// Profipravo.cz / Rozhodnutí 05.01.2017
Nedostatek formálních náležitostí originálu usnesení
Nedostatek formálních náležitostí originálu usnesení způsobuje nicotnost rozhodnutí jako takového, ačkoli stejnopis usnesení již veškeré formální náležitosti obsahuje.
Odvolacímu soudu zde proto nelze přisvědčit, pokud pokládal elektronicky vyhotovený a elektronicky podepsaný stejnopis usnesení za veřejnou listinu, neboť k jejímu vyhotovení vůbec nemělo dojít, dokud originál usnesení nesplňoval veškeré zákonné předpoklady, tedy i podpis soudce, který je vydal. Není přitom rozhodné, zda stejnopis usnesení byl doručován v listinné podobě nebo elektronicky do datové schránky.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1594/2016, ze dne 6. 10. 2016
Dotčené předpisy:
§ 40b odst. 2 o. s. ř. ve znění do 18. 9. 2016
§ 158 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 18. 9. 2016
§ 167 odst. 2 o. s. ř.
Kategorie: rozhodnutí; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 7. 2015, č. j. 10 C 37/2015-78, uložil soud prvního stupně žalované zaplatit žalobkyni 1.444.456 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Jednalo se o rozsudek pro uznání dle § 153a odst. 3 o. s. ř., neboť obvodní soud zaslal žalované dne 20. 5. 2015 výzvu ve smyslu § 114b o. s. ř. a žalovaná na tuto výzvu nereagovala.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 11. 2015 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. K námitce žalované, že usnesení soudu prvního stupně obsahující výzvu dle § 114b o. s. ř. nebylo nikdy formálně vydáno, protože originál usnesení založený ve spise na č. l. 76 nebyl podepsán soudcem, odvolací soud uvedl, že stejnopis usnesení splňoval veškeré formální požadavky a jednalo se tedy o veřejnou listinu. Za okamžik vydání usnesení je třeba dle odvolacího soudu považovat již pokyn předsedy senátu kanceláři k vyhotovení vzoru výzvy elektronicky a její doručení účastníkovi, podpisem originálu pak soudce vydané rozhodnutí stvrzuje.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť se domnívá, že odvolací soud se při řešení otázky splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolacím důvodem je podle žalované nesprávné právní posouzení formálních nedostatků výzvy podle § 114b odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka má za to, že usnesení obvodního soudu ze dne 20. 5. 2015, č. j. 10 C 37/2015-76, nevyhovovalo formálním požadavkům, které jsou předepsány pro veřejnou listinu, neboť originál rozhodnutí nebyl podepsán předsedou senátu. Soudní kancelář tedy vůbec neměla přistoupit k doručování stejnopisu rozhodnutí, a pokud tak učinila, jednalo se o postup v rozporu se zákonem. Dovolatelka odkázala na rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 2. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2288/2012, konkrétně na jeho závěr, že fikce uznání nároku podle ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. nenastane, jestliže usnesení, kterým byl žalovaný vyzván, aby se ve stanovené lhůtě ve věci písemně vyjádřil (§ 114b odst. 1 o. s. ř.), a které bylo žalovanému řádně doručeno, neobsahuje předepsané formální náležitosti, a není proto veřejnou listinou. Z uvedených důvodů dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť skutkové okolnosti projednávaného sporu jsou odlišné. Zdůraznil, že v nyní posuzované věci nebylo sporu o tom, že stejnopis usnesení doručený dovolatelce do datové schránky měl veškeré formální náležitosti a byl tedy veřejnou listinou. Rozhodnutí odvolacího soudu proto považuje za správné a navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání a shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je přípustné pro řešení otázky naplnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání a v tomto směru je rovněž důvodné.
Podle § 40b odst. 2 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, v "listinné" (rozumí se písemné) podobě vyhotovený úkon soudu podepisuje předseda senátu nebo ten, kdo ho z pověření předsedy senátu nebo podle zákona učinil; jeho stejnopis se vyhotoví, jestliže je to třeba, a podrobnosti stanoví prováděcí právní předpis.
