihlédnutím k tomu, že jde o osobu práva znalou), že opravné usnesení samo může být předmětem odvolání (srov. opět R 49/2003), a to dokonce i tehdy, když zákon proti opravovanému rozhodnutí odvolání nepřipouští; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2001, sp. zn. 26 Cdo 503/2001, uveřejněné pod číslem 5/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dovolání tak ani potud není opodstatněné. Má-li dovolatel za to, že v pozici, do které se dostal zrušením opravného usnesení odvolacím soudem, se neocitl v důsledků zanedbání vlastní běžné opatrnosti [tím, že nepostupoval v souladu s obecným právním principem „vigilantibus iura skripta sunt“ (bdělým náležejí práva)], nýbrž v důsledku ujištění, jehož se mu dostalo od insolvenčního soudu, je na něm, aby zvážil možnost domáhat se vůči státu náhrady škody tím způsobené; zvrátit důsledky vyvolané tím, že nepodal odvolání proti usnesení ze dne 27. ledna 2015 a že se spolehl na opravné usnesení, jež vydáno býti nemělo, však již nemůže (žádné legitimní očekávání, jež by mohlo překonat nezákonnost opravného usnesení, neměl).
[40] Námitka dovolatele, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, když nebyl informován, že proti opravnému usnesení bylo podáno odvolání, neměl možnost se k věci vyjádřit a o odvolání se dozvěděl až v okamžiku, kdy mu bylo doručeno napadené rozhodnutí, pak nemá oporu ve spisu. Pro zhodnocení této námitky jsou rozhodná následující ustanovení občanského soudního řádu a insolvenčního zákona:
§ 210 (o. s. ř.)
(1) Nejde-li o případy uvedené v § 208 nebo v § 209, doručí předseda senátu odvolání, které směřuje proti rozsudku nebo proti usnesení ve věci samé, ostatním účastníkům. Odvolání proti usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, doručí předseda senátu těm účastníkům, jejichž práv a povinností se týká, je-li to s ohledem na okolnosti případu či povahu věci vhodné a účelné.
(…)
Doručování
§ 71 (insolvenčního zákona)
(1) Soudní rozhodnutí, předvolání, vyrozumění nebo jiná písemnost insolvenčního soudu nebo účastníků se v insolvenčním řízení doručují pouze zveřejněním písemnosti v insolvenčním rejstříku (dále jen „doručení vyhláškou“), ledaže zákon stanoví pro určité případy nebo pro určité osoby i zvláštní způsob doručení.
(2) Při doručení vyhláškou se písemnost považuje za doručenou dnem, popřípadě okamžikem jejího zveřejnění v insolvenčním rejstříku; okamžikem zveřejnění písemnosti v insolvenčním rejstříku se rozumí den, hodina a minuta zveřejnění.
(…)
§ 74 (insolvenčního zákona)
(1) Zveřejnění písemnosti v insolvenčním rejstříku je dokladem o doručení i při zvláštním způsobu doručení této písemnosti.
(2) Je-li s doručením písemnosti, pro kterou zákon stanoví zvláštní způsob doručení, spojen začátek běhu lhůty k podání opravného prostředku nebo k jinému procesnímu úkonu, začíná lhůta běžet ode dne, kdy byla písemnost doručena adresátu zvláštním způsobem. O tom musí být adresát poučen.
§ 75 (insolvenčního zákona)
(1) O zvláštní způsob doručení jde tehdy, jestliže zákon ukládá, aby písemnost byla doručena zvlášť nebo do vlastních rukou adresáta.
(2) Nestanoví-li tento zákon jinak, doručuje se písemnost v insolvenčním řízení zvlášť dlužníku, insolvenčnímu správci, státnímu zastupitelství, které vstoupilo do insolvenčního řízení, a věřitelskému výboru. Soudní rozhodnutí se doručuje zvlášť také osobám, o jejichž podání insolvenční soud rozhoduje, a osobám, které mají v insolvenčním řízení něco osobně vykonat. Písemnosti, o nichž tak stanoví zvláštní právní předpis, se doručují zvlášť také orgánu, který vede obchodní nebo jiný rejstřík, v němž je dlužník zapsán.
(3) Vedle doručení vyhláškou mohou být v určitých případech zvlášť doručeny i písemnosti, o kterých tak stanoví předseda senátu. Tento postup insolvenčního soudu však nesmí být v rozporu s principem rovnosti účastníků insolvenčního řízení.
V této podobě, pro věc rozhodné, platila tato ustanovení občanského soudního řádu a insolvenčního zákona opět již v době zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka (21. ledna 2014) a později nedoznala změn.
[41] Odvolání dlužníka proti opravnému usnesení (P168-5), bylo odvoláním proti usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé a které měl předseda senátu (samosoudce) povinnost doručit těm účastníkům, jejichž práv a povinností se týká, bylo-li to s ohledem na okolnosti případu či povahu věci vhodné a účelné; srov. ustanovení § 210 odst. 1 věty druhé o. s. ř., přiměřeně aplikovatelné (§ 7 insolvenčního zákona) i pro insolvenční řízení.
[42] Na otázku, jak se v insolvenčním řízení doručuje odvolání proti usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé (jsou-li pro takový postup splněny podmínky předjímané ustanovením § 210 odst. 1 věty druhé o. s. ř.), odpovídají ustanovení § 71, § 74 a § 75 insolvenčního zákona. Taková písemnost se ve smyslu ustanovení § 71 odst. 1 insolvenčního zákona doručuje „vyhláškou“, tedy zveřejněním písemnosti v insolvenčním rejstříku, nestanoví-li zákon pro určité případy nebo pro určité osoby i „zvláštní způsob doručení“ (§ 71 odst. 1 insolvenčního zákona). O „zvláštní způsob doručení“ pak jde tehdy, jestliže zákon ukládá, aby písemnost byla doručena „zvlášť“ nebo „do vlastních rukou adresáta“ (§ 75 odst. 1 insolvenčního zákona). Dlužníkovo odvolání proti opravnému usnesení bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 2. března 2015 v 12.30 hodin (P168-5). Tímto okamžikem se odvolání považuje za doručené dovolateli (srov. § 71 odst. 2 insolvenčního zákona), jelikož ten nepatří mezi osoby, jimž se taková písemnost doručuje zvlášť podle ustanovení § 75 odst. 2 věty první insolvenčního zákona a povinnost doručit dovolateli takové odvolání „zvlášť“ nebo „do vlastních rukou“ neukládají soudu ani jiná ustanovení insolvenčního zákona nebo přiměřeně aplikovatelná ustanovení občanského soudního řádu. Závěr, že odvolání dlužníka bylo dovolateli řádně doručeno, platí tím více, že podle ustanovení § 74 odst. 1 insolvenčního zákona je zveřejnění písemnosti v insolvenčním rejstříku dokladem o doručení i při zvláštním způsobu doručení této písemnosti.
[43] Pro úplnost budiž dodáno, že ve vydání napadeného usnesení nebránila odvolacímu soudu ani argumentační chudost dlužníkova odvolání, když nešlo o odvolání proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, takže odvolací soud nebyl vázán odvolacími důvody a byl povinen přezkoumat opravné usnesení, i kdyby odvolání neobsahovalo žádné odvolací důvody; srov. § 205 odst. 2, § 212a odst. 2 o. s. ř. a opět i Komentář, str. 1703.
[45] Jelikož vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se nepodávají ani ze spisu, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli, dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-