// Profipravo.cz / Rozhodnutí 31.03.2017
ÚS: Zásadní rozpor mezi výrokem a odůvodněním rozhodnutí
V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2750/16, ze dne 13. 3. 2017
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 17. srpna 2016, stěžovatelka podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 27 C 216/2008 se podává, že právní předchůdkyně žalobkyně Obaly Morava, a. s. (dále jen "vedlejší účastnice řízení"), se žalobou ze dne 6. září 2007 domáhala po žalované stěžovatelce zaplacení 9 011 956 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody vzniklé požárem průmyslové budovy postavené na pozemku parc. č. st. X, obec a katastrální území Otrokovice. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 20. ledna 2015 č. j. 27 C 216/2008-473 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení částku 1 238 201 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku), co do částky 7 773 755 Kč s příslušenstvím v tomto výroku konkretizovaným žalobu zamítl (bod II. výroku) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit státu částku 84 951 Kč (bod III. výroku). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod IV. výroku).
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba účastníci řízení odvolání. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. června 2015 č. j. 12 Co 102/2015-535 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ohledně částky 239 355 Kč s příslušenstvím potvrdil (bod I. výroku), v zamítavém výroku II. jej změnil tak, že uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení částku 7 773 755 Kč s příslušenstvím v tomto výroku blíže specifikovaným (bod II. výroku) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit státu částku 84 951 Kč (bod III. výroku). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (bod IV. výroku).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud podané dovolání usnesením ze dne 30. května 2016 č. j. 23 Cdo 511/2016-570 podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že dne 13. září 2003 došlo k pojistné události - požáru průmyslových objektů ve vlastnictví stěžovatelky. Požárem poškozené nemovitosti byly pojištěny na hodnotu věci nové a vedlejší účastnice řízení vyčíslila tyto náklady částkou 11 500 000 Kč. Stěžovatelka jí uhradila částku 3 596 799 Kč a rozdíl mezi výší nákladů na vybudování věci nové a pojistným plněním tak činil 7 903 201 Kč. K této částce pak vedlejší účastnice řízení připočetla náklady spojené s odstraněním stavební suti ve výši 1 108 755 Kč, takže celkem se po stěžovatelce domáhala zaplacení částky 9 011 956 Kč s příslušenstvím.
6. Rozdílnost vyčíslení škody stěžovatelkou a vedlejší účastnici řízení spočívalo v použité metodě výpočtu. Zatímco vedlejší účastnice řízení vycházela z vyčíslení provedeným položkovým rozpočtem, stěžovatelka vycházela z vyčíslení škody pomocí rozpočtových ukazatelů a pomocí metodiky cenového předpisu. Tento výpočet tzv. kubíkovou metodou vycházel především z obestavěného prostoru. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí vycházel z výpočtů nákladů spojených s pořízením věci nové metodou položkového rozpočtu, jako metody, která je přesnější.
7. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku dospěl k závěru, že škodu nebylo možno vyčíslit položkovým rozpočtem, neboť pro tento postup chyběla projektová dokumentace a dále, že cena vypočtená podle položkového rozpočtu je značně nepřesná, proto je třeba vycházet z výpočtu provedeného tzv. kubíkovou metodou. Ke změně napadeného rozhodnutí dospěl odvolací soud pouze na základě formálního zopakování dokazování pojistnou smlouvou spolu s jejími dodatky a doplňku č. 1 znaleckého posudku vypracovaného Ústavem soudního inženýrství VUT Brno. Žádné další důkazy týkající se výpočtu nákladů na pořízení nové věci odvolací soud neprovedl.
8. V dovolání podaném proti rozsudku odvolacího soudu stěžovatelka zdůraznila, že právě v důsledku nezopakování dokazování v jeho celku odvolací soud zaměnil výklad dvou pojmů: a) výpočet ceny podle rozpočtových ukazatelů a za b) výpočet ceny podle položkového rozpočtu. Závěry obsažené ve znaleckých posudcích a výpovědích znalců, které se týkaly nepřesnosti výpočtu ceny podle rozpočtových ukazatelů, odvolací soud vztáhl na výpočet ceny podle položkového rozpočtu. Ačkoli se jedná o pojmy lehce zaměnitelné, má toto pochybení fatální důsledky, protože propočty podle těchto metod se zásadně liší. V předmětné věci se jedná o rozdíl cca 7 mil. Kč.