Vyhotovení usnesení v písemné podobě podepisuje předseda senátu; nemůže-li je podepsat, podepíše je jiný člen senátu, a, rozhodl-li samosoudce, jiný předsedou soudu pověřený soudce a důvod se na písemném vyhotovení poznamená (srov. § 158 odst. 1 věta první a § 167 odst. 2 o. s. ř.).
Podle § 134 o. s. ř. listiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno.
V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že dne 20. 5. 2015 dal předseda senátu JUDr. Michal Holub pokyn soudní kanceláři, aby žalované doručila vzor č. 77 o. s. ř., doplnila lhůtu 30 dnů a s tímto vzorem doručila žalované i žalobu. Podle potvrzení o doručení do datové schránky byla žalované žaloba společně se vzorem č. 77 doručena dne 26. 5. 2015. Originál usnesení obsahující výzvu dle § 114b o. s. ř. datovaný dne 20. 5. 2015 nebyl podepsán předsedou senátu či jiným pověřeným soudcem nejméně do dne 7. 8. 2015, kdy zástupce žalovaného nahlížel do spisu a nechal pořídit fotokopii originálu citovaného usnesení, na němž se podpis soudce nenachází. Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 24. 7. 2015, č. j. 10 C 37/2015-78, žalobě vyhověl s odůvodněním, že ve věci nastala fikce uznání nároku ze strany žalované podle ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř., neboť se žalovaná na výzvu soudu ve stanovené lhůtě ve věci nevyjádřila, a že proto byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř.
Jak správně dovolatelka uvedla, Nejvyšší soud v obdobné věci již rozhodoval a v rozsudku ze dne 2. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2288/2012, uveřejněném pod číslem 1/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, při řešení otázky, jaké právní následky má skutečnost, že soud doručil účastníku písemné vyhotovení usnesení, aniž by jeho originál založený ve spise byl podepsán předsedou senátu (jinou k tomu oprávněnou osobou), dospěl k závěru, že v takovém případě soudní kancelář přistoupila k doručení stejnopisu usnesení v rozporu se zákonem. Nedostatek formálních náležitostí originálu usnesení tedy způsobuje nicotnost rozhodnutí jako takového, ačkoli stejnopis usnesení již veškeré formální náležitosti obsahuje.
V citovaném rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 2288/2012 dovolací soud konstatoval, že usnesení soudu vydané v občanském soudním řízení je listinou vydanou soudem České republiky; avšak k tomu, aby bylo veřejnou listinou, nepostačuje, aby bylo vydáno v mezích pravomoci soudů (§ 7 o. s. ř.), nýbrž je zapotřebí, aby splňovalo všechny požadavky, které pro ně předepisuje zákon, popřípadě jiné obecně závazné předpisy vydané na základě zákona. Odvolacímu soudu proto nelze přisvědčit, pokud pokládal elektronicky vyhotovený a elektronicky podepsaný stejnopis usnesení za veřejnou listinu, neboť k jejímu vyhotovení vůbec nemělo dojít, dokud originál usnesení nesplňoval veškeré zákonné předpoklady, tedy i podpis soudce, který je vydal. Není přitom rozhodné, zda stejnopis usnesení byl doručován v listinné podobě nebo elektronicky do datové schránky.
Nesprávný je proto také závěr odvolacího soudu, že byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a odst. 3 o. s. ř. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že fikce uznání nároku podle ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. nenastane, jestliže usnesení, kterým byl žalovaný vyzván, aby se ve stanovené lhůtě ve věci písemně vyjádřil (§ 114b odst. 1 o. s. ř.), a které bylo žalovanému řádně doručeno, neobsahuje předepsané formální náležitosti, a není proto veřejnou listinou (viz již citované rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 2288/2012). Nesplňoval-li formální náležitosti veřejné listiny originál usnesení, nemohl být veřejnou listinou ani elektronicky řádně podepsaný stejnopis usnesení.
Z výše uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu v otázce naplnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání dle § 153a odst. 3 o. s. ř., se odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek v celém rozsahu bez jednání zrušil (§ 243a odst. 1 věta první, § 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě nákladů nového řízení, dovolacího řízení i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-