// Profipravo.cz / Rozhodnutí 18.11.2016
ÚS: Odůvodnění usnesení o věcné příslušnosti dle § 104a o. s. ř.
Pokud se vrchní soud v odůvodnění usnesení vydaného dle § 104a o. s. ř. omezil toliko na lakonické konstatování, že k projednání podané žaloby jsou příslušné krajské soudy, aniž by se vypořádal s argumenty účastníka řízení, které z hlediska posouzení věcné příslušnosti obecných soudů nepostrádaly význam, porušil tím právo účastníka na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2499/15, ze dne 13. 9. 2016
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
1. Návrhem podaným podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označeného usnesení, jímž Vrchní soud v Praze postupem dle § 104a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen "o. s. ř."), rozhodl o věcné příslušnosti obecných soudů. Stěžovatelka tvrdila, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka dále žádala o vydání rozhodnutí, v němž Ústavní soud zakáže Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby v řízení vedeném pod sp. zn. 40 C 7/2012 pokračoval v porušování jejího základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
2. Z připojeného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala dne 30. ledna 2012 u Obvodního soudu pro Prahu 1 žalobu o nahrazení projevu vůle vedlejších účastníků k uzavření dohody - změny prohlášení vlastníka budovy č. p. Y na pozemku parc. č. X. v k. ú. Staré Město, P. a na ni navazující dohody o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a dohody o narovnání a změně spoluvlastnických podílů na společných částech domu a na pozemku. Podpisem změny prohlášení vlastníka všemi vlastníky jednotek v domě mělo být napraveno nesprávné vymezení jedné z bytových jednotek a v důsledku toho i podílů všech vlastníků bytových jednotek na společných částech domu a pozemku, dosud chybně zaznamenaných v katastru nemovitostí, tak, aby tyto údaje odpovídaly skutečnému stavu. Přestože na schůzi shromáždění společenství vlastníků jednotek domu č. p. Y, konané dne 31. května 2010, byl návrh na změnu prohlášení vlastníka schválen 100 % hlasů, vedlejší účastníci jakožto členové společenství odmítli podepsat příslušné dohody, neboť prosazovali jiné řešení vzniklé situace. Stěžovatelka, které byla svěřena správa čtyř bytových jednotek a jedné nebytové jednotky v domě č. p. Y jejich vlastníkem - Hlavním městem Praha, se proto obrátila na soud.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 20. února 2014 vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k postupu soudu dle § 104a odst. 2 o. s. ř., tj. předložení věci Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o věcné příslušnosti. Obvodní soud pro Prahu 1 tento krok odůvodnil tím, že rozhodování o změnách ve věcech, jež jsou obsahem prohlášení vlastníka budovy podle ustanovení § 4 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění účinném do 31. prosince 2013, náleží do výlučné působnosti shromáždění vlastníků bytových jednotek. Uvedené podle soudu znamenalo, že předmětný spor vznikl z jednání vlastníků jednotek a v souladu s ustanovením § 9 odst. 3 písm. u) o. s. ř. jej přísluší rozhodovat krajskému soudu.
4. Stěžovatelka s názorem Obvodního soudu pro Prahu 1 nesouhlasila. V podání ze dne 6. března 2014 poukázala na dikci ustanovení § 9 odst. 3 písm. u) o. s. ř., z níž dovozovala, že pravomoc krajského soudu v prvním stupni je dána výhradně ve sporech, jichž je účastníkem společenství vlastníků a předmětem sporu je jeho rozhodnutí, resp. nepřijetí rozhodnutí v otázkách spadajících do jeho pravomoci. Svou úvahu stěžovatelka podpořila odkazem na usnesení sp. zn. I. ÚS 77/99, v němž Ústavní soud dospěl k podobnému závěru. Stěžovatelka v návaznosti na to zdůraznila odlišnost posuzovaného případu, spočívající v tom, že se z pozice vlastníka jednotek v domě domáhá vůči žalovaným - vlastníkům jednotek v témže domě uzavření dohod, jimiž má být pouze realizováno jednomyslně přijaté rozhodnutí společenství vlastníků, které nebylo nikdy a nikým rozporováno, či zpochybňováno a jeho platnost nebyla a není napadána. Stěžovatelka výslovně uvedla, že žalobu podala v intencích ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř. a nikoliv na základě ustanovení § 11 odst. 3, věta druhá zákona o vlastnictví bytů.
