// Profipravo.cz / Rozhodnutí 01.11.2017
Zamítnutí důkazních návrhů k dokazování negativních skutečností
I. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní, přičemž soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví – vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Absence řádného odůvodnění rozhodnutí tak zakládá kromě jeho nepřezkoumatelnosti zpravidla i protiústavnost.
II. Důkazní návrhy není možné zamítnout z toho důvodu, že by snad bylo vyloučeno prokázat neexistenci skutečnosti; současná civilistická doktrína připouští, že i negativní skutečnosti lze řádně dokazovat.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1479/2017, ze dne 26. 7. 2017
Dotčené předpisy: § 157 odst. 2 o. s. ř.
Kategorie: dokazování; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Prostějově („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 11. 2015, č. j. 14 C 408/2014-100, vyloučil k samostatnému řízení žalobu o zaplacení částky 58 550 Kč jako náhrady za užívání vozidla tovární značky Peugeot 307, za období od 19. 8. 2013 do 24. 11. 2015 (výrok I.). Výrokem II. uložil žalovanému povinnost vydat žalobkyni vozidlo označené ve výroku I. a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
V tomto řízení je spor o vlastnictví předmětného vozidla. Žalobkyně tvrdí, že žalovaný jí vozidlo daroval a nyní ho drží neoprávněně; žalovaný namítá, že vozidlo koupil pro sebe a jako vlastník má právo ho také držet.
Manželství žalobkyně a žalovaného bylo již dříve pravomocně rozvedeno; v září 2012, kdy žalovaný zakoupil předmětné vozidlo a daroval ho žalované, však účastníci opět žili v partnerském vztahu. Žalovaný vozidlo se zmocněním žalobkyně přihlásil do registru vozidel s tím, že jako vlastník vozidla byla uvedena žalobkyně; rovněž v pojistných smlouvách byla vždy jako pojistník uváděna žalobkyně. V přesně nezjištěnou dobu v srpnu 2013 žalovaný předmětné vozidlo žalobkyni odebral, přičemž přinejmenším od 19. 8. 2013 jí zcela znemožnil jeho užívání a na výzvy žalobkyně k jeho vydání nereagoval.
Soud prvního stupně věc posoudil na základě § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. z.“), podle § 1040 odst. 1 o. z., a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, neboť bylo prokázáno, že vlastnicí vozidla je žalobkyně a žalovaný má věc u sebe bez právního důvodu.
V průběhu řízení navrhl žalovaný provedení důkazů výslechem svědků a soud jednání odročil za účelem provedení dalšího dokazování (č. l. 86) a později navrhl výslech dalších svědků (č. l. 92); celkem navrhl slyšení 6 svědků. S těmito důkazními návrhy se soud prvního stupně vypořádal tak, že uvedl: „Návrhy účastníků na další dokazování se zamítají“ (č. l. 95v); v rozsudku se o nich již nezmínil.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný odvolání, ve kterém mimo jiné namítal, že soud neprovedl jím navrhované důkazy; v dalším podání navrhl, aby tyto svědky vyslechl odvolací soud (č. l. 124). Odvolací soud pak při jednání vyhlásil usnesení, že další dokazování nebude prováděno (č. l. 134).
Krajský soud v Brně (také „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 9. 2016, č. j. 17 Co 49/2016-137, rozsudek soud prvního stupně v napadených výrocích II. a III. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s právním hodnocením věci. Zdůraznil, že z provedených důkazů – zejména svědeckých výpovědí, technického průkazu a pojistných smluv – jednoznačně vyplývá úmysl žalovaného darovat vozidlo žalobkyni. K odvolací námitce týkající se neprovedení navržených důkazů se nevyjádřil a ani v odůvodnění rozsudku neuvedl, proč důkaznímu návrhu žalovaného nevyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). Tvrdí, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“ Důvodem podání dovolání je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Předně namítá, že soudy obou stupňů pochybily, když neprovedly dovolatelem navržené důkazy, resp. rozhodnutí o zamítnutí návrhu na jejich provedení řádně neodůvodnily. Navíc tím, že navržené důkazy (svědecké výpovědi) odvolací soud hodnotil jako nevěrohodné, aniž by je nejdříve provedl, odchýlil se od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000, uveřejněného pod číslem 40/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek („Rc 40/2003“). Nesprávnost napadeného rozhodnutí spatřuje také v – údajném - závěru, podle kterého bylo povinností žalovaného prokázat, že vozidlo žalobkyni nedaroval.
Žalobkyně ve vyjádření uvedla, že z napadeného rozhodnutí nevyplývá závěr, podle kterého žalovaný byl povinen prokázat, že k darování nedošlo. Co se týká věrohodnosti vyslechnutých svědků, odvolací soud se jí podrobně zabýval, zcela v souladu s judikaturou. Ani námitku neprovedení důkazních prostředků nepovažuje za důvodnou, neboť navržené důkazy byly nadbytečné a nemohly nijak ovlivnit rozhodnutí ve věci samé. Navrhuje dovolání odmítnout, popřípadě zamítnout.
Po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1 a § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Ačkoli dovolatel uvádí – nepřípustně (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2013, a řadu dalších rozhodnutí) všechny důvody přípustnosti uvedené v § 237 o. s. ř., z obsahu dovolání lze dovodit, že jediný uplatněný důvod přípustnosti dovolání ve skutečnosti spočívá v tvrzení, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně dokazování. Tato skutečnost zakládá přípustnost dovolání.
Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. „není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním“.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní, přičemž soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví – „vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny základních práv a svobod, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995, obdobně např. nálezy sp. zn. III. ÚS 95/97 ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. I. ÚS 549/2000 ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. II. ÚS 663/2000 ze dne 10. 4. 2001, nebo nález sp. zn. IV. ÚS 67/2000 ze dne 20. 5. 2001). Absence řádného odůvodnění rozhodnutí tak zakládá kromě jeho nepřezkoumatelnosti zpravidla i protiústavnost. Nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí a svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, která není v souladu se zásadou právního státu“ (srovnej např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1324/14 ze dne 21. 8. 2009 nebo nález sp. zn. I. ÚS 1599/13 ze dne 7. 4. 2015). Tytéž závěry vyplývají také např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012, nebo z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2701/2016.
Z obsahu protokolů o jednání i z obsahu napadeného rozhodnutí je přitom zřejmé, že v nyní projednávané věci odvolací soud zamítnutí důkazních návrhů žádným způsobem neodůvodnil. Pokud však dovolatel navrhl výslech svědků (jak plyne z č. l. 86 a č. l. 124 spisu) a soud tyto důkazní návrhy zamítl, aniž by vyložil, z jakých důvodů tak učinil, postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího i Ústavního soudu. K tomu se s ohledem na poznámku odvolacího soudu na str. 5 jeho rozsudku poznamenává, že důkazní návrhy dovolatele není možné zamítnout z toho důvodu, že by snad bylo vyloučeno prokázat neexistenci skutečnosti (že k darování nedošlo); současná civilistická doktrína totiž připouští, že i negativní skutečnosti lze řádně dokazovat (k tomu blíže viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010, a literaturu tam uvedenou). Pokud jde o věrohodnost důkazních prostředků, ustálená judikatura dovolacího soudu vychází z toho, že „důvodem k tomu, aby soud odmítl provést navržený důkaz, nemůže být jeho nevěrohodnost. Závěr o věrohodnosti důkazu je již součástí jeho hodnocení ve smyslu § 132 o. s. ř., přičemž nelze hodnotit důkaz, který soud neprovedl“ (viz Rc 40/2003). Protože však v nyní projednané věci nejsou zřejmé důvody rozhodnutí o zamítnutí důkazních návrhů, nelze tvrzení dovolatele o tom, že soudy považovaly navržené svědky za nevěrohodné, přisvědčit.
Ani dovolací námitka, podle které odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s tím odůvodněním, že dovolatel neprokázal neexistenci darovací smlouvy, není důvodná; naopak z napadeného rozsudku je zřetelné, že důvodem rozhodnutí bylo skutkové zjištění, podle kterého žalobkyně prokázala vlastnické právo k vozidlu.
Z uvedeného je patrné, že odvolací soud se napadeným rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit. Protože důvody, pro které dovolací soud ruší napadené rozhodnutí, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil v rozsahu uvedeném ve výroku i toto rozhodnutí a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-