9. Nejvyšší soud pak podané dovolání odmítl, když zcela přešel argumentaci stěžovatelky spočívající na tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť došlo k porušení ustanovení § 213 o. s. ř., podle kterého je odvolací soud vázán skutkovým stavem, tak jak jej zjistil soud prvního stupně, a pokud se hodlá od těchto zjištění odchýlit, musí zopakovat dokazování, které se těchto skutečností týká.
10. Stěžovatelka má za to, že z výslechu znalců slyšených při ústním jednání dne 26. listopadu 2013, jakož i odborné literatury, např. Teorie oceňování nemovitostí, autor prof. Ing. Albert Bradáč, Dr.Sc., s kolektivem, jednoznačně vyplývá, že výpočet provedený položkovým rozpočtem je podstatně přesnější než propočet Kubíkovou metodou. Odvolací soud pak při hodnocení těchto metod hodlal vycházet z konstatování revizního znaleckého posudku, vypracovaného VUT v Brně, uvedeného na str. 57, poslední odstavec "...výpočet pomocí rozpočtových ukazatelů je spíše orientační a nelze jej považovat za zcela přesnou metodu (u některých staveb se může jednat o odchylku až 20 % ceny)...", avšak pojem "pomocí rozpočtových ukazatelů" zaměnil za pojem "položkovým rozpočtem". Odvolací soud tak dospěl ke zcela nesprávnému závěru, že metoda výpočtu položkovým rozpočtem je značně nepřesná. Z tohoto důvodu pak rozsudek soudu prvního stupně změnil, když při výpočtu pojistného plnění vycházel z výpočtu provedeného tzv. kubíkovou metodou. Pokud by odvolací soud provedl zopakování dokazování jako celek tak, aby se týkalo všech skutečností majících vliv na výpočet reprodukční ceny, nemohlo by k tomuto pochybení dojít. Odvolací soud nezopakoval dokazování výslechem svědka Ing. Jiřího Jareše, CSc., přičemž obsah jeho výpovědi byl pro posouzení věci podstatný, nezopakoval ani protokol o výpovědi znalců při ústním jednání, ve kterém tito potvrdili, že právě metoda výpočtu reprodukční ceny položkovým rozpočtem je metodou nejpřesnější.
11. Jestliže se rozsah dokazování v řízení před soudem prvního stupně nekryje s rozsahem důkazů, které provedl odvolací soud postupem podle ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř., musí odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů ten či onen důkaz nezopakoval. V případě, že odvolací soud uvedeným způsobem nepostupuje a přesto se od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně odchýlí, jedná se o vadu, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, což se v daném případě skutečně stalo. Toto pochybení odvolacího soudu, který dospěl k jiným skutkovým zjištěním, aniž by postupoval podle ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř., nenapravil ani Nejvyšší soud na základě podaného dovolání. Dovolání odmítnul, aniž by se s argumentací v dovolání uplatněnou řádně vypořádal. Z uvedených důvodů se proto stěžovatelka dovolává svého práva na spravedlivý proces zajištěného jak Listinou, tak Úmluvou.
III.
Vyjádření účastníků řízení
12. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost účastníkům a vedlejší účastnici řízení k vyjádření.
13. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 20. října 2016 odkázal na argumentaci obsaženou v odůvodnění svého usnesení s tím, že dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Stěžovatelka v dovolání toliko namítala, že odvolací soud zatížil řízení vadou při zjišťování skutkového stavu. Nejvyšší soud tak svým rozhodnutím ústavní práva stěžovatelky neporušil a proto navrhoval, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
14. Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 14. října 2016 rovněž odkázal na svůj napadený rozsudek a jeho odůvodnění. Poukázal na skutečnost, že není vázán ve smyslu ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně a stejně jako soud prvního stupně pak není povinen opakovat dokazování jako celek, ale v rámci ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. může rozhodnout, které z navrhovaných důkazů provede, resp. které ze soudem prvního stupně již provedených důkazů zopakuje. Z obsahu spisu i písemného odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že v rámci této procesní úpravy odvolací soud postupoval a ze svého pohledu důkazy rozhodné pro zjištění skutkového stavu v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci provedl, resp. zopakoval. Z obsahu ústavní stížnosti lze pak dovodit, že stěžovatelka sice namítá nesprávnost procesního postupu odvolacího soudu, obsahově však nesouhlasí se způsobem hodnocení provedených důkazů a se závěry, které na základě tohoto hodnocení odvolací soud učinil. Odvolací soud je přesvědčen, že svým dostatečně odůvodněným rozhodnutím vydaným po předchozím zákonu odpovídajícím procesním postupu do ústavně zaručených práv stěžovatelky nezasáhl a ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.