5. Vrchní soud v Praze, jemuž byl spis následně předložen, v usnesení č. j. Ncp 2552/2014-103 ze dne 21. května 2015 konstatoval, že z procesního hlediska je mezi účastníky veden spor ve smyslu § 9 odst. 3 písm. u) o. s. ř., pročež rozhodl, že k jeho projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy a věc bude tedy postoupena k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze.
6. Jak již bylo shora předznačeno, stěžovatelka napadla rozhodnutí Vrchního soudu v Praze projednávanou ústavní stížností. V ní jmenovanému soudu vytkla, že nereagoval na její argumentaci stran věcné příslušnosti okresního soudu. Stěžovatelka se dovolávala aplikace závěrů vyslovených v nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 904/08 ze dne 1. června 2010, sp. zn. I ÚS 59/11 ze dne 19. prosince 2011, sp. zn. I. ÚS 3161/13 ze dne 2. prosince 2013 a sp. zn. II. ÚS 148/13 ze dne 4. března 2014, z nichž vyplývá, že výjimku zakotvenou v ustanovení § 169 odst. 2 o. s. ř. je třeba, s ohledem na význam obecného požadavku řádného odůvodnění soudního rozhodnutí coby jedné z klíčových složek práva na spravedlivý proces, vykládat restriktivně. To platí zejména tehdy, jestliže účastníci k otázce věcné příslušnosti zaujmou stanovisko, s nímž se soud rozhodující o této otázce neztotožní. Podle náhledu stěžovatelky se Vrchní soud v Praze citovanou judikaturou zjevně neřídil, neboť ve svém usnesení nijak nevysvětlil souvislost předmětného sporu s jednáním shromáždění společenství vlastníků jednotek. Stěžovatelka setrvale zastávala názor opačný, připomínajíc, že předmětem řízení je nahrazení projevu vůle některých vlastníků jednotek tak, aby došlo k uzavření dohod, které upravují vzájemné vztahy v rámci spoluvlastnictví budovy. Smluvními stranami těchto dohod jsou přitom výlučně jednotliví vlastníci jednotek. Stěžovatelka při té příležitosti odkázala na závěry Nejvyššího soudu, jež přijal v usnesení sp. zn. 29 Cdo 406/2010 ze dne 30. listopadu 2011, v souladu s nimiž společenství vlastníků jednotek jakožto právnická osoba, která je způsobilá jen k právním jednáním spojeným se správou, provozem a opravami společných částí domu, nemůže vzhledem k této omezené způsobilosti vstupovat do vzájemných spoluvlastnických vztahů jednotlivých vlastníků jednotek a měnit svým rozhodnutím prohlášení vlastníka budovy v části vymezení budovy na bytové jednotky a společné části. Jinými slovy, tento typ změny prohlášení vlastníka nespadá do působnosti společenství vlastníků jednotek, resp. jeho shromáždění, což podle stěžovatelky značí, že se nemůže jednat o spor ve smyslu § 9 odst. 3 písm. u) o. s. ř. a že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o věcné příslušnosti krajských soudů tak porušuje její právo na zákonného soudce.
7. V poslední části stížnostního návrhu stěžovatelka brojila proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 1 v řízení vedeném pod sp. zn. 40 C 7/2012. Stěžovatelka soud podrobila kritice za to, že začal věcnou příslušnost zkoumat až po uplynutí více než dvou let od zahájení řízení, přičemž do té doby byl téměř nečinný.
II.
8. K ústavní stížnosti se na výzvu Ústavního soudu vyjádřil Vrchní soud v Praze, přičemž uvedl, že ji nepovažuje za důvodnou. V dalším odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, jež podle něj obsahuje nejen vymezení jádra sporu a jeho podřazení pod příslušné ustanovení § 9 o. s. ř., ale i stručnou rekapitulaci stanovisek účastníků, s nímž se usnesení v navazující části pak vypořádává.
9. Vedlejší účastníci, JUDr. Bohumír Hlavatý a PhDr. Oxana Tulajdanová, se ztotožnili s právním výkladem obecných soudů v otázce příslušnosti. Jejich postup shledali v souladu s ustanovením § 104a odst. 1, 2 o. s. ř.
10. Jelikož shora citovaná vyjádření neobsahovala žádné nové skutečnosti či argumenty, které by stěžovatelce nebyly známy a které by současně mohly ovlivnit rozhodnutí ve věci, nepovažoval Ústavní soud za nutné zasílat je k eventuální replice.
III.
11. Po seznámení se s námitkami stěžovatelky a vyžádaným spisem dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je částečně důvodná.
12. Ústavní soud se v prvé řadě zaměřil na otázku přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutí o určení věcné příslušnosti soudu v civilním řízení, neboť se nejedná o rozhodnutí, kterým by byla věc skončena, nýbrž o rozhodnutí ryze procesní. S odkazem na dřívější praxi [viz nález sp. zn. I. ÚS 904/08 ze dne 1. června 2010 (N 118/57 SbNU 455); obdobně též nález sp. zn. II. ÚS 2193/10 ze dne 2. září 2010 (N 183/58 SbNU 605); všechna rozhodnutí dostupná též na http://nalus.usoud.cz] však uvádí, že ústavní stížnost je přípustná i proti tomuto rozhodnutí, neboť i ono je způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatelky. Stejně tak není vhodné přesouvat posouzení otázky porušení práva na zákonný soud a zákonného soudce do fáze řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí, kterým bylo řízení skončeno.
13. Pokud jde o věcné posouzení ústavní stížnosti, Ústavní soud předesílá, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů, tím spíše v případech takových usnesení obecných soudů, proti jejichž rozhodnutí v prvním stupni zákon nepřipouští opravný prostředek. Na druhé straně je nucen zdůraznit, že předpokladem respektování uvedené zásady je dodržení podmínky, že obecné soudy ve své činnosti postupují ve shodě s ústavními principy, vyplývajícími z hlavy páté Listiny.
14. Jeden za základních atributů spravedlivého procesu představuje podle ustálené judikatury Ústavního soudu požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí. Dodržování povinnosti odůvodnit rozhodnutí má zaručit transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů, vyloučit libovůli a zajistit legitimitu soudního rozhodnutí zejména v očích účastníků soudního řízení. Absence řádného odůvodnění rozhodnutí zakládá nejen jeho nepřezkoumatelnost, ale zpravidla též protiústavnost. Na druhou stranu jak Ústavní soud, tak Evropský soud pro lidská práva ve své praxi připouštějí, že požadavky kladené na odůvodnění se mohou lišit v závislosti na typu a povaze rozhodnutí, přičemž jsou přípustné i určité výjimky z povinnosti odůvodnění rozhodnutí [srov. nález sp. zn. III. ÚS 346/09 ze dne 3. září 2009 (N 194/54 SbNU 393), a tam citovaná další rozhodnutí].
15. Mezi takové výjimky patří rozhodnutí vrchního soudu (Nejvyššího soudu) o věcné příslušnosti soudu v občanském soudním řízení. Podle § 169 odst. 2 o. s. ř. totiž platí, že vyhotovení usnesení vydaného podle § 104a o. s. ř. nemusí obsahovat odůvodnění. V tomto bodě Ústavní soud nicméně souhlasí s argumentací stěžovatelky, že zmíněné ustanovení je třeba vykládat restriktivně a že konkrétní okolnosti případu, spočívající např. v existenci oponentních námitek účastníka řízení, si naopak mohou žádat, aby se soud v odůvodnění svého usnesení s argumenty účastníků - byť stručně - vypořádal a vyložil důvody svého rozhodnutí [viz nález sp. zn. I. ÚS 904/08 ze dne 1. června 2010 (N 118/57 SbNU 455), obdobně též nálezy sp. zn. II. ÚS 2193/10 ze dne 2. září 2010 (N 183/58 SbNU 605), sp. zn. II. ÚS 1235/11 ze dne 28. června 2011 (N 126/61 SbNU 831), sp. zn. I. ÚS 59/11 ze dne 19. prosince 2011 (N 216/63 SbNU 479), sp. zn. II. ÚS 148/13 ze dne 4. března 2014 (N 25/72 SbNU 281) či sp. zn. I. ÚS 41/15 ze dne 25. dubna 2016].
16. V nyní projednávané věci se z napadeného usnesení podává, že Vrchní soud v Praze uvedeným požadavkům nedostál. V odůvodnění rozhodnutí sice stručně popsal jádro sporu i stanovisko stěžovatelky, následně se však omezil toliko na lakonické konstatování, že k projednání podané žaloby jsou příslušné krajské soudy. Lze tedy přisvědčit stěžovatelce, že na její argumenty, které z hlediska posouzení věcné příslušnosti obecných soudů nepostrádaly význam, Vrchní soud v Praze nijak nereagoval, byť ve vyjádření k ústavní stížnosti tvrdí opak.
17. Ústavnímu soudu nezbývá než uzavřít, že Vrchní soud v Praze shora popsaným postupem nedostál požadavku ústavně konformního výkladu § 169 odst. 2 o. s. ř., čímž porušil základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu částečně vyhověl ústavní stížnosti a napadené usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. Ncp 2552/2014-103 ze dne 21. května 2015 podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
18. Ústavní soud podotýká, že tímto krokem nijak nepředznamenává budoucí rozhodnutí soudu o věcné příslušnosti v dané věci. Pokud by tak učinil, nepřípustně by zasahoval do rozhodovací činnosti obecných soudů. Je v prvé řadě na Vrchním soudu v Praze, aby opětovně o věcné příslušnosti rozhodl a aby se v odůvodnění vypořádal s argumenty, které k věcné příslušnosti vznesla stěžovatelka. Do té doby nelze vyslovit o závěr o případném porušení práva na zákonného soudce zaručeného čl. 38 odst. 1 Listiny.
19. Další část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka brojí proti průtahům v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 40 C 7/2012, Ústavní soud posoudil jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl.
20. Ústavní soud vycházel z toho, že relevantní obranou proti jinému zásahu veřejné moci spočívajícímu v neodůvodněných průtazích, je výrok, jímž zakáže příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením [§ 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Z řečeného vyplývá, že v rámci ústavněprávního přezkumu nelze efektivně vytýkat průtahy v soudním řízení, jestliže odezněly a nejsou již nadále aktuální; jinými slovy, byly-li průtahy již skončeny, je prostor pro zásah Ústavního soudu uzavřen [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 287/96 ze dne 22. května 1997 (N 62/8 SbNU 119); dále též usnesení sp. zn. I. ÚS 26/03, IV. ÚS 145/03, II. ÚS 443/03, III. ÚS 373/04, II. ÚS 532/04, III. ÚS 451/05, III. ÚS 450/06, III. ÚS 991/07, III. ÚS 1687/07, III. ÚS 432/08 atd.].
21. V posuzovaném případě stěžovatelka průtahy spatřovala v prodlení soudu prvního stupně při zkoumání své věcné příslušnosti, ke kterému přistoupil až po uplynutí více než dvou let po zahájení řízení. S přihlédnutím k výše uvedenému je přitom evidentní, že tvrzený nežádoucí stav již odezněl, a to nejpozději okamžikem předložení věci Vrchnímu soudu v Praze.
Autor: US