// Profipravo.cz / Rozhodnutí 27.10.2017
ÚS: Odůvodnění rozhodnutí o svěření nezletilých do péče rodičů
Ústavnímu soudu nenáleží předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, ani hodnotit obecnými soudy provedené důkazy. Jeho přezkum se soustředí zejména na posouzení otázek, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna. Pokud proto odvolací soud na základě shodného skutkového stavu přistoupil ke změně právního názoru vyjádřeného v rozhodnutí obvodního soudu a tedy odlišně vymezil úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, je jeho povinností své právní závěry důkladně odůvodnit. Pouhá citace závěrů z judikatury Ústavního soudu, bez jejich zasazení do kontextu okolností projednávaného případu, za splnění této povinnosti považovat nelze.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1654/17, ze dne 5. 9. 2017
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I. Podstatný obsah ústavní stížnosti
1. Stěžovatel se ústavní stížností splňující všechny podmínky řízení (viz zejm. § 72 odst. 3, § 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku městského soudu, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho základních práv, zaručených v čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných poměrů k nezl. E. a nezl. M., jejichž rodiči jsou stěžovatel a vedlejší účastnice řízení.
3. Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv v níže rekapitulovaném postupu městského soudu, který své rozhodnutí o změně (zúžení) úpravy jeho styku s nezletilými dětmi "svévolným" a "zcela nedostatečným" způsobem odůvodnil, přičemž se jím přijatá úprava (oproti rozsudku prvostupňového soudu) nachází i mimo rozsah úpravy, vymezený v původním návrhu vedlejší účastnice řízení. K takovému závěru nebyl dán žádný důvod a nenachází ani oporu v provedených důkazech. Městský soud tak "bez dokazování a proti vůli účastníků řízení mění rozsah péče rodičů o děti." Stěžovatel dále namítá, že městský soud v rámci dokazování nerespektoval právo nezl. E. nevyjadřovat se v daném sporu, tj. nevyslovit svůj názor (přání) ohledně uspořádání svých výchovných poměrů, a svým postupem naopak na ni vyvíjel tlak, aby se vyjádřila. V této souvislosti rovněž poukazuje na "nerovný" přístup městského soudu k provádění navržených důkazů a při jejich hodnocení, když postupoval účelově jednostranně, v jeho neprospěch a naopak preferoval stanovisko vedlejší účastnice řízení. V neposlední řadě stěžovatel namítá, že městský soud nijak nerozhodl o navržené úpravě výchovných poměrů - styku stěžovatele s nezletilými dětmi v období prázdnin - což sice neučinil ani prvostupňový soud, nicméně ten stanovil střídavou péči nezletilých dětí, jež mohla probíhat i o prázdninách, což však městský soud následně ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil.
II. Vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení
4. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Městský soud v Praze i vedlejší účastníce řízení.
5. Městský soud zdůrazňuje, že k předmětnému opatrovnickému řízení přistoupil s plnou odpovědností tak, aby průběhem řízení a samotným rozhodnutím netraumatizoval nezletilé děti, přičemž nesouhlasí s námitkami stěžovatele ohledně porušení jeho práva na spravedlivý proces, byť "lze napadenému rozsudku možná vytknout stručnost." S ohledem na skutkové okolnosti daného případu, kdy rodiče nejsou schopni vzájemné dohody o úpravě výchovných poměrů svých dětí, městský soud jednoznačně odmítá nesouhlasnou polemiku stěžovatele se způsobem, jakým o úpravě jeho styku s nezletilými rozhodl. Stejně tak vylučuje stěžovatelem tvrzenou jednostrannost rozhodování, resp. svévolné vynucování si stanoviska nezl. E. ze strany soudu, kterou nechtěl traumatizovat výslechem před soudem, a proto její stanovisko zjišťoval prostřednictvím pohovoru u orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD). Soud rovněž odmítá námitku, že nerozhodl o úpravě styku v období prázdnin, neboť tak nerozhodl ani prvostupňový soud, a proto městský soud, jenž rozsudek prvostupňového soudu přezkoumával, k takovému rozhodnutí neměl procesní prostor. Městský soud se konečně kriticky vyjádřil k rétorice a některým výrazům, použitým v ústavní stížnosti, jež téměř nabývají charakteru tvrzení předkládaných v kárných řízeních proti soudcům.
6. Vedlejší účastnice řízení ve svém vyjádření předně uvádí, že ústavní stížnost, kterou by měl Ústavní soud dle jejího názoru odmítnout, představuje účelový prostředek, prostřednictvím něhož se stěžovatel snaží oddálit dosud neukončené řízení o stanovení vyživovací povinnosti a vytvořit si tak časový prostor pro odklon svých finančních prostředků a tedy zastřít svou skutečnou majetkovou situaci. V navazující argumentaci pak vedlejší účastnice řízení obsáhle, v kontextu skutkových okolností projednávané věci, rozporuje jednotlivá tvrzení stěžovatele, jež považuje za "účelová", "zcestná" či "lživá".
7. Ústavní soud k případné replice zasílal stěžovateli pouze vyjádření městského soudu, neboť vyjádření vedlejší účastnice řízení obsahovalo toliko argumentaci a tvrzení, jež byly bezvýjimečně předestřeny již v předchozím řízení před obecnými soudy, a proto je Ústavní soud z důvodu hospodárnosti řízení stěžovateli nezasílal k replice.
8. Ve své replice k vyjádření městského soudu stěžovatel uvádí, že městským soudem zvolený postup zjišťování stanoviska nezl. E. prostřednictvím pohovoru u OSPOD rovněž představuje ono vynucování si stanoviska nezletilé, která opakovaně dávala najevo neochotu se k této záležitosti vyjadřovat. Opětovně pak městskému soudu vytýká "autoritativní zásah" do záležitosti, o níž mezi rodiči nebylo sporu, tj. předávání dětí v pondělí ráno, nikoliv v neděli večer, což oba rodiče žádali změnit, přičemž městský soud tento svůj závěr nijak neodůvodnil. V závěru pak stěžovatel rozporuje některá tvrzení městského soudu, jež vnímá jako "výtku, že vůbec byla podána ústavní stížnost".
III. Podstatný obsah spisu
9. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 50 P 267/2014 Ústavní soud zjistil následující skutečnosti.
10. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 30. 6. 2016, č. j. 50 P 267/2014-366, rozhodl o úpravě výchovných poměrů nezletilých dětí tak, že se svěřují do střídavé péče rodičů, kdy v péči vedlejší účastnice řízení budou každý sudý týden v roce a v péči stěžovatele budou každý lichý týden v roce s výjimkou hlavních školních prázdnin (výrok I.). Současně určil, že rodiče si děti budou předávat vždy v neděli bezprostředně předcházející příslušnému týdnu v 18.00 hodin (výrok II.). Dále pak rozhodl o vyživovací povinnosti obou rodičů a také o nákladech řízení (výroky III. až VII.). Obvodní soud po provedeném dokazování (mj. znalecký posudek vypracovaný PhDr. Evou Hofírkovou, výslech nezletilých dětí) dospěl k závěru, že jsou dány podmínky pro stanovení střídavé péče, která je v zájmu nezletilých děti a která fakticky od rozchodu rodičů dosud v podstatě, i když v nerovnoměrné podobě, probíhala, přestože tento způsob úpravy vedlejší účastnice řízení a ve svém stanovisku i znalkyně odmítaly. Obvodní soud byl nicméně toho názoru, že nezletilé děti mají velmi silný citový vztah k oběma rodičům a jimi vyjádřená preference matky je "pochopitelnou s ohledem na nízký věk nezl. M.", resp. projevem "momentální naštvanosti" nezl. E., která přestala být pro stěžovatele tou nejdůležitější a hlavní osobou v jeho životě a která dává stěžovateli za vinu rozchod rodičů, a proto odmítala delší pobyt u stěžovatele a kontakt s jeho novou přítelkyní. Tato skutečnost ovšem dle obvodního soudu "neznamená, že by měl být stěžovatel krácen na svých právech", nicméně současně zdůraznil, že je primárně na rodičích a na jejich schopnosti vzájemné dohody v případě měnících se postojů nezletilých dětí přizpůsobit jejich výchovné poměry s ohledem na jejich nejlepší zájem.
11. Proti uvedenému rozsudku obvodního soudu podala vedlejší účastnice řízení odvolání, v němž nesouhlasila se stanovením střídavé péče nezletilých dětí, když ji zejména nezl. E. odmítá, přičemž poukázala na shodné stanovisko znaleckého posudku.
12. Městský soud v Praze o podaném odvolání rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že je shledal zčásti důvodným, a proto podle ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") rozsudek obvodního soudu ve vztahu k úpravě výchovných poměrů nezletilých dětí (tj. ve výrocích I. a II. rozsudku) změnil, a to tím způsobem, že nezletilé děti se svěřují do střídavé výchovy rodičů s tím, že v péči stěžovatele budou od každé liché středy, kdy je převezme ve školním zařízení (pokud to nebude možné, pak v 16:00 hod. v místě bydliště nezletilých u matky) do liché neděle 18:00 hod. s tím, že nezletilé stěžovatel předá v místě bydliště nezletilých u matky. Ve zbylé části městský soud shledal napadený rozsudek obvodního soudu jako věcně správný (§ 219 o. s. ř.).
13. Městský soud vycházel ze skutkového stavu, zjištěného obvodním soudem, a ztotožnil se s jeho závěrem ohledně naplnění podmínek stanovení střídavé péče (vyjádřených v judikatuře Ústavního soudu), nicméně neztotožnil se s konkrétním způsobem stanovení jejích parametrů ze strany obvodního soudu. Městský soud vzal za prokázané, že oba rodiče jsou stejně způsobilí o nezletilé děti řádně pečovat, "jejich vztah je však konfliktní a stále u nich přetrvávají komunikační obtíže." Navíc přihlédl ke skutečnosti, že ani znalkyně rovnoměrnou střídavou péči nedoporučila. Městský soud proto dospěl k závěru, že "s ohledem na zájmy nezletilých dětí (které se navíc obě vyjádřily tak, že by raději byly delší dobu u matky) a skutečnost, že nerovnoměrná střídavá péče fakticky kopíruje dosavadní široký styk nezletilých dětí se (stěžovatelem) (prakticky se tak pro ně nic nezmění), jejich svěření do nerovnoměrné střídavé péče je v tomto případě na místě a je bezpochyby v jejich zájmu." Současně městský soud odmítl jakékoliv návrhy na stanovení rozdílné úpravy výchovných poměrů u nezletilých dětí, a to zejména s ohledem na silnou citovou fixaci nezl. M. ke své sestře.
IV. Vlastní hodnocení Ústavního soudu
14. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry rozsudku městského soudu, vydaného v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem, konkrétně se změnou parametrů obvodním soudem původně stanovené symetrické střídavé výchovy, kdy městský soud rozhodl o jejím zúžení, a to i nad rámec požadovaný vedlejší účastnicí řízení, aniž by však svůj právní závěr dostatečným a předvídatelným způsobem odůvodnil.
15. Jak již Ústavní soud v minulosti judikoval ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, jeho úkolem je především posoudit, zda svými rozhodnutími obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že na základě čl. 32 odst. 6 a čl. 41 odst. 1 Listiny je právě příslušnou zákonnou úpravou ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz].
16. Primárním úkolem Ústavního soudu v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je pak především posoudit, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro rozhodování o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v těchto řízeních vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
17. Ústavnímu soudu v žádném případě nenáleží předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, ani v řízení o ústavní stížnosti hodnotit obecnými soudy provedené důkazy. Jeho přezkum se soustředí zejména na posouzení otázek, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, nýbrž na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu řádně a dostatečně odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2943/14 ze dne 16. 6. 2015 (N 110/77 SbNU 607)].
18. Důraz na dodržování požadavku řádného odůvodnění rozhodnutí, který je jedním za základních atributů spravedlivého procesu a jehož dodržování má zaručit transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a vyloučit nepřezkoumatelnost či dokonce libovůli v soudním rozhodování [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213); sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.) či sp. zn. III. ÚS 405/03 ze dne 23. 2. 2006 (N 45/40 SbNU 373)], je tudíž s ohledem na výše zdůrazněnou povinnost obecných soudů v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte a tedy vzít v potaz zmíněná ústavněprávní kritéria nepochybně zesílen.
19. Prizmatem výše uvedených ústavněprávních kritérií Ústavní soud přezkoumal rovněž ústavní stížností napadené rozhodnutí městského soudu, přičemž dospěl k závěru, že městský soud je při svém rozhodování dostatečně nezohlednil, a proto jeho rozhodnutí nelze považovat za ústavně konformní.
20. Aniž by proto Ústavní soud jakkoliv předjímal a hodnotil, jaká konkrétní podoba úpravy výchovných poměrů nezl. M. a nezl. E. či jaké konkrétní parametry stanovené střídavé výchovy jsou v jejich nejlepším zájmu, je toho názoru, že za situace, kdy městský soud, coby soud odvolací, na základě shodného skutkového stavu přistoupil ke změně právního názoru vyjádřeného v rozhodnutí obvodního soudu a tedy odlišně vymezil úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, když změnil konkrétní parametry stanovené střídavé výchovy, bylo jeho povinností své právní závěry důkladněji odůvodnit a zejména v nich zohlednit výše uvedená ústavněprávní kritéria a okolnosti, což ovšem neučinil. Pouhou citaci závěrů z judikatury Ústavního soudu, bez jejich zasazení do kontextu okolností projednávaného případu, za splnění této povinnosti považovat nelze. Ostatně samotný městský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na stručnost odůvodnění napadeného rozsudku, když vlastním závěrům je věnován pouze jediný odstavec.
21. Ústavní soud je proto toho názoru, že městský soud uvedeným postupem nejen, že nerespektoval právo stěžovatele na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, ale v konečném důsledku nepřiměřeně zasáhl do základního práva stěžovatele na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života, zaručeného čl. 10 odst. 2 Listiny, neboť přistoupil ke změně způsobu (doby) předávání nezletilých dětí mezi oběma rodiči a tedy zúžil rozsah stanovené střídavé výchovy, a to i nad rámec požadavků obou rodičů, aniž by přitom tuto změnu jakýmkoliv způsobem odůvodnil.
V. Závěr
22. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) cit. zákona napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil. Úkolem městského soudu tak bude posoudit daný případ znovu, přičemž je vázán právním názorem Ústavního soudu v tom směru, že při rozhodování o úpravě výchovných poměrů nezletilých dětí bude povinen zohlednit výše uvedená ústavněprávní kritéria ve vztahu ke konkrétním okolnostem daného případu, na jejich základě opětovně hodnotit či případně znovu zjišťovat postoj zejména nezl. E. ke změně úpravy parametrů stanovené střídavé výchovy a následně o této otázce opětovně rozhodnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Autor: US