15. Vedlejší účastnici řízení byla ústavní stížnost doručena datovou schránkou dne 22. září 2016 s upozorněním, že pokud se ve lhůtě 30 dnů ode dne jejího doručení nevyjádří, bude mít Ústavní soud za to, že se svého práva vedlejší účastnice řízení vzdala. Žádné vyjádření nebylo vedlejší účastnicí řízení Ústavnímu soudu ve stanovené lhůtě doručeno a Ústavní soud tak má za to, že se tohoto práva vzdala (§ 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
16. Ústavní soud doručil vyjádření účastníků řízení stěžovatelce, která ve své replice ze dne 29. listopadu 2016 setrvala na svých tvrzeních uvedených v ústavní stížnosti a připomenula, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zcela zásadně změnil, přičemž se odchýlil od hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by je sám provedl a sjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné hodnocení důkazů. Samotný fakt, že odvolací soud při svém rozhodování vycházel z jiných skutkových zjištění, vyplývá ze samotného odůvodnění jeho rozhodnutí, tak jak je uvedeno zejména na straně 8. Otázku rozsahu zopakování důkazů ve smyslu ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. opakovaně posuzoval Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí, např. ze dne 14. září 2007 sp. zn. I. ÚS 273/06 (N 144/46 SbNU 409), ze dne 10. listopadu 2009 sp. zn. III. ÚS 2983/08 (N 234/55 SbNU 261), ze dne 17. února 2015 sp. zn. II. ÚS 1180/14 (N 35/76 SbNU 485), ze dne 5. září 2012 sp. zn. II. ÚS 1835/12 (N 152/66 SbNU 289, ze dne 17. října 2006 sp. zn. II. ÚS 363/06 (N 188/43 SbNU 153), ze dne 12. října 2004 sp. zn. IV. ÚS 57/04 (N 144/35 SbNU 37) a ze dne 29. května 2000 sp. zn. IV. ÚS 275/98 (N 79/18 SbNU 183). Ústavní stížností napadené rozhodnutí dovolacího soudu je pak podle názoru stěžovatelky v rozporu s jeho vlastní judikaturou, která je shodná s judikaturou Ústavního soudu. Vyplývá to například z rozhodnutí ze dne 24. března 1999 sp. zn. 21 Cdo 1901/98, ze dne 29. listopadu 2001 sp. zn. 21 Cdo 2544/2000, ze dne 30. ledna 2003 sp. zn. 30 Cdo 1198/2001, ze dne 24. června 2006 sp. zn. 21 Cdo 372/2003, ze dne 25. ledna 2012 sp. zn. 25 Cdo 5157/2009, ze dne 25. dubna 2012 sp. zn. 33 Cdo 3019/2010, ze dne 27. února 2013 sp. zn. 33 Cdo 1643/2011, přičemž v rozhodnutích ze dne 25. listopadu 2009 sp. zn. 33 Cdo 1179/2008 a ze dne 18. srpna 2010 sp. zn. 33 Cdo 3231/2008 pak dovolací soud dovodil, že toto dokazování je nutno zopakovat jako celek. Pokud je pak v podaném dovolání či v ústavní stížnosti poukazováno na to, že došlo k chybným skutkovým zjištěním, bylo tím pouze dokládáno, že v případě porušení povinností stanovených v ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř., může dojít k závažným důsledkům.
IV.
Procesní podmínky řízení
17. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí, jež byla napadena ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
18. Ústavní soud předně konstatuje, že jako orgán ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] není součástí soustavy soudů (srov. čl. 83, 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce a nerespektují nový hodnotový základ právního řádu daný zejména ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky.
19. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva). Proto Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí přezkoumal (toliko) z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
20. Jak již Ústavní soud dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
21. Ústavní soud při posuzování oprávněnosti ústavní stížnosti konstatuje, že pokud se týká aplikace podústavního práva soudem prvního stupně i soudem odvolacím, tyto ve věci rozhodující soudy se posuzovanou věcí řádně zabývaly a Ústavní soud nemá důvod zasahovat do výkladu podústavního práva, tak jak jej tyto soudy provedly. Proč tyto soudy vyšly z jednoho a ne druhého způsobu výpočtu náhrady škody, je řádně odůvodněno a v tomto rozsahu jsou námitky stěžovatelky nedůvodné.
22. Ústavnímu soudu ale nemohl uniknout zásadní rozpor mezi výrokem a odůvodněním rozsudku Městského soudu v Praze. Na straně 9. tohoto rozsudku Městský soud v Praze dovodil, že při výpočtu nové ceny nemovitosti vyšel z částky 11 200 000 Kč, od níž odečetl stěžovatelkou poskytnuté plnění ve výši 3 956 799 Kč a rozdíl ve výši 7 243 201 Kč pak uložil stěžovatelce doplatit. Dále odvolací soud, pokud jde o likvidaci sutě, vyšel z částky 1 395 755 Kč, od níž odečetl částku 287 000 Kč (stěžovatelkou již poskytnuté plnění) a rozdíl ve výši 1 108 755 uložil stěžovatelce doplatit (celkem tedy 8 351 956 Kč). Na základě těchto výpočtů pak odvolací soud uvedl, že vedlejší účastnici řízení náleží k doplacení částka ve výši 7 113 755 Kč, když soud prvního stupně stěžovatelce přiznal částku 1 238 201 Kč. Dále odvolací soud uvedl, že se při výpočtu původní částky, kterou vedlejší účastnici přiznal svým rozhodnutím, zmýlil a přiznal jí více o 660 000 Kč. Tento omyl nešlo podle závěru Městského soudu v Praze napravit vydáním opravného usnesení, neboť se nejednalo toliko o početní chybu, ale o nesprávné rozhodnutí. Městský soud v Praze pak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně částky 293 355 Kč s příslušenstvím jako věcně správný potvrdil, když ve zbývající části zůstal tento výrok odvoláním nedotčen. V zamítavém II. výroku jej změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení částku 7 773 755 Kč s příslušenstvím.
23. Z obsahu výroků napadených rozsudků vyplývá, že soud prvního stupně ve svém rozsudku ve výroku I. uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici řízení částku 1 238 201 Kč s příslušenstvím a ve II. výroku co do částky 7 773 755 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. Odvolací soud pak ve výsledku z žalované částky 9 011 956 Kč s příslušenstvím ve výroku I. potvrdil vyhovující I. výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 293 355 Kč s příslušenstvím a v zamítavém výroku II. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení částku 7 773 755 Kč s příslušenstvím. Takový závěr soudů je ale v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními a tento závěr nevyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Rozpor mezi výrokem rozsudku soudu odvolacího a jeho odůvodněním je porušením čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
24. Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesně právním a hmotněprávním rámci. Procesně právní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy), a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.) a to způsobem, zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].
25. Pochybení odvolacího soudu pak nenapravil ani Nejvyšší soud a tak ani dovolací soud nedostál své ústavní povinnosti chránit základní práva a svobody stěžovatelky (čl. 4 Ústavy), neboť i dovolací řízení je nedílnou součástí ústavního rámce pravidel spravedlivého procesu a dovolací soud je tedy za každé situace povinen chránit základní práva a svobody jednotlivce, což však Nejvyšší soud, v nyní posuzovaném případě stěžovatelky, neučinil.
26. Vzhledem k tomu, že v řízení před obecnými soudy nebyly dodrženy principy řádného procesu a úkolem Ústavního soudu není skutkové a právní objasnění věcí, patřících do pravomoci obecných soudů, Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní stížnosti proto podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a rozsudek Městského soudu v Praze ve výrocích II., III. a IV. a usnesení Nejvyššího soudu, podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